VAROVÁNÍ Z MINULOSTI

Ale kromě pronásledovatelů Božího lidu upadli do léčky opovážlivosti i jiní. Jak zřejmé je to z případu Saula, prvního lidského krále nad dvanácti kmeny starověkého Izraele! Když byl vybrán, byl to skromný člověk. Dokonce šel se skrýt, když měl být představen jako král. (1. Sam. 10:17–24) Ale během času toto čestné význačné postavení způsobilo, že Saul začal brát sám sebe příliš vážně. K čemu to vedlo? Provinil se celou řadou opovážlivých skutků.

Poprvé se to stalo za války s Filištíny. Prorok Samuel domluvil, že se v určité době setká se Saulem, aby obětoval Jehovovi oběť. Ale když se zdálo, že se situace stává beznadějnou, a Samuel se neobjevoval, obětoval Saul opovážlivě sám. K čemu to vedlo? Bylo mu řečeno, že tento opovážlivý skutek ho bude stát královské postavení! — 1. Sam. 13:5–14.

Za nějaký čas přikázal Jehova Saulovi, aby pomstil zbabělý útok, který podnikli Amalechité na Izraelity při jejich pouti pustinou. Saul měl Amalecha vyhladit, ale on chamtivě ušetřil nejlepší z amalechitského stáda drobného i velkého dobytka a potom tvrdil, že tato zvířata ušetřil proto, aby je obětoval. Také ušetřil amalechitského krále Agaga. Pro tuto opovážlivost řekl Samuel Saulovi: „Protože jsi [opovážlivě] zavrhl slovo Jehovovo, zavrhne i on tebe, abys nebyl králem.“ (1. Sam. 15:1–23) Jakou cenu musel zaplatit za opovážlivost!

Jiným varovným příkladem je opovážlivý král Uziáš neboli Azariáš. Nesprávně se snažil obětovat kadidlo v Jehovově chrámě. K čemu to vedlo? Za tento opovážlivý čin byl Uziáš raněn obávaným malomocenstvím! Ano, „Jehova ranil krále, a ten byl nadále malomocný až do dne své smrti“. (2. Král. 15:5; 2. Par. 26:16–23) Je to varování, abychom se vystříhali opovážlivosti.

ŘIĎ SE BIBLICKÝM POUČENÍM

Do léčky opovážlivosti upadli v minulosti jak pronásledovatelé Jehovova lidu, tak i někteří jednotlivci oddaní Bohu. Ale co dnes? Stále ještě existuje nebezpečí, že by se člověk mohl stát opovážlivým. Máme zděděné hříšné sklony, tento zlý svět působí pokušením a satan ďábel má své „záměry“, a proto se musíme mít všichni na pozoru, abychom nejednali opovážlivě. — 2. Kor. 2:11; Žalm 51:5; 51:7, „KB“; 1. Jana 2:15–17.

Jehova Bůh nás prostřednictvím svého Slova láskyplně varuje před opovážlivostí. Čteme například: „Přišla opovážlivost? Přijde tedy zneuctění; ale moudrost je u skromných.“ (Přísl. 11:2) Král David si uvědomoval, jak je opovážlivost opravdu špatná, a proto se moudře modlil: „Také od opovážlivých skutků zdržuj svého sluhu; ať mě neopanují. Pak . . . zůstanu nevinen, bez mnohého přestupku.“ — Žalm 19:13; 19:14, „KB“.

PÝCHA PODPORUJE OPOVÁŽLIVOST

Máme-li se však vyvarovat opovážlivosti, musíme se vystříhat pýchy. Snad si vzpomínáš, že Saul začal jako skromný člověk, když byl vybrán za izraelského krále. Ale skončil jinak. Je pravda, že jednal opovážlivě při různých příležitostech. Ale nejméně v jednom případě jej k opovážlivému a ničemnému skutku vedla pýcha.

