Kdo sám je věrně oddaný?

Poučení obsažené v tomto článku a ve dvou následujících studijních článcích bylo poskytnuto v zahajovací den oblastních sjezdů svědků Jehovových „Věrná oddanost království“. Těchto křesťanských sjezdů, jež se konaly po celé severní a jižní polokouli, se účastnilo 3 028 796 osob a 33 627 bylo pokřtěno. Je načase, abychom si zde připomněli tento znamenitý duchovní pokrm, protože se již připravuje další bohatá „hostina“ na nadcházejících letních oblastních sjezdech „Pravda království“.

TEN, který v celém vesmíru nejvíce vyniká věrnou oddaností, je sám stvořitel! Od něho obdrželi tuto vlastnost všichni jeho rozumem obdaření tvorové. Kdo má velké ocenění pro věrnou oddanost, může v dobách nouze prosit o to, aby Bůh s ním jednal s věrnou oddaností. Služebník patriarchy Abraháma, praotce králů, nebyl tedy troufalý, když prosil Jehovu, Boha svého pána, aby mu projevil svou věrně oddanou lásku. (1. Mojž. 24:14) David, Abrahámův potomek, mluvil z vlastní zkušenosti ještě dříve, než se stal králem nad Izraelem. V jednom žalmu, kterým se obracel k Jehovovi, řekl: „S tím, kdo je věrně oddaný, budeš jednat s věrnou oddaností.“ (2. Sam. 22:26; Žalm 18:25; 18:26, „KB“) Také prorok Mojžíš, který v izraelském národu zastupoval Jehovu, nebeského krále, velebil věrnou oddanost Jehovy Boha, když kněžskému pokolení Levi žehnal slovy:

„Tvé thumim a urim patří muži [Levi], který je ti věrně oddán, jehož jsi vyzkoušel u Massa. Začal jsi s ním zápasit u vod Meribah; muži, který řekl svému otci a své matce: ‚Neviděl jsem jej.‘ Neuznával ani své bratry a neznal své syny. Dbali totiž [Levité] na tvé řeči a zachovávali tvou smlouvu.“ — 5. Mojž. 33:4, 5, 8, 9.

Bez váhání by se prorok Mojžíš mohl připojit k písni, která byla složena o více než 1 600 let později a byla nazvána „píseň Mojžíše, Božího otroka, a píseň Beránkova [Ježíše Krista]“. Její slova říkají: „Velká a podivuhodná jsou tvá díla, Jehovo Bože, Všemohoucí. Spravedlivé a pravé jsou tvé cesty, Králi věčnosti. Kdo se tě, Jehovo, nebude skutečně bát a oslavovat tvé jméno, protože ty sám jsi věrně oddaný? Všechny národy totiž přijdou a budou se před tebou klanět, protože byla zjevena tvá spravedlivá nařízení.“ — Zjev. 15:1–4.

Žalmista David si stejně vážil těchto Božích vlastností, neboť napsal: „Jehova je spravedlivý na všech svých cestách a věrně oddaný ve všech svých dílech.“ (Žalm 145:17) Jehova se jako nejvyšší Soudce ujme případu těch, kteří ho uctívají a slouží mu. To ukazují slova anděla, který mu řekl: „Ty, který jsi a který jsi byl, ty věrně oddaný, jsi spravedlivý, protože jsi vydal tato rozhodnutí.“ — Zjev. 16:4, 5.

V hebrejštině, v jazyku proroka Mojžíše a žalmisty Davida, obsahuje slovo pro „věrnou oddanost“, o níž zde mluvíme, myšlenku laskavosti, milující laskavosti. Někteří překladatelé Bible dávají přednost výrazu „milující laskavost“, když překládají toto hebrejské slovo (chesed). Díváme-li se tedy na věrnou oddanost jako na laskavost, znamená to laskavý náhled na věci, přičemž se bere v úvahu to, co nesmí být přehlédnuto. Věrná oddanost tedy není něco chladného, co by spočívalo pouze na zákonu neboli právu. Je to osobní vlastnost podněcovaná láskou a oceněním.

