„Milovaní, . . . zachovávejte se v Boží lásce“

„Milovaní, tím že se budujete ve své nejsvětější víře a modlíte se se svatým duchem, zachovávejte se v Boží lásce.“ — JUDA 20, 21.

1, 2. Jaké poučení se nalézá v Judově dopise kromě varování?

JEHOVOVA nezasloužená laskavost je zjevná z jeho jednání s těmi, kteří ho milují. Ve svém inspirovaném Slově jim ukazuje, co od nich požaduje. A jak vděční můžeme být, že jedna část Božího slova, Judův dopis, poskytuje varování, která nám mohou pomoci, abychom si zachovali správný vztah k Jehovovi Bohu!

² Nicméně kromě potřebných varování ukazuje Juda také, co musíme dělat, abychom se duchovně budovali a ‚zachovávali se v Boží lásce‘. Budeme mít tedy velký prospěch z úvahy o závěrečné části Judova dopisu.

PŘEDPOVĚDĚNI POSMĚVAČI

3, 4. Na jaké „výroky“ Ježíšových apoštolů Juda odkazoval?

³ Juda poskytl důležitou připomínku, když napsal.

„Vy, milovaní, si však připomeňte výroky, které dříve mluvili apoštolové našeho Pána Ježíše Krista, když vám říkávali: ‚V posledním čase budou posměvači, kteří budou postupovat podle vlastních žádostí za bezbožnými věcmi.‘ To jsou ti, kteří působí rozdělení, živočišní lidé, kteří nemají duchovní smýšlení.“ (Juda 17–19)

Juda řekl mnoho, aby odhalil „bezbožné“, kteří se vplížili do sboru. Potom snažnou prosbou vybízel své spoluvěřící, k nimž měl velkou náklonnost, aby si vybavili slova řečená dříve Ježíšovými apoštoly. Když si tyto výroky připomenou, všichni opravdoví křesťané by měli být rozhodnuti ‚vést tvrdý boj za víru‘.

⁴ Apoštol Pavel varoval své spoludozorce, že z nich „povstanou muži a budou mluvit převrácené věci, aby za sebou odvedli učedníky“. (Sk. 20:29, 30) Řekl Timoteovi, že „v pozdějších časových obdobích někteří odpadnou od víry“. (1. Tim. 4:1, 2) A apoštol Petr zvláště varoval, že ‚v posledních dnech přijdou posměvači říkající: „Kde je ta jeho zaslíbená přítomnost?“ ‘ — 2. Petra 3:1–4.

5. Jak se „bezbožní“, kteří se vetřeli do sboru, chovali k mnoha věrným křesťanům, ale jak na to měly reagovat zbožné osoby?

⁵ Příjemci Judova dopisu tedy měli dobrý důvod očekávat, že „posměvači“ se objeví v období bezprostředně před koncem židovského systému věcí. Nebylo nepravděpodobné, že „bezbožní“, kteří se vloudili do sboru, budou zesměšňovat věrné věřící, kteří lpěli na Jehovových spravedlivých měřítkách a nechtěli se připojit k „falešným bratrům“ ve volném chování. Bylo však životně důležité, aby zbožné osoby ‚vedly tvrdý boj za víru‘, i kdyby se jim falešní učitelé snad vysmívali. Neměli se dát pobízet těmi, kteří nemravně ‚postupovali podle vlastních žádostí za bezbožnými věcmi‘. — Srovnej 2. Kor. 11:26; Gal. 2:4, 5.

6. I když Bůh zajišťoval jednotu těch, kteří ho milovali, oč se pokoušeli bezbožní posměvači?

⁶ Zatímco Bůh svým duchem zajišťoval jednotu těch, kteří ho milovali, snažili se bezbožní posměvači ‚působit rozdělení‘ nebo „rozlišení“, pokoušeli se konat rozdělující dílo mezi Jehovovým lidem. (Juda 19, „Překlad nového světa“, vyd. 1950, poznámka pod čarou; Žalm 133:1–3; 1. Kor. 1:10) Ačkoli posměvači mluvili proti věrným odpovědným mužům ve sboru, bezbožní vyjadřovali naopak obdiv jednotlivcům, kteří jim mohli prospět. (Juda 8, 16) Jako farizeové pohlíželi svrchu na pokorné, zbožné členy sboru. Místo aby shromažďovali s Pánem, pokoušeli se rozptylovat. I dnes se někteří snaží odvléci nestálé do soukromých skupin, údajně k „biblickému studiu“. To nikdy nemůže podporovat lásku k Bohu, Kristu a křesťanskému sboru. — Luk. 11:23.

