Modlit se k Jehovovi tak, abychom byli vyslyšeni

„Ten, kdo se přibližuje k Bohu, musí věřit, že je a že se stává dárcem odměny těm, kteří ho vážně hledají.“ — Židům 11:6.

1–3. a) Co nám říká zkušenost malé holčičky? b) Jaké je v tom poučení pro všechny rodiče?

STALO se to v jednom sále království svědků Jehovových. Přes opakované přísné pohledy a tiché kárání matky malá holčička stále zlobila. Matka tedy pokynula otci, aby se ujal své úlohy a on to učinil. Vykročil s dcerou k malé místnosti na konci sálu. Když si holčička uvědomila, co ji čeká, vykřikla: „Jehovo, prosím tě, pomoz!“

² Kdykoli se tato příhoda vypravuje, právem vyvolává pobavení. Ale je jen zábavná, nebo nám také něco říká? Malá holčička znala jméno Boha stvořitele, totiž Jehovy, něco, co zná velmi málo malých holčiček. Byla poučena o hodnotě modlitby a o tom, že se k Jehovovi můžeme obracet o pomoc v čase tísně. Jistě, působí komicky, že prosila Boha o ochranu před potřebnou kázní, ale přednášejí takové žádosti opravdu jen malé holčičky? Vůbec ne. Izraelský národ dělal opakovaně přesně totéž, a to především ve dnech soudců. Vždy znovu, když dostávali zasloužený trest, modlili se k Bohu o vysvobození. — Soud. 2:11–18; 4:1–3, 23, 24; 10:6–16; 11:32, 33.

³ Je v tom poučení pro všechny křesťanské rodiče. Začněte záhy pěstovat ve svých dětech víru v Jehovu Boha. Pomáhejte jim oceňovat, že Jehova je skutečná osoba, která vyslýchá modlitby. Poučovat děti o modlitbě od útlého věku může velmi přispět k tomu, aby se z nich stali bohabojní lidé, až dospějí k odpovědnosti. — Srovnej Žalm 22:9, 10; Přísl. 22:6; 2. Tim. 3:14, 15.

PROČ PŘEMÝŠLET O SVÉ MODLITBĚ

4, 5. a) Jaké otázky ohledně modliteb bychom si měli položit? b) Proč jsou takové otázky velice časové?

⁴ Jakou úlohu však hraje modlitba ve tvém životě? Jak často se modlíš? Jsi často příliš zaměstnán, než aby ses modlil? Nebo snad odbýváš svou modlitbu ve spěchu, mechanicky, jako nepříjemnou práci, povinnost, kterou musíš splnit? Jaká je kvalita tvých modliteb?

⁵ Tyto otázky vedou k zamyšlení a jsou časové. I mezi těmi, kdo se označují jako služebníci Jehovy, jsou lidé, kteří se pravidelně nemodlí. Jiní cítí, že jejich modlitby postrádají smysl a obsah. To ovšem křesťan nemůže brát na lehkou váhu, protože kvalita jeho modliteb zrcadlí jeho duchovní stav. Duchovní zdraví člověka zase do značné míry závisí na tom, zda si je vědom svých duchovních potřeb a něco v té věci dělá. (Mat. 5:3) A jestliže naopak věnuje pozornost kvalitě svých modliteb, může svůj duchovní stav zlepšit.

PROČ MŮŽEME S DŮVĚROU PŘISTUPOVAT K JEHOVOVI

6. Proč se můžeme s důvěrou modlit k Bohu vzhledem k tomu, co Bible říká v Žalmu 65:2, (65:3, „KB“), Filipenským 4:6 a 1. Tessalonicenským 5:17?

⁶ Proč můžeme s důvěrou přistupovat k Jehovovi a spoléhat se, že uslyší naše modlitby? Za prvé proto, že se označuje jako ‚ten, který vyslýchá modlitby,‘ a opakovaně nám přikazuje modlit se. (Žalm 65:2; 65:3, „KB“) Jeho Slovo obsahuje příkazy jako: „Neustále se modlete, abyste neupadli do pokušení.“ (Mat. 26:41) „Modlete se jeden za druhého.“ (Jak. 5:16) „Vytrvávejte v modlitbě.“ (Řím. 12:12) „Ustavičně se modlete.“ (1. Tess. 5:17) „O nic se úzkostlivě nestarejte, ale ať jsou ve všem vaše prosebné žádosti známy Bohu modlitbou a úpěnlivou prosbou spolu s díkůvzdáním.“ — Fil. 4:6.

7. Uveď příklady lidí, kteří se vroucně modlili.

⁷ Bible také poskytuje příklady, které jsou vlastně nepřímým příkazem k modlitbě. Od 1. Mojžíšovy po Zjevení oplývá inspirovaný záznam příklady lidí, kteří se vroucně modlili. Čteme o Abrahámově modlitbě k Jehovovi. (1. Mojž. 12:8) Od svého křtu v Jordánu až do své smrti na mučednickém kůlu se Ježíš často modlíval ke svému Otci. (Luk. 3:21; 23:46) Apoštol Pavel se ve svých dopisech zmiňuje o modlitbě v desítkách případů. Vždy znovu říká, že se modlí za druhé, povzbuzuje k modlení, nebo žádá druhé, aby se modlili za něho. (Fil. 1:9–11; Ef. 6:18, 19) Kniha Zjevení napsaná apoštolem Janem se uzavírá dvěma modlitbami. — Zjev. 22:20, 21.

