střílet do vzduchu, když by došlo ke skutečnému zabíjení druhých.

¹³ Bylo však zcela zjevné, že apoštol Pavel nemohl nikdy doporučovat takový postup. Vznikla otázka: Mohly by se tedy „vrchnosti“ vztahovat na Jehovu Boha a Ježíše Krista? Na čas se Boží lid držel tohoto stanoviska. A během bouřlivých let 2. světové války jej to alespoň posilnilo, aby ‚poslouchal Boha jako panovníka spíše než lidi‘ a vytvořil si tak podivuhodné svědectví o nebojácné křesťanské neutralitě po celé zeměkouli. (Sk. 5:28, 29) Nikdy nebylo sporu o tom, že křesťané musí věnovat svou prvořadou věrnost svrchovanému Pánu Jehovovi a jeho mesiášskému králi Ježíši Kristu. Ale jsou oni zároveň „nadřazenými autoritami“, jimž máme ‚dávat daň, poplatek a čest‘? — Řím. 13:7.

14. Jak byla nakonec pochopena otázka podřízenosti světským vládním autoritám v pravém světle?

¹⁴ V roce 1962 dovedl Jehova šťastně svůj lid k porozumění zásady relativní podřízenosti. Ukázalo se, že oddaní křesťané musejí poslouchat světské vládce jako „nadřazené autority“ a ochotně je uznávat jako „Boží služebnici“ či služebníka pro své dobro. (Řím. 13:4) Pokud je však tyto „autority“ žádají, aby porušili Boží zákony, co pak? Až do tohoto bodu poslouchali křesťané příkaz Římanům 13:1: „Každá duše ať je podřízena nadřazeným autoritám.“ Tato zásada je však upřesněna Ježíšovými slovy zaznamenanými u Matouše 22:21: „Splácejte tedy césarovy věci césarovi, ale Boží věci Bohu.“ Kdykoli tedy „césar“ žádá křesťany, aby dělali něco proti Boží vůli, musejí postavit Jehovův zákon před „césarův“. To je v přímém opaku k obecnému jednání v křesťanstvu. Mnozí takzvaní křesťané mají málo výčitek, když porušují Boží zákony, jestliže jim to přikáže césar. Jeden vlastenec se dokonce vyjádřil: „Naše vlast! . . . Kéž je vždy v právu! Ale ať v právu, nebo v neprávu, je to naše vlast.“ Křesťanští svědkové Jehovovi však takoví nejsou. Je-li jim přikázáno jít proti Boží vůli, opakují slova Ježíšových apoštolů a říkají jakoby ozvěnou: „Musíme poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi.“ — Sk. 5:29.

KDO JSOU SLUŽEBNÍCI?

15, 16. a) Jaké porozumění panovalo dlouho o tom, kdo je Boží služebník? b) Jaká úprava byla učiněna a proč? c) Jaké vady však měla tato úprava?

¹⁵ Abychom uvedli ještě jeden příklad postupného osvětlování, je zde otázka, zda jsou všichni upřímně oddaní křesťané služebníky (anglicky ministers) bez ohledu na věk a pohlaví. Mnoho let říkali svědkové Jehovovi, že všichni, kteří činí pokání, obrátí se, projevují víru v Boha a Krista, zasvětí se Jehovovi, aby činili jeho vůli tak, jak ji zjevil Kristus, a jsou pokřtěni, jsou skutečnými služebníky. Ale někteří proti tomu vznesli námitky. Vládní autority často neuznávaly toto stanovisko. Bylo také namítáno, že mnohé jazyky nemají obdobu slova „minister“, a že by proto neměl být používán v náboženském smyslu těmi, jejichž jazyky jej nemají. Bylo také namítáno, že křest se dá těžko chápat jako přiměřený obřad uvedení do úřadu. Byly to však dostatečné důvody pro to, aby se omezilo označení „minister“ (služebník) jen na ty, kdo jsou jmenováni do úřadu ve sboru, tedy na starší a „diakony“ čili služební pomocníky?

