Co dokáží starší lidé

ATLET se zadíval na svůj cíl a rozběhl se. Utíkal asi dvacet metrů, zabodl laminátovou tyč do země a elegantně se přenesl přes laťku ve výšce 2,82 metru. Co to bylo za soutěž? Mladších žáků středních škol? Ne. Atletu bylo sedmdesát let a podle zprávy „Wall Street Journal“ to bylo utkání 600 atletů podobného věku. Při téže soutěži zaběhl jeden sedmasedmdesátník sto metrů za 15,7 sekundy a sedmdesátník hodil disk do vzdálenosti 27 metrů.

Překvapuje tě, že sedmdesátiletí ještě závodí v atletice? Jistě, nemohou své výkony měřit s tím, co dokázali ve dvaceti. Ale skutečnost, že ještě dovedou házet diskem, běžet na 100 metrů a úspěšně skákat o tyči, ukazuje cosi důležitého. Naznačuje, že starší lidé by neměli být „odepsáni“ jako zbyteční prostě proto, že mají za sebou určitý počet let. Pokud se neobjeví nějaká nemoc, mají starší lidé mnohem větší fyzické možnosti, než se jim obvykle přisuzuje.

Je to pravda, i pokud jde o jejich duševní a intelektuální schopnosti? To znamená — mohou se starší lidé učit novým věcem a osvojit si nový způsob života? Někdy své možnosti na tomto poli podceňují starší lidé sami. Stahují se třeba před nabídkou něčeho nového a říkají: ‚Už jsem moc starý, abych se učil,‘ nebo ‚starého psa nové kousky nenaučíš‘. Je to ale opravdu tak? V jakém věku vyhasíná schopnost učit se?

RŮST A UČENÍ

Je zajímavé připomenout si, že člověk, který dnes protestuje: ‚Jsem moc starý, než abych se učil,‘ byl kdysi okatým dítětem plným zvědavosti. Ve slovníku většiny malých kluků a děvčátek jsou nejpoužívanější slova: ‚Proč?‘ ‚Kde?‘ ‚Kdy?‘ ‚Jak?‘ ‚Kdo?‘ Jejich touha učit se je nesporná.

Někdy si rodiče přejí, aby ta touha byla trochu méně intenzívní a aby se jejich děti na chvíli přestaly vyptávat. Bible si však všímá důležitosti toho, co se dítě naučí v tomto období, když říká: „Vychovej chlapce podle cesty, která je pro něho; i když zestárne, neodvrátí se od ní.“ — Přísl. 22:6.

Brzy začne dítě chodit do školy a řadu let je každodenně jeho hlavním úkolem přijímat nové poznání o různých předmětech. Jeho přirozenou touhu učit se usměrňují do jisté míry jeho učitelé. Učí se novým pojmům, novým dovednostem a tak postupně se mu otevírá svět.

Až příliš rychle končí školní léta a mladý dospělý vstupuje do světa. Nyní se musí učit jednat s dospělými lidmi a získat dovednosti, kterými by si opatřoval živobytí. Většinou skončí v pravidelném zaměstnání, a zde se začne proces učení zpomalovat. Velká část mladých se ožení či vdá, má děti, je zatížena tlaky a odpovědnostmi a postupně přestane obohacovat svůj život novým poznáním.

Když děti dorostou, zjistí rodiče, že opět mají čas na sebe. V mnoha případech se však již odnaučili učit se. Nemají už takový sklon začít zkoumat něco nového nebo klást otázky jako v mládí. V Japonsku někteří mluví o tom, že se narodili v jiné době. Někdo třeba řekne: ‚Narodil jsem se v éře Meidži.‘ To byla politická éra, která skončila v roce 1912. Když tedy již dosáhl věku nejméně 70 let, domnívá se, že jeho dny učení již minuly a že se už nikdy nemůže chopit nových myšlenek v této moderní nepochopitelné době.

