poselství o království.“ (Mat. 9:35) A Ježíš jednou řekl: „Také jiným městům musím oznamovat dobré poselství o Božím království, protože k tomu jsem byl vyslán.“ — Luk. 4:43.

¹⁶ Ježíš školil své následovníky, aby mohli vykonávat tutéž práci. Nejprve vyslal dvanáct apoštolů a dal jim pokyn: „Až půjdete, kažte a říkejte: ‚Nebeské království se přiblížilo.‘. . . Do kteréhokoli města nebo vesnice vejdete, pátrejte, kdo si to v něm zaslouží, a tam zůstaňte, dokud neodejdete. Když budete vstupovat do domu, pozdravte členy domácnosti; a jestliže si to dům zasluhuje, ať na něj přijde pokoj, který mu přejete.“ (Mat. 10:5–14) Aby učedníci splnili tyto pokyny, navštěvovali lidi v jejich domovech a zůstávali s těmi, kteří si to ‚zasluhovali‘, a sdělovali jim poselství o království. Později dal Ježíš pokyn sedmdesáti ze svých učedníků: „Kdekoli také vstoupíte do města a přijmou vás, . . . dále jim říkejte: ‚Přiblížilo se k vám Boží království.‘ “ (Luk. 10:1–11) Ano, Ježíš vyslal své učedníky ve věci království.

17. a) Proč bylo v prvním století zapotřebí odvahy ke kázání království? b) Jak projevili křesťané v rané době odvahu při kázání?

¹⁷ Účast na této činnosti vyžadovala skutečně odvahu. Ježíš byl zavražděn na podnět odpůrců království, a za čas byl zabit i jeho následovník Štěpán a apoštol Jakub. (Sk. 7:54–60; 12:2) Ale Ježíšovi následovníci se nedali zastrašit. Apoštolové byli bičováni, ale Bible říká, že i potom „každý den bez přestání dále vyučovali v chrámu a dům od domu a oznamovali dobré poselství o Kristu, Ježíši“. (Sk. 5:42) O řadu let později dav lidí v Tessalonice obžaloval apoštola Pavla a jeho druhy: „Ti všichni jednají proti césarovým výnosům, protože říkají, že králem je někdo jiný, totiž Ježíš.“ (Sk. 17:7) Přes toto pronásledování však nepřestali kázat. Písmo ukazuje, že Pavel nepřestal ‚oznamovat dobré poselství‘. Dále učil „veřejně a dům od domu“ a dále důkladně svědčil Židům i jiným lidem, kteří měli činit pokání. — Sk. 20:20, 21.

KDE STOJÍŠ TY?

18, 19. a) Co má být dnes podle Boží vůle vykonáváno? b) Vzpomínka na kterou událost nám může pomoci, abychom se účastnili kázání království?

¹⁸ V dnešní době není třeba méně odvahy, chceme-li se zastávat království. Odpor proti poselství o království je v dnešní době stejně velký jako v prvním století. Proto vzniká otázka: Kde stojíš ty? Budeš věrně podporovat Boží království? Boží vůlí je, aby bylo vydáno velké svědectví o království, než přijde konec. Budeš se na něm podílet? — Mat. 24:14.

¹⁹ Snad máš pocit, že je pro tebe obtížné začít mluvit s jinými o Boží vládě. Ale můžeš to činit. Dokážeš tím svou lásku k Jehovovi. (1. Jana 5:3) Vzpomeň si, že Bůh dal Abrahámovi obtížný úkol, když mu přikázal, aby obětoval svého syna. Když Abrahám poslechl, Bůh jej zastavil, aby oběť nevykonal. Řekl mu: „Protože nyní vím, že se bojíš Boha.“ Ano, Abrahám svou poslušností dokázal, že bezpodmínečně důvěřuje Bohu. (1. Mojž. 22:12; Žid. 11:17–19) Podobně i my horlivým kázáním o království dáváme Bohu najevo, že loajálně podporujeme jeho vládu. Takovou podporu on od svých poddaných vyžaduje. Současně projevujeme lásku k lidem a zájem o ně, protože jediný způsob, jak mohou uniknout záhubě v rychle se přibližujícím „velkém soužení“, tkví v tom, že slyší poselství o království a jednají podle toho. — Mat. 24:21; 1. Jana 2:17.

