Rodiče, kteří nemají manželského druha, se vyrovnávají s problémy dnešního světa

„Žena, která je skutečně vdovou a zcela opuštěna, vložila svou naději v Boha a vytrvává v úpěnlivých prosbách a v modlitbách v noci i ve dne.“ — 1. Timoteovi 5:5.

1–3. a) Co napsala jedna vdova? b) Roste počet rodin, v nichž je jen jeden z rodičů? Jaké problémy vznikají v těchto rodinách?

„JE mi 28 let a jsem vdova se dvěma dětmi. Jsem velmi sklíčená, protože nechci vychovávat děti bez otce. Zdá se, že se nikdo o mne nestará. Děti často vidí, jak pláči, a působí to na ně. Vím, že tak nemohu dále smýšlet, ale co mám dělat?“ Tento dopis vyjadřuje častou prosbu, kterou vznášejí lidé stojící před mnoha problémy — otcové a matky bez manželského druha.

² Zprávy z celého světa ukazují, že vzrůstá počet rodin, v nichž je jen jeden z rodičů. Za posledních deset let se ve Spojených státech počet téměř zdvojnásobil a v Kanadě se více než zdvojnásobil. V Austrálii a Velké Británii je takových rodin asi desetina ze všech. Odhaduje se, že dvě z každých pěti dětí, jež nyní žijí ve Spojených státech, tráví část svého života v rodině, kde je jen jeden z rodičů.

³ Tento vzestup má mnoho příčin. Mnoho rodin přišlo o otce ve válkách a při automobilových neštěstích. Rodinný život upadá a běžně dochází k rozvodům, rozlukám a k tomu, že jeden z manželů rodinu opustí. Některé neprovdané matky se rozhodují, že budou raději vychovávat děti samy, než aby podstoupily potrat nebo aby daly dítě adoptovat. Rodiče, kteří nemají manželského druha, se musí vyrovnávat s mnoha problémy. Osamělost, vychovávání dětí, vydělávání peněz na obživu, sexuální potřeby a vedení domácnosti — to je jen několik z těchto problémů.

KŘESŤANSTVÍ PŘINÁŠÍ ÚLEVU

4. Co vedlo k tomu, že v prvním století bylo mnoho rodin, v nichž byl jen jeden z rodičů?

⁴ V prvním století, když bylo křesťanství v začátcích, bylo také mnoho vdov a dětí bez otce, protože zuřily pustošivé války, byly nemoci i morální úpadek. Často docházelo k rozvodům a k opuštění rodiny. Malé děti často zůstávaly s matkou, která je musela vychovávat sama. Svět římského impéria byl necitelnou společností, která pohrdala slabými. Tak se vdovy stávaly předmětem hrubého zneužívání. Některé se dokonce začaly věnovat prostituci, aby tak získaly nějakou podporu.

5. V jakých dvou směrech pomáhalo křesťanství?

⁵ Křesťanství přineslo skutečnou změnu. Projevovalo soucit s těmi, kteří byli méně šťastní. Ale ještě navíc z jeho učení získávali osamělí rodiče morální sílu, aby se mohli oprostit od tehdejších neřestí. Místo nestoudných žen činilo křesťanství ze žen osoby, které pěstovaly sebeovládání, byly mravně čisté a milovaly své rodiny. I nekřesťané rozeznávali tento rozdíl. Jeden z nich zvolal: „Jaké to mají křesťané ženy!“

6. Které křesťanské zásady mohou pomoci rodičům, kteří nemají manželského druha, a všem křesťanům, aby se vyrovnali s tlakem dnešní doby?

⁶ Jaké křesťanské zásady zde pomáhaly? Když apoštol Pavel dával radu ohledně vdov, řekl, že příkladná vdova „vložila svou naději v Boha a vytrvává v úpěnlivých prosbách a modlitbách v noci i ve dne“. Ukázal, že do seznamu těch, kterým má být poskytnuta pomoc, má být zapsána žena, které je nejméně šedesát let a která, mimo jiné, „se pilně věnovala každé dobré práci“. (1. Tim. 5:5, 9, 10) Zde vynikají nejméně tři zásady:1. důvěřuj v Boha nyní a přijmi naději na věčný život, který Bůh slíbil; 2. zachovávej blízký osobní vztah k Bohu; 3. stále vykonávej užitečnou práci. Uvidíme, jak tyto tři zásady, pokud jsou uplatňovány, opravdu pomohou nejen rodičům, kteří nemají manželského druha, ale všem křesťanům, kteří se musí vyrovnávat s tlakem dnešní doby.

VYROVNAT SE S OSAMĚLOSTÍ

7. a) Proč je osamělost obzvláště obtížná pro některé z rodičů, kteří žijí bez manželského druha? b) Jak pomáhá zásada v 1. Timoteovi 5:10?

⁷ Jedna matka, která se starala o děti sama, si povzdechla: „Když přijdu domů a vidím ty čtyři stěny, a obzvláště když už děti spí, skutečně mě přepadá pocit osamělosti.“ Ano, osamělost je často největším problémem, jemuž musí čelit rodiče, kteří nemají manželského druha. Je sice pravda, že bližší vztah k dětem je pomocí, ale mnozí touží po společnosti dospělého. Jedním z dávno vyzkoušených léků je každodenní ‚dobrá práce‘. Křesťanské vdovy v prvním století ‚hostily cizince, myly nohy svatým [osobně jim prokazovaly služby] a poskytovaly pomoc těm, kteří byli v soužení‘. (1. Tim. 5:10) Jedna křesťanská vdova v dnešní době si toho povšimla, a jakmile začala pociťovat osamělost, vydala se na návštěvu k vdovám v okolí a do domovů důchodců. Řekla: „Zjišťuji, že nemám čas na osamělost, když konám tyto návštěvy, starám se o domácnost a pečuji o svůj duchovní stav.“

8. a) Proč nám kázání o království pomáhá bojovat proti osamělosti a sklíčenosti? b) Působí to skutečně?

