Otázky čtenářů

◼ Jak by se měli jednotliví křesťané a sbor jako celek dívat na biblickou radu, že máme vstupovat do manželství „pouze v Pánu“?

Ohledně ženy, jejíž manžel zemřel, radil apoštol Pavel: „Je volná, aby se provdala, za koho chce, pouze v Pánu.“ (1. Kor. 7:39) To není jen nějaká osobní rada od nějakého člověka. Pavel ji napsal pod inspirací; tato moudrá a milující rada tudíž pochází od Boha. Proto by se na ni křesťané měli dívat jako na radu vážnou, ne jako na něco, co je možné přehlížet nebo brát na lehkou váhu. Historická zpráva v Bibli to potvrzuje.

Když Abrahám vybíral pro Izáka manželku, nevybral žádnou ženu z lidí, kteří pěstovali falešné náboženství, z okolních Kananejců. Raději podstoupil obtíže, aby ve vzdálené zemi našel manželku z příbuzných, kteří uznávali pravého Boha. Podobně také Izák řekl Jákobovi: „Nevezmeš si manželku z dcer kananejských.“ (1. Mojž. 28:1; 24:1–67) Abrahám a Izák si uvědomovali, že manželství není věcí pouhého romantického vztahu. Jde přitom o oddanost Jehovovi, protože vstoupit do manželství s nevěřícím by mohlo přinést vážné problémy a mohlo by to člověka odvést od čistého uctívání.

A přece ne všichni Hebrejci se drželi odděleni od těch, kteří neuctívali Jehovu. Například Dína chodila do společnosti mladých lidí v sousedství, kteří nesloužili pravému Bohu. K čemu to vedlo? Jeden mladý muž pocítil vášnivé vzrušení a znásilnil ji. Zdá se, že Juda načas odešel od své rodiny a vzal si kananejskou ženu. K čemu to vedlo? Z tohoto nerovného svazku se zrodili tři synové, ale Jehova musel dva z nich zničit, protože byli špatní. Také Simeon měl syna s jednou Kananejkou. To bylo zřejmě považováno za tak neobvyklé nebo nežádoucí, že na to bylo upozorněno v seznamu Jákobových potomků. — 1. Mojž. 34:1, 2; 38:1–10; 46:8–10.

Když Bůh opatřil zákony, které měly vést Izrael, varoval před tím, aby nevytvářeli manželské svazky s osobami, které neuctívaly Jehovu. (5. Mojž. 7:2–4) Jak to bylo moudré, vidíme z tragédie, která postihla Šalomouna. Snad měl pocit, že pro svou výjimečnou moudrost může vyřešit jakýkoli problém nebo jakoukoli zkoušku, jež by vznikla, kdyby si vzal ženy, které nesloužily Jehovovi. Když však Šalomoun nedbal Boží rady, i on selhal. — 1. Král. 11:1–6.

Konečně v Křesťanských řeckých písmech Bůh opakoval radu: Nevstupujte do manželství s někým, kdo neslouží Pánu. lnspirovaná rada nezněla: ‚Najdeš-li čistou, slušnou osobu, je přípustné o takovou osobu se ucházet a vstoupit s ní do manželství s nadějí, že se nakonec také může stát křesťanem.‘ Naopak, Boží slovo jasně říká: „Nedejte se nerovně spojit jhem s nevěřícími.“ (2. Kor. 6:14) Jestliže by někdo vstupoval do manželství s člověkem, který ještě není pokřtěným křesťanem, byl by to projev pohrdání touto vážnou radou.

Svědkové Jehovovi jako lid považují tuto radu za moudrou a vážnou, a proto nechtějí přispívat k tomu, aby někdo jednal proti ní. Jestliže některý duchovní bratr nebo sestra se ze slabosti začne ucházet o osobu, která není svědkem Jehovovým, nebo s takovou osobou začne pěstovat známost, ostatní ve sboru to sotva budou chtít podporovat tím, že by pěstovali společnost s tímto nevěřícím. Souhlasí s Biblí v tom, že ten, kdo není křesťanem, není dobrým společníkem. (1. Kor. 15:33) Dále však budou projevovat zájem o svého bratra nebo sestru. Snad by mohli poskytnout taktní a povzbuzující napomenutí a tak pomoci křesťanovi, který se uchyluje stranou, aby se vyvaroval smutné cesty, po níž šel Šalomoun. — Srovnej 2. Tess. 3:14, 15.

Co však dělat, jestliže se některý svědek rozhodl nedbat Boží rady a vstoupit do manželství s někým, kdo není pokřtěným svědkem? Pokud není nějaký mimořádný důvod, nebudou bratři ve sboru chtít slavnostně uzavřít takové nerovné spojení. Ani nebude dán k dispozici sál království pro svatbu. Je k dispozici pro sňatky dvou pokřtěných křesťanů, kteří vstupují do manželství „pouze v Pánu“. Nebo jej někdy mohou použít dvě osoby, které pravidelně slouží Bohu a patří ke sboru a které budou brzy pokřtěny. Starší sboru nedovolí, aby sálu království použil svědek, který má v úmyslu ‚dát se nerovně spojit jhem s nevěřícím‘. Tak mohou zdůraznit, že Boží rada, abychom vstupovali do manželství „pouze v Pánu“, je vážná.

◼ Co měl Ježíš na mysli, když o jednom démonu řekl: „Tento druh nemůže vyjít ničím, leda modlitbou“?

Muž, jehož syn byl v moci „němého ducha“, požádal Ježíše, aby zlého ducha vypudil, protože učedníci toho nebyli schopni. Ježíš s mocnou Boží podporou démona vypudil. Potom se učedníci zeptali: „Proč jsme ho nemohli vyhnat?“ Podle Markovy zprávy odpověděl Ježíš: „Tento druh nemůže vyjít ničím, leda modlitbou.“ (Mar. 9:14–29) Ve svém paralelním vyprávění předkládá Matouš Ježíšovu odpověď takto: „Pro vaši malou víru.“ — Mat. 17:14–20.

Proč zdůraznil víru s modlitbou? Zkušenosti ukazují, že všichni démoni nemají stejné zájmy nebo schopnosti. Někteří se, jak se zdá, soustřeďují na strašení v domech, zatímco jiní si libují v obtěžování lidí, jichž se někdy zmocňují. A z Ježíšovy odpovědi můžeme dojít k závěru, že někteří démoni jsou zvláště mocní. — Ef. 6:12.

Když byl Ježíš na zemi, dal Bůh některým svým služebníkům schopnost vyhánět zlé duchy, kteří se zmocnili nešťastných jedinců. Tuto schopnost dostalo dvanáct apoštolů a sedmdesát učedníků. (Mat. 10:8; Luk. 10:17) Ale ti apoštolové, kterých se týkala příhoda vyprávěná u Matouše 17:14–20 a Marka 9:14–29, nebyli schopni démona vypudit. Proč? Co scházelo? Zřejmě příprava potřebná ke střetnutí s takovým démonem, jaký se v tomto případě vyskytl. Bylo třeba silné víry spolu s modlitbou, která by předem žádala o posilu Boží moci. Zprávy se sice nezmiňují, že by Ježíš v onom případě předložil zvláštní modlitbu, ale je dost možné, že to udělal. Potom se mu podařilo mocného démona vyhnat.