20. Jak nám může Mojžíšův příklad pomoci, abychom zaujali moudrý postoj ve spojitosti s Božími mravními požadavky?

²⁰ Loajální podporu Boží vládě však projevíme také tím, že lpíme na Božích morálních požadavcích. Jaký postoj zaujímáme v této věci? Někteří lidé staví na první místo věci, které se líbí jim samotným, ‚hledí si svého‘. A je pravda, že může být potěšením jít s davem, který se zaměřuje na zábavy a volný způsob života. Je to však potěšení pouze dočasné. Mojžíš jednal moudře, když si nevybral takový způsob života. „Vírou Mojžíš, když dospěl, odmítl nazývat se synem faraónovy dcery a raději si zvolil, aby s ním bylo špatně zacházeno spolu s Božím lidem, než aby měl dočasný požitek z hříchu, . . . neboť upřeně hleděl vstříc vyplacení odměny.“ (Žid. 11:24–26) Z toho je patrné, co je nejdůležitější pro nás. Znamená to snad uspokojovat jen své vlastní sobecké sklony? Nebo je třeba činit to, co se líbí našemu stvořiteli, a sloužit zájmům vlády jeho království?

21. a) Jak Ježíš poukázal na to, že si všichni musíme něco zvolit? b) Co jsi rozhodnut zvolit si ty?

²¹ Můžeme si skutečně zvolit jen mezi dvěma směry. Kristus to přirovnal k volbě jedné ze dvou cest. Řekl, že jedna cesta je „široká a prostranná“. Ti, kteří po ní jdou, mají možnost ‚dělat, co chtějí‘. Druhá cesta však je „těsná“. Ano lidé na této cestě se musí řídit Božím vedením. Ježíš poznamenal, že většina jde širokou cestou a jen nemnoho lidí jde cestou úzkou. Kterou cestu si vybereš ty? Když se budeš rozhodovat, uvědom si: Široká cesta náhle skončí — záhubou! Naproti tomu úzká cesta povede přímo do Božího nového systému, kde budeš moci žít navždy jako věrný poddaný království. (Mat. 7:13, 14) Rozhodnutí tedy záleží na tobě! Jaké bude?

Žalmy

Hádanka s potěšující odpovědí

V PRŮBĚHU lidských dějin bylo mnoho lidí zmateno, když viděli, jak se bezzákonným lidem dobře daří. Bezzásadoví lidé často získávají postavení, v němž mají velkou autoritu, a potom vykořisťují a utlačují chudé a sklíčené lidi. Měli bychom se však bát zkažených lidí? Tato otázka je základním prvkem hádanky, která je zodpovězena ve 49. žalmu napsaném Levitou ze „synů Chóreho“.

Úvodní výrok zní: „Slyšte to, všichni lidé, dopřejte tomu sluchu, všichni obyvatelé systému věcí, vy synové lidstva i vy synové muže, společně ty boháči i ty chudáku.“ (Žalm 49:1; 49:2, „KB“) Těmito slovy žalmista vyzývá všechny, aby věnovali pozornost — „syny lidstva“, ‚pozemšťany nižšího životního postavení‘, a také „syny muže“, ty ve vyšším postavení. Ano, všichni, bohatí i chudí, mohou mít užitek z toho, co zde bude předloženo.

Žalmista pokračuje: „Má vlastní ústa budou mluvit věci moudrosti a mé srdce bude uvažovat o věcech porozumění. Své ucho nakloním k příslovečným výrokům, na harfě předložím svou hádanku.“ (Žalm 49:3, 4; 49:4, 5, „KB“) Vyjádření, k němuž se žalmista chystal, vyplývalo z úvahy pod vedením Božího ducha. Nebyla to pouhá lidská moudrost, protože žalmista sám o sobě řekl, že ‚nakloní své ucho k příslovečným výrokům‘, k výrokům z božského zdroje. Když dostal tento inspirovaný výrok, předkládal svou hádanku neboli složitý problém, a činil to za doprovodu harfy.

Potom přichází záhadná otázka: „Proč bych se měl bát ve zlých dnech, až mne obklopí samo provinění těch, kteří mě vypuzují?“ (Žalm 49:5; 49:6, „KB“) Ano, měl by podlehnout hrůze, až na něj přijdou