Vzpomínáme si, jak jeden vládce v kananejské zemi viděl, že s Abrahámem, který tam přechodně pobýval, byl pravý Bůh. Proto přišel k Abrahámovi a řekl mu: „Nyní mi tedy přísahej při Bohu, že se neprokážeš falešným ke mně a k mým potomkům a k mému potomstvu; že se mnou a se zemí, v níž přebýváš jako cizinec, budeš jednat podle věrné a oddané lásky, s níž jsem jednal já s tebou.“ (1. Mojž. 21:22, 23) Vzpomínáme si také, jak později Abrahám vyslal svého služebníka Eliezera, aby hledal manželku pro jeho milovaného syna Izáka, a jak se tento služebník modlil k Jehovovi Bohu a řekl: „To je ta [žena, kterou jsem popsal], kterou určíš svému služebníku Izákovi; a podle toho mi dej poznat, že jsi projevil mému pánu věrnou a oddanou lásku.“ — 1. Mojž. 24:14.

VĚRNÁ ODDANOST — ČEMU?

Patriarcha Abrahám jednal podle přísahy, kterou složil panovníkovi v zemi Kanaán, a Jehova vykonal to, oč ho v modlitbě prosil Abrahámův služebník Eliezer. Postaral se o to, aby Izák dostal tu pravou manželku. Čemu však je nejvyšší Bůh, Jehova, především věrně oddán? Svému království, svému vlastnímu kralování, protože je právem svrchovaným panovníkem celého vesmíru, který stvořil. Nemůže popřít sám sebe, nemůže popřít, čím skutečně je. Splnil svou nezměnitelnou smlouvu s Abrahámem a stal se králem určité linie Abrahámových potomků, izraelského národa. Stalo se to obzvláště tehdy, když je Bůh osvobodil z otroctví v egyptské zemi a v roce 1467 př. n. l. je přivedl do Zaslíbené země. Potom jim Jehova po dobu 350 let dával soudce jako své viditelné zástupce. Když Anna, Samuelova matka, přivedla svého syna k Božímu svatostánku v Sílo, aby tam vykonával svatou službu pro Boha, vyjádřila proroctví, které předem poukazovalo na budoucího viditelného krále nad izraelským národem. Řekla: „Jehova sám bude soudit konce země, aby dal sílu svému králi, aby vyvýšil roh svého pomazaného.“ — 1. Sam. 2:10.

Ve dnech soudce Samuela žádali Izraelité o jinou vládu. Na soudci Samuelovi vyžadovali: „Ustanov nám přece nyní krále, který by nás soudil.“ To se nelíbilo Samuelovi ani Jehovovi Bohu. Řekl Samuelovi: „Nezavrhli tebe [jako soudce], ale zavrhli mne, abych nad nimi nebyl králem.“ (1. Sam. 8:1–7) Bůh jim dovolil, aby měli viditelného lidského krále, Saula, syna Cisova. Bůh se však nevzdal svého svrchovaného postavení nad nimi. V souladu s účelem své smlouvy se Bůh prokázal jako věrně oddaný svému neviditelnému nebeskému kralování nad svým vyvoleným lidem. Jejich druhým lidským králem se stal bývalý pastýř David, syn Izaie, z judského města Betléma.

Jak se dostala věrná oddanost do popředí za Davidova kralování? Co tím bylo znázorněno? A jak se otázka věrné oddanosti týká nás dnes? Na tyto otázky odpoví následující studijní článek.

‚Bůh nenávidí rozvod‘

Lidé nemohou očekávat, že jim bude jejich stvořitel žehnat, když se od něho odvracejí. Například Boží zákon nedovoluje rozvod, jestliže není z důvodů pohlavní nemravnosti. Když Izraelité staré doby porušili božské zákony o manželství, dal jim Bůh sdělit, proč odmítl jejich oběti:

„Chcete vědět, proč? Máte ještě další hřích. Pán ho zná; je právním zástupcem žen, které zapudili jejich mužové. Muži, porušovali jste věrnost ke své první ženě, i když jste s ní uzavřeli smlouvu pro život a sdíleli s ní slasti i starosti. Nebyli jste s ní jedno tělo a jeden duch podle Boží vůle? Chtěl, abyste měli děti, které mu patří. Proto se vystříhejte toho, abyste zapuzovali svoji první ženu! Bůh Izraele, Pán celého světa, říká: ‚Nestrpím, aby někdo zapuzoval svoji ženu [„Nenávidím rozvod“, „Bruns“]. Nenávidím, když silnější používá násilí proti slabšímu.‘ “ — Mal. 2:14–16, „Die Gute Nachricht“; Mat. 19:9.