Ale musí to tak opravdu být? Pravda, jak člověk stárne, jeho tělo se mění. Klouby mu možná ztuhnou, svaly nejsou tak pružné, zrak mu trochu zeslábne a sluch poněkud otupí. Ale pokud neonemocní, způsobí to pouze zpomalení jeho činnosti, nikoli zastavení. Skutečnost, že skupina lidí starších než sedmdesát let může pořádat atletická utkání, to dokazuje. Platí totéž i o mysli? Nebo platí, že člověk může být příliš starý na to, aby se učil?

Příliš starý na učení? — „Nikdy!“

JE možné být příliš starý na učení? Zamysli se tedy nad tím, co dokázali staří lidé. Ve věku devadesáti dvou let skládal komponista Irving Berlin ještě hudbu, a klavírista Arthur Rubinstein vystupoval na koncertech ještě ve čtyřiadevadesáti. Soudce Oliver Wendell Holmes začal ve dvaadevadesáti studovat řečtinu. Ve věku osmdesáti let nastoupil Mojžíš novou dráhu vůdce národa a veřejného řečníka. (2. Mojž. 7:7) A apoštolu Janovi muselo být přes devadesát, když psal své známé evangelium a knihu Zjevení.

Ne, věk nemusí nutně omezit činnost mysli. Jsou ovšem nemoci, které mohou zpomalit proces myšlení starších lidí. Hlavní z nich je Alzheimerova nemoc, někdy se jí říká senilita, jež způsobuje poškození mozkové tkáně. Některé jiné nemoci se vyznačují podobnými příznaky. Ale ohromná většina starších lidí takovými nemocemi netrpí. Těm řekl jeden badatel: „Tvořivost nezná věk.“

Při zkouškách na Cambridgeské univerzitě v Anglii byly výkony některých starších lidí stejně dobré jako výkony mladých studentů. Dr. Weinberg, psychiatr a uznávaná autorita ve výzkumu stárnutí, konstatuje, že mysl člověka, pokud nezasáhne nějaká nemoc, si uchovává zdatnost a schopnost učení do vysokého stáří — zejména když starší lidé zůstávají fyzicky aktivní a stýkají se s mladými lidmi, kteří o ně mají zájem. „Budoucnost starých lidí je světlá,“ říká sedmdesátiletý dr. Weinberg, „dokud si uchovají svou zvídavost a svou touhu učit se a růst.“

U některých to tak rozhodně je. Prohlášení dr. Weinberga se ve skutečnosti potvrdilo pozoruhodnějším způsobem, než on sám očekával.

ČAS ZMĚNIT SVOU DRÁHU

Zamysli se například nad Alicí Okonovou z Nigérie. Její syn byl činný křesťan a povzbuzoval svou matku, aby četla Bibli a poučila se o naději, kterou tato kniha nabízí. Časem souhlasila, že bude studovat Bibli, vybudovala si víru a ve věku osmdesáti let se dala pokřtít ve vodě, aby ukázala své odhodlání použít zbytku svého života ke službě Bohu.

Silně věří prohlášení: „Bůh totiž tak velice miloval svět, že dal svého jednozplozeného Syna, aby každý, kdo projevuje víru v něj, nebyl zničen, ale měl věčný život.“ (Jan 3:16) A protože nyní projevuje takovou víru, hledí s důvěrou vstříc věčnému životu, který Bůh zaslíbil. V osmdesáti letech nebyla příliš stará na učení.

ROZHODOVAT SE

Staří lidé dovedou učinit pevná rozhodnutí a žít i s jejich důsledky. Devětasedmdesátiletý Paul Inyang Atua, který také žije v Nigérii, musel učinit těžké rozhodnutí. Celý život hledal náboženství, které učí biblickou pravdu. Konečně ho navštívili křesťanští svědkové Jehovovi a on poznal, že našel to, co hledal. Druzí však z jeho rozhodnutí radost neměli.

Kněz jednoho náboženství, s nímž byl Paul předtím spojen, ho navštívil. Když uviděl na stole v Paulově domě Bibli, uchopil ji, prohlásil, že je to falešná náboženská kniha, a roztrhal ji na kusy. Paul teď musel zvládnout rozzuřeného muže a uklidnit ho, přičemž se snažil hájit některé biblické pravdy, které poznal.

