jménu Jehovy, svého Boha, na neurčitý čas, ano navždy.“ Je nutno připojit se ke zpěvu „písně Mojžíše, Božího otroka, a písně Beránkovy“:

¹⁷ „Velká a podivuhodná jsou tvá díla, Jehovo Bože, Všemohoucí. Spravedlivé a pravé jsou tvé cesty, Králi věčnosti. Kdo se tě, Jehovo, nebude skutečně bát a oslavovat tvé jméno, protože ty sám jsi věrně oddaný? Všechny národy totiž přijdou a budou se před tebou klanět, protože byla zjevena tvá spravedlivá nařízení.“ — Zjev. 15:3, 4.

18. Proč se Micheášova závěrečná otázka a odpověď výstižně vztahuje na Jehovu?

¹⁸ Jehova věrně dodrží všechno, co nám slíbil, stejně jako dodržel slib patriarchovi Abrahámovi a jeho vnuku Jákobovi neboli Izraelovi a poskytl požehnání všem rodinám a národům země prostřednictvím svého Syna Ježíše Krista. Jehova sám v tom bude jednat jako protiobrazný Abrahám, jako větší Abrahám. Až dodnes nám projevil neochvějnou oddanost, a proto se můžeme ztotožnit s Micheášovými závěrečnými slovy a můžeme říci:

„Kdo je Bůh jako ty, který odpouštíš omyl a přecházíš přestupek ostatku svého dědictví? Jistě nebude chovat svůj hněv navždy, protože má zalíbení v milující laskavosti. Opět nám prokáže milosrdenství, potlačí naše omyly. A uvrhneš všechny jejich hříchy do mořských hlubin. Dáš opravdovost, jež byla dána Jákobovi, milující laskavost, jež byla dána Abrahámovi, které jsi přísahal našim předkům od dávno minulých dnů.“ — Mich. 7:18–20.

19. Kdo je nesrovnatelný Bůh a čí uctívání chceme vyvyšovat během „závěrečné části dnů“ i potom?

¹⁹ Neexistuje takový Bůh jako svrchovaný Pán Jehova, Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista. Vyvyšujme jeho čisté uctívání, a to nyní, „v závěrečné části dnů“, a navždy!

Jehova — silná věž

ZÁCHRANA přichází skrze důvěru v Jehovu, jak zjistily dvě tělesné sestry z jihovýchodní Francie. Jedna z nich vypráví:

„Bylo půl jedné v noci a obě jsme pokojně spaly. Náhle nás probudil nezvyklý hluk z kuchyně a pak se ve dveřích objevil muž. Má sestra zděšeně vykřikla: ‚Jehovo, Jehovo, prosím tě, pomoz nám!‘ Na ta slova nám muž přikázal být zticha a přitom nás ohrožoval nožem a rašplí. Díky Jehovovi se nám vrátil klid a my jsme se oblékly.

Vetřelec vyšplhal na náš balkón v šestém poschodí a pořezal si ruku, když rozbíjel kuchyňské okno, aby se vloupal dovnitř. Ošetřila jsem jeho řeznou ránu a udělala mu kávu a něco k jídlu, aby se zbavil následků alkoholu. Mluvila jsem s ním také o Jehovovi a ukázala mu, jak v něho musíme důvěřovat. Odvětil, že Jehovu nezná, a dokonce urážel jeho jméno. Přihlížel, zatímco má sestra četla Bibli a já se mlčky modlila. Klid ho zřejmé podráždil. Zvedl kus rozbité okenní tabule, podržel jej sestře u hrdla a na zátylku jí držel nůž. Prohlásil: ‚Jen maličko přitlačím a poteče krev!‘ Vyskočila jsem a řekla jasným hlasem: ‚Nemůžete nás zastrašit, protože máme Jehovu, aby nás podepřel a vysvobodil. I kdybyste nás zabil, máme naději na vzkříšení.‘ Ta slova jím otřásla a přestal.

Asi ve tři čtvrtě na tři řekl, že odejde, a já ho doprovodila ke dveřím. Cestou ven řekl: ‚Dobře, přijímám. Jehova je silnější než já.‘ Když jsme v kuchyni zavřely okenice, vděčně jsme se pomodlily k našemu Bohu Jehovovi, který nás neopustil.“ — Přísl. 18:10.