8. Na jakém základě se můžeme s důvěrou přibližovat k Bohu?

⁸ Druhým důvodem, proč se můžeme s důvěrou obracet k Bohu v modlitbě, je okolnost, že se to dotýká jeho jména. Má jméno neboli pověst jako ten, který vyslýchá modlitby. Protože jeho lid nosí jeho jméno, mohli by si pozorovatelé zdánlivý projev toho, že svůj lid opustil, vykládat jako jeho neschopnost pomoci svým bloudícím služebníkům. To by způsobilo pohanu jeho jména. Proto čteme v Žalmu 79:9: „Pomoz nám, Bože naší záchrany, pro slávu svého jména; a osvoboď nás a překryj naše hříchy pro své jméno.“ Mojžíš, Jozue, David a Ezechiáš se modlili podobně. (2. Mojž. 32:11, 12; Jozue 7:8, 9; 2. Král. 19:15–19; Žalm 25:11) A prorok Daniel pronesl svou prosbu těmito slovy: „Ó Jehovo, povšimni si přece a jednej. Neotálej, protože tvé vlastní jméno bylo vzýváno nad tvým městem a nad tvým lidem.“ (Dan. 9:19) Ano, nosíme-li skutečně Jehovovo jméno, můžeme ho prosit na tomto základě.

9. Proč můžeme s důvěrou prosit Boha o milosrdenství a odpuštění?

⁹ Třetím důvodem, proč očekáváme, že Jehova naše modlitby vyslyší, je to, že zná naše omezení a chce nám pomoci. Žalmista David to vyjádřil takto: „Jak je daleko východ slunce od západu slunce, tak daleko od nás vzdálil naše přestupky. Jako otec projevuje milosrdenství svým synům, tak prokázal Jehova milosrdenství těm, kteří se jej bojí. Protože on sám dobře ví, jak jsme utvořeni, pamatuje na to, že jsme prach.“ (Žalm 103:12–14; viz také Žalm 51:5; 51:7, „KB“) Jsme-li tudíž přistiženi při chybě, když něco pokazíme, můžeme prosit Jehovu Boha na základě své slabosti a nedokonalosti.

10. Jak ukazuje příklad Joba, Pavla i jiných, proč se můžeme k Bohu přibližovat s důvěrou?

¹⁰ Jiný mocný důvod, proč můžeme přistupovat k Jehovovi s důvěrou, že vyslyší naše modlitby, je skutečnost, že zachováváme svoji ryzost. Job pronesl výmluvnou prosbu v tomto smyslu: „Ať mne Bůh zváží na vahách spravedlnosti a bude vědět, že jsem nevinen!“ (Job 31:6, „Nová anglická bible“) Podobně Pavel žádal své spoluvěřící: „Dále se za nás modlete, neboť důvěřujeme, že máme poctivé svědomí, protože si přejeme chovat se ve všem poctivě.“ (Žid. 13:18) Že musíme být z Božího hlediska přímí, je zjevné i ze slov apoštola Jana: „Milovaní, jestliže nás naše srdce neodsuzuje, máme volnost řeči k Bohu, a o cokoli prosíme, od něho dostáváme, protože zachováváme jeho přikázání a děláme věci, které se líbí jeho očím.“ — 1. Jana 3:21, 22.

MODLÍME SE SKRZE JEŽÍŠE KRISTA, NE K NĚMU

11. Skrze koho se jedině můžeme k Bohu přibližovat v modlitbě?

¹¹ Jak můžeme získat přístup k tomu velkému, „který vyslýchá modlitby“? Určil, že to má být jedině skrze Ježíše Krista. Je jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi a jediným veleknězem. (1. Tim. 2:5; Žid. 7:25, 26) Ježíš sám to zcela jasně prohlásil: „Žádný nepřichází k Otci, jen skrze mne.“ (Jan 14:6) „Vpravdě, vpravdě vám říkám: Požádáte-li Otce o něco, dá vám to v mém jménu. . . Žádejte a dostanete, aby vaše radost byla dovršena.“ — Jan 16:23, 24.

12, 13. a) Jaké otázky by mohly být vzneseny vzhledem k jistému jednání Štěpána a apoštola Jana? b) Proč však nelze chápat příklady Štěpána a apoštola Jana jako důvody modlit se přímo k Ježíšovi?

¹² Někteří lidé však uvažují: ‚Nemůžeme ale žádat věci přímo od Ježíše samotného? Neoslovil Štěpán v modlitbě přímo Ježíše a neučinil tak apoštol Jan podobně?‘ Opravdu, Štěpán těsně před smrtí řekl: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha.“ (Sk. 7:59) A apoštol Jan se skutečně modlil: „Amen! Přijď, Pane Ježíši!“ — Zjev. 22:20.

¹³ Zvažme však dobře tyto situace. Štěpán měl například vidění, protože řekl: „Podívej se! Vidím otevřená nebesa a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici.“ Jelikož tedy spatřil Ježíše ve vidění, mohl Štěpán přímo oslovit Božího Syna. (Sk. 7:56) Apoštol Jan měl také vidění nebeských věcí. (Zjev. 1:1; 1:10; 4:1, 2) Během svého vidění spatřil apoštol Ježíše a slyšel ho, jak říká: „Ten, který o tom svědčí, říká: ‚Ano, přijdu rychle!‘ “ (Zjev. 22:20) Jan tedy odpovídal na to, co právě slyšel od Ježíše. Takové příklady lze srovnat s tím, co se stalo pronásledovateli Saulovi na cestě do Damašku. Ježíš Kristus se zjevil Saulovi se slovy: „Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?“ Jako apoštol Jan a Štěpán, i Pavel odpověděl: „Kdo jsi, Pane?“ — Sk. 9:4, 5.

