Co se děje s rodinným životem?

„PROSÍM vás, pomozte mi. Manžel mne týrá a já už to nemohu vydržet. Nemám nikoho, ke komu bych se mohla obrátit. Jsem sama a mám jen ročního syna. Manžel bývá surový a někdy mám paže plné modřin od jeho úderů. Před čtrnácti dny mě uhodil do nosu, takže jsem hrozně krvácela. Jednou mě začal v noci škrtit v posteli, a uvědomil si, co udělal, teprve když jsem omdlela. Celé dny jsem jen těžko polykala. . .

Manžel křičí, rozbíjí doma věci a děsí dítě. Jednou v noci mě manžel kopal na podlaze, dítě křičelo hrůzou a já jsem byla poraněná a příliš vyděšená, než abych mohla něco udělat. . . Řekla jsem mu, že se chci rozvést. Teď se ani neopovážím říci, že chci odejít, nebo zase začne a já se bojím, že ohrozí na životě mne nebo mého syna.“ — Z knihy „Křič potichu, nebo to sousedé uslyší“, angl., od Erin Prizzey.

Jsou to snad jen ojedinělé případy? Rozhodně ne! Odhaduje se, že jen ve Spojených státech utrpí každoročně asi 1,8 miliónů manželek bití od svých manželů, to znamená, že jsou kopány, kousány, bity, zasaženy nějakým předmětem, ohrožovány nebo napadeny nožem nebo střelnou zbraní. Přičtěme k tomu případy sexuálního zneužívání a citového zanedbávání dětí, zneužívání rodičů a prarodičů, a obraz je ještě smutnější. Proto je na místě otázka: Co se děje s rodinným životem?

Máš důvod k přemýšlení. Snad se zeptáš: ‚Proč já? Mohu vás ujistit, že se v mé rodině nic takového neděje!‘ A přece bys měl mít zájem o takové rodinné problémy. Proč? Protože Bible již dávno prorokovala, že všeobecné rozšíření takových rodinných nepokojů bude patřit ke zřetelným důkazům, že žijeme v „posledních dnech“ tohoto celosvětového systému věcí.a Povšimni si, co předpověděl apoštol Pavel: „Věz však, že v posledních dnech nastanou kritické časy, s nimiž bude těžké se vyrovnat. Lidé totiž budou milovat sami sebe, budou. . . neposlušní rodičů, nevděční, nevěrní, bez přirozené náklonnosti.“ — 2. Tim. 3:1–3.

Splňují se dnes opravdu Pavlova slova? Jaký je vlastně rozsah takových rodinných konfliktů? Slouží jako důkaz, že se splňuje Pavlovo proroctví ukazující, že opravdu žijeme v „posledních dnech“?

Naše „kritické časy“ — jak působí na tvou rodinu?

„I když je chudičký, je domov jediný.“

TAK to napsal skladatel John Howard Payne. Ale od té doby uplynulo 160 let. V dnešním světě se objevuje jiný obraz. ‚Domov, drahý domov‘ je často bojištěm. Je příliš mnoho domovů, v nichž není přirozená láska a náklonnost, jež bychom očekávali v rodině. Ale proč? Je na takových dnešních rodinných těžkostech něco zvláštního?

Rodina ve dvacátém století

V dřívějších stoletích byla rodina často hospodářskou výrobní jednotkou. To znamená, že všichni — rodiče i děti — společně pracovali na stavbě domu, na výrobě nábytku, na obdělávání polí a ošetřování dobytka. (1. Mojž. 37:2; Přísl. 31:16) Nástupem průmyslové revoluce se však situace změnila.

S rostoucí industrializací především západních národů se stěhovalo mnoho rodin do měst, kde hledaly práci v továrnách. Lidé pak museli každý den opouštět domov a odcházet do práce. Rodiny mohly spolu trávit stále méně času. Věci jako oděvy a nábytek se kupovaly, místo aby se vyráběly. A kniha „Rodina, společnost a jednotlivec“ (angl.) k tomu poznamenává:

„Jak se dá očekávat, zapůsobily tyto změny výrazným účinkem na. . . život v domácnosti. Rodina již nic nevyrábí jako hospodářská jednotka. Od přijetí zákona o povinné školní docházce a zákonů ohledně dětské práce se staly děti hospodářským závazkem a přestaly být hospodářským přínosem.“ Jak to zapůsobilo na pojetí výchovy dětí? „Změnila se patriarchální povaha rodinné skupiny, a kázeň a úcta k autoritě přestaly být základem dobrého života.“

V rodinách ve dvacátém století způsobily tyto změny dosud nebývalé a v některých případech značné napětí. A není to problém jen západního světa. Kolonizace a následující industrializace rozvrátila tradiční úlohu rodiny i v zemích takzvaného třetího světa. V některých případech si začaly manželky stěžovat, že nejsou pokládány za rovnocenné partnerky. Jedna africká manželka si například naříkala: „Proč nás muži nechávají nosit zavazadla? Jdu na pole s motykou na ramenou a s dítětem na zádech. On nenese nic. Pak se vracím s motykou, dítětem a na hlavě nesu velkou nádobu s vodou. On zase nenese z nákladu nic. Peníze se utratí za pití, a ne pro nás nebo pro děti. My se podílíme na práci nebo z ní děláme většinu, ale on si bere všechny peníze a říká nám, že jsou jeho — že si je vydělal. Je to směšné.“

