obtížné, když vidí, že děti „opustí hnízdo“ a pracují jako průkopníci na nějakém jiném místě, snad dokonce v cizí zemi. V určitých směrech jsou takoví rodiče jako Anna a Elkána, kteří poslali svého prvorozeného Samuela, aby sloužil Jehovovi ve svatostánku v Sílo. (1. Sam. 1:1–3, 24–28) Nebo bychom je mohli přirovnat k Jeftovi, který dal svou jedinou dceru ke službě Jehovovi a tak se vzdal vyhlídky na to, že by viděl své budoucí vnuky. (Soudců 11:36–40) Jehova bude jistě pamatovat na nesobeckost takových rodičů a poskytne jim odměnu.

¹⁵ Snad s tím mohou být spojeny i finanční oběti. V některých zemích se rodiče spoléhají na to, že se o ně děti budou ve stáří starat. Ale rodiče, kteří opravdu mají ducha křesťanské služby, přesto bez váhání povzbuzují děti k průkopnické práci. Jeden mladý muž z Ghany, jménem Justice, chtěl pracovat jako průkopník. Jeho matka s tím souhlasila a řekla si, že bude očekávat podporu od Jehovy. Později řekla svému synu, že ji Jehova podivuhodně podporoval od chvíle, kdy se takto rozhodla. Také to je způsob, jak člověk může hledat ‚nejprve Boží království‘; a Jehova neopustí ty, kteří tak jednají. — Mat. 6:33, 34.

16. Proč by měli být ti, kteří slouží plným časem, povzbuzováni, aby v tom pokračovali tak dlouho, jak jim okolnosti dovolí?

¹⁶ Je smutné, že čas od času je možné slyšet o rodičích, kteří se snaží přemluvit své děti, aby přestaly s průkopnickou službou — ne proto, že potřebují jejich pomoc, ale protože si myslí, že jejich děti jsou již na svých určených místech dlouho a že už je čas, aby se vrátily domů, založily si rodinu a žily „normálním“ životem. Ale celá tato doba není normální, a protože se blíží konec tohoto systému, bude život každého člověka také stále méně normální. Průkopníci, členové rodin bétel, cestující dozorci a misionáři by měli být povzbuzováni, aby vytrvali. — Tit. 2:12.

PROJEVOVAT DUCHA SLUŽBY

17. a) Jak práce průkopníků a jiných služebníků plným časem prospívá sborům? b) Jak mohou všichni projevit, že mají ducha křesťanské služby? (Židům 13:15, 16)

¹⁷ Apoštol Pavel napsal: „[Bůh] dal některé jako apoštoly, některé jako proroky, některé jako evangelisty, některé jako pastýře a učitele, s ohledem na usměrnění svatých, pro služební dílo, pro vybudování Kristova těla.“ (Ef. 4:11, 12) Dnes existují cestující služebníci, průkopníci a misionáři, kteří tráví většinu svého času ‚evangelizační činností‘, a jsou zde také členové rodin bétel, k jejichž služební práci patří služba sborům v různých směrech. Ti pomáhají budovat sbory. (Srovnej Skutky 16:4, 5.) Proto by se všichni křesťanští služebníci měli zajímat o službu plným časem. Je-li jejich situace taková, že se mohou stát průkopníky, měli by to udělat. Nemohou-li sami působit jako průkopníci, měli by povzbuzovat ty, kteří mohou. — Řím. 12:11.

18. Proč je křesťanská služba dnes tak životně důležitá?

¹⁸ Je velmi třeba oddaných Jehovových svědků s takovým duchem. Tisíce lidí ještě kladně reagují na kázání dobrého poselství, a to i v místech, kde bylo během let často vydáváno svědectví. Jestliže křesťanský služebník věnoval čas a navštěvoval takové dobře reagující lidi a vyprávěl jim o Božích záměrech, otevřela se pro tyto lidi příležitost získat věčný život. (Řím. 10:13, 14; 1. Tim. 4:16) Oč více lidí stále ještě čeká, aby mohli slyšet? Ať již se můžeme účastnit průkopnické služby nebo ne, buďme si vědomi naléhavosti a mějme obětavého ducha. Kéž jsme ochotni usilovně pracovat v křesťanské službě. — Gal. 6:10.

Jezuita nachází pravdu

Vypráví Julio Iniesta Garcia

JAKOU představu v tobě vyvolává slovo „jezuita“? U mnoha lidí vyvolává okamžitou reakci, u některých hlubokou úctu, u jiných naopak naprostý odpor. Průměrný katolík pod tímto jménem rozumí velice disciplinovanou skupinu kněží — vzdělavatelů a misionářů. Pro mnohé nekatolíky druhotný význam tohoto označení odpovídá popisu v některých slovnících: „Ten, kdo se věnuje intrikám nebo mluví dvojsmyslně s úmyslem klamat.“

Až do listopadu 1977 jsem byl ordinovaným knězem řádu Tovaryšstva Ježíšova neboli jezuitů. Pod tímto jménem jsou všeobecně známí. Pak jsem z tohoto společenství vystoupil. Snad by vás zajímalo, proč jsem se stal jezuitou, a co mě přimělo, abych se po pětadvaceti letech vzdal kněžského úřadu.

MLÁDÍ V KATOLICKÉM ŠPANĚLSKU

Narodil jsem se na jaře roku 1918 jako třetí dítě v rodině, ve které pak bylo deset dětí. Můj otec měl bar a restauraci jménem Nigeria v Murcii v jihovýchodním Španělsku. Jako téměř všichni Španělé té doby jsem získal normální katolickou náboženskou výchovu, v neděli jsem se účastnil mše, v pátek zpovědi a tak dále.

Jako chlapec jsem byl po duchovní stránce neklidný a silně jsem toužil sloužit Bohu a svým bližním. Proto jsem se rozhodl vstoupit do Mariánské družiny v Murcii. Byla to skupina mladých lidí, hlavně vysokoškolských a středoškolských studentů, pod vedením jezuitů. Za čas jsem byl jmenován mluvčím za misie a vzniklo ve mně silné přání sloužit jako katolický misionář. Krátce na to mě trpké zkušenosti ze španělské občanské války ještě více přesvědčily, že musím sloužit Bohu a lidem ve svém okolí.

UVĚZNĚNÍ Z DŮVODU SVĚDOMÍ

Přišel rok 1936 a vypukla španělská občanská válka. V osmnácti letech jsem byl povolán, abych hájil zřízení, které bylo v mých očích ateistické. Připadalo mi nelidské, abych pozvedl zbraň proti svým