milujeme, a proto nás pravá bratrská láska učiní skromnými. Neskromnost vyvolává soutěživost, soupeření nebo působí, že se druzí cítí ve srovnání s námi méněcenní. Ale láska ‚se nevychloubá, nenadýmá se‘. Je naopak skromná. — 1. Kor. 13:4.

15. Jak nám může ke skromnosti pomáhat sebeovládání?

¹⁵ Sebeovládání, jedno z ovoce Božího svatého ducha, nám také pomáhá při pěstování skromnosti. (Gal. 5:22, 23) Je mezi těmito dvěma vlastnostmi opravdu nějaký vztah? Skutečně je. Někdo má často sklon říci nebo učinit něco, čím by sloužil nebo lichotil sám sobě, a někdy při tom jedná pouze na základě okamžitého podnětu. Jakmile to člověk řekl nebo udělal, snad si hned uvědomí, jaké se dopustil chyby. To je proto, že lidské srdce je chybující, úskočné a klamné. (Jer. 17:9, „EP“) Jestliže však budeme projevovat sebeovládání, pozastavíme se, zamyslíme se a uvážíme, jak naše slova nebo skutky zapůsobí na druhé, pomůže nám to projevovat patřičnou skromnost. Jestliže dost neuvažujeme, máme snad například sklon vzít si nejlepší nebo největší kousek masa, pečiva nebo ovoce, když jsme obsluhováni nebo je nám při večeři podáváno jídlo. Ale sebeovládání a ohleduplnost nám pomůže odolat takovému podnětu. Totéž platí, když jde o to, neskromně zaujmout nejlepší místo při nějaké hostině. Jak to ukázal Ježíš, mohli bychom být požádáni, abychom přešli na méně významné místo. Ale trochu přemýšlení a skromnosti nám pomůže, abychom v tomto směru neučinili chybu, která by vyvolala rozpaky. — Luk. 14:8–11.

16. Proč nám může ke skromnosti pomáhat víra v Jehovu?

¹⁶ Jiné ovoce ducha, jež nám pomůže pěstovat skromnost, je víra v Jehovu, jež vyplývá z dobrého vztahu k němu. Padlá lidská povaha má sklon ke strachu, že přijde o dobré věci života, ať již hmotné, intelektuální, citové nebo duchovní. Ale víra v Jehovu nám zabrání, abychom se opovážlivě nebo neskromně prodírali kupředu. Raději ponecháme věci v Jehovových rukou. Jsme-li skromní, budeme schopni čekat, dokud Bůh věci nenapraví nebo se nepostará o to, abychom získali uznání nebo lepší postavení. Než se David stal králem, projevoval tuto skromnost. Mohl vzít věc do svých vlastních rukou, protože byl již předtím pomazán za krále. David se mohl stát izraelským panovníkem okamžitě, kdyby zabil krále Saula, ale David jednal jinak. Skromně čekal, až mu Jehova dá královské postavení, a Jehova to učinil ve svém pravém čase. — 1. Sam. 24:2–6; 26:10, 11.

17. V jakých směrech nám může ke skromnosti pomáhat schopnost vžívat se do situace druhých?

¹⁷ Jinou pomocí ke skromnosti je schopnost vžít se do situace druhých, cítit se jakoby v jejich kůži. Nedostatek skromnosti například může vést k tomu, že sborový starší stále překračuje čas ve svých úkolech při služebním shromáždění. Má-li však schopnost vžít se do situace druhých, bude schopen vcítit se do situace ostatních starších, kteří potřebují také dost času pro svou část programu. Skromný starší bude také myslet na své duchovní bratry a sestry, kteří nebudou rádi, když bude shromáždění bez vážného důvodu trvat déle. Schopnost vžívat se do situace druhých opravdu člověku pomůže ke skromnosti ve všech vztazích, nejen v křesťanském sboru. Tato schopnost způsobila, že se apoštol Pavel stal ‚Židům . . . jako Žid, těm pod zákonem . . . se stal jako pod zákonem, slabým . . . se stal slabým‘, a tak dále — to vše v zájmu dobrého poselství. To znamenalo, že musel být skromný a dávat svým posluchačům najevo, že nepovažuje sám sebe za lepšího, než jsou oni. — 1. Kor. 9:19–23.

18. Co je možné říci o křesťanské skromnosti?

¹⁸ Křesťanská skromnost je opravdu doporučována v mnoha směrech. Jaká spoušť nastala během dějin následkem neskromnosti! Je skutečně moudré, jestliže křesťané projevují skromnost. Vede k dobrým vztahům s Bohem, s našimi spolusvědky, s našimi rodinami i s ostatními lidmi. Skromnost pomůže dokonce nám osobně, protože nás učiní spokojenými a bude nás chránit před pocity marnosti. Boží slovo nám moudře a velkou měrou pomáhá, abychom byli skromní. Dokazujme tedy skutečnou moudrost tím, že budeme pěstovat a projevovat křesťanskou skromnost.

Zemřel pro nauku

NARODIL se asi v roce 1511 v Tudela ve Španělsku. V Paříži studoval medicínu a později působil jako lékař v několika francouzských městech. Získal uznání za své odhalení systému plicního oběhu.

Ale většinu svého života byl nucen žít jako uprchlík, dokonce pod cizím jménem. 13. srpna 1553 se na cestě do Itálie zastavil v Ženevě ve Švýcarsku. Tam ho však poznali, byl zatčen a z podnětu protestantského reformátora Jana Kalvína podroben přelíčení. Jaké bylo rozhodnutí? Vinen! Rozsudek? Smrt! A tak 27. října 1553 byl upálen.

Kdo to byl? Michael Servetus. Čím se provinil? Vraždou? Vydíráním? Nějakým jiným hanebným zločinem? Ne, popravili ho jako kacíře, protože popíral ortodoxní nauku křesťanstva — „nejsvětější Trojici“.

Až dodnes je Trojice námětem sporu. Například americký evangelista Billy Graham tvrdí: „Bible učí, že Ježíš Kristus je v plné míře Bohem a že není o nic nižší než Bůh Otec.“ Na druhé straně před několika lety nabídl jeden kazatel letnicového hnutí ve speciální části listu „The Denver Post“ milión amerických dolarů tomu, kdo by našel v Bibli učení o Trojici. Trojici označil jako lidskou filozofii, která je s Biblí „neslučitelná a je nepochopitelná“.

Snad se zeptáš: ‚Ale co na tom? Záleží vůbec na tom, čemu člověk věří?‘ Ano, záleží. Proč? Protože Ježíš Kristus řekl: „A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“ (Jan 17:3, „EP“) Naše věčné blaho závisí na tom, abychom přesně zanli „jediného pravého Boha“. Co je tedy pravda? Je Ježíš Kristus „Syn Boží“, nebo Bůh Syn? To je velký rozdíl!