Rodina ve dvacátém století pociťuje účinek ještě něčeho jiného, co nikdy v dějinách nebylo — televize. Odhaduje se, že mladý člověk do svých osmnácti let stráví sledováním televize asi 15 000 hodin, ve srovnání s asi 11 000 hodinami, jež stráví ve třídě. Průměrné americké dítě vidí do svých 14 let v televizi asi 18 000 lidí, kteří byli zabiti. K čemu to vede? Odpověď dává kniha „Dětský stres!“ (angl.) od M. S. Millera: „Mnozí psychologové a soudci tvrdí, že vinu za násilí, v němž se předhánějí mladí lidé, nese televize. Když devítiletý chlapec přepadl banku v New York City s dětskou puškou, aby získal sto dolarů, řekl, že to udělal proto, že ‚viděl, jak to kluci dělají v televizi‘.“ Časopis „The Family Coordinator“ k tomu dodává: „Přímý účinek takového vlivu na mladé se sice nedá prokázat pokusem, ale je jasné, že se ve sdělovacích prostředcích předkládá mnoho pojmů, které budou mít bezpochyby určitý vliv na život a pozdější životní styl mladých lidí.“

Rodina ve dvacátém století žije bezpochyby ve zvláštních a dosud nebývalých životních podmínkách, které ji vystavují tlaku a vlivům, jaké dosud nikdy v lidských dějinách neexistovaly. Vede to však opravdu k rodinným těžkostem, které poskytují neklamný důkaz, že žijeme v „posledních dnech“?

Apoštol Pavel uvedl pozoruhodný detail, když předpověděl, že se „poslední dny“ budou vyznačovat „kritickými časy, s nimiž bude těžké se vyrovnat“.a Jak zapůsobí takové „kritické časy“ na rodinný život? Pavel odpovídá: „Lidé budou. . . neposlušní rodičů, nevděční, nevěrní, bez přirozené náklonnosti.“ 2. Tim. 3:1–3.

‚Neposlušnost vůči rodičům‘

Děti jsou tělem a krví svých rodičů a jsou jim zavázány za nespočet dobrých věcí. Je to úděsné, když mládež neprojevuje rodičům zaslouženou čest, úctu a péči. Jeden znalec Bible o tom řekl: „Když mládež ztrácí veškerou úctu k věku a neuznává svůj nesplatitelný dluh a základní povinnost, které dluží těm, od nichž má život, je to známka velice dekadentní civilizace.“ Je tomu tak opravdu v rodinách ve dvacátém století?

„Bojím se svého dítěte,“ naříkala si jedna matka, když se mluvilo o jednom z velice vážných důkazů dětské vzpoury proti rodičům o špatném zacházení s rodiči. Sedmnáctiletý syn této ženy jí při jednom záchvatu surovosti vykloubil brutálním kopnutím rameno. Jak časté je takové násilí vůči rodičům? Kniha „Za zavřenými dveřmi“ (angl.) podává zprávu o výsledcích výzkumu násilí v rodinách ve Spojených státech. Poznamenává: „Každoročně uhodí své rodiče jedno ze tří dětí ve věku od tří do sedmnácti let.“ Není to prostě hrubý nedostatek úcty, když dítě pozvedne ruku proti svým rodičům? — Srovnej Efezanům 6:1–3.

Děti projevují vzpouru proti svým rodičům také méně násilnými způsoby. V šedesátých letech to byli hippies se svým oblečením a dlouhými vlasy. A když začali dospělí napodobovat tyto směry, museli mladí vyrukovat s novými způsoby vzpoury. Kniha „Dětský stres!“ (angl.) vysvětluje: „Vyzkoušené a skutečné prostředky odporu vzrostly s velkou vynalézavostí co do intenzity — drogy, pití, chození za školu a útěky z domova. Generace prarodičů volá: ‚V téhle době a v tomto věku bych nechtěl mít děti.‘ “

Mladí nejsou jediní, kdo neprojevují svým rodičům zaslouženou lásku a úctu. Je ještě jiná skupina — dospělí, kteří špatně zacházejí se staršími. Jak? Publikace „Dnešní psychologie“ (angl.) vysvětluje: „Špatné zacházení se staršími může být fyzické, vykořisťující (například konfiskování rodičovských úspor), může se projevit zanedbáváním (nepodáváním jídla nebo léku) nebo může být psychologické (nadávání). Děti, které se svými rodiči špatně zacházejí, jim často vyhrožují, že rodiče vyhodí na ulici nebo že je dají do ústavu pro duševně choré nebo do domova důchodců, budou-li si stěžovat na špatné zacházení.“

Velmi smutné je, že si mnohé dospělé děti neuvědomují svou odpovědnost vůči zestárlým rodičům. F. Ivan Nye například uvedl ve výzkumné zprávě uveřejněné v listu „Journal of Marriage and the Family“: „Většina dotázaných (v této výzkumné studii) sice ví o povinnosti zůstávat ve styku s příbuznými a pomáhat jim ve finanční tísni, ale více než 30 procent popírá existenci takové (finanční) povinnosti a méně než 40 procent osob obojího pohlaví vyjadřuje silný nesouhlas s těmi, kteří takové povinnosti neplní.“ To vedlo Nye k závěru, že „příbuzenství mizí z normativní struktury a může se snadno stát jen možnou rodinnou funkcí.“ Není to „známka velice dekadentní civilizace“? — Srovnej 1. Timoteovi 5 :3–8.

Ne všechny děti opovrhují rodičovskou autoritou. Ale zprávy o tom, že mladí odporují svým rodičům, jsou natolik rozsáhlé, že neklamně potvrzují dnešní splňování toho, co předpověděl apoštol Pavel: „Lidé. . . budou. . . neposlušní rodičů, nevděční, nevěrní.“

„Bez přirozené náklonnosti“

Děti nejsou jedinými, koho postihují tyto časy, ‚s nimiž je těžké se vyrovnat‘. Pavel také předpověděl: „Lidé budou. . . bez přirozené náklonnosti.“ — 2. Tim. 3:2, 3.

Je jen přirozené očekávat, že tvá rodina bude s tebou ze všech