⁸ Kázání království je „dobrá práce“, kterou přikázal Ježíš. Práce, která přináší úlevu v osamělosti a sklíčenosti. (Mat. 24:14; 28:19, 20) Jedna osamělá a sklíčená matka, která se začala držet v ústraní, dostala od přátel doporučení, aby se začala věnovat vydávání svědectví dům od domu. Uposlechla. A u prvních dveří ji pozvala dál velmi invalidní a neobyčejně veselá žena. Jak mohla být tak šťastná? Vesele odpověděla: „Protože mám svůj život, drahoušku. Jsem naživu.“ To byl pro svědkyni obrat. Zamyslela se: „Jsem zdravá, sbor mi projevuje lásku, mám dvě pěkné děti a především mám Jehovu. Proč bych měla být nešťastná?“ Pomáháme-li duchovně jiným, nestaneme se egocentrickými a nebudeme se poddávat sebelítosti. Učíme-li jiné, udržujeme svou vlastní naději živou a svěží; tak dále ‚vkládáme svou naději v Boha‘. — 1. Tim. 5:5.

9. Zmizí vždy při těžké práci pocit osamělosti? Co také pomáhá?

⁹ Jeden vdovec však realisticky prohlásil: „Jen tvrdá práce osamělost neodstraní. Často je nutno s ní žít. Je prostě nutné vydržet s pomocí a silou od Jehovy.“ Taková síla přichází tehdy, ‚vytrváváme-li v úpěnlivých prosbách a modlitbách v noci i ve dne‘. (1. Tim. 5:5) Jestliže v modlitbě mluvíme o tom, co jsme po celý den dělali a víme, že Jehova je stále zde a naslouchá a že pečuje o každou maličkost našeho života, přináší to skutečnou útěchu. Vyléváme-li mu své srdce „v noci i ve dne“, pomáhá to — a to zejména večer, kdy podle vyprávění mnohých může být osamělost velmi tíživá.

VYROVNAT SE SE SEXUÁLNÍMI POTŘEBAMI

10. a) Kdy se mohou sexuální žádosti stát vážným problémem? b) Jak jde člověk „za smyslným uspokojením“? K čemu to může vést?

¹⁰ Mnozí rodiče, kteří nemají manželského druha, postrádají vřelé společenství, jež přináší manželství, a intimní manželský vztah. Takové pocity nejsou jistě samy o sobě nesprávné. Přání vstoupit znovu do manželství je přirozené. Problém vzniká tehdy, jestliže se někdo rozhodne uspokojovat tyto „pohlavní podněty“ bez ohledu na cenu. V dobách apoštola Pavla se to stávalo. Některé mladší vdovy připustily, že se ‚jejich pohlavní podněty dostaly mezi ně a Krista‘. (1. Tim. 5:11, 12) To je opravdu vážná věc, jak to vyjádřil jeden člověk: „Mé sexuální potřeby jsou prostě příliš velké. Něco musím dělat, abych poskytl svému tělu úlevu!“ Tyto tělesné nebo smyslové žádosti se postupně staly v životě velkou věcí, dokonce větší než duchovní zájmy. Tyto žádosti mohou růst do té míry, že člověk půjde „za smyslovým uspokojením“, a tak se stane ‚mrtvým, ačkoli žije‘. (1. Tim. 5:6) Tak odumře zájem člověka o duchovní věci. Totéž se může stát dnes kterémukoli křesťanovi (muži nebo ženě). Člověk může spáchat ‚duchovní sebevraždu‘, jestliže přehlíží biblická měřítka morálky, protože se tak dalece oddává ‚pohlavním podnětům‘.

11. Jak může člověk ‚umrtvovat své pohlavní choutky‘?

¹¹ Proto Bible nabádá: ‚Umrtvujte své tělesné údy, pokud jde o pohlavní choutky.‘ (Kol. 3:5) Ale jak? Tím, že dáváme pozor na svou mysl a srdce. Kdyby ses snažil držet dietu a ovládat chuť na jídlo, četl bys přitom časopis s obrázky chutných jídel nebo díval by ses na televizní pořady o vaření? Chodil bys do společnosti lidí, kteří stále mluví o jídle? Sotva! Totéž platí pro „pohlavní choutky“. Jedna vdova upřímně řekla: „Jsme ve světě, který prostě neustále mluví o sexu. A tak dávám dobrý pozor na to, jakou si vybírám zábavu a s kým se společensky stýkám. Člověk, který má cukrovku, by se jistě nechtěl zblízka dívat do výlohy cukrárny“.

12, 13. a) Co je nutné k tomu, abychom pěstovali osobní vztah k Jehovovi? b) Proč jsou tak důležité „úpěnlivé prosby“ a jak můžeme jednat v souladu s nimi?

¹² Aby však člověk mohl stále, den za dnem, překonávat tyto žádosti, musí rozvíjet blízký osobní vztah k Bohu. Kromě osobního studia a uvažování je nutné, . . . aby vytrvával v „úpěnlivých prosbách“. (1. Tim. 5:5) Pavel se nezmiňuje jen všeobecně o modlitbách, ale mluví o „úpěnlivých prosbách“. To jsou žádosti k Bohu, při nichž sdělujeme naléhavou potřebu. Jsou to upřímné prosby, žádosti o pomoc, snad i „se silnými výkřiky a slzami“. — Žid. 5:7.