Věrná oddanost „království našeho Pána a jeho Krista“

„Budu mít k tobě náklonnost, Jehovo, má sílo. S tím, kdo je věrně oddaný, budeš jednat s věrnou oddaností.“ — Žalm 18:1, 25; 18:2, 26, „KB“

1. a) Jak David reagoval na Jehovovu věrnou oddanost? b) Co David uznával až do svého stáří?

JEHOVA Bůh ve své věrné oddanosti dosadil Davida na trůn nad celým Izraelem. To se stalo v roce 1 070 př. n. l. David dosazený na trůn si vážil této Boží milující laskavosti a stále uznával Boha jako svého Krále, a tudíž jako nejvyššího krále nad Izraelem. Když Bůh řekl: „Já, ano já jsem nastolil svého krále na Siónu, na své svaté hoře“, poukazoval tím obzvláště na Mesiáše, Davidova vzdáleného potomka. (Žalm 2:6) David uznal skutečného nebeského panovníka slovy: „Věnuj pozornost hlasu mého křiku o pomoc, můj králi a můj Bože, protože se k tobě modlím. Ó Jehovo, ráno uslyšíš můj hlas.“ (Žalm 5:1–3; 5:2–4, „KB“) Když David zestárl, přenechal trůn svému synu Šalomounovi a modlil se k Bohu před celým shromážděním Izraele. Řekl: „Tvé je království, Jehovo, ty se také pozvedáš jako hlava nade vším. Bohatství a sláva jsou kvůli tobě a ty vládneš nade vším.“ — 1. Par. 29:11, 12.

2. a) O které odvěké sporné otázce bychom dnes měli vědět? b) Na kterou rozhodující otázku dnes musí dát jednotlivě odpověď každý z nás?

² Tuto nade vše důležitou skutečnost, kterou tak dávno veřejně uznal král David, bychom měli my, lidé, kteří nejsme králové, také uznat, aniž bychom se styděli. Univerzální panství neboli suverenita Jehovy Boha je tisíce let starý spor, o kterém nám podává zprávu Bible. Je to Boží právní případ, který má být nyní rozhodnut s konečnou platností před celým lidstvem. Ke konečnému rozhodnutí této sporné otázky má dojít v dnešních posledních dnech, a to před veškerým tvorstvem v nebi i na zemi. Jehova zvítězí a ospravedlní se. Tak dokáže nad každou pochybnost, že univerzální svrchovanost a kralování patří jemu. Rozhodující otázka, před kterou všichni stojíme, zní: Kdo nyní zůstane věrně oddán Jehovovu království? Na našem dnešním postoji v této otázce záleží, zda získáme věčný život, nebo zda utrpíme věčné zničení.

3. K jaké katastrofě došlo v roce 607 př. n. l.? Proč to však nebyl projev nevěrnosti z Jehovovy strany?

³ Nevzdal se však Jehova Bůh kdysi v roce 607 př. n. l. svého království? Proč se tak ptáme? Protože v onom roce připustil, aby babylónská říše pod Nabuchodonozorem zničila město Jeruzalém a jeho chrám a svrhla židovské království tak, že dodnes nebylo obnoveno. To je pravda, ale Bůh se tím nevzdal svého kralování neboli svého panství. Ve skutečnosti to byl on, kdo nařídil zničení královského města Jeruzaléma. To však nebylo věrolomné jednání vůči jeho podřízenému předobraznému království, které vládlo nad jeho vyvoleným lidem. Jednal pouze podle podmínek smlouvy, kterou uzavřel s Izraelem a která byla připojena ke staré abrahámovské smlouvě. Do onoho neblahého roku 607 př. n. l. Juda i ostatní Izrael nestoudně porušovali tuto smlouvu. Proto s nimi Bůh zacházel podle ustanovení své smlouvy Zákona, kterou zprostředkoval Mojžíš na hoře Sinaj.