Kněz nebyl spokojen. Rozhněvaně odešel a snažil se proti Paulovi vyvolat pronásledování. Kromě toho chtěli ostatní vesničané zvolit Paula náčelníkem vesnice, aby ho odpoutali od jeho nově nalezené víry. Paul jejich nabídku odmítl, protože si jejich pohnutku uvědomil.

Pak musel Paul učinit ještě těžší krok. Bible nám říká, že křesťan, aby se líbil Bohu, musí být ‚manželem jedné manželky‘. (1. Tim. 3:2) Proto musel Paul učinit opatření v souladu s křesťanskými zásadami, aby se stal monogamistou. Udělal to. Jeho manželství bylo legalizováno a on mohl být konečně pokřtěn.

Pamatuj, Paulovi bylo sedmdesát devět let, když učinil tyto veliké změny ve svém životě. Říká: „Třebaže ke všem těmto změnám došlo v mém stáří, jsem vděčen Jehovovi, že mi poskytl příležitost, abych využil své poslední dny v jeho službě.“ I Paul má nyní mnohem světlejší vyhlídku na budoucnost, než míval předtím. Příliš starý na učení? Ne, devětasedmdesátiletý Paul Inyang Atua starý nebyl!

NAVZDORY NEMOCI

Starší lidé někdy mají zdravotní problémy, ale to jim nutně nebrání, aby byli zvídaví a chtěli se učit. Kazatelka plným časem Mičio Fudžimi poznala, že je to pravda. Mičio navštěvovala lidi v severní části ostrova Honšu v Japonsku, když se setkala se starým pánem Kato.

Pan Kato upoutal pozornost Mičio, když řekl: „Bůh křesťanství chce, aby lidé měli život, ne smrt. Není to tak?“ Byla to překvapivá myšlenka. Bylo však velmi těžké vést rozmluvu, protože stařec byl téměř úplně hluchý. Zajímal se však o čtení a Mičio mu nechala biblické časopisy. Snažila se mu pomoci studovat Bibli, ale zdálo se, že on nerozumí tomuto opatření. Tři roky mu tedy pravidelně nosila ke čtení biblické časopisy. Naučila se pomocí pera a papíru odpovídat na všechny otázky, které měl.

Před několika měsíci pan Kato — nyní devadesátiletý — naznačil, že si chce pohovořit o nějakých věcech. Získal čtením hluboké poznání Bible. Článek v časopise mu ukázal, že by se měl spojit se svědky Jehovovými, protože ti ho naučí konat Boží vůli. Zeptal se: „Jak se mohu spojit se svědky Jehovovými?“

Mičio zvedla ukazováček ke svému nosu — japonské gesto znamenající: „To jsem já.“ Ano, byla svědkyní Jehovovou. Stařec měl velikou radost a chtěl vědět, kde je sál království. I o tom se dozvěděl čtením. Nyní tento starý člověk navzdory hluchotě studuje Bibli pomocí tužky a papíru. Nabývá přesného poznání biblických pravd a stýká se spolukřesťany. Je pan Kato v devadesáti příliš starý na učení? Rozhodně ne!

Také paní Takahašiová není na učení příliš stará. Ve srovnání s panem Kato se může zdát mladá — je jí „jenom“ třiasedmdesát let. Ale má problém. Před třiačtyřiceti lety oslepla a nikdy neměla příležitost naučit se slepecké písmo. Když však za ní přišli svědkové Jehovovi, chtěla se poučit o Bibli, a tak s ní dva evangelisté studovali. Pro svou slepotu se musela učit zpaměti to, co poznávala; v sedmdesáti třech letech se tedy paní Takahašiová začala učit nazpaměť části Bible.

Nyní se pravidelně účastní náboženských shromáždění navzdory svému postižení a věku. A přestože trpívá při cestování nevolností, jela 600 kilometrů, aby se zúčastnila náboženského sjezdu. Vloni byla pokřtěna. Příliš stará na učení? Paní Takahašiová nebyla toho názoru!