¹³ Jsou tvé modlitby o sebeovládání a sílu tak intenzívní? Vytrváváš v nich? Modlíš se právě v tu chvíli, kdy tyto žádosti zesílí? Mluvíš výslovně, říkáš snad přitom našemu Otci i věci, které bys nesvěřil žádnému člověku? A jednáš také v souladu se svými modlitbami? Jedna křesťanská žena řekla: „Neproste Jehovu o pomoc, abyste uměli překonat sexuální žádosti, jestliže přitom stále myslíte na sex. Je pravda, že během měsíce v určitých dobách mohou být sexuální podněty velmi silné. Zaměstnejte svou mysl něčím jiným. Jděte někoho navštívit. Jděte na procházku nebo dělejte cokoli, co obrátí vaši pozornost jinam. Zůstaňte v tomto období měsíce co nejvíce zaměstnáni.“ Někdo jiný, kdo poznal, jakou má cenu stále se pilně věnovat „každé dobré práci“, s tím souhlasil: „Umyj okna. Vydrhni podlahu. Zakopej odpadky. Dělal jsem to. Je to účinné!“ Když vidíš, jak ti Jehova v tomto problému pomáhá — ne nějakým zázrakem, ale tak, že ti alespoň dá sílu vyrovnat se s tím každý den, bude tě to k němu blíže přitahovat.

14. a) Co se může stát, jestliže někdo nepěstuje blízký vztah k Jehovovi? b) Co mohou dělat rodiče, kteří nemají manželského druha, než najdou křesťanského druha?

¹⁴ Bez tohoto cenného „intimního vztahu k Jehovovi“ může někdo začít hledat manželského druha bez ohledu na cenu, a začne snad chodit se světskými lidmi. (Žalm 25:14) Jedna žena, která tak jednala, připustila: „Skutečným problémem bylo, že jsem neměla blízký vztah k Jehovovi. Když jsem měla příležitost vdát se, znělo to tak dobře. Zapomněla jsem na morální měřítka, jimž jsem se naučila. Pak jsem jednoho dne poznala, že ten muž měl zájem jedině sám osebe, a ne o manželství. Pak jsem musela žít se svědomím, které mě obviňovalo.“ Je pravda, že žít bez manželství může být obtížné, ale jedna rozvedená křesťanská žena varovala: „Existuje ještě něco horšího než žít sám. Je to manželství s nepravým člověkem!“ Stále je možno najít manželského druha mezi Bohu oddanými křesťany, někoho „v Pánu“. (1. Kor. 7:39) Někteří čekali na takového manželského druha celá léta. Mezitím nezahořkli ani nepřipustili, aby je jejich situace zmohla. Moudře používali času a rozvíjeli vlastnosti, které z nich mohou učinit lepší manželské druhy. Jedna matka, která nemá manžela, řekla: „Ptám se sama sebe: ‚Jsem v duchovním ohledu taková žena, kterou by si někdo vybral?‘ Jsem-li ubohá, když jsem sama, pak bych pravděpodobně z někoho udělala ubohého manželského druha.“

STARAT SE O DOMÁCNOST A VYCHOVÁVAT DĚTI

15. a) Co dělají někteří rodiče, kteří žijí bez manželského druha, aby úspěšně zvládli domácnost? b) Máš nějaké další podněty?

¹⁵ Ačkoli je to namáhavá práce, mnozí rodiče, kteří nemají manželského druha, napodobují schopnou ženu, která je popsána v 31. kapitole Přísloví. Ačkoli byla vdaná, dohlížela nad domácností. Šetřila peníze, když nakupovala opatrně, sama vyráběla různé věci ze surovin a neplýtvala potravou, ale připravovala „vyměřený příděl“. (Verše 13–15, 19) Začínala brzo ráno a pracovala dlouho do noci. (Verše 15, 18) Vyráběla různé věci a prodávala je. (Verš 24) O různé práce se starala „vlastníma rukama“. (Verše 17, 19) I dnes se někteří rodiče, kteří nemají manželského druha, chtějí naučit zručně používat „vlastních rukou“, čtou příručky o různých druzích práce a radí se s odborníky. (Když vysvětlí svou situaci, často dostanou odbornou poradu zdarma.) Jiní mluví o svých potřebách s jinými svědky Jehovovými, kteří mají v určitých pracích zkušenosti, a je-li to možné, je jim poskytnuta láskyplná pomoc. To všechno pomáhá snižovat výdaje.

16. Proč je důležité důvěřovat v Boha? Čí příklad to ukazuje?

¹⁶ Ačkoli vdova může vykonat mnoho, přece, jak se doba zhoršuje, musí důvěřovat v Boha, že se bude starat o její každodenní potřeby. Dobrým příkladem člověka, který ‚vložil svou naději v Boha‘, byla jedna matka v době proroka Eliáše, která žila ve městě Sareptě a neměla manžela. Pod Jehovovým vedením ji Eliáš požádal o její poslední zbytek jídla a slíbil jí, že se o ni bude Bůh starat. Co bys udělala ty? Ona měla dost jen na poslední jídlo. Jedině s tímto posledním jídlem mohla počítat. Měla však víru a vzdala se toho, co bylo jisté, v zájmu něčeho nejistého. Boží slovo vyjádřené skrze proroka se splnilo. Ona ani její syn nikdy neměli nedostatek jídla. Podobně i dnes musí rodiče, kteří nemají manželského druha, stejně jako všichni křesťané vkládat důvěru v Boha a nejprve hledat jeho království a přizpůsobovat se jeho spravedlivým měřítkům. Potom uvidí, že se on postará. — 1. Král. 17:8–16; Luk. 4:25, 26; Mat. 6:31–33.

17. Nač nesmějí rodiče, kteří nemají manželského druha, zapomínat, mají-li úspěšně vychovat své děti? Proč?

¹⁷ Obtížný úkol, být zároveň „matkou“ i „otcem“ dětem a správně je vychovávat, je možno splnit jenom tehdy, jestliže takový rodič nikdy nezapomíná na to, co je doma nejdůležitější. Povšimni si biblické odpovědi:

„Lépe je málo v bázni před Jehovou než hojná zásoba a při ní zmatek. Lepší je mísa zeleniny tam, kde je láska, než býk krmený u jeslí a s ním nenávist.“ (Přísl. 15:16, 17)

Pravá hodnota jídla není v tom, co je na stole, ale co je v srdci těch, kteří společně jedí. Skutečnou cenu má láska a zdravá bázeň před Bohem.