KRÁL, KTERÝ MÁ „ZÁKONNÉ PRÁVO“

4. Jak poukazují inspirovaná slova u Ezechiela 21:25–27 na Jehovovu věrnou oddanost?

⁴ Ohledně posledního judského krále v Jeruzalémě inspiroval Bůh svého proroka Ezechiela (který byl již předtím odveden do Babylóna), aby řekl: „A ty, smrtelně zraněný, zlý náčelníku Izraele, jehož den přišel v čase konečného provinění, tak řekl Pán Jehova: ‚Odstraň ten turban a sejmi tu korunu. Nebude stejná. Povyš i to, co je nízké, a poniž i vysokého. Zničím, zničím, zničím ji. A ta také jistě nebude patřit nikomu, dokud nepřijde ten, kdo má zákonné právo, a tomu ji určitě dám.‘ “ — Ezech. 21:25–27.

5. a) Proč mělo být zničení království pouze dočasné? b) Jak to bylo potvrzeno o více než 600 let později?

⁵ Podle těchto slov měl Pán Jehova stále pevně pod kontrolou záležitosti království. Zničení jeho podřízeného království na zemi mělo být jen něco přechodného. V ustanovenou dobu měl přijít ten, kdo měl zákonné právo na mesiášské kralování, a tomu je pak Pán Jehova Bůh dá. Uplatňování zákonného práva na kralování muselo počkat až do té doby. Právo podle smlouvy zůstalo v královské rodině Davidově, a proto ten, který měl přijít a jemuž mělo být dáno kralování, musel být potomek věrného krále Davida. David byl věrně oddán Jehovovu věčnému kralování, a proto byla právě s ním uzavřena tato smlouva, že věčné království bude spojeno s linií jeho potomků. (2. Sam. 7:8–16) O více než 600 roků později, v roce 2 př. n. l., se Boží anděl zjevil ženě, která pocházela z rodu krále Davida, a informoval ji o tom, že se má stát matkou Davidova zaslíbeného dědice. Anděl mimo jiné řekl: „Jehova Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Bude vládnout jako král nad Jákobovým domem navždy a jeho království nebude mít konec.“ Měl dostat jméno Ježíš. — Luk. 1:32, 33; Mat. 1:18–23.

6. a) Jak se Ježíš stal právoplatným dědicem davidovského království? b) Proč se toto království stalo větším, než bylo pozemské království?

⁶ Ježíš, Boží Syn, který sestoupil s nebe, se narodil v Betlémě, v Davidově rodném městě, a tak se stal přirozeným dědicem slibu spojeného se smlouvou království, kterou kdysi Bůh uzavřel s jeho předkem Davidem. Obdržel zákonné i přirozené právo na království. Ale když byl Ježíš pokřtěn a pomazán Božím svatým duchem, duchem svého nebeského Otce, stalo se toto království něčím větším, než byla pozemská vláda nad domem Jákoba neboli Izraele. Ježíš byl při této příležitosti zplozen duchem svého nebeského Otce, a tak se stal Božím duchovním Synem, pro něhož byl vyhrazen nebeský život. Jako takový byl pomazán Božím duchem a stal se Mesiášem, což znamená Pomazaný. — Sk. 4:27; 10:38; Iz. 61:1–3.

7. a) Proč nedostal Ježíš mesiášské království okamžitě? b) Které kralování měli mezitím uznávat jeho pomazaní následovníci?

⁷ Nyní bylo království nebeské, a proto mu je Bůh nemohl dát, dokud byl Ježíš na zemi, a nedal mu je ani ihned po jeho návratu do nebe. Ježíš byl sice uznán jako král nad svým duchovním sborem pomazaných učedníků na zemi, ale mesiášské království mu mělo být dáno až po skončení období, které Ježíš sám označil jako „časy pohanů“ neboli „ustanovené časy národů“. — Kol. 1:13; Luk. 21:24; srovnej s „Kralickou biblí“.

8. a) Jak dlouhé období jsou „ustanovené časy národů“? Kterou významnou událostí se vyznačoval jejich konec? b) Jak se „znamení“ stalo patrným a co se stalo jeho výrazným charakteristickým rysem?