PROČ ŘÍKAJÍ: „NE!“

Jak řekl dr. Weinberg: „Budoucnost pro starší lidi je světlá, dokud si uchovají svou zvídavost a svou touhu učit se a růst.“ Pro ty, kteří si ve stáří vypěstují zvídavost, pokud jde o Boha a jeho předsevzetí, a touhu učit se o něm a růst ve víře, je budoucnost velmi světlá.

Uvědomují si, že jejich život až dosud — ať sedmdesát, osmdesát, devadesát let či více — byl darem od Boha. Uvědomují si také, že jsou sice staří a zkušení, ale přece se ještě mohou něčemu naučit. Podle Božích měřítek nejsou ve skutečnosti tak staří. Bible říká: „Jeden den je u Jehovy jako tisíc let a tisíc let jako jeden den.“ (2. Petra 3:8) Podle tohoto počítání žije dvaaosmdesátiletý muž teprve asi dvě hodiny. I starý člověk tedy může čerpat z moudrosti Boha, který žije „od neurčitého času na neurčitý čas“. — Žalm 90:2.

A navíc, Bůh nabízí všem mladým i starým, že budou žít stejně dlouho jako on. Ježíš Kristus řekl: „To znamená věčný život, že přijímají poznání o tobě, jediném pravém Bohu, a o tom, kterého jsi vyslal, Ježíši Kristu.“ (Jan 17:3) Je možné být tak starý, že by se nedalo reagovat na tuto Boží nabídku? Po celém světě odpovídají staří muži a staré ženy: „Nikdy!“

Boží slovo je živé

Řešit těžkosti s láskou

JAN Marek odchází domů do Jeruzaléma, kde žije jeho matka Marie. Je to v době první misionářské cesty Pavla a Barnabáše. — Sk. 13:13; 12:12, 25.

Za rok nato se Pavel a Barnabáš chystají na druhou misionářskou cestu. Barnabáš chce vzít opět s sebou svého bratrance Marka. Pavel ho však s sebou vzít nechce. Říká: ‚Posledně, když jsme Marka vzali, odešel.‘ Ale Barnabáš trvá na tom, aby mu dali další příležitost.

Jelikož se lišili v názoru, „došlo k ostrému výbuchu hněvu, takže se od sebe oddělili“. Barnabáš vzal s sebou Marka. Nastoupili na člun a plavili se na ostrov Kypr, aby tam kázali. Pavel si zase vybral jiného křesťana, Silu, a na své kazatelské cestě se nejprve dostali do Sýrie. — Sk. 15:36–41.

Co lze říci o tomto problému mezi Pavlem a Barnabášem? Kdybys tam byl a viděl bys tento „ostrý výbuch hněvu“, byl bys z toho vyvozoval, ze Pavel a Barnabáš nepatří k Božímu lidu, protože se tak chovali?

To by nebylo moudré. Měli bychom si uvědomit, ze jsme všichni zdědili po svých prarodičích Adamovi a Evě nedokonalost. (Řím. 5:12) Všichni také „mnohokrát klopýtáme“, jak říká Bible. (Jak. 3:2; Řím. 3:23) Ale praví křesťané se navzájem nehněvají dlouho ani vůči nikomu nepěstují špatné pocity. Dbají biblického příkazu: „Snášejte se dále navzájem a ochotně si vzájemně odpouštějte, jestliže má někdo proti jinému důvod ke stížnosti. . . Kromě toho všeho si oblékněte lásku, neboť je dokonalým poutem jednoty.“ — Kol. 3:13, 14.

Nuže, vyřešili tito dva význační křesťané, Pavel a Barnabáš, své těžkosti s láskou? Ano, vyřešili a opět byli spolu! (1. Kor. 9:5, 6) A později napsal Pavel Timoteovi: „Vezmi Marka a přiveď ho s sebou, neboť je mi užitečný pro službu.“ — 2. Tim. 4:11.

První křesťané sice někdy měli mezi sebou těžkosti, ale řešili je s láskou. Jistě můžeme napodobovat jejich příklad.