18. a) Co dělali někteří rodiče, kteří neměli manželského druha, aby měli peníze, a přece aby měli čas pečovat o děti? b) Co jiného by se ještě podle tvého názoru dalo dělat?

¹⁸ Někteří rodiče, kteří žijí bez manželského druha, chtějí mít pro děti dost času, aby v nich mohli rozvíjet bázeň před Bohem, a přece potřebují nutné peníze, často s pomocí dětí prodávají výrobky, které dělají doma, nebo poskytují doma některé služby. Jiní využívají veškeré pomoci, kterou poskytuje vláda a na kterou mají zákonné i morální právo. Mnozí snížili svou životní úroveň, aby vystačili jen s částečnou prací, jako jedna křesťanská žena se čtyřmi dětmi. Řekla: „Chci být s dětmi co nejvíce. Dost špatné je, že nemají otce, a nechci je ochuzovat i o matku.“ Ovšem všichni nemohou najít takovou vhodnou práci. Když však dětem důvěřují a vysvětlí jim, proč je světská práce nutná, a stráví s nimi co nejvíce času, mohou tito rodiče zachovat doma vřelou atmosféru plnou lásky.

19. a) Co znamená pro rodiče, že mají ‚milovat své děti‘? b) Proč to není vždy snadné pro rodiče, kteří nemají manželského druha?

¹⁹ Nezbytně nutné je ‚milovat své děti‘, což zahrnuje i potřebnou kázeň. (Tit. 2:4; Přísl. 13:24) Pomáhá to dětem, které již ztratily jednoho z rodičů, aby neměly pocit nejistoty. Některé ženy mají sklon k sentimentalitě, a proto je k ukázňování možná skutečně zapotřebí úsilí. Pamatuj však na to, že ukázňování, jež může zahrnovat i potrestání, ukazuje dítěti, že je natolik miluješ, že nechceš, aby se dostalo do těžkostí.

20. a) Co dělají někteří, aby mohli zůstat blízcí svým dětem? b) Jaké dvojí požehnání získají ti, kteří chtějí zůstat blízcí svým dětem a správně je vychovat?

²⁰ Rodiče, kteří žijí bez manželského druha, a zůstávají v blízkém vztahu ke svým dětem, navrhují:

„Vyhraď si čas, kdy budeš s dětmi, a nepřipusť, aby to bylo něčím narušeno. Domácí práce bude stále, ale děti ne. Soustřeď se na duchovní budování dětí.“ „Ukázňování jsem musela mírnit s porozuměním, aby neměly pocit, že ztrácejí matku. Mluvím s nimi při každé příležitosti, kdykoli ve dne nebo v noci. Nejhezčí chvíle zažíváme, když připravuji večeři. Tehdy se mi nejvíce svěřují.“

Taková láska je působivá. Děti ji mohou vidět a cítit. Ačkoli všechno to úsilí při výchově dětí je náročné, mají rodiče bohaté uspokojení, když vidí, jak se z dětí stávají zodpovědní ctitelé Jehovy. Taková práce je také morální ochranou pro rodiče. — 1. Tim. 2:15.

ÚPLNÁ ODPOVĚĎ — NOVÝ POŘÁDEK

21. a) Je možné snadno vyřešit problémy, před nimiž stojí rodiče, kteří nemají manželského druha? b) K čemu vede věrný životní běh?

²¹ „Téměř každý den se účastníme kazatelské práce. Stále studuji a modlím se,“ řekla jedna vdova, která se přiznala: „A přece každý večer usínám v pláči.“ Ano, je těžké řešit problémy, s nimiž se musí vyrovnávat rodiče, kteří nemají manželského druha. Často je to každodenní bitva. Ale každý den, kdy křesťan projeví vytrvalost, je dalším políčkem do tváře satana, který tvrdil, že lidé v obtížných podmínkách přestanou sloužit Bohu. (Job 1:9–11; Přísl. 27:11) Uvědom si, že nikdo dnes nemá v životě dokonalý úděl. Trpí ‚celé společenství vašich bratrů‘. (1. Petra 5:9) Někdo jiný má možná problémy jiné než ty, ale jsou pro něj stejně intenzívní. Ať jsou tvé problémy jakékoli, podmínky by mohly být horší. Snaž se proto přemýšlet o kladných stránkách svého života co nejvíce.

22. a) Nač bychom měli upírat oči a proč? b) O čem bude pojednávat další článek?

²² Především musíme upírat oči k živé naději na budoucí systém, který přinese úplné uspokojení. Jak to říká apoštol Pavel: „Upíráme oči ne na to, co je vidět [soužení, které nás může zmást a srážet], ale na to, co není vidět [naděje na věčný život]. Vždyť to, co je vidět, je dočasné, ale to, co není vidět, je věčné.“ Ano, tlak dnešního skličujícího systému jednou skončí. Požehnání nového pořádku, který je tak blízko, budou nekonečná. Soustřeď se na ně a ‚nevzdáš se‘. (2. Kor. 4:8, 9, 16–18) Co však mohou dělat druzí, aby pomohli rodičům, kteří nemají manželského druha? O tom bude pojednávat další článek.

Můžeš pomáhat vdovám a dětem bez otce „v jejich soužení“?

1, 2. a) Jaký je rozdíl mezi tím, ‚díváme-li se na‘ někoho, kdo je v tísni, nebo ‚staráme-li se o‘ takového člověka? b) Jakou odpovědnost nese s sebou pravé uctívání podle slov u Jakuba 1:27?

JE velký rozdíl mezi tím, díváme-li se na někoho, kdo je v tísni, nebo jestli se o něj staráme. Pravé uctívání by mělo způsobit, že se lidé změní a z nezainteresovaných pozorovatelů se stanou pečující pomocníci spoluvěřících, protože „způsob uctívání, který je čistý a neposkvrněný ze stanoviska našeho Boha a Otce, je takový: starat se o sirotky a vdovy v jejich soužení a zachovávat se bez poskvrn od světa“. — Jak. 1:27.

