25. Jaké povzbuzení je vzhledem k význačným rysům Jonadaba a Rechabitů určeno jejich dnešnímu protiobrazu?

²⁵ Proto vy, oddaní, pokřtění křesťané, kteří jste byli znázorněni starověkými Rechabity, se musíte stejně jako oni zdržovat přílišných požitků, falešného uctívání, a přátelství se světem. (Jak. 4:4; 1. Jana 2:15–17) Napodobujte Rechabova syna Jonadaba v tom, že budete projevovat horlivost pro Jehovu a vzdorovat novodobému uctívání Baala; potom budete svědky toho, jak Jehova prostřednictvím svého většího Jehu, Ježíše Krista, zničí křesťanstvo a všechna ostatní falešná náboženství. S rechabitskou věrností projevujte oddanost svrchovanému Pánu Jehovovi a podílejte se na podpoře zájmů jeho slavného království pod Kristem. To vám pomůže, abyste zůstali i nadále osvobozeni od tohoto odsouzeného světa až do okamžiku, kdy již tento svět nebude. Když budete využívat požehnané svobody podle Boží vůle, nebudete „odříznuti“, až Bůh projeví svůj hněv proti tomuto zlému světu a všem jeho přátelům. Vy však budete před ním stát jako schválení a budete odměněni životem na rajské zemi pod královstvím jeho Syna. Pro ostatek Jeremiášovy třídy budete potom zdrojem velké radosti!

(Úvaha o Jeremiášově proroctví bude pokračovat.)

Žalmy

Vážíš si společenství s Božími služebníky?

JAK by ti bylo, kdybys nemohl být spolu se svými duchovními bratry? Toužil bys po tom, abys mohl s nimi společně uctívat Boha?

V Žalmu 42 je popsána situace, v níž se ocitl jeden Levita, který patřil k potomkům Choreho a žil ve vyhnanství. Jeho inspirovaná slova nám mohou velmi pomoci, abychom si dále také velmi vážili společnosti svých bratrů ve víře a abychom vytrvávali v nepříznivých okolnostech.

Žalmista prohlásil: „Jako laň, která touží po vodních tocích, tak má duše touží po tobě, Bože. Má duše vskutku žízní po Bohu, po živém Bohu. Kdy přijdu a objevím se před Bohem?“ (Žalm 42:1, 2; 42:2, 3, „KB“) Laň nemůže dlouho žít bez vody. Toto zvíře bude hledat tekutinu, která udržuje život, a bude ji pít, i kdyby se přitom vystavila útoku dravých zvířat. Tak jako laň touží po vodě, protože ji bezpodmínečně potřebuje, tak žalmista touží po Jehovovi.

V suché zemi, kde rostlinstvo v době sucha rychle vadne, je voda velmi cenná a není snadno dostupná. Proto žalmista mluví o tom, že „žízní“ po Všemohoucím. Protože mu zůstává odepřena výsada jít ke svatyni, ptá se, kdy se bude moci opět ‚objevit před Bohem‘.

V době pronásledování, jestliže je člověk ve vazbě a nemůže být ve společnosti svých bratrů ve víře, je to snad velmi skličující. Ze třetího verše 42. žalmu (Žalm 42:4, „KB“) poznáváme, že život ve vyhnanství vyvolával u tohoto Levity citové pohnutí. Čteme: „Mé slzy se mi staly pokrmem dnem i nocí, zatímco oni mi po celý den říkají: ‚Kde je tvůj Bůh?‘ “ Nepříznivá situace, v níž je žalmista, jej tak zkrušuje, že ztrácí chuť k jídlu. A tak jsou mu slzy za pokrm. Dnem i nocí mu slzy stékají po tvářích a ústech. Posměvači říkají: „Kde je tvůj Bůh?“ Jinak vyjádřeno, ptají se: „Proč ti nepomůže ten Bůh, na něhož se spoléháš?“ Tento posměch ještě zvyšuje žalmistův zármutek.

Jak se snaží získat povzbuzení, aby jej žal nepřemohl? Pokračuje: „Na tyto věci budu pamatovat, a vyliji v sobě svou duši. Vždyť jsem se opětovně ubíral společně s davem, pomalu jsem před nimi chodíval k Božímu domu, s hlasem radostného volání a díkuvzdání zástupu slavícího svátek. Proč si zoufáš, má duše, a proč se ve mně zmítáš? Čekej na Boha, neboť já jej přece budu chválit jako velkolepou záchranu své osoby. Bože můj, má duše si ve mně zoufá. Proto na tebe vzpomínám z jordánské země a z vrcholů Hermonu, z malé hory.“ — Žalm 42:4–6; 42:5–7, „KB“.

Povšimněme si, že žalmista přemýšlí o minulosti, o době, kdy ještě nebyl ve vyhnanství. Pohnut hlubokými city vylévá svou duši, to znamená sám sebe, a zmiňuje se o tom, co mu kdysi působilo radost. Tento Levita vzpomíná, jaké to bylo, když byl ještě ve své vlasti a ubíral se ve společnosti ostatních Izraelitů k Jehovově svatyni k oslavě svátků. Jakou měl tehdy radost a jakou pociťoval vděčnost!