7. Proč byli „bezbožní“ vhodně označeni jako „živočišní“?

⁷ Tito lidé byli vhodně nazváni „živočišní“ neboli „duševní“, protože to byli tvorové smyslní, poddávající se tělesným pocitům, choutkám a sklonům. (Srovnej „Meziřádkový překlad království“, verš 19.) Ačkoli se pokládali za duchovně osvícené, popsal je Juda jako ty, kteří „nemají duchovní smýšlení“, nebo doslova nemají „toho ducha“. Tito „živočišní lidé“ ve skutečnosti postrádali Jehovova ducha, nemohli chápat duchovní věci a stěží převyšovali úroveň nemyslících zvířat. Máme-li Jehovova ducha a rozumíme-li ‚hlubokým Božím věcem‘, měli bychom být za to velmi vděční našemu nebeskému Otci. — 1. Kor. 2:6–16.

JAK ZŮSTAT V BOŽÍ LÁSCE

8. K čemu se mohl vztahovat výraz „nejsvětější víra“?

⁸ Juda se pak s vážností uchýlil k snažné prosbě a napsal:

„Ale vy, milovaní, tím, že se budujete ve své nejsvětější víře a modlíte se se svatým duchem, zachovávejte se v Boží lásce a očekávejte přitom milosrdenství našeho Pána Ježíše Krista s vyhlídkou na věčný život.“ (Juda 20, 21)

Juda láskyplně ukázal, jak jeho drazí spoluvěřící mohou zůstat v Jehovově lásce. Následovat jeho rady jistě zahrnovalo i pěstování víry, jednoho z ovoce Božího ducha. (Gal. 5:22, 23) S ohledem na Judovu dřívější zmínku o boji za ‚víru poskytnutou svatým‘ (verš 3), mohl se výraz ‚nejsvětější víra‘ vztahovat k celému rejstříku křesťanských nauk, včetně dobrého poselství o záchraně. Základem takové pravdivé víry je Kristus a víra byla nazvána „nejsvětější“, protože vzhlížela k Bohu svatosti a byla založena výlučně na jeho svatém Slově. — Sk. 20:32; 1. Kor. 3:10–15.

9. Co musíme dělat, abychom se ‚budovali ve své nejsvětější víře‘?

⁹ Aby se křesťané ‚budovali ve své nejsvětější víře‘, neboli ji posilovali, musí pilně studovat Boží slovo osobně i ve sborech. Často rozebírat Písma s ostatními křesťanskými svědky Jehovy, stejně jako zvěstovat dobré poselství druhým, to prohlubuje vliv, kterým Bible působí na naše srdce. Ale nic z toho nelze uskutečnit bez vážné modlitby. Křesťan se ‚modlí se svatým duchem‘, když se modlí pod jeho vlivem a v souladu s tím, co je v Jehovově Slově. Navíc nám Písma, napsaná pod inspirací Božího ducha, ukazují, jak se modlit a oč v modlitbě žádat. Můžeme se například s důvěrou modlit, abychom byli naplněni Božím svatým duchem. Jestliže se ‚modlíme se svatým duchem‘, naše modlitby prozrazují správný stav srdce, takový, který Bůh miluje. Tak budeme chráněni před nesprávnými vlivy, včetně názorů „bezbožných“, kteří by snad vnikli do sboru. — Luk. 11:13; Řím. 8:9, 26, 27.

10. Co je požadováno od Judových spoluvěřících, aby se ‚zachovali v Boží lásce‘?

¹⁰ Aby se Judovi spoluvěřící ‚zachovávali v Boží lásce‘, museli dodržovat Jehovova přikázání i přikázání jeho Syna. (Jan 15:10; 1. Jana 5:3) Zůstat v Boží lásce vyžaduje mluvu i chování, které Jehova schvaluje. I věrní jsou však nedokonalí a hříšní, a proto potřebují ustavičně žádat o Jehovovo milosrdenství, poskytované prostřednictvím Ježíše Krista a umožněné výkupní obětí jejich Pána. (Řím. 5:8; 9:14–18; 1. Jana 4:9, 10) Trvá-li božské milosrdenství vůči Ježíšovým věrným následovníkům, nakonec vyústí ve věčný život. — Jan 3:16.