² U Jakuba 1:27 je původní řecké slovo přeložené výrazem „starat se o“ definováno jako ‚pečovat o, opatřovat někomu něco‘. Znamená navštěvovat někoho a přinášet mu potřebnou pomoc. Tato pomoc je hluboce oceňována.

DĚTI MOHOU POSKYTOVAT CENNOU POMOC

3, 4. a) Kdo by měl mít zájem o pomoc vdovám podle 1. Timoteovi 5:4? b) Jak mohou pomáhat děti rodičů, kteří nemají manželského druha? Co je nejznamenitější podpora, jakou mohou poskytovat tyto děti?

³ Apoštol Pavel ukazuje, kdo by se měl starat o pomoc vdovám. Říká: „Má-li. . . nějaká vdova děti nebo vnoučata, ty ať se nejprve učí, jak projevovat zbožnou oddanost ve své domácnosti a splácet patřičnou náhradu svým rodičům a prarodičům, neboť to je v Božích očích přijatelné.“ (1. Tim. 5:4) Ačkoli se tento výrok týká dospělých dětí, i nezletilí se mohou učit projevovat svou oddanost Bohu tím, že splácejí „patřičnou náhradu“ svým rodičům, kteří pro ně tolik udělali. Ale jak? Někteří mladí vypomáhají finančně, jako jeden chlapec, který nabídl celé své úspory ze svého polodenního zaměstnání, aby bylo možno zaplatit neočekávaný účet. „Tato štědrost čtrnáctiletého syna,“ řekla s rozzářeným úsměvem jeho matka, „mne nevýslovně povzbuzuje.“

⁴ I když děti nemohou přispět penězi, mohou poskytovat daleko důležitější věci — ocenění a poslušnost. (Přísl. 23:22; Ef. 6:1–3) Většina rodičů, kteří nemají manželského druha, si klade otázku: „Vychovávám své dítě dobře?“ Představ si, jakou radost měl jeden otec, který žil s dítětem sám, když mu jeho děcko napsalo na lístek: „Moc tě miluji a vím, že se velmi snažíš.“ Jsi-li dítě a máš-li jen jednoho z rodičů, řekl jsi mu v poslední době, jak velice oceňuješ, co pro tebe obětuje? A posloucháš pohotově? Víš, co to znamená poslušně umývat nádobí, vynášet smetí, dělat úkoly, přijít domů včas, uklízet, a především pravidelně studovat své biblické lekce? Taková ochotná poslušnost je nejlepší podporou, jakou můžeš poskytnout otci nebo matce.

JAK MŮŽE POMOCI SBOR

5. a) Co znamená projevovat „soucit“? Proč je to tak důležité? b) Jakými způsoby může náš sbor projevovat takový „soucit“ k rodičům, kteří nemají manželského druha?

⁵ Jedna matka, která je sama se šesti dětmi včetně sedmnáctiměsíčních dvojčat, řekla: „Je to těžké a někdy jsem skleslá. Ale občas mi někdo z bratrů nebo sester [ve sboru] řekne: ‚Děláš dobrou práci, Jano. Bude to stát za to.‘ Pomůže už vědomí, že druzí na tebe myslí a že se starají.“ To ukazuje, jak mohou všichni pomáhat. Apoštol Petr nabádá: „Mějte všichni stejné smýšlení, mějte soucit, projevujte bratrskou náklonnost, něžné slitování.“ (1. Petra 3:8) Vžij se do situace druhého. Laskavé slovo, srdečný úsměv, to může znamenat mnoho. Měj něžné srdce, nebuď kritický.

6. Proč by ten, kdo by jednal podle popisu v 1. Jana 3:17, byl skutečně před Bohem hoden pokárání?

⁶ Skutečná láska znamená více než jen laskavá slova. Než apoštol Jan vybídl křesťany, aby projevovali lásku činy, napsal: „Kdokoli však má prostředky tohoto světa k živobytí a spatří svého bratra, který má nouzi, a přece před ním zavře dveře svého něžného soucitu, jak v něm zůstává Boží láska?“ (1. Jana 3:17) Původní slovo přeložené výrazem „spatří“ neznamená jen náhodné zahlédnutí, ale úmyslný pohled. Používá se jej, když se mluví o generálovi, který provádí inspekci armády. Ten se jistě se zájmem dívá na podrobnosti. Představ si tedy scénu, kterou líčí Jan: Někdo, kdo má prostředky k pomoci, se bedlivě dívá na svého bratra, poznává, že je v nouzi, a pak zavře a uzamkne dveře svého srdce. Nechce mu pomoci. Jak je to chladné! Je dobře, že mezi svědky Jehovovými jsou takové negativní reakce vzácné. Bezpočet zpráv ukazuje, že jsou štědří k těm, kteří ‚mají nouzi‘.

7. V čem je obvykle problém, jsou-li zanedbávány potřebné rodiny, v nichž je jen jeden z rodičů? Jak je možné tento problém překonat?

⁷ Jsou však příklady zanedbávání. K tomu obvykle dochází, protože nikdo ‚nespatřuje‘ potřebu. Nikdo neprojevil zájem o ty, kteří jsou v nouzi, a nevěnoval jim ‚pečlivou pozornost‘. A jaká je situace ve tvém sboru? Znáš skutečně situaci vdov a sirotků? Kdy jsi udělal naposledy něco více, než že jsi je příležitostně pozdravil? Pozval jsi někdy někoho k jídlu nebo ke společenskému setkání, abys je lépe poznal? Takové otázky nám pomáhají vidět, zda skutečně ‚spatřujeme‘ situaci našich rodin, v nichž je jen jeden z rodičů.