S PATŘIČNOU ÚCTOU

14, 15. Co by měl při modlitbě vyjadřovat náš postoj, tón hlasu a slova? A proč?

¹⁴ Když se přibližujeme k velkému Pánu vesmíru v modlitbě, musíme přicházet patřičným způsobem. Smíme se mu přibližovat pouze s největší úctou, uznáním a pokorou. Říká-li nám Boží slovo, že můžeme přistupovat k Bohu s „volností řeči“, neznamená to, že si můžeme dovolit určitou uvolněnost, nebo ledabylost vůči velkému stvořiteli. (Žid. 4:16; 1. Jana 3:21, 22) Bylo by bezmyšlenkovitě nevhodné začínat modlitbu jako „Dobré odpoledne, Jehovo!“ S volností řeči můžeme přistupovat, protože máme víru a důvěru v jeho ochotu vyslýchat a protože zachováváme ryzost. Ale měli bychom to činit s hlubokou úctou. — Srovnej Kaz. 5:1, 2.

¹⁵ Nikdy bychom neměli zapomínat, že Jehova Bůh stojí vysoko nad námi. Svou pozemskou existencí a organismem jsme v moci a slávě nižší než andělé. (Žid. 2:7) Navíc jsme nedokonalí, hříšní lidé. Je tedy vhodné, abychom ve svých modlitbách užívali slov a tónu hlasu, které ukazují, že chápeme a oceňujeme svůj vztah k Jehovovi Bohu, protože on slibuje vyslyšet pouze pokorné, kteří se ‚chvějí před jeho slovem‘. (Iz. 66:2) Jak dobře podtrhl Ježíš Kristus tuto zásadu ve svém podobenství o dvou mužích, kteří se šli modlit do chrámu! Jehova Bůh nevěnoval pozornost pyšnému, samospravedlivému farizeovi, ale zjevně slyšel a odpověděl na modlitbu pokorného, kajícího výběrčího daní. — Luk. 18:9–14.

S VÍROU A VYTRVALOSTÍ

16. Které texty ukazují důležitost víry při modlitbě?

¹⁶ Jinou nutnou podmínkou, aby nás Jehova vyslyšel, je přicházet k němu s vírou. Tuto podmínku modlitby nám Boží slovo připomíná vždy znovu. Ježíš řekl: „Budete-li mít víru velikosti hořčičného zrna. . . nic pro vás nebude nemožné.“ (Mat. 17:20) V Židům 11:6 je nám řečeno, že Bohu se mohou líbit jenom ti, kdo věří, že nejen existuje, ale také že odměňuje ty, „kdo ho vážně hledají“. Učedník Jakub napsal: „Ať však stále žádá ve víře a vůbec nepochybuje, neboť ten, kdo pochybuje, nedostane od Jehovy nic.“ — Jak. 1:6, 7.

17. Jakou naději nám dávají Písma ohledně vytrvalosti v modlitbě?

¹⁷ Aby byly naše prosby vyslýchány, musíme také v modlitbě vytrvávat. Měli bychom si přát, aby se nám modlitba stala návykem. Bible nás napomíná: „Vytrvale udržujte zvyk modlit se.“ (Řím. 12:12, „Nový zákon v moderní angličtině“, J. B. Phillips) Ježíš tuto stránku modlitby opětovně zdůrazňoval. Ve svém Kázání na hoře řekl: „Neustále proste a bude vám dáno; neustále hledejte a naleznete; neustále klepejte a bude vám otevřeno.“ (Mat. 7:7) Ve svém podobenství o vdově, která dosáhla spravedlnosti od soudce, jenž se nebál ani Boha, ani neuznával lidi, zdůraznil Ježíš také důležitost vytrvalosti v modlitbě. (Luk. 18:1–8) Jestliže skutečně vážně něco žádáme od Jehovy Boha, budeme ‚vytrvávat v modlitbě‘ a ‚ustavičně se modlit‘. — Řím. 12:12; 1. Tess. 5:17.

18. Jaké věci by nám neměly zabírat čas k modlitbě?

¹⁸ S vytrvalostí v modlitbě úzce souvisí snaha najít si na ni čas. Neměli bychom být nikdy natolik zaměstnaní, abychom se nemohli modlit. Jistě, jsou nutné životní záležitosti — naše denní zaměstnání, jídlo, péče o vlastní tělo, spánek —, které zabírají většinu ze 24 hodin našeho dne. Ale není také mnoho jiných věcí, které nám zabírají víc času, než by měly? K takovým věcem může patřit čtení novin, sledování televize, sportovní činnost a jiné formy rekreace a uvolnění. Jestliže nemáme opravdové ocenění pro přednost modlitby, můžeme zjistit, že ji zanedbáváme, protože nám takové věci berou čas, který bychom jí mohli věnovat.