Jednou Saul slyšel, jak si izraelské ženy zpívají: „Saul porazil své tisíce a David své desetitisíce.“ To ranilo Saulovu pýchu tak, že se začal dívat na Davida s podezřením a závistí. Saul vlastně začal Davida pronásledovat a chtěl jej zničit. V pýše a zuřivosti dokonce Saul vyhladil osmdesát pět kněží a muže, ženy a děti v Nobe jen proto, že jeden z nich se spřátelil s Davidem. — 1. Sam. 18:6–9; 21:1–10; 22:16–19.

Saul setrvával v tomto pyšném a opovážlivém postoji, a nakonec spáchal sebevraždu. (1. Sam. 31:4) Jak tragicky skončil muž, který byl kdysi skromný!

Vyvarujme se opovážlivého postoje Saulova a Uziášova. Dbejme naproti tomu biblické rady a získejme užitek z výstražných příkladů, jež jsou v Božím slově. (Řím. 15:4) Kromě toho jednejme moudře a pěstujme vlastnost skromnosti, o níž budou pojednávat následující články. Tento zbožný povahový rys nám pomůže, abychom se vyvarovali pyšné, hříšné opovážlivosti.

Křesťanská skromnost — důkaz moudrosti

„Prostřednictvím nezasloužené laskavosti, jež mi byla dána, říkám . . . každému tam mezi vámi, aby si o sobě nemyslel více, než je třeba, ale myslel tak, aby měl zdravou mysl, každý podle toho, jakou míru víry mu Bůh přidělil.“ — Římanům 12:3.

1. Které skutečnosti ukazují, že si dnes lidé neváží skromnosti?

JAK málo lidí si dnes váží skromnosti a projevuje ji! Žijeme ve věku rozhořčeného soupeření a krajní soutěživosti. Ve světě chce být každý nejlepší, na prvním místě, ať jsou to rasy nebo národy, kmeny, společnosti nebo jednotlivci. Nikdo nechce být skromný. Tento duch ovlivnil i rodinu, jak to ukazuje vzpurný postoj mladých i hnutí za osvobození žen.

2. Proč nesmějí svědkové Jehovovi sdílet postoj světa ohledně skromnosti?

² Ale praví křesťané nemají jednat jako svět. Ne svědkové Jehovovi uznávají, že jsou povinni řídit se největším příkladem skromnosti, jaký kdy byl na světě — příkladem Ježíše Krista, Božího Syna. Typickým příkladem Ježíšovy skromnosti jsou jeho poznámky: „Syn nemůže dělat vůbec nic sám od sebe.“ „Proč mě nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, pouze jeden, Bůh.“ (Jan 5:19; Luk. 18:19) Ano, všichni, kteří chtějí jít přesně v Ježíšových stopách, musí projevovat skromnost. A nikdo z těch, kteří tak jednají, neutrpí ztrátu, ale všichni zjistí, že cesta křesťanské skromnosti přináší odměnu a je opravdu důkazem moudrosti.

3. Jak je obvykle používáno výrazu skromnost?

³ Výraz „skromnost“ může znamenat „omezení co do velikosti, množství nebo rozsahu“. Může se vztahovat na to, co je cudné, „prosté hrubosti, beztaktnosti nebo neslušnosti“. Může také označovat „vědomí vlastních omezených možností“, nebo stav „bez domýšlivosti nebo ješitnosti“.a Apoštol Pavel vybízel pod božskou inspirací spoluvěřící k tomu, aby projevovali skromnost. Napsal: „Prostřednictvím nezasloužené laskavosti, jež mi byla dána, říkám totiž každému tam mezi vámi, aby si o sobě nemyslel více, než je třeba, ale myslel tak, aby měl zdravou mysl, každý podle toho, jakou míru víry mu Bůh přidělil.“ (Řím. 12:3) Ano, něco si o sobě musíme myslet. Ale nesmíme si o sobě myslet příliš mnoho, nesmíme přisuzovat svým přirozeným schopnostem nebo získaným přednostem příliš velkou důležitost.