8. Jak někteří ve sboru pomáhají potřebným rodinám, v nichž je jen jeden z rodičů?

⁸ K tomu, abychom pomáhali, nepotřebujeme velké bohatství. Mnozí, kteří viděli skutečnou potřebu, se rozdělili o jídlo navíc nebo přenechali šatstvo, z něhož jejich děti vyrostly. Někteří dokonce naučili rodiče, kteří nemají manželského druha, nějaké manuální práci, například šití, aby se jim lépe hospodařilo. Jedno staré přísloví říká: „Dej člověku rybu a nakrmíš jej na jeden den. Nauč ho rybařit a nakrmíš ho na celý život.“ Jedna matka, která nemá manžela, napsala: „Jedna sestra mi dala šicí stroj, dva kusy látky a naučila mě šít. Od té doby jsem ušetřila stovky dolarů.“

9. Jak vyrovnaně by se měly rodiny, v nichž je jen jeden z rodičů, dívat na pomoc od ostatních?

⁹ Měli by však rodiče, kteří nemají manželského druha, očekávat „záplavu“ pomoci jako něco normálního a měli by být sklíčení, když takovou pomoc nedostávají stále? Je nutné zachovávat vyrovnaný náhled. Každý by měl být vděčný za jakoukoli nabídnutou pomoc, ale měl by se zeptat: „Dělám všechno, co mohu, abych zvládl svou situaci?“ Jeden z rodičů, kteří nemají manželského druha, to vyjádřil slovy: „Nikdo si ve skutečnosti nemůže vzít na starost rodinu navíc. Nepomůžeš-li si sám, nebereš na sebe plnou odpovědnost. Musíš se naučit stát na vlastních nohou.“ Existují biblické příklady věrných vdov, které vydávaly ze sebe a neočekávaly služby od druhých. (Luk. 2:36–38; Mar. 12:42–44) Jedna chudá osamělá matka, která řadu let zápolila, aby vychovala své dvě děti, měla na stěně zavěšený nápis: „Kdo přináší sluneční světlo do života jiných, sám se mu nemůže vyhnout.“ Dělala právě to po celých dvanáct let jako zvěstovatelka evangelia plným časem. Dávala ze sebe a nyní, kdy jí je 73 let, stále dává a pomáhá jiným. A proto sama nikdy neměla nouzi. — Přísl. 11:25.

10. Jaký máme důkaz o tom, že v prvním století zralé sestry měly důležitou úlohu v pomoci vdovám a sirotkům?

¹⁰ Zralé ženy měly bezpochyby důležitou úlohu, když šlo v prvním století o pomoc vdovám a sirotkům. O některých vdovách je napsáno, že ‚poskytovaly pomoc těm, kteří byli v soužení‘, snad rodinám, které měly jen jednoho z rodičů. (1. Tim. 5:10) Čtvrtina z těch, jimž psal apoštol Pavel pozdravy ve svém dopise křesťanům v Římě, byly ženy, které věrně sloužily se sborem nebo v jeho prospěch. O některých bylo výslovně řečeno, že tvrdě pracovaly nebo vykonávaly namáhavou práci „v Pánu“. (Řím. 16:3–15) Žena Fébé, ‚služebnice sboru‘ (zřejmě sloužila neoficiálně tím, že pečovala o osobní potřeby jiných), je popsána jako ‚obhájkyně mnohých‘. Bezpochyby iniciativně pomáhala ‚mnohým‘, což posilovalo sbor. Dnes poskytují zralé křesťanské ženy, stejně jako Fébé, milující povzbuzení a pomoc, včetně svých hmotných prostředků, a pomáhají tak ‚těm, kteří jsou v soužení‘. — Řím. 16:1, 2.

11. a) Jaký druh pomoci mohou zralé sestry poskytovat rodičům, kteří nemají manželského druha? b) Jaký můžeš dát příklad? Víš o jiných případech?

¹¹ Mnohé křesťanské ženy, které jsou v pokročilém věku, poskytují duchovní i citovou pomoc tím, že jsou „učitelky dobrého“, takže ‚vedou mladé ženy k rozvaze‘ rozumnou radou. (Tit. 2:3–5) Uveďme si příklad: jedna svobodná matka se rozplakala, když slyšela biblickou přednášku o manželství. Starší křesťanská žena se jí zeptala, co se stalo. Žena s pláčem odpověděla: „Myslím, že se prostě lituji.“ Starší žena s ní začala mluvit. Věděla, co asi sklíčená žena cítí, protože ji samotnou před dvaceti lety opustil manžel. Mladší žena později poznamenala: „Ta mi byla největší pomocí. Hodně se mnou mluvila a zvala mě s sebou do kazatelské práce. Mám ji velice ráda.“ Mnohé zralé křesťanské ženy se zaměřily na takové sestry a nabídly jim „rameno, na němž by se mohly vyplakat,“ a prohovořily s nimi i velmi osobní problémy, které by křesťanský muž sám nemohl dobře rozebírat.

STARŠÍ — ‚OBŠŤASTŇUJTE SRDCE VDOV‘

12. Jak mohou starší ‚obšťastňovat srdce vdov‘?

¹² „Obšťastnil jsem srdce vdovy,“ řekl v předkřesťanských dobách Job. (Job 29:13) „Cítil“ bolest, kterou měly vdovy. Nepřidával k ní další bolest nějakým bezmyšlenkovitým slovem nebo skutkem, ale naopak jednal tak, aby je vnitřně — v srdci — povzbudil. Starší v křesťanských sborech mohou dnes jednat podobně, jestliže takové osoby ujistí o tom, že sbor je vřelá rodina, a pomohou-li jim, aby se cítily jako jeho součást. Dozorci mohou přijít s utěšujícím biblickým textem, který ukazuje požehnání, jež vyplývají z věrnosti. „Soucit“ jim pomůže, aby se pokusili porozumět nesmírnému citovému a duševnímu tlaku, který doléhá na mnohé rodiče, kteří nemají manželského druha. (1. Petra 3:8) Ti, kteří jsou v tísni, se k nim pak budou bez zábran obracet o pomoc. Každý z těchto duchovních mužů může pak být skutečně jako „úkryt před přívalem deště, jako proudy vody ve vyprahlé krajině“. — Iz. 32:1, 2.

