uchváceni, aby se setkali se svým vysoko vyvýšeným Pánem. Vzpomeňme si na to, že Ježíš Kristus čtyřicátého dne po svém vzkříšení vystoupil do nebe, a když tam vystupoval, „oblak“ jej vzal očím jeho učedníků. — Sk. 1:9.

21. Když Pán sestupuje z nebe, znamená to, že znovu vstupuje do přímého styku se zemí? Kdy skončí „poslední den“, v němž vzkřísí své duchem zplozené učedníky?

²¹ Co to všechno dokazuje? Následující: Pán Ježíš Kristus nesestupuje proto, aby byl opět v přímém styku se zemí. Oblaka, v nichž se podle popisu vzkříšení křesťané setkávají se svým nebeským Pánem, se pohybují vysoko nad zemí. Kromě toho to znamená, že vzkříšení křesťané se setkávají se svým Pánem „ve vzduchu“, nikoli na zemské půdě, ani na Olivové hoře v Jeruzalémě, ani na žádném jiném místě na zemi. Kromě toho „poslední den“, v němž jsou uchváceni, není obyčejný den o 24 hodinách. Je to časové období, které skončí teprve tehdy, až bude k nebeskému životu probuzen poslední duchem zplozený křesťan, který má podíl na „prvním vzkříšení“. (Zjev. 20:4, 6; Jan 6:54) Ze splňování biblických proroctví poznáváme, že již žijeme v tomto zvláštním „posledním dnu“.

Žijeme v „posledním dnu“, ve dnu vzkříšení

1. Pro kterou dobu se po desetiletí očekávalo oslavení ostatku dosud žijících křesťanů? Splnilo se ale tehdy to, co bylo předpověděno v 1. Tessalonicenským 4:16, 17?

„MRTVÍ v Kristu“ budou v „posledním dnu“ vzkříšeni s duchovním tělem — pro lidské oči neviditelně —, a proto vzhledem k tomu, že se to dnes skutečně děje, musíme my, lidé, ‚chodit vírou, nikoli viděním‘. Vzpomínáme si, že nemálo osob si po celá desetiletí myslelo, že k oslavení všech dosud žijících členů křesťanského sboru dojde na konci časů národů, kolem 1. října 1914. (Luk. 21:24) Tehdy se však nestalo nic, co by se podobalo ději popsanému v 1. Tessalonicenským 4:16, 17. Vypukla však válka v nebi, a poražení, satan a jeho démoni, byli rychle svrženi na zemi. (Zjev. 12:7–13) Je zajímavé, že někteří z duchem zplozených křesťanů, kteří žili a působili v roce 1914, jsou ještě v těle mezi námi. Na časovém určení „posledního dne“, dne oslavení duchem zplozeného sboru, bylo zřejmě něco nesprávného.

2, 3. Ve které době má dojít k tomuto oslavení? Jaká otázka proto vzniká ohledně splnění 1. Korintským 15:50–57?

² Bez ohledu na to začala na konci časů národů, v roce 1914, neviditelná „přítomnost“ neboli parousia oslaveného Ježíše Krista. Tak začal čas, kdy se mělo s duchem zplozenými křesťany, kteří ještě žili, stát to, co bylo v 1. Tessalonicenským 4:16, 17 předpověděno pro „poslední den“. — Jan 6:54.

³ Kdy se měla logicky začít splňovat slova z 1. Korintským 15:50–57? Čteme tam: „Tělo a krev nemůže zdědit Boží království ani porušenost nezdědí neporušenost. Podívejte se, říkám vám svatou tajnou věc: Všichni neusneme ve smrti [když pomíjivé lidské tělo umírá], ale všichni budeme proměněni, ve chvíli, v okamžiku, během posledního hlasu trubky. Neboť trubka zazní a mrtví budou vzkříšeni neporušitelní a my [křesťané jako Pavel] budeme proměněni. Neboť to, co je porušitelné, musí obléci neporušenost, a to, co je smrtelné, musí obléci nesmrtelnost. Ale až to, co je porušitelné, obleče neporušenost a to, co je smrtelné, obleče nesmrtelnost, potom se splní výrok, který je napsán: ‚Smrt je pohlcena navždy.‘ ‚Smrti, kde je tvé vítězství? Smrti, kde je tvé bodnutí?‘ Bodnutí, které působí smrt, je hřích, moc hříchu však je [mojžíšovský] Zákon. Ale díky Bohu, neboť nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista!“

