Co dokáží starší lidé

ATLET se zadíval na svůj cíl a rozběhl se. Utíkal asi dvacet metrů, zabodl laminátovou tyč do země a elegantně se přenesl přes laťku ve výšce 2,82 metru. Co to bylo za soutěž? Mladších žáků středních škol? Ne. Atletu bylo sedmdesát let a podle zprávy „Wall Street Journal“ to bylo utkání 600 atletů podobného věku. Při téže soutěži zaběhl jeden sedmasedmdesátník sto metrů za 15,7 sekundy a sedmdesátník hodil disk do vzdálenosti 27 metrů.

Překvapuje tě, že sedmdesátiletí ještě závodí v atletice? Jistě, nemohou své výkony měřit s tím, co dokázali ve dvaceti. Ale skutečnost, že ještě dovedou házet diskem, běžet na 100 metrů a úspěšně skákat o tyči, ukazuje cosi důležitého. Naznačuje, že starší lidé by neměli být „odepsáni“ jako zbyteční prostě proto, že mají za sebou určitý počet let. Pokud se neobjeví nějaká nemoc, mají starší lidé mnohem větší fyzické možnosti, než se jim obvykle přisuzuje.

Je to pravda, i pokud jde o jejich duševní a intelektuální schopnosti? To znamená — mohou se starší lidé učit novým věcem a osvojit si nový způsob života? Někdy své možnosti na tomto poli podceňují starší lidé sami. Stahují se třeba před nabídkou něčeho nového a říkají: ‚Už jsem moc starý, abych se učil,‘ nebo ‚starého psa nové kousky nenaučíš‘. Je to ale opravdu tak? V jakém věku vyhasíná schopnost učit se?

RŮST A UČENÍ

Je zajímavé připomenout si, že člověk, který dnes protestuje: ‚Jsem moc starý, než abych se učil,‘ byl kdysi okatým dítětem plným zvědavosti. Ve slovníku většiny malých kluků a děvčátek jsou nejpoužívanější slova: ‚Proč?‘ ‚Kde?‘ ‚Kdy?‘ ‚Jak?‘ ‚Kdo?‘ Jejich touha učit se je nesporná.

Někdy si rodiče přejí, aby ta touha byla trochu méně intenzívní a aby se jejich děti na chvíli přestaly vyptávat. Bible si však všímá důležitosti toho, co se dítě naučí v tomto období, když říká: „Vychovej chlapce podle cesty, která je pro něho; i když zestárne, neodvrátí se od ní.“ — Přísl. 22:6.

Brzy začne dítě chodit do školy a řadu let je každodenně jeho hlavním úkolem přijímat nové poznání o různých předmětech. Jeho přirozenou touhu učit se usměrňují do jisté míry jeho učitelé. Učí se novým pojmům, novým dovednostem a tak postupně se mu otevírá svět.

Až příliš rychle končí školní léta a mladý dospělý vstupuje do světa. Nyní se musí učit jednat s dospělými lidmi a získat dovednosti, kterými by si opatřoval živobytí. Většinou skončí v pravidelném zaměstnání, a zde se začne proces učení zpomalovat. Velká část mladých se ožení či vdá, má děti, je zatížena tlaky a odpovědnostmi a postupně přestane obohacovat svůj život novým poznáním.

Když děti dorostou, zjistí rodiče, že opět mají čas na sebe. V mnoha případech se však již odnaučili učit se. Nemají už takový sklon začít zkoumat něco nového nebo klást otázky jako v mládí. V Japonsku někteří mluví o tom, že se narodili v jiné době. Někdo třeba řekne: ‚Narodil jsem se v éře Meidži.‘ To byla politická éra, která skončila v roce 1912. Když tedy již dosáhl věku nejméně 70 let, domnívá se, že jeho dny učení již minuly a že se už nikdy nemůže chopit nových myšlenek v této moderní nepochopitelné době.

Ale musí to tak opravdu být? Pravda, jak člověk stárne, jeho tělo se mění. Klouby mu možná ztuhnou, svaly nejsou tak pružné, zrak mu trochu zeslábne a sluch poněkud otupí. Ale pokud neonemocní, způsobí to pouze zpomalení jeho činnosti, nikoli zastavení. Skutečnost, že skupina lidí starších než sedmdesát let může pořádat atletická utkání, to dokazuje. Platí totéž i o mysli? Nebo platí, že člověk může být příliš starý na to, aby se učil?