13. Proč mohou rodiče, kteří nemají manželského druha, přicházet ke starším o pomoc, když musí činit důležitá rozhodnutí? Jaký druh pomoci by jim měl být poskytnut?

¹³ Bible předpověděla, že Bůh obnoví způsobilé „rádce“ uprostřed svého starověkého lidu. (Iz. 1:26) Podobně i dnes mohou rodiče bez manželských druhů hledat radu u starších, když musí činit vážné rozhodnutí. Když někdo přijde ke starším, ti by měli poskytnout „obratné vedení“ a pomoci tomu, kdo se ptá, aby poznal biblické zásady, jež se vztahují na jeho záležitost. Ale starší nebo kdokoli jiný, k němuž se někdo obrací o pomoc, má úlohu ‚rádce‘, a ne člověka, který činí rozhodnutí za druhé. — Přísl. 11:14; Gal. 6:5.

14. a) Proč by se měli starší snažit „obnovit“ někoho, kdo se dopouští nesprávného kroku? b) Jak bylo v prvním století použito řecké slovo přeložené výrazem „obnovit“? Jak by poznání o tom mělo ovlivnit způsob ‚obnovení‘?

¹⁴ Starší si například povšimne, že některý z rodičů, který nemá manželského druha, podléhá tlaku a dopouští se nesprávného kroku, například chodí s nevěřícím, a přitom si vůbec neuvědomuje, jak vážný je to krok. Bible doporučuje: „Bratři, i když člověk udělá nějaký chybný krok, dříve než si to uvědomí, snažte se vy, kteří jste duchovně způsobilí, obnovit takového člověka v duchu mírnosti.“ (Gal. 6:1) Tak mohou starší zabránit tomu, aby se z nesprávného kroku nestal scestný životní běh. Řecké slovo přeložené výrazem ‚obnovit‘ se také překládá výrazem ‚spravit‘. (Mar. 1:19) V prvním století se tohoto slova používalo, když se popisovala náprava zlomené kosti. Lékař sice musí vynaložit určitý tlak, ale musí být při nápravě kosti velmi jemný! Cílem má být ‚spravení‘ úrazu, a ne jeho zhoršení. A tak starší, kteří chtějí zapůsobit na srdce takového člověka, budou „v duchu mírnosti“ uvažovat s tímto člověkem jemně, ale jasně, a pomohou mu pochopit, proč je v jeho nejlepším zájmu, aby uplatňoval radu Božího slova. Tak jej duchovně napraví.

15. a) Kdy snad musí starší zorganizovat pomoc pro vdovy, které to potřebují? b) Proč potřebují starší pomoc od ostatních ve sboru?

¹⁵ Starší musí někdy organizovat pomoc pro osamělé vdovy. Na Trinidadu jedna devětasedmdesátiletá křesťanská vdova vážně onemocněla rakovinou a potřebovala celodenní péči. Měla sice malou státní penzi, ale neměla žádné příbuzné, kteří by jí pomáhali. Aby se nestalo, že by tento úkol připadl jen malému počtu osob, zorganizovali starší skupiny křesťanských žen, které se dobrovolně přihlásily k pomoci. Více než šest měsíců tyto ženy vařily a uklízely své duchovní sestře, přenášely ji, praly pro ni a dokonce ji i koupaly, když se již nemohla pohybovat. To byl takový příklad lásky, že skutečně zapůsobil na sousedy. Starší ovšem nemohou v takových případech udělat všechno, co je nutné. Obvykle mají své vlastní rodiny, o něž se musí starat. S radostí však dělají, co mohou, a oceňují, když se jiní ujmou iniciativy a v podobných situacích pomáhají.

BRATŘI — ‚VYPROŠŤUJTE CHLAPCE BEZ OTCE‘

16. a) Oč se hlavně zajímají vzhledem ke svým synům matky, které se samy starají o rodinu? b) Kdo může pomoci a jak?

¹⁶ Osamocená matka má samozřejmě starost, protože doma schází otcův vliv, obzvláště na syny. Muži ve sboru by měli cítit totéž co Job, který řekl: „Vyprošťoval jsem. . . chlapce bez otce a každého, kdo neměl pomocníka.“ (Job 29:12) Často je nutný jen upřímný zájem. Takové chlapce bys mohl osobně pozvat, aby společně s tebou vydávali svědectví, aby se podíleli na některých druzích činností v sále království i na zdravé rekreaci. Taková pozornost může „vyprostit“ chlapce od světského běhu a může jej připoutat ke sboru.

17. a) Kdo dal dobrý příklad, když ‚vyprošťoval chlapce bez otce‘? K čemu to vedlo? b) Co by měl ženatý bratr brát v úvahu, když poskytuje pomoc jiným dětem?

¹⁷ Apoštol Petr patřil k těm, kteří ‚vyprošťovali chlapce bez otce‘. Spřátelil se s Janem Markem a dokonce jej nazýval „můj syn Marek“. (1. Petra 5:13) Markova matka Marie zřejmě neměla manžela, protože zpráva říká, že Petr šel do jejího domu, ne do domu jejího manžela. (Sk. 12:12) Znamenitá společnost, kterou měl Marek s Petrem a s jinými křesťanskými muži, bezpochyby zapůsobila na to, že se stal misionářem, který napsal biblickou knihu. Je dobrým příkladem pro chlapce, o jejichž výchovu se stará jen matka. Ovšem každý ženatý bratr by si měl uvědomit, že podle Bible nese prvořadou odpovědnost — aby pečoval nejprve o vlastní rodinu. Nemůže sice zanedbávat ty, „kteří jsou jeho vlastní“, ale může způsobit mnoho dobra, projevuje-li zájem o tyto chlapce bez otce, pokud je to výhodné a pokud to dovolují okolnosti. — 1. Tim. 5:8.