PŘÍLEŽITOSTI K MODLITBĚ

19. Jmenuj některé příležitosti k modlitbě.

¹⁹ Máme skutečně mnoho možností a příležitostí se modlit. Abychom se ‚ustavičně modlili‘, modlíme se při každé příležitosti — když ráno vstáváme, když večer uléháme, před jídlem a během nočního bdění. (Viz Žalm 5:3; 5:4, „KB“; 92:1, 2; 92:2, 3, „KB“; 119:147–149, 164; 1. Tim. 4:4, 5.) Možná, že máme vážné problémy, prožíváme období napětí nebo musíme na sebe vzít vážnou odpovědnost; možná, že máme promluvit před křesťanským posluchačstvem nebo bránit svou víru před vládními úředníky. To jsou jistě situace, kdy máme svěřit své starosti Jehovovi. Ano, „všímej si ho [Boha] na všech svých cestách, a on sám urovná tvé stezky“. (Přísl. 3:6) Navíc, kdykoli obdržíme nějaké zvláštní požehnání, zejména je-li nečekané nebo vřele vytoužené, měla by naše srdce překypovat vděčností k Jehovovi. Nepotřebujeme však žádné zvláštní důvody. Naše srdce a mysl nás mohou pohnout k vyjádření vděčnosti v kterékoli době.

20. Co lze říci o našem tělesném postoji při modlitbě?

²⁰ Vzhledem k tomu, že kterákoli doba je vhodná k modlitbě, znamená to snad, že bychom při modlitbě neměli myslet na svůj tělesný postoj? Jistě, Bible nepředpisuje pro modlitbu žádnou určitou polohu těla, jako například klanět se nebo spínat ruce. Ale čteme o osobách, jež se modlily vestoje, vkleče nebo s tváří na zemi či s rozpřaženýma rukama. (Viz 1. Mojž. 24:26, 48; 1. Král. 8:22, 42, 44, 54; Neh. 2:1–4; Marek 11:25.) To by naznačovalo, že je vhodné, pokud to lze, zaujmout při modlitbě uctivý postoj. Například při sborovém shromáždění můžeme povstat a sklonit hlavy. Taková změna tělesného postoje nám také může pomoci soustředit se na modlitbu, která je za nás pronášena. Zdá se, že modlitba vkleče je zvláště vhodná pro soukromou modlitbu. (Srovnej Dan. 6:10; Fil. 2:9, 10.) Jestliže ležíme na lůžku a modlíme se před spaním, měli bychom dbát apoštolské výzvy, abychom při modlitbě „zůstali bdělí“, pozorní a při smyslech. — Ef. 6:18.

21. Jak se musíme modlit, aby nás Bůh vyslyšel?

²¹ Modlitba k Jehovovi je skutečně něco, co chceme brát vážně. Jak bychom měli být vděční, že se můžeme přibližovat ke svému nebeskému Otci s důvěrou, že nás kdykoli slyší! Samozřejmě záleží na tom, abychom k němu přistupovali s vírou, skrze pravého prostředníka, ve správném rozpoložení mysli, a pak vytrvávali v modlitbě a nikdy neměli tolik práce, abychom se nemohli modlit. A máte-li děti, učte je trpělivě důležitosti modlitby jak slovem, tak dobrým příkladem.

‚Užívej každého druhu modlitby a úpěnlivé prosby‘

„Při každé příležitosti se budete v duchu dále modlit každým druhem modlitby a úpěnlivé prosby. A proto zůstaňte bdělí s naprostou stálostí a s úpěnlivou prosbou za všechny svaté.“ — Efezanům 6:18.

1. a) Za koho chceme vždy považovat Jehovu Boha, když se k němu přibližujeme v modlitbě? b) Jaké jsou čtyři základní druhy modlitby?

STVOŘITEL, Jehova Bůh, není pouhá neosobní První příčina, ale skutečná, cítící osoba. Vidí a slyší. Chceme ho považovat vždy za takového, když se k němu přibližujeme v modlitbě. Boží slovo nám radí, abychom to činili „každým druhem modlitby a úpěnlivé prosby“. (Ef. 6:18) Co to zahrnuje? Jsou čtyři základní druhy modlitby — chvála, díkůvzdání, prosebná žádost a úpěnlivá prosba.

CHVÁLIT BOHA MODLITBOU

2, 3. Co je nejvznešenějším druhem modlitby? Jmenuj některé z důvodů, proč je Jehova takových modliteb hoden.

² Chvála je jistě ušlechtilým, vznešeným druhem modlitby. Patří proto stvořiteli pro jeho vlastnosti a přednosti. Jako „svrchovaný Pán Jehova“ nemá sobě rovného v autoritě. (2. Sam. 7:28) Protože nemá počátek ani konec, je Jehova nesrovnatelný „Král věčnosti“. (1. Tim. 1:17) Je tak skvělou osobou, že ho žádný člověk nemůže spatřit a zůstat naživu. (2. Mojž. 33:20) Nejvyšší nemá sobě rovného, je nekonečný v moci a moudrosti, naprosto spravedlivý a je zosobněním nesobecké lásky. (2. Mojž. 32:4; Job 37:23; 37:22, „KB“; Řím. 11:33; 1. Jana 4:8) Učinil všechny věci a patří mu tedy celý vesmír. (1. Mojž. 1:1, 31; Žalm 50:10) Pokud jde o jméno a slávu, nemá soupeře. Jen on může právem říci: „PROKÁŽI, ŽE JSEM.“ Pouze on má jméno, které je chápáno jako „působí, aby nastalo“. (2. Mojž. 3:14; 6:3) Jen on může právem prohlásit: „Ke komu mne připodobníte, nebo s kým mne srovnáte, abychom si byli podobní?“ „Já jsem ten Božský, a není žádný jiný Bůh, ani nikdo jako já.“ — Iz. 46:5, 9.