4. Kdy zemřel Ježíš? Jak na to bylo poukázáno u Daniela 9:24–27?

⁴ Chceme-li do jisté míry biblicky určit čas, můžeme srovnávat události, které probíhají souběžně nebo si svým způsobem vzájemně odpovídají. Kdy byl například Ježíš vzkříšen, čímž se stal „Kristem, prvním ovocem“? Bylo to v neděli 16. nisana roku 33 n. l. Dva dny předtím, v den pasach 14. nisana, byl usmrcen na mučednickém kůlu. Tento den Kristovy oběti byl označeným časem v seznamu událostí, které Jehova Bůh rozvrhl a které byly zapsány u Daniela 9:24–27. Vyznačil střed posledního ze „sedmdesáti týdnů“, a to týdnů let, nikoli týdnů o sedmi dnech. V tomto posledním neboli sedmdesátém týdnu let měl být podle Danielova proroctví „Mesiáš odříznut a nebude mít nic“. Kdy se to však mělo stát během tohoto posledního týdne let, který začal na podzim roku 29 n. l.? Odpověd najdeme u Daniela 9:27: „V polovině týdne způsobím, že přestane oběť a obětní dar.“ Když Ježíš zemřel, byly tedy zvířecí oběti bezcenné.

5. Jak lze vypočítat začátek 70. „týdne“ let? Čím se vyznačoval? Jaký čas tehdy začal pro Jeruzalém a pro židovský systém?

⁵ Ježíš obětoval svůj dokonalý lidský život „v polovině týdne“ neboli 14. nisana roku 33 n. l. , a proto tento „týden“ začal o tři a půl lunárního roku dříve, totiž 15. tišri roku 29 n. l. Jakou událostí se vyznačoval začátek tohoto sedmdesátého „týdne“ let? Ježíš se stal Mesiášem, to znamená „Pomazaným“. To se stalo, když jej Jan Křtitel pokřtil. Vzápětí na to byl Ježíš „pomazán“ svatým duchem, aby byl mesiášským králem nad Jehovovým lidem. Tehdy mu bylo 30 let. (Luk. 3:21–23; 4:1–21) Tato událost označovala ve skutečnosti začátek „času konce“ města Jeruzaléma a židovského systému obětí. O necelých 41 let později, v létě roku 70 n. l. , bylo zpustošeno město Jeruzalém i jeho chrám. To bylo předpověděno u Daniela 9:26 slovy: „Město a svaté místo, uvede je do zkázy lid vůdce [vojevůdce Tita], který přijde [v roce 70 n. l.]. A konec toho bude záplavou [římských legionářů]. A až do konce bude válka.“

6, 7. Co se stalo bezprostředně po konci časů národů v roce 1914? Jaké oznámení, k němuž tehdy došlo v nebi, se splnilo ohledně země a jejích mrtvých?

⁶ Obdobně s tím začal pro přítomný systém věcí „čas konce“, když na podzim roku 1914 uplynuly časy národů. (Dan. 12:4) Okamžitě po uplynutí časů národů byl v nebesích dosazen za krále pomazaný Ježíš jako trvalý dědic jeruzalémského krále Davida, svého předka ze staré doby. Tehdy došlo k oznámení, které následovalo po zaznění sedmé trubky. Ve Zjevení 11:15–18 o tom čteme:

⁷ „A sedmý anděl zatroubil na trubku. V nebi zazněly silné hlasy a říkaly: ‚Království světa se stalo královstvím našeho Pána [svrchovaného Pána Jehovy] a jeho Krista a [svrchovaný Pán Jehova] bude vládnout jako král po celou věčnost.‘. . . ‚Děkujeme ti, Jehovo Bože, Všemohoucí, který jsi a který jsi byl, protože ses ujal své velké moci a začal jsi panovat jako král. Ale národy se rozhněvaly a přišel tvůj vlastní hněv a ustanovený čas, aby byli souzeni mrtví a aby byla dána odměna tvým otrokům, prorokům, a svatým a těm, kteří se bojí tvého jména, malým i velkým, a aby byli zničeni ti, kteří ničí zem.‘ “

8. a) Kvůli komu se tehdy národy rozhněvaly, proč a v jakém rozsahu? b) Jaká obdoba to byla k tomu, co se stalo s pomazaným Ježíšem „v polovině týdne“?

⁸ Během první světové války (1914–1918 n. l.) se „národy. . . rozhněvaly“ a svůj hněv si vylily na lidech, kteří byli oddáni svrchovanému