Snad i ty nenávidíš takové věci. Jestliže ano, jistě tě potěší, když se dovíš, že Bůh může něco učinit proti nepoctivosti, a že také něco učiní. Ve skutečnosti brzo podnikne drastický krok. Slibuje. „Sami činitelé zla [včetně nepoctivců] budou odříznuti, ale ti, kteří doufají v Jehovu, ti budou vlastnit zemi. A již jen maličkou chvíli, a ničemný již nebude.“ — Žalm 37:9, 10.

Jehova nepřipustí, aby na této zemi navždy převládala nepoctivost. Odstraní ty, kteří trvají na tom, že budou dále nepoctiví, a také všechny ostatní „činitele zla“. Ale ti, kteří zachovávají poctivost a přímost a kteří usilují o to, aby činili Boží vůli, mají krásnou budoucnost. Žalmista položil otázku: „Jehovo, kdo bude hostem ve tvém stanu? Kdo bude přebývat na tvé svaté hoře? Ten, kdo chodí bezúhonně a koná spravedlnost a mluví pravdu ve svém srdci. Nepomlouvá svým jazykem. Nečinil nic zlého svému druhu.“ — Žalm 15:1–3.

Jednat poctivě je dnes opravdu náročný úkol. Bůh však hledá takové lidi, kteří zůstávají poctiví i v pokušení a pod nátlakem. Budou se dobře hodit do jeho „nových nebes a nové země, které očekáváme podle jeho zaslíbení“. (2. Petra 3:13) Dnes slouží Jehovovi Bohu mnozí lidé a usilovně se snaží zachovávat jeho normy. Tito lidé ovšem nejsou dokonalí. Ale věří Božímu slibu ohledně spravedlivé „nové země“. A dnešním způsobem svého života dokazují, že si upřímně přejí patřit k této „nové zemi“ neboli nové společnosti na zemi.

Jestliže si sám vážíš poctivosti, proč by ses neseznámil s těmito lidmi? Vydavatelé tohoto časopisu tě s nimi rádi uvedou do spojení.

Chraň se opovážlivosti!

KDO se nechce vyhnout chybám? Mohou být velmi nepříjemné, často mohou hodně stát a můžeme jich pak velmi litovat! Chceme se vyvarovat skličujících omylů? Pak se musíme chránit před jedním rysem, který k nim snadno vede. Musíme se vyvarovat opovážlivosti!

Co je opovážlivost? Je to „neoprávněné přisvojení si nějaké přednosti, výsady nebo povolení“, „přestoupení náležitých hranic“, „sklon příliš si dovolovat v chování a myšlení“. Opovážlivost opravdu vede člověka k tomu, že postupuje podle vlastních představ a nepřijímá rady ani pokárání.

Kdo však jsou opovážliví lidé? Jsou to jen ti, kteří jsou očividně zlí? Kdo vlastně musí dávat pozor na opovážlivost?

OPOVÁŽLIVÍ PRONÁSLEDOVATELÉ

Mezi opovážlivci z lidstva zaujímají přední místo pronásledovatelé Božího lidu. Tvrdí, že je druzí mají poslouchat spíše než Jehovu. Může být nějaký větší skutek opovážlivosti?

Takovou opovážlivostí se provinila starověká světová velmoc Babylón. Bůh proto oznámil prostřednictvím svých proroků záhubu Babylóna. „A jistě způsobím, že přestane pýcha opovážlivých, a domýšlivost tyranů snížím,“ prohlásil Bůh. A čteme: „ ‚Hle, jsem proti tobě, Opovážlivosti,‘ je výrok svrchovaného Pána, Jehovy vojsk, ‚protože musí přijít tvůj den, čas, kdy na tebe musím zaměřit pozornost.‘ “ — Iz. 13:11; Jer. 50:31.

V dnešní době pronásledovalo svědky Jehovovy mnoho podobných opovážlivců. Ale těmto vyzývavým pronásledovatelům se nedařilo dobře. Kdo jsou takoví opovážliví pronásledovatelé, jako byl nacista Adolf Hitler a smutně proslulý kanadský Duplessis?