POTŘEBA PROJEVOVAT MILOSRDENSTVÍ DRUHÝM

11. Co řekl Juda o milosrdenství? Mezi kým bylo třeba rozlišovat při jeho projevování?

¹¹ O potřebě projevovat milosrdenství napsal Juda:

„Nadále také projevujte milosrdenství těm, kteří mají pochybnosti; zachraňujte je tím, že je vychvacujete z ohně. Projevujte však nadále milosrdenství jiným, a to s bázní, když přitom nenávidíte i tu spodní část oděvu, která byla poskvrněna tělem.“ (Juda 22, 23)

Pokud měli Judovi spoluvěřící dále přijímat božské milosrdenství, museli být milosrdní k jiným, jejichž věčný život byl v sázce. (Jak. 2:13) Aby však věrní ‚dále projevovali milosrdenství těm, kteří mají pochybnosti‘, bylo třeba, aby rozlišovali mezi těmi, kteří se ‚oddávají snům‘.

12. a) Jaké pochybnosti snad někteří měli vlivem „bezbožných“? b) Jak bylo možné ‚vychvátit některé z ohně‘?

¹² Svým falešným učením, reptáním, stížnostmi, a tak dále, způsobili „bezbožní“, že duchovně nestálé osoby začínaly pochybovat. Otřeseni nabubřelými slovy falešných učitelů začali se snad pochybující ptát, zda jsou oddaní křesťané skutečné Jehovovým lidem, a možná, že se s nimi přestali podílet na uctíváni a na kázání dobrého poselství. Takovým nestálým lidem hrozilo nebezpečí „ohně“ neboli věčného zničení. (Srovnej Matouše 18:8, 9; 25:31–34, 41–46.) Když jim však pevní křesťané, zejména sboroví dozorci, rychle přijdou na pomoc s duchovním nabádáním a modlitbou, mohou je zachránit ‚tím, že je vychvátí z ohně‘. — Gal. 6:1; Jak. 5:13–20.

13. a) Jak si někteří ‚poskvrnili svou spodní část oděvu‘? b) Jak mohli být nositelé ‚poskvrněného oděvu‘ ‚zachráněni‘?

¹³ Někteří možná podlehli těm, kteří poskvrňují tělo, a upadli s nimi do nemravnosti nebo do duchovního cizoložství. (Jak. 4:4) Dali průchod živočišnému jednání, a tím jako by ‚poskvrnili spodní část oděvu‘. Poskvrnili svou vnitřní osobnost opravdových křesťanů podobnou oděvu, který se nosí na nahé tělo. (Srovnej Zjevení 3:4, 5.) Věrní svědkové Jehovy se chránili, aby si tímto způsobem neposkvrnili svůj oděv křesťanské osobnosti, protože se to Jehovovi Bohu nelíbí a mohlo by to vést ke zničení. Přesto se zbožné osoby, zejména jmenovaní starší, soucitně snažily pomoci nestálým nositelům ‚poskvrněné části oděvu‘, aby se dostali zpět na cestu záchrany. Jestliže zbloudilí projevili pravou kajícnost, bylo možné ‚zachránit je‘ od smrti v Boží nepřízni, kam by je zavedl nečistý život. — Přísl. 28:13.

PŘIPISUJ SLÁVU, VZNEŠENOST, SÍLU A AUTORITU BOHU

14, 15. a) Kdo byl schopen střežit Judovy pomazané spoluctitele před klopýtnutím? Oč mohli někteří klopýtnout? b) Jak mohli být věrní pomazaní svědkové Jehovy ‚postaveni bezvadní‘ před Bohem? c) Nač se těší „velký zástup“?