⁸ Tyto „ustanovené časy“ začaly již v roce 607 př. n. l. prvním zničením Jeruzaléma Babylóňany, po němž následovalo úplné zpustošení judské země. Podle proroctví ze 4. kapitoly knihy Danielovy mělo být těchto „časů“ sedm a celkem měly trvat 2 520 let. Začaly úplným zpustošením Jeruzaléma a území kmenů Juda a Benjamín začátkem podzimu roku 607 př. n. l., a proto musely skončit na podzim roku 1914 n. l. Má to svůj význam, že první světová válka vypukla ve druhé polovině roku 1914. Tak se začalo splňovat Ježíšovo proroctví o „znamení“, které mělo označovat „závěr systému věcí“. (Matouš, kapitoly 24, 25; Marek, kapitola 13; Lukáš, kapitola 21) Od té doby je předpověděné „znamení“ stále jasnější a působivější. Ježíš popsal jednu významnou část tohoto „znamení“ slovy: „A toto dobré poselství o království bude kázáno po celé obydlené zemi na svědectví všem národům; a potom přijde konec.“ — Mat. 24:14.

9, 10. a) K čemu nyní přišel čas, pokud jde o spornou otázku ohledně věrné oddanosti? b) Jak byli potom odstraněni nevěrní nebeští tvorové a k čemu to vedlo na zemi?

⁹ Ano, tehdy konečně přišel čas, aby bylo oslavenému Božímu Synu v nebesích předáno davidovské království. On byl totiž jediný, který na ně měl podle Božího nejvyššího zákona „zákonné právo“. To znamenalo, že muselo dojít k válce v nebi. Proč?

¹⁰ Mesiášský král totiž tehdy začal vládnout. Proto nadešla doba, aby vypudil z nebe všechny nepřátele nového panství, totiž satana ďábla a jeho legii démonů. Byli svrženi na zem, kde stále ještě existoval systém věcí ovládaný démony. Tyto zlé andělské moci mají provždy uzavřen přístup do Božích nebes, kde přebývají Boží věrně oddaní andělé. Vyvržení andělé, kteří se kdysi vzbouřili, budou nadále omezeni do okolí země, dokud nebudou na tisíc let spoutáni v propasti naprostého zbavení svobody. „Válka v nebi“ a její výsledek jsou prorocky popsány ve 12. kapitole Zjevení. Po jejich svržení s nebe dal vítězný sbor andělů zaznít slovům: „Nyní přišla záchrana a moc a království našeho Boha a autorita jeho Krista [Mesiáše], protože byl svržen žalobce našich bratrů, který je dnem i nocí obviňuje před naším Bohem!“ (Zjev. 12:10) Co to znamenalo pro obyvatele této zeměkoule? Znamenalo to zesílení strastí pro celé lidstvo na zemi.

ČAS SOUDU PRO VĚRNĚ ODDANÉ

11, 12. a) K jaké zkoušce věrné oddanosti nyní dochází? b) Jak se to týká i kázání o království? c) V jakém směru je toto období časem žně? Jak jsou pravděpodobně používáni andělé?

¹¹ O této době bylo napsáno: „Běda zemi a moři, neboť k vám sestoupil ďábel s velkým hněvem, protože ví, že má krátké časové období.“ Právě v té době je zkoušena druhy věrná oddanost — věrná oddanost ďáblovu odsouzenému systému věcí, nebo věrná oddanost Božímu království, které bylo zřízeno v nebi pod Ježíšem Kristem. (Zjev. 12:12) Je to doba, kdy musejí být souzeni všichni, kteří vyznávají, že jsou Kristovi učedníci. Musí být zjištěno, jak dalece jsou věrně oddáni tomuto zřízenému království. Budou horlivě kázat dobré poselství o tomto království „po celé obydlené zemi na svědectví všem národům“? Toto přechodné období je také přirovnáno k době žní, kdy mají být praví křesťané oddělováni od nepravých. Ježíš o tom mluvil ve svém prorockém podobenství o pšenici a plevelu (nebo koukolu): „Žeň je závěr systému věcí a ženci jsou andělé.“ (Mat. 13:39) Jsou to pravděpodobně andělé, jichž svrchovaný Pán Jehova používá ke splnění svého příkazu, který je vyjádřen v Žalmu 50:5: „Shromážděte ke mně mé věrně oddané, ty, kteří uzavírají mou smlouvu nad obětí [hebrejsky: kteří řežou mou smlouvu].“

¹² Údajným křesťanům, kteří neobstojí ve zkoušce věrné oddanosti království, Bůh říká: „Jaké máš právo, abys vypočítával mé předpisy a abys nosil v ústech moji smlouvu?“ — Žalm 50:16.