VAROVÁNÍ Z MINULOSTI

Ale kromě pronásledovatelů Božího lidu upadli do léčky opovážlivosti i jiní. Jak zřejmé je to z případu Saula, prvního lidského krále nad dvanácti kmeny starověkého Izraele! Když byl vybrán, byl to skromný člověk. Dokonce šel se skrýt, když měl být představen jako král. (1. Sam. 10:17–24) Ale během času toto čestné význačné postavení způsobilo, že Saul začal brát sám sebe příliš vážně. K čemu to vedlo? Provinil se celou řadou opovážlivých skutků.

Poprvé se to stalo za války s Filištíny. Prorok Samuel domluvil, že se v určité době setká se Saulem, aby obětoval Jehovovi oběť. Ale když se zdálo, že se situace stává beznadějnou, a Samuel se neobjevoval, obětoval Saul opovážlivě sám. K čemu to vedlo? Bylo mu řečeno, že tento opovážlivý skutek ho bude stát královské postavení! — 1. Sam. 13:5–14.

Za nějaký čas přikázal Jehova Saulovi, aby pomstil zbabělý útok, který podnikli Amalechité na Izraelity při jejich pouti pustinou. Saul měl Amalecha vyhladit, ale on chamtivě ušetřil nejlepší z amalechitského stáda drobného i velkého dobytka a potom tvrdil, že tato zvířata ušetřil proto, aby je obětoval. Také ušetřil amalechitského krále Agaga. Pro tuto opovážlivost řekl Samuel Saulovi: „Protože jsi [opovážlivě] zavrhl slovo Jehovovo, zavrhne i on tebe, abys nebyl králem.“ (1. Sam. 15:1–23) Jakou cenu musel zaplatit za opovážlivost!

Jiným varovným příkladem je opovážlivý král Uziáš neboli Azariáš. Nesprávně se snažil obětovat kadidlo v Jehovově chrámě. K čemu to vedlo? Za tento opovážlivý čin byl Uziáš raněn obávaným malomocenstvím! Ano, „Jehova ranil krále, a ten byl nadále malomocný až do dne své smrti“. (2. Král. 15:5; 2. Par. 26:16–23) Je to varování, abychom se vystříhali opovážlivosti.

ŘIĎ SE BIBLICKÝM POUČENÍM

Do léčky opovážlivosti upadli v minulosti jak pronásledovatelé Jehovova lidu, tak i někteří jednotlivci oddaní Bohu. Ale co dnes? Stále ještě existuje nebezpečí, že by se člověk mohl stát opovážlivým. Máme zděděné hříšné sklony, tento zlý svět působí pokušením a satan ďábel má své „záměry“, a proto se musíme mít všichni na pozoru, abychom nejednali opovážlivě. — 2. Kor. 2:11; Žalm 51:5; 51:7, „KB“; 1. Jana 2:15–17.

Jehova Bůh nás prostřednictvím svého Slova láskyplně varuje před opovážlivostí. Čteme například: „Přišla opovážlivost? Přijde tedy zneuctění; ale moudrost je u skromných.“ (Přísl. 11:2) Král David si uvědomoval, jak je opovážlivost opravdu špatná, a proto se moudře modlil: „Také od opovážlivých skutků zdržuj svého sluhu; ať mě neopanují. Pak . . . zůstanu nevinen, bez mnohého přestupku.“ — Žalm 19:13; 19:14, „KB“.

PÝCHA PODPORUJE OPOVÁŽLIVOST

Máme-li se však vyvarovat opovážlivosti, musíme se vystříhat pýchy. Snad si vzpomínáš, že Saul začal jako skromný člověk, když byl vybrán za izraelského krále. Ale skončil jinak. Je pravda, že jednal opovážlivě při různých příležitostech. Ale nejméně v jednom případě jej k opovážlivému a ničemnému skutku vedla pýcha.

