kterému Pavel psal, a tak „Překlad nového světa“ opisuje výraz a dává mu osobní nádech, když říká „Otci našeho duchovního života“. Výraz se vyskytuje 14 veršů před Židům 12:23 a je s ním tedy v bezprostřední souvislosti.

V Židům 12:1 odvrací apoštol Pavel pozornost od uvažování o věrných mužích a ženách předkřesťanských dob k duchem zplozenému křesťanskému sboru a k průběhu božské služby, která leží před křesťany zplozenými duchem. V Židům 12:23 se tudíž nevrací znovu k tomu, o čem hovořil v 11. kapitole. Vzhledem k těmto skutečnostem výraz: „duchovní život spravedlivých, kteří byli učiněni dokonalými,“ představuje „sbor prvorozených, kteří byli zapsáni v nebesích,“ z jiného hlediska, a proto nejde o žádné zbytečné opakování toho, co bylo řečeno ve verši 22. Není tedy nutné, abychom se pokoušeli uplatňovat tato slova na jinou třídu osob, jež se bojí Boha, jako byli věrní muži a ženy dřívějších dob od Ábela k Janu Křtitelovi.

Pavel dále vymezuje, že vše, o čem je psáno v Židům 12:22, 23, se týká duchem zplozeného křesťanského sboru, když říká: „A k Ježíši, prostředníku nové smlouvy, a ke krvi pokropení, která mluví lépe než Ábelova krev“. (Žid. 12:24) V oné nové smlouvě je duchem zplozený sbor, a Ježíš je tedy jejich prostředníkem. Jsou těmi, kteří byli pokropeni v duchovním smyslu „krví“ Ježíše Krista, takže jim to přináší něco mnohem více, než by přinesla krev umučeného Ábela. (Žid. 11:4) Proto říkáme, že jsou skutečně ospravedlněni neboli prohlášeni za spravedlivé svou vírou v tuto krev. — Řím. 5:9.

V souladu s tím vším se Pavel sám obrací na duchem zplozený sbor a v Židům 12:25–28 jej napomíná, aby se prokázali hodnými svého nebeského království, které je „městem živého Boha, nebeským Jeruzalémem“, k němuž se přiblížili. Ostatek duchem zplozeného sboru 144 000 členů se nyní přiblížil věcem, které Pavel vyjmenoval ve verších 22 a 23, mnohem více než židovští křesťané prvního století. A velký zástup „jiných ovcí“ se s nimi raduje, že to tak je. Dnes „velký zástup“ chodí vírou stejně jako věrní muži a ženy předkřesťanských dob.

Jak často slavit?

Podle Lukášovy a Pavlovy zprávy řekl Ježíš, když zavedl slavnost na památku své smrti: „Stále to čiňte na mou památku.“ (Luk. 22:19; 1. Kor. 11:24) Je tedy rozumné přijmout, že Ježíš tím myslel, aby jeho učedníci slavili Památnou slavnost jednou ročně, a nikoli vícekrát v roce. Pasach na památku 1513 př. n. l. , kdy Jehova osvobodil izraelský lid z egyptského otroctví, se slavil jen jednou v roce, v pamětní den, tedy 14. nisana. Protože Pánova večeře je rovněž památná slavnost, musí se vhodně konat 14. nisana. („Aid“)