³ Takový Bůh, který nemá nikoho srovnatelného, sobě rovného nebo soupeře, si jistě zaslouží chválu nade všechny. Proto jsme vhodně povzbuzováni v mnoha desítkách případů od 2. Mojžíšovy 15:11 až po Zjevení 19:6, abychom chválili Jehovu. V souladu s tím můžeme nejen stále chválit Nejvyššího ve svých modlitbách, ale také ve svých běžných rozhovorech můžeme zaměřovat pozornost spíše k němu než k vlastní osobě. Vždyť nemáme nic, co jsme nedostali, a odděleně od něho nemůžeme dokázat vůbec nic. — Žalm 127:1; 1. Kor. 4:7.

PŘINÁŠET JEHOVOVI DÍKŮVZDÁNÍ

4, 5. Co říkají různí pisatelé Bible o našem přinášení díků Jehovovi? Jmenuj některé z mnoha důvodů, proč to máme činit.

⁴ S chválou Jehovy úzce souvisí přinášení díků. Je jedině správné, když vyjadřujeme ocenění pro všechno, co již Jehova udělal, dělá a ještě pro nás udělá. Pisatelé žalmů si zřejmě byli zvláště vědomi, jak vhodné je vyjadřovat díky Jehovovi. Vždy znovu čteme výroky jako: „Ať lidé vzdávají díky Jehovovi za jeho milující laskavost a za jeho podivuhodné skutky vůči lidským synům.“ (Žalm 107:8, 15, 21, 31) Podobně nám radí Pavel, abychom předkládali „úpěnlivé prosby spolu s díkůvzdáním“. Ano, máme „vždy vzdávat díky za všechno našemu Bohu a Otci“. — Fil. 4:6; Ef. 5:20.

⁵ Kolik je věcí, za něž bychom denně měli vyjadřovat vděčnost našemu nebeskému Otci! Jsme mu dlužni poděkování za všechny tělesné a hmotné věci, které dostáváme a jež činí život nejen možným, ale také příjemným. (Jak. 1:17) Oceňujeme všechna duchovní požehnání, která Jehova vylévá na své služebníky — dobrodiní Kristovy oběti, Božího slova a jeho ducha, křesťanský sbor a dar modlitby? Oceňujeme požehnání scházet se se spoluvěřícími, přednost sloužit potřebám druhých a podivuhodnou naději na království? Jestliže ano, potom vyjadřujme svou vděčnost modlitbou. Pravda, vždycky si nepřipomeneme nebo nevypočítáme všechno, co pro nás Bůh udělal. Ale měli bychom pociťovat totéž, co kdysi žalmista: „Žehnej Jehovovi, má duše, a nezapomínej na všechno jeho konání.“ — Žalm 103:2.

VZNÁŠET K JEHOVOVI PROSEBNÉ ŽÁDOSTI

6. Jaké tři hlavní oblasti zahrnují naše prosebné žádosti a oč bychom se podle Ježíše měli modlit v prvé řadě?

⁶ Je skutečně velkou útěchou, že můžeme přicházet k Jehovovi s „volností řeči“, když mu přednášíme své prosebné žádosti. (Žid. 4:16; 1. Jana 3:21) Jak znázornil Ježíš ve své vzorové modlitbě, zahrnují naše prosebné žádosti většinou tři oblasti — prosba o to, aby zvítězila spravedlnost, prosba o naše duchovní potřeby a prosba o naše tělesné potřeby. Ježíš nám vhodně řekl, abychom se nejprve modlili za posvěcení Jehovova jména, za příchod jeho království a aby se děla jeho vůle na zemi. Ježíš sám se modlil: „Otče, oslav své jméno.“ (Mat. 6:9, 10; Jan 12:28) V takových prosebných žádostech má být také zahrnuto, aby Jehova dával zdar práci svých služebníků na zemi a aby podporoval ty, kdo podstupují strádání a zkoušky pro jeho jméno. (Žalm 118:25) Ani bychom neměli přehlížet Pavlovu radu, abychom se modlili za osoby ve vysokém postavení, „abychom mohli dále vést klidný a tichý život v plné zbožné oddanosti s vážností“. — 1. Tim. 2:2.

7, 8. O jaký druh osobních věcí bychom dále mohli prosit Jehovu?

⁷ V našich modlitbách by se měl projevovat také vážný zájem o náš duchovní stav. To znamená, že bychom měli prosit našeho nebeského Otce za odpuštění svých hříchů. „Jestliže někdo přece zhřeší, máme u Otce pomocníka, Ježíše Krista, spravedlivého.“ (1. Jana 1:8 až 2:1) Měli bychom se také chtít modlit o Božího ducha a abychom jej nezarmucovali. (Luk. 11:13; Ef. 4:30) V situaci, kdy jsme zkoušeni, nás Písmo povzbuzuje, abychom prosili o moudrost. (Jak. 1:5–8) Navíc se můžeme modlit, aby Jehova požehnal naší svaté službě, včetně našeho kázání a vyučování. Takové modlitby uznávají zásadu, že zatímco my můžeme sázet a zalévat, Bůh dává věcem vzrůst, dává jim zdar. — 1. Kor. 3:7.