Jednou Saul slyšel, jak si izraelské ženy zpívají: „Saul porazil své tisíce a David své desetitisíce.“ To ranilo Saulovu pýchu tak, že se začal dívat na Davida s podezřením a závistí. Saul vlastně začal Davida pronásledovat a chtěl jej zničit. V pýše a zuřivosti dokonce Saul vyhladil osmdesát pět kněží a muže, ženy a děti v Nobe jen proto, že jeden z nich se spřátelil s Davidem. — 1. Sam. 18:6–9; 21:1–10; 22:16–19.

Saul setrvával v tomto pyšném a opovážlivém postoji, a nakonec spáchal sebevraždu. (1. Sam. 31:4) Jak tragicky skončil muž, který byl kdysi skromný!

Vyvarujme se opovážlivého postoje Saulova a Uziášova. Dbejme naproti tomu biblické rady a získejme užitek z výstražných příkladů, jež jsou v Božím slově. (Řím. 15:4) Kromě toho jednejme moudře a pěstujme vlastnost skromnosti, o níž budou pojednávat následující články. Tento zbožný povahový rys nám pomůže, abychom se vyvarovali pyšné, hříšné opovážlivosti.

Křesťanská skromnost — důkaz moudrosti

„Prostřednictvím nezasloužené laskavosti, jež mi byla dána, říkám . . . každému tam mezi vámi, aby si o sobě nemyslel více, než je třeba, ale myslel tak, aby měl zdravou mysl, každý podle toho, jakou míru víry mu Bůh přidělil.“ — Římanům 12:3.

1. Které skutečnosti ukazují, že si dnes lidé neváží skromnosti?

JAK málo lidí si dnes váží skromnosti a projevuje ji! Žijeme ve věku rozhořčeného soupeření a krajní soutěživosti. Ve světě chce být každý nejlepší, na prvním místě, ať jsou to rasy nebo národy, kmeny, společnosti nebo jednotlivci. Nikdo nechce být skromný. Tento duch ovlivnil i rodinu, jak to ukazuje vzpurný postoj mladých i hnutí za osvobození žen.

2. Proč nesmějí svědkové Jehovovi sdílet postoj světa ohledně skromnosti?

² Ale praví křesťané nemají jednat jako svět. Ne svědkové Jehovovi uznávají, že jsou povinni řídit se největším příkladem skromnosti, jaký kdy byl na světě — příkladem Ježíše Krista, Božího Syna. Typickým příkladem Ježíšovy skromnosti jsou jeho poznámky: „Syn nemůže dělat vůbec nic sám od sebe.“ „Proč mě nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, pouze jeden, Bůh.“ (Jan 5:19; Luk. 18:19) Ano, všichni, kteří chtějí jít přesně v Ježíšových stopách, musí projevovat skromnost. A nikdo z těch, kteří tak jednají, neutrpí ztrátu, ale všichni zjistí, že cesta křesťanské skromnosti přináší odměnu a je opravdu důkazem moudrosti.

3. Jak je obvykle používáno výrazu skromnost?

³ Výraz „skromnost“ může znamenat „omezení co do velikosti, množství nebo rozsahu“. Může se vztahovat na to, co je cudné, „prosté hrubosti, beztaktnosti nebo neslušnosti“. Může také označovat „vědomí vlastních omezených možností“, nebo stav „bez domýšlivosti nebo ješitnosti“.a Apoštol Pavel vybízel pod božskou inspirací spoluvěřící k tomu, aby projevovali skromnost. Napsal: „Prostřednictvím nezasloužené laskavosti, jež mi byla dána, říkám totiž každému tam mezi vámi, aby si o sobě nemyslel více, než je třeba, ale myslel tak, aby měl zdravou mysl, každý podle toho, jakou míru víry mu Bůh přidělil.“ (Řím. 12:3) Ano, něco si o sobě musíme myslet. Ale nesmíme si o sobě myslet příliš mnoho, nesmíme přisuzovat svým přirozeným schopnostem nebo získaným přednostem příliš velkou důležitost.