ZÁKLAD PRO TAKOVOU POMOC — OBĚTAVÁ LÁSKA

18. a) Jaký druh lásky je typický pro pravé křesťanství? Jak to ukázal Ježíš? b) Jak můžeme projevovat takovou lásku?

¹⁸ Poznávacím znakem pravého křesťana není pouze láska, ale je to obětavá láska. Ježíš řekl svým učedníkům: „Dávám vám nové přikázání, abyste se navzájem milovali, stejně jako jsem já miloval vás, tak abyste se i vy navzájem milovali.“ (Jan 13:34,35) Jeho příklad v dávání měl být měřítkem. ‚Nelíbil se sám sobě.‘ „Stal se chudým pro vás.“ „Dal sám sebe [mučednickou smrtí] za naše hříchy.“ Jedině tehdy, jestliže jeho učedníci napodobují tento vzor lásky, mohou projevit vdovám a dětem bez otců takovou pozornost a péči, jakou potřebují ve ‚svém soužení‘. — Řím. 15:3; 2. Kor. 8:9; Gal. 1:4; Jak. 1:27.

19, 20. a) Je vždy snadné projevovat obětavou lásku? Proč ano, nebo proč ne? b) Komu bychom měli chtít obzvláště pomáhat?

¹⁹ Tlak se zesiluje a je stále obtížnější starat se o své vlastní problémy. Proto člověk může snadno ztratit vnímavost, pokud jde o obtížnou situaci někoho jiného, a může se příliš zaměstnávat svým vlastním životem. I v prvním století někteří z těch, kdo byli ‚sami vyučováni Bohem, aby se milovali navzájem‘, měli to ‚dále dělat ještě v plnější míře‘. (1. Tess. 4:9, 10) Neměli bychom se upřímně podívat na svůj vlastní postoj a jednání s křesťanskými bratry a sestrami, kteří žijí v nepříznivých okolnostech? Láska podobná Ježíšově by vyžadovala, abychom za své bratry obětovali svůj život. Jsme-li však ochotni položit za své bratry svůj život, jaký bychom měli mít pocit, jde-li o to, abychom se rozdělili o svůj „chléb“, ‚spatříme-li svého bratra, který má nouzi‘? — 1. Jana 3:17.

²⁰ Plníme-li své biblické odpovědnosti, jsme všichni velmi zaměstnáni. Často bychom byli rádi, kdybychom mohli dělat víc, abychom pomáhali jiným. Jestliže však ochotně děláme to, co můžeme, buďme ujištěni, že Jehova zná naše hranice a oceňuje naše konání. „Pokud k tomu tedy máme příhodný čas, vskutku, čiňme dobře všem, zvláště však těm, kteří jsou nám příbuzní ve víře.“ — Gal. 6:10.

VŠICHNI PRACUJME SPOLEČNĚ, ABYCHOM VYDRŽELI SOUŽENÍ

21. a) Co mohou dělat rodiče, kteří nemají manželského druha, aby se vyrovnali s tlakem dnešní doby? b) Jak jim mohou pomoci jiní ve sboru? Je tato pomoc důležitá?

²¹ Souhrnem lze tedy říci, že rodiče, kteří nemají manželského druha, mohou vytrvat, činí-li následující věci: 1. Důvěřují-li nyní neustále v Boha a vzhlížejí k naději na věčný život, kdy Bůh uspokojí tužby všech. (Žalm 37:3, 4) 2. Zachovávají-li úzký vztah k Bohu pomocí biblického studia a intenzívní modlitby. 3. Účastní-li se užitečné práce, včetně vydávání svědectví o království, starají-li se o domácnost a vychovávají-li děti. Obětavá láska podnítí všechny ve sboru k tomu, aby si citlivě uvědomovali, že je nutné pomáhat rodičům, kteří nemají manželského druha a pomoc potřebují. Jak? Mají-li „soucit“, projevují zájem o jejich děti a pomáhají jim duchovně i hmotně, což jsou jen některé ze znamenitých skutků, které pro ně mohou vykonat. Jak cenná je taková pomoc? Jeden z rodičů, kteří nemají manželského druha, řekl: „Prodělal jsem tolik nepříjemných věcí, které bych nejraději zapomněl. Chci však říci jedno: Bez pomoci milujících a věrných bratrů a sester bych v tom nikdy neobstál!“

22. K čemu to povede, budeme-li se starat o vdovy a o děti bez otce, kteří to potřebují?

²² Ano, ti, kteří se opravdově ‚starají‘ o rodiny, jež jsou v tísni a v nichž je jen jeden z rodičů, budou nejen svědky toho, že tyto rodiny věrně vytrvají. (Jak. 1:27) Budou také jasně zrcadlit osobnost našeho nebeského Otce, který „poskytuje úlevu chlapci bez otce i vdově“. — Žalm 146:9.

Zprávy a jejich hlubší význam

„Generace“ postihovaná zemětřeseními

● Italský časopis „Il Piccolo“ poznamenal k zemětřesením, k nimž došlo v nedávné minulosti: „Jak ukazují statistiky, žije naše generace v nebezpečném období s vysokou seizmickou činností. Spolehlivé zdroje uvádějí v období 1 059 let (od 856 do 1914) ve skutečnosti jen 24 větších zemětřesení, při nichž bylo 1 973 000 mrtvých. Srovnáme-li však tento počet s neúplným seznamem katastrof v nedávné minulosti, zjišťujeme, že v pouhých 63 letech, od roku 1915 do roku 1978, přišlo při 43 zemětřeseních o život 1 600 000 osob.“

Tato zvětšená seizmická činnost ovšem nepřekvapí ty, kteří znají biblická proroctví. Ježíš Kristus předpověděl, že „zemětřesení na jednom místě za druhým“ budou patřit k událostem, které se odehrají v „generaci“, jež bude žít při „skonávání systému věcí“. — Mat. 24:3, 7, 32–35.