⁸ Dále nezapomínejme ve svých prosebných žádostech k Bohu na neshody, které snad máme s některým křesťanským bratrem, s manželským druhem nebo s jiným členem rodiny. V takových chvílích může vzniknout sklon přerušit s takovou osobou všechny styky — snadná, ale nemoudrá a sobecká cesta. Místo toho bychom se měli modlit o vedení a sílu vyřešit těžkosti, které snad vznikly. Žádejme také o pomoc ve schopnosti odpouštět a zapomenout na různá příkoří, abychom nezahořkli a nepěstovali v sobě pocit ukřivděnosti. — Mat. 6:12.

9, 10. Jaký základ máme v Písmu, abychom prosili Jehovu o své hmotné či tělesné potřeby?

⁹ Ježíš ukázal, že kromě duchovních věcí smíme Jehovu prosit o denní chléb, o své hmotné potřeby. (Mat. 6:11) Ano, můžeme se obracet na Jehovu s každou z našich potřeb, a to každodenně. To se shoduje s dalšími Ježíšovými slovy v jeho Kázání na hoře: „Nebuďte úzkostliví, pokud jde o zítřek; zítřek se o sebe postará. Každý den má dost vlastních starostí.“ — Mat. 6:34, „Nová anglická bible“.

¹⁰ Jsme nezaměstnaní? Pak můžeme prosit Jehovu Boha, aby požehnal a řídil naše snahy nalézt zaměstnání. Jsme nemocní? Mohli bychom se modlit o moudrost, sílu a vytrvalost, abychom se s naším neštěstím vyrovnali nejlepším možným způsobem. Je opravdovou útěchou vědět, že můžeme svěřovat Jehovovi všechny své úzkosti právě tak, jak čteme: „O nic se úzkostlivě nestarejte, ale ať jsou ve všem vaše prosebné žádosti známy Bohu modlitbou a úpěnlivou prosbou spolu s díkůvzdáním.“ (Fil. 4:6) Ve všech těchto případech se ovšem modlíme s podmínkou — ‚Bude-li to Boží vůle‘, tak, jako se modlil Ježíš v Getsemanské zahradě. — Mat. 26:39; 1. Kor. 4:19; Jak. 4:15.

S ÚPĚNLIVOU PROSBOU

11–13. a) Co znamená vznášet úpěnlivé prosby k Jehovovi a v jakých záležitostech je to velmi vhodné? b) Jak to dokládá zážitek malého chlapce?

¹¹ Je nám řečeno, abychom se modlili „každým druhem modlitby a úpěnlivé prosby“. (Ef. 6:18) Proč se kromě prosebných žádostí mluví ještě o úpěnlivých prosbách? Protože úpěnlivá prosba jde trochu dále než prosebná žádost. Je to zvlášť opravdová, vážná modlitba, procítěná snažná prosba. Úpěnlivá prosba je definována jako „pokorná a opravdová žádost“. V původním jazyku v Křesťanských řeckých písmech se tohoto slova vždy užívá ve vztahu k Bohu. Podtrhuje tedy skutečnost, že kromě vytrvalosti v modlitbě je třeba, abychom ji brali opravdu vážně. Všechny naše prosebné žádosti pochopitelně nejsou úpěnlivými prosbami. Ale naše modlitby by měly obsahovat i ty. Čteme dokonce, že Ježíš obětoval „úpěnlivé prosby. . . se silnými výkřiky a slzami. . . a pro svou zbožnou bázeň byl příznivě vyslyšen“. (Žid. 5:7) Podobně když slyšíme, že naši bratři jsou krutě pronásledováni, bylo by vhodné předkládat Jehovovi nejen prosebné žádosti, ale i úpěnlivé prosby, aby jim dal sílu vydržet a zvrátit záměr pronásledovatelů. — Srovnej 2. Kor. 1:8–11.

¹² Když se obracíme k Jehovovi o pomoc v našem zápasu s tělem, je správné předstupovat před něho s úpěnlivými prosbami. (Řím. 7:15–24; 1. Kor. 9:27) Máme problém s ovládáním svých myšlenek nebo temperamentu? Pak, kromě napravení křivdy, kterou jsme snad způsobili, měli bychom pokorně žádat neboli úpěnlivě prosit Jehovu o pomoc. Co když se problém týká jídla nebo pití? Opět je vhodné úpěnlivě prosit Jehovu o přispění a také si zajistit pomoc rodinných příslušníků a případně starších sboru.

¹³ Když jsou děti dobře poučovány, umějí i ony vznášet úpěnlivé prosby k Jehovovi a jsou vyslyšeny. Jeden desetiletý chlapec například napsal Společnosti Strážná věž: „20. listopadu ve tři hodiny odpoledne ke mně přistoupili na školním dvoře dva hoši, jeden z nich mi položil nůž na krk a vyhrožoval mi zabitím. Modlil jsem se k Jehovovi, a v tu chvíli jelo kolem policejní auto a hoši utekli.“

JEDNAT ODPOVÍDAJÍCÍM ZPŮSOBEM

14, 15. Jak máme jednat ve shodě se svými modlitbami a jaké příklady z Písma můžeme pro to uvést?