¹⁴ Závěrem svěřil Juda své čtenáře Bohu, když řekl:

„A tak tomu, který je schopen vás střežit před klopýtáním a postavit vás bezvadné v dohledu své slávy s velkou radostí, jedinému Bohu, našemu zachránci prostřednictvím našeho Pána Ježíše Krista, ať je sláva, vznešenost, síla a autorita po celou minulou věčnost, i nyní, a až na celou věčnost. Amen.“ (Juda 24, 25)

Když Juda poskytl inspirované varování a zdravou radu, musel svěřit duchovně ohrožené spoluvěřící do Boží péče. Jedině Jehova jim mohl pomoci úspěšně odolávat „bezbožným“ v jejich středu. Proto Juda vhodně uzavřel svůj dopis tím, že připsal chválu Nejvyššímu.

¹⁵ Judovi pomazaní spoluctitelé mohli mít pevnou důvěru v Jehovu jako v toho, ‚který je schopen je střežit před klopýtnutím‘. Bůh je mohl ochránit, aby neklesli a nepodlehli pokušení oddávat se nemravnosti, kterou podporovali bezbožní, kteří poskvrňovali tělo. Jehova opravdu mohl střežit zbožné, aby ‚neklopýtli‘ a neupadli do závažného hříchu a zničení, jež očekává nekající, živočišné, falešné křesťany. Navíc byl Jehova schopen „postavit [své věrně svědky] bezvadné v dohledu své slávy“ neboli „před svou slavnou osobu“. („NS“, vydání 1950) Budou schopni stát duchovně neposkvrnění díky Boží nezasloužené laskavosti. (Ef. 2:1–7; Kol. 1:21–23) Věrní pomazaní svědkové Jehovy chtějí, aby je Kristus Ježíš vzkřísil a postavil v duchovní dokonalosti před „slavnou osobu“ Boží. (Jan 5:25; 11:24, 25) To pro ně jistě bude „velkou radostí“. Podobně se těší „velký zástup“, jak bude pastýřsky převeden přes „velké soužení“ a bude se těšit z dalších předností „svaté služby“, zatímco bude zde na zemi postupovat k lidské dokonalosti. — Zjev. 7:9, 10, 14–17.

16. a) Proč může být Jehova nazván ‚jediný Bůh, náš zachránce prostřednictvím Ježíše Krista, našeho Pána‘? b) Co připsal Juda Bohu a proč to bylo vhodné?

¹⁶ Jehova je, jak Juda řekl, ‚jediný Bůh, náš zachránce prostřednictvím našeho Pána Ježíše Krista‘. V Písmech je Jehova často označován jako zachránce. (Žalm 106:21; Iz. 43:3; Jer. 14:8; Luk. 1:46, 47) On je to, kdo opatřuje záchranu prostřednictvím Pána Ježíše Krista. (Mat. 20:28; Jan 3:16; Řím. 5:8; 1. Jana 4:9, 14) Juda vhodně připsal Jehovovi „slávu“ (řecky doxa), označující skvělost. (Srovnej Žalm 29:1, 2.) Připsal Bohu také „vznešenost“ (řecky megalósyné) označující královskou „velikost“. („Meziřádkový překlad království“) To je přiměřené uznání Jehovovy svrchované královské autority jako „krále věčnosti“. (1. Tim. 1:17) Kratos neboli „síla“ byla Jehovovi rovněž připsána. Naznačila zřejmě jeho nadvládu neboli panství, ať v nebi nebo na zemi. (Srovnej Daniela 4:25; 4:22, „KB“; Zjevení 11:16–18.) Juda dále připsal Bohu „autoritu“ (řecky exusia), protože Jehova má možnost a schopnost jednat, jak se mu zlíbí. — Dan. 4:34, 35; 4:31, 32, „KB“.

17. Proč bylo to, co Juda připsal Bohu, platné a) „po celou minulou věčnost“? b) „nyní“? c) „na celou věčnost“?

¹⁷ Juda Jehovovi vhodně připsal slávu, vznešenost, sílu a autoritu „po celou minulou věčnost“ neboli „přede vším časem“, který kdy lidé mohli znát, protože Jehova Bůh je „od neurčitého času na neurčitý čas“. (Juda 25, „NS“, vydání 1950, pozn. pod čarou; Žalm 90:2) Jehovovi ctitelé mu to vše právem připisují „nyní“, to znamená v době, kdy psal Juda, a rovněž i dnes. Jehova si navíc zaslouží toto označení „na celou věčnost“, protože nikdy nezemře a vždycky bude mít věrné, kteří ho budou chválit. (Abak. 1:12; Žalm 148) Juda ke své modlitbě dodal na závěr „Amen“ čili „Staň se“. A s jeho vyjádřením chvály ze srdce souhlasí všichni věrní křesťanští svědkové Jehovy.