¹⁶ Skutečností je, že zemské zákony obvykle dávají každé náboženské organizaci právo rozhodovat, jak se někdo stává jedním z jejích služebníků. Jestliže jiní nepřijímají takové stanovisko nebo s ním nesouhlasí, nezáleží na tom. Nezáleží ani na tom, že mnohé jazyky nemají obdobu slova „minister“. Nemělo by to bránit těm, jejichž jazyk takové slovo má — anglický, italský, španělský a další — aby ho používali, slouží-li platnému účelu.

17, 18. Kdo může být skutečně označen jako „Boží služebník“ (minister)? Jak by měl pohlížet na svou „službu“?

¹⁷ Pojem „minister“ je užitečný, protože poukazuje na zvláštní druh „služebníka“, toho, který má vysoké, zvláštní pověření či službu. Každý, bez ohledu na stáří a pohlaví, kdo je schopen dokázat, že má dobré porozumění Boží vůle a Božích předsevzetí s lidstvem, kdo uvedl svůj život do souladu s biblickými zásadami a kdo se také oddal Bohu a dal se pokřtít ve shodě s Ježíšovým příkazem u Matouše 28:19, 20, je opravdu jedním z Božích služebníků. Ve skutečnosti je možné říci, že takový člověk je způsobilejší mluvit za Boha než kdokoli z těch, kteří navštěvovali teologické semináře, ale nerozumějí Božím předsevzetím a neuvedli snad své životy do souladu s Božími spravedlivými požadavky. Ti, kdo opravdu slouží Bohu, mohou říci s apoštolem Pavlem: „Oslavuji svou službu.“ — Řím. 11:13.

¹⁸ Je nutno zdůraznit, že pojem „Boží služebník“ čili „minister“ není titul, ale popisné označení. (Srovnej Matouše 20:28.) Nestačí, aby někdo učinil kroky, jimiž se stává způsobilým pro křest, a tím se stal služebníkem Jehovy Boha. Takový jednotlivec musí učinit svou „svatou službu“ Jehovovi Bohu hlavním cílem svého života. Jinak, bez ohledu na to, kolik času může věnovat své službě vlivem okolností, na něž nemá vliv, se nemůže právem označovat jako služebník (minister) nebo být druhými považován za jednoho z Božích služebníků. — Řím. 12:1; 2. Tim. 4:5.

19. a) K čemu vedl takový rozvoj porozumění, ale jak jsou požehnáni věrně oddaní? b) Jaké je Jehovovo opatření pro udělování duchovního pokrmu? Proč bychom je měli vždycky volit?

¹⁹ Takový vývoj porozumění, jenž vyžadoval i takzvané „křižování“, ovšem často sloužil jako zkouška věrné oddanosti pro ty, kteří byli spojeni s „věrným a rozvážným otrokem“. Stále však dochází k postupnému plnějšímu pochopení „dobrého poselství“ a všeho, co znamená. Ti, kdo zůstávají blízcí Boží organizaci, vždy zakusili, že postupem času se otázky a těžko pochopitelné věci vždycky objasnily. Jak světlo svítí stále jasněji, je cesta radostnější a uspokojivější. Jak to pěkně vyjádřil Petr, když někteří z učedníků klopýtli o Ježíšovo učení: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života.“ (Jan 6:68) Pán Ježíš Kristus dosud má ta „slova“ a udílí je prostřednictvím organizace „věrného a rozvážného otroka“, kterou dnes na zemi používá. Ta je jako „dobrý strom“, o němž Ježíš prohlásil, že nese „pěkné ovoce“. (Mat. 7:17) A navíc, jedinou další možností je spojení se satanovým politickým „divokým zvířetem“ a „Velikým Babylónem“, světovou říší falešného náboženství. (Zjev. 13:1; 17:5) A k těm by se přece nechtěl vrátit žádný oddaný křesťan! — 2. Petra 2:22; Jan 14:6.

20. a) Proč můžeme mít dnes větší důvěru ve ‚světlo, které září‘ než kdy dříve? b) Jakou šťastnou budoucnost mají před sebou všichni, kteří volí stezku rostoucího světla?