¹⁴ Když se modlíme k Jehovovi, měli bychom být samozřejmě ochotni, abychom pro to i sami něco udělali. Král David nejen úpěnlivě prosil Boha v časech velké tísně, ale také prakticky jednal. (2. Sam. 15:31 až 17:14) Jiní věrní služebníci Jehovovi, jako Jákob, jednali podobně. (1. Mojž. 32:9–21) Ano, naše skutky by měly být ve shodě s našimi žádostmi.

¹⁵ Modlíme se o svůj denní chléb? Pak musíme být ochotni pracovat, protože „jestliže někdo nechce pracovat, ať také nejí“. (Mat. 6:11; 2. Tess. 3:10) Modlíme se, abychom nebyli uvedeni do pokušení? Pak musíme dbát, abych se vědomě nedostávali do choulostivých situací. (Mat. 6:13) Modlíme se za pokoj mezi sebou? Pak musíme o pokoj usilovat. (Žalm 122:6–9; 1. Petra 3:11) To znamená, že si musíme dát pozor, abychom druhé zbytečně neuráželi nebo zbytečně nevyvolávali sporné otázky. Měli bychom se bránit nevhodné přecitlivělosti. Modlíme se za vzrůst Božího díla? Pak bychom měli mít „mnoho práce v Pánově díle“. (1. Kor. 15:58) Modlíme se o moudrost? Pak musíme také využívat všech prostředků, které Bůh opatřil k získání moudrosti. — Jak. 1:5–8; Žalm 119:105; 2. Tim. 3:16; Žid. 10:23–25.

MŮŽEME ZLEPŠIT JAKOST SVÝCH MODLITEB?

16, 17. Jak můžeme zlepšit jakost svých modliteb, aby zůstávaly vřelé a měly smysl?

¹⁶ Naše modlitby ukazují, do jaké míry duchovně smýšlíme. Můžeme zlepšit jakost svých modliteb? A pokud ano, jak? V prvé řadě musíme brát své modlitby vážně a musíme se vyjadřovat ze srdce. Když budeme více uvažovat o Boží dobrotě a milující laskavosti, když budeme na Boha myslet jako na milujícího Otce, který se zároveň pevně zastává toho, co je správné, dokážeme vložit do modliteb větší vřelost a cit. Vždyť opravdu chceme mluvit k Bohu ze srdce, pokorně! Musíme se proto chránit, abychom neodbývali modlitby ve spěchu. Ostatní věci snad můžeme zanedbat, modlitbu však nikdy.

¹⁷ Jakost svých modliteb můžeme zlepšit i tím, že nebudeme vždy a znovu používat stejná slova a fráze. (Mat. 6:7) Takové opakování může způsobit, že modlitby postrádají skutečný cit a smysl. Slova naučená zpaměti budou daleko spíše vycházet z hlavy než ze srdce. Především ti křesťané, kteří denně pronášejí rodinné modlitby, by si měli na to dát pozor. Každodenní užívání stejných slov způsobuje, že mysli posluchačů bloudí. Časté uvažování o myšlenkách Písma a pěstování většího ocenění pro Jehovovu nezaslouženou laskavost vůči nám může přispět k tomu, že naše modlitby zůstanou vřelé a budou mít smysl.

PŘÍMÁ A NEPŘÍMÁ ODMĚNA

18. Proč může ten, jehož modlitby neodpovídají božským požadavkům na přijatelnost, usoudit, že jeho prosebné žádosti byly vyslyšeny?

¹⁸ Modlitba je způsob uctívání prováděný po celém světě. Mnoho osob věří, že Bůh vyslýchá jejich modlitby, dokonce i když jejich prosebné žádosti nesplňují božské požadavky na modlitbu. Jak lze vysvětlit tento zdánlivý rozpor? Jednak to může být způsobeno pouhým zákonem pravděpodobnosti. Říká se například, že všichni vojáci v zákopech se modlí. Protože většina z nich zpravidla přežije, přežijící mohou snadno usoudit, že Bůh vyslyšel jejich modlitby. Nebo to může být shoda okolností. Jindy to lze vysvětlit na základě psychosomatiky neboli účinku mysli na tělo.

19. Jaké svědectví máme, že Jehova Bůh vyslýchá modlitby těch, kdo jsou opravdu jeho lidem a kdo splňují jeho požadavky na modlitbu?

¹⁹ Ti, kdo odpovídají božským požadavkům na modlitbu, však mají nepopiratelné svědectví, že Bůh skutečně vyslýchá jejich modlitby. Vidí, že Jehovovo požehnání spočívá na jejich společných i osobních snahách. V důsledku toho ‚z maličkého se stane tisíc a z nepatrného mocný národ‘. (Iz. 60:22) V odpověď na jejich modlitby zařídil Jehova věci tak, že ‚jakákoli zbraň vytvořená proti nim nebude mít úspěch‘. — Iz. 54:17.

20. Jakými různými způsoby vyslýchá Jehova upřímné prosebné žádosti, které jsou k němu vznášeny?

²⁰ Jehova používá svých nebeských i pozemských služebníků, aby vyslýchal upřímné prosebné žádosti, které jsou k němu vznášeny. Někdy je to anděl, kdo vede věci tak, aby člověk, jenž v modlitbě hledá Boha, byl navštíven někým z Jehovových služebníků. (Srovnej Sk. 10:30–33; 17:26, 27.) Pak také Jehova odpovídá na mnoho modliteb prostřednictvím svých pozemských nástrojů. Může vložit do mysli některého ze svých služebníků, aby prokázal lásku nebo nějaký milosrdný skutek osobě, která to skutečně potřebuje a zaslouží si to. Nebo může odpověď na naši modlitbu přijít skrze studium Božího slova, při procházení některé publikace založené na Bibli, nebo skrze něco, nač nás upozorní starší ve sboru. To proto, že modlitby Jehovových služebníků často žádají o duchovní osvícení nebo o moudrost v řešení určité situace.