VEZMI SI JUDOVO POSELSTVÍ K SRDCI!

18. Co jsme se z Judova dopisu naučili o a) falešných učitelích? b) „volném chování“? c) nedostatku víry? d) neúctě k autoritě? e) reptání a stěžování? f) obdivování druhých pro sobecké výhody?

¹⁸ Judův dopis má dnes opravdu velký význam pro svědky Jehovovy. Musíme lpět na Božím slově a důsledně se vyhýbat falešným učitelům. (Job 13:16; 27:8, 9; Jer. 17:13; Juda 4, 19) Věrní musí odolávat jakékoli pobídce k „volnému chování“. (Juda 3, 4; 1. Mojž. 39:7–12) Nesmíme podlehnout ani pro nedostatek víry, protože to by nás mohlo stát věčný život. (Žid. 3:12; Juda 5) Judovo poselství by nás také mělo podnítit k tomu, abychom uznávali božsky ustanovenou autoritu a odolávali každému pokušení mluvit proti těm, kteří věrně nesou na svých bedrech sborovou odpovědnost. (Žid. 13:17; Juda 8, 9) Místo abychom reptali a stěžovali si, měli bychom se dát Judovým dopisem pohnout, abychom projevovali lásku Jehovovi Bohu a našim spoluvěřícím. (Mat. 22:37–40; Jan 13:34, 35; Řím. 13:8–10) Judova slova nám také pomáhají, abychom neobdivovali druhé pro sobecké výhody, protože to patří mezi scestné chování, jímž bychom se znelíbili Jehovovi. — Přísl. 3:32; Juda 16.

19. Proč bychom si měli vzít k srdci Judovo božsky inspirované poselství?

¹⁹ Proto si jako oddaní křesťanští svědkové Jehovy a jeho drahého Syna všichni vezměme k srdci závažné a láskyplné poselství učedníka Judy. (Srovnej Iz. 43:10–12; Sk. 1:8.) Jeho slova nás ještě pevněji postaví na „stezku života“. (Žalm 16:11) ‚Zůstaňme na stráži podle Jehovova slova‘, které zahrnuje i Judův dopis. (Žalm 119:9–16) Tak úspěšně ‚povedeme tvrdý boj za víru‘ a s božskou pomocí se ‚zachováme v Boží lásce‘.

Pamatuješ si tyto body?

◆ Kdo varoval, že v ‚posledním čase budou posměvači‘, a proč na to Juda obracel pozornost?

◆ Co byla „nejsvětější víra“ a jak se v ní můžeme budovat?

◆ Jak se mohli Judovi spoluvěřící ‚zachovat v Boží lásce‘?

◆ Z jakého důvodu potřebovali někteří z těch, kteří se hlásili ke křesťanství, milosrdenství a co znamenalo ‚vychvacovat z ohně‘?

◆ Proč bylo vhodné, aby Juda připisoval Jehovovi Bohu slávu, vznešenost, sílu a autoritu?

◆ Vezmeme-li si Judovo poselství k srdci, jaké problémy nám to pomůže úspěšně vyřešit?

Svět pod mikroskopem

SKÁLA [stvořitel], jejíž skutky jsou dokonalé. — 5. Mojž. 32:4.

Vynikající průkopník mikrofotografie, Roman Vishniac, říká o nepatrném živoucím světě, do něhož proniká: „Příroda, Bůh, nebo jak jinak je možné označit stvořitele vesmíru, se prostřednictvím mikroskopu objevuje jasně a zřetelně. Všechno, co vytvořila lidská ruka, vypadá při zvětšení nemožně — nemotorně, nerovně a nesymetricky. Naproti tomu v přírodě je každý ‚kus života‘ půvabný. A čím je zvětšení větší, tím je vidět více podrobností, dokonalých tvarů — nespočetné formy v jedné formě.“