²⁰ Ano, „světlo vysvitlo pro spravedlivého“. (Žalm 97:11) Plní se Přísloví 4:18 v tom, že „stezka spravedlivých“ je jako světlo, které svítí stále jasněji. Dojde-li tedy někdy k částečným úpravám, výsledkem je bez výjimky zdokonalené stanovisko. Úpravy tak nebyly marné. Nyní, když Kristus vládne, je osvícení, z něhož se těší Jehovův lid, „jako světlo jitra, když slunce září“. (2. Sam. 23:3, 4; Mat. 25:31) Ti, kteří loajálně slouží s organizací „věrného a rozvážného otroka“, s viditelným prostředkem Jehovových sdělení, mají skutečně velkou přednost! Zvolili si moudře, vždyť jejich stezka vede k drahocennému cíli věčného života v novém pořádku, který Jehova vytváří. — Iz. 65:17, 18; 66:22.

Otázky čtenářů

● Stojíme-li tváří v tvář obtížným zkouškám nebo úkolům, je vhodné, abychom prosili o „dva díly“ Božího ducha stejně jako Elizeus?

Místo abys měl pocit, že musíš při nějaké příležitosti prosit o ‚dvojnásobné množství‘ Božího ducha, je lépe prosit Boha, aby ti poskytl svatého ducha podle tvých potřeb.

Když prorok Eliáš překročil řeku Jordán a těsně před tím, než byl vzat směrem k nebi v ohnivém voze, jeho společník a nástupce, prorok Elizeus, vyjádřil zvláštní žádost. Podle „Ekumenického překladu“ řekl Elizeus odcházejícímu Eliášovi: „Ať je na mně dvojnásobný díl tvého ducha.“ (2. Král. 2:9) Někteří křesťané vycházející z tohoto vyjádření se domnívají, že potřebují „dvojnásobný díl ducha“, nebo dokonce o to Boha prosili.

Ale „Překlad nového světa“ nám pomáhá rozumět Elizeově žádosti. Zní: „Prosím, aby mi připadly dva díly z tvého ducha.“ (2. Král. 2:9) Elizeus žádal o takový díl Eliášova ducha, jaký patřil prvorozenému. Jak to?

Elizeus ve svých slovech vycházel ze způsobu, jak se v Izraeli rozděloval majetek, když nějaký muž zemřel. Zatímco ostatní synové dostali díl dědictví, prvorozený neboli nejstarší žijící syn dostal dvojnásobný díl, a také odpovědnost jako hlava domácnosti. — 5. Mojž. 21:17.

Když bylo Boží vůlí odvolat Eliáše jako hlavního proroka v Izraeli z bezprostředního jeviště, měl po něm nastoupit Elizeus. Elizeus nebyl tehdy ponechán jako jediný prorok. Byli s ním spojeni různí muži známí jako „synové proroků“. (2. Král. 2:3, 5) Ale Elizeus měl být mezi nimi přední, jako přímý nástupce Eliášův. (2. Král. 4:38; 6:1–3) I když tedy pravděpodobně měli určitou míru Božího ducha a vykonávali určité prorocké funkce, byl Elizeus jakoby Eliášův prvorozený syn a mohl právem žádat o dva díly Eliášova ducha.

Jehova Bůh poskytuje svého svatého ducha svým věrným ctitelům podle jejich potřeb a okolností. Když Mojžíš potřeboval pomoc, protože šlo o velké množství lidí, dal Bůh pokyn, aby bylo na pomoc vybráno sedmdesát způsobilých starších mužů. Jehova řekl Mojžíšovi: „Budu muset vzít něco z ducha, který je na tobě, a vložit jej na ně, a budou ti muset pomáhat nést náklad lidu.“ (4. Mojž. 11:16, 17) To ovšem neznamená, že by Mojžíš potom nebyl dostatečně vybaven svatým duchem, že by měl nějaký duchovní nedostatek. Nikoli, Bůh poskytl