13, 14. a) Co můžeš říci o „smlouvě“, o níž se mluví v Žalmu 50:5, 16? b) Jakým dvěma smlouvám musí být „věrně oddáni“ pomazaní křesťané?

¹³ „Smlouva“, o které se mluví v uvedených verších (5, 16), není nějaká osobní smlouva, kterou by věrně oddaní uzavřeli nad nějakou osobní obětí jednotlivce. Je to spíše národní smlouva. Mojžíšská smlouva Zákona, která byla uzavřena s Izraelským národem na hoře Sinaj v Arábii, sloužila jako prorocký předobraz nové smlouvy, která byla uzavřena skrze prostředníka Ježíše Krista, většího Mojžíše, se „svatým národem“ duchovního izraele. (Jer. 31:31–34) V noci pasach roku 33 n. l. ustanovil Ježíš Pánovu večeři a řekl: „Tento pohár znamená novou smlouvu mocí mé krve, která má být vylita za vás.“ (Luk. 22:20) Nová smlouva tedy vstoupila v platnost, když byla prolita obětní krev při smrti Ježíše Krista. „Věrně oddané“, které Ježíš uvádí do nové smlouvy, uvádí také do „smlouvy. . . o království“. (Luk. 22:28–30; Mat. 26:29; Mar. 14:25; Žalm 116:15) Co z toho vyplývá?

¹⁴ Křesťané, kteří byli přijati do nové smlouvy, jež je „smlouva nad obětí“, musejí být věrně oddáni nejen této smlouvě, ale také „smlouvě. . . o království“. Jsou to duchovní izraelité, „Boží izrael“. — Gal. 6:16.

15. V jakých směrech musí duchovní izraelité dokázat, že jsou „věrně oddaní“?

¹⁵ Dnes, v době „závěru systému věcí“, je na zemi ještě ostatek tohoto duchovního izraele. Obzvláště jejich povinností je, aby jednali v souladu s Ježíšovým proroctvím: „Toto dobré poselství o království bude kázáno po celé obydlené zemi na svědectví všem národům.“ (Mat. 24:14) Této povinnosti se nemohou vyhnout, chtějí-li být věrně oddáni „království našeho Pána [Jehovy] a jeho Krista“. (Zjev. 11:15) Nemohou být částí tohoto odsouzeného systému věcí s jeho politikou, sobeckým obchodním duchem a falešným náboženstvím. Pomazaní křesťané se modlí vroucně modlitbu, kterou je naučil jejich Pán: „Otče náš v nebesích, buď posvěceno tvé jméno. Přijď tvé království. Staň se tvá vůle, jako v nebi, tak i na zemi.“ (Mat. 6:9, 10) Místo aby se zabývali politikou dnešního rozděleného systému věcí, musejí neústupně dělat to, co řekl jejich Pán, „Král králů a Pán pánů“: „Neustále tedy hledejte nejdříve království a jeho spravedlnost a všechny tyto ostatní věci vám budou přidány.“ (Zjev. 19:16; Mat. 6:33) Jen tak mohou dokázat, že oni jsou ti „věrně oddaní“, kteří patří k duchovnímu izraeli, jenž uzavřel s Jehovou Bohem „smlouvu nad obětí“, nad obětí Ježíše Krista, prostředníka nové smlouvy.

VĚRNĚ ODDANÉ „JINÉ OVCE“

16. Jak uvedené biblické texty poukazují na jinou početnou třídu věrně oddaných?

¹⁶ Nemenší míru věrné oddanosti musí dnes prokazovat třída Bohu oddaných pokřtěných osob, která byla předstíněna ‚velkou smíšenou společností‘, jež spolu s Izraelity opustila Egypt a byla přítomna při uzavření smlouvy Zákona na hoře Sinaj. (2. Mojž. 12:38; 4. Mojž. 11:4) Tito lidé jsou totožní s „velkým zástupem“, který popisuje apoštol Jan ve Zjevení 7:9–17. V Ježíšově podobenství o ovcích a kozlech jsou také znázorněni „ovcemi“, jež činí dobro duchovním bratrům