21. Jmenuj některý nepřímý užitek z modlitby.

²¹ Navíc můžeme z modlitby získat nepřímý užitek. Samotný fakt, že jsme složili své břemeno před Jehovou, naším nebeským Otcem, nám pomáhá, že se mu cítíme blíže. Když mu vyjádříme ocenění chválou a díkůvzdáním, pomáhá nám to, abychom byli spokojenější s vlastním údělem. Když s vážností úpěnlivě prosíme Jehovu, pomáhá nám to, jsme pokornými a spoléháme spíše na něho než na vlastní rozum a sílu. (Přísl. 3:5, 6; Fil. 4:13) A když se modlíme, je naše mysl samozřejmě obrácena k budujícím věcem. (Fil. 4:4–8) Když například v noci nemůžeme spát, bylo by rozhodně mnohem lepší modlit se za zájmy království a o duchovní věci, než se trápit či znepokojovat, připomínat si křivdy, stavět vzdušné zámky nebo nechat mysl, aby se točila kolem tělesných věcí. Ano, chceme ‚uvrhnout všechnu svou úzkostlivou starost na Jehovu, protože o nás pečuje‘. Jestliže nic neskrýváme před svým nebeským Otcem, pomůže nám to zkoumat sebe sama a přispěje to k tomu, že se s ním stále důvěrněji sbližujeme. — 1. Petra 5:7; 2. Kor. 13:5.

22. Co to znamená brát své modlitby vážně a jakou pak můžeme mít důvěru?

²² Vskutku, modlitba, která obsahuje chválu, díkůvzdání a úpěnlivé prosby, je drahocennou předností, a velmi nám prospěje, budeme-li brát své modlitby vážně. Modlitby ukazují, že opravdu máme víru. Chceme tedy vždy jednat v souladu se svými modlitbami, nikdy je nechceme odbývat ve spěchu, vždy se chceme snažit o zlepšení jejich kvality a nikdy je nenecháme klesnout v pouhé mechanické opakování slov. Když budeme takto jednat, získáme nepřímý užitek a můžeme mít důvěru, že nás Jehova Bůh odmění tím, že vyslyší modlitby, které jsou v souladu s jeho vůlí.

Žalmy

Co pro tebe znamená spravedlivá vláda?

JAK by bylo žádoucí panství, které se vyznačuje činným zájmem o všechny poddané! Jistě by bylo pro obyvatele Země osvěžující úlevou, kdyby mohla být odstraněna chudoba, útisk a nespravedlnost.

V žalmu 72, který byl zřejmě psán Davidem (verš 20), nalézáme popis panství, které tyto požadavky splní. Je to Boží království Ježíše Krista. Předobrazem tohoto panství byla mírumilovná a požehnaná vláda krále Šalomouna v době, kdy byl věrným služebníkem Jehovy Boha. S poukazem na první splnění uvádí nadpis 72. žalmu: „O Šalomounovi“.

Úvodní verš zjevuje, že spravedlivé panství nemůže existovat bez věčných zásad božského práva. Čteme: „Dej, Bože, svá vlastní soudcovská rozhodnutí králi a svou spravedlnost královu synu.“ (Žalm 72:1) Tato slova tlumočí toužebnou žádost, aby král, až bude rozhodovat, vynášel Jehovovy rozsudky. Kromě toho spravedlnost, kterou se vyznačuje pravý Bůh, by měla být poskytnuta královu synu.

Výraz „králův syn“ se hodí jak na Šalomouna, tak na Ježíše Krista. Šalomoun byl synem krále Davida, zatímco Ježíš je Synem velkého Krále Jehovy Boha. (Iz. 33:22) Pokud jde o Šalomouna, jeho poddaní poznali, „že je v něm Boží moudrost, aby vykonával soudcovská rozhodnutí“. (1. Král. 3:28) A Ježíš Kristus řekl: „Nemohu dělat sám od sebe vůbec nic; jak slyším, tak soudím a můj soud je spravedlivý, protože nehledám svou vlastní vůli, ale vůli toho, jenž mne poslal.“ Jan 5:30.

Aby mohla kvést spravedlnost, musí mít ovšem všichni lidé užitek z nestranného vykonávání práva. Žalmista pokračuje: „Ať se zastává záležitostí tvého [Božího] lidu se spravedlností a tvých postižených se soudcovským rozhodnutím. Ať hory přinášejí lidu mír, a též pahorky, skrze spravedlnost. Ať soudí postižené z lidu, zachrání [osvobodí od utiskování] syny chudého a ať rozdrtí podvodníka.“ (Žalm 72:2–4) Je-li právo vykonáváno nestranně vůči všem, včetně postižených a chudých a jejich potomstva, výsledkem je mír a bezpečí. Nikdo nemusí žít ve strachu, že bude podveden nebo že mu bude upíráno jeho právo. Když hory a pahorky, které vévodí krajině, „přinášejí