Tyto vzpomínky zpočátku nemohly žalmistu potěšit; spíše zvětšovaly jeho bolest, protože si uvědomoval, co všechno mu chybí. Ptá se, proč je vnitřně tak rozjitřen a sklíčen. Když však přemýšlí o minulosti, přichází mu na mysl jeho Bůh. To mu poskytuje útěchu. Sám sebe povzbuzuje k tomu, aby trpělivě čekal na Jehovův zásah. Žalmista nepřipouští, aby jej nepříznivé okolnosti odvrátily od jeho přesvědčení, že mu Jehova nakonec přijde na pomoc a tak mu umožní, aby jej, Nejvyššího, chválil za velkolepou záchranu neboli osvobození, jež způsobí. Ačkoli je velmi vzdálen od svatyně — zřejmě je v blízkosti hory Hermon s jeho vrcholky  —, vzpomíná si na Jehovu.

Kdybys snad někdy byl sklíčen nepříznivými okolnostmi, jednej jako žalmista. Mysli na to, že Jehova své služebníky neopustí. Pomůže ti. Přesto snad možná zřetelně cítíš nežádoucí účinky své zkoušky. To neznamená, že jsi ztratil víru. Ačkoli byl žalmista přesvědčen, že mu Jehova přijde na pomoc, přece pociťoval žal. Ano, v jeho vyhnanství mu dokonce i jeho okolí — snad samo o sobě krásné — připomíná jeho bědnou situaci. Čteme: „Vodní hlubina volá vodní hlubiny za zvuku tvých vodních smrští. Všechny tvé přívaly a tvé vlny — přelily se přese mne.“ — Žalm 42:7; 42:8, „KB“.

Tato slova snad popisují, co se děje, když taje sníh na hoře Hermon. Vznikají ohromné vodopády, vlévají se do Jordánu a ten se rozvodňuje. Jako by jedna vlna mluvila k druhé. Tato působivá podívaná, kterou poskytují přírodní síly, připomíná žalmistovi, že jej jeho žal zaplavuje tak, jako by jej obklopovaly vodní masy.

Dále opět vyjadřuje svou důvěru v Nejvyššího. Říká: „Jehova bude ve dne poskytovat svou milující laskavost a v noci bude se mnou jeho píseň; modlitba bude k Bohu mého života.“ (Žalm 42:8; 42:9, „KB“) Levita z rodu Chóreho nepochybuje o tom, že mu Jehova projeví svou milující laskavost neboli svůj aktivní soucitný zájem a že mu tím poskytne úlevu. Tak se dostane do situace, kdy bude moci Jehovu chválit zpěvem a obracet se k němu s děkovnou modlitbou.

Přesto nemůže žalmista přestat uvažovat o své nynější stísněné situaci. Říká dále: „Řeknu Bohu, svému skalnímu útesu [skále své, „KB“]: ‚Proč jsi na mne zapomněl? Proč chodím smutný pro útlak nepřítele?‘ S vraždou proti mým kostem mne haní ti, kteří mi projevují nepřátelství, a přitom mi celý den říkají: ‚Kde je tvůj Bůh?‘ Proč si zoufáš, má duše, a proč se ve mně zmítáš?“ Žalm 42:9–11a; 42:10–12a, „KB“.

Ačkoli se žalmista dívá na Jehovu jako na mohutnou skálu, kde může najít bezpečí ten, koho pronásledují nepřátelé, ptá se, proč je zdánlivě opuštěn. Ano, Nejvyšší připouští, že zůstává smutný a sklíčený, zatímco nepřítel triumfuje. Žalmista mluví o tom, že jej potupují způsobem hodným nenávisti. Posměch je tak podlý, že je možné srovnat jej s ‚vraždou proti jeho kostem‘, to znamená proti celému jeho tělu. Proto žalmista opakuje otázku, proč je v takových těžkostech. Ve své víře však nekolísá, neboť dochází k závěru: „Čekej na Boha, neboť já jej přece budu chválit jako velkolepou záchranu své osoby a jako svého Boha.“ — Žalm 42:11b; 42:12b, „KB“.

Bez ohledu na to, co se nám může stát, hledejme stále — jako žalmista — pomoc u Jehovy Boha. Stejně si také velmi važme duchovního společenství s ostatními, z něhož se dnes můžeme těšit.

Otázky čtenářů

● Na mém pracovišti dostávají všichni zaměstnanci vánoční prémie. Jelikož vánoce neslavím, mám prémie odmítnout?

To záleží na tom, co ve skutečnosti prémie představují a jak by bylo hodnoceno, kdybys je přijal. Jak jsme již často ukázali, vánoce a mnohé jiné svátky křesťanstva nejsou založeny na Bibli. Jsou převzaty z nekřesťanského uctívání. (Viz knihu „Pravda“, 16. kap.) Bible přikazuje křesťanům, aby zachovávali jen jeden náboženský svátek, výročí Kristovy smrti. — Luk. 22:19, 20.

Znamenalo by přijetí „vánočních prémií“, že se podílíme na těchto svátcích? Pravděpodobně neznamenalo. Snad se tomu vůbec nerozumí tak, že každý příjemce oslavuje vánoce. Zaměstnavatel se pouze rozhodne, že dá všem svým zaměstnancům podíl z výdělku na konci roku, kdy mnozí z nich ocení určitou peněžní částku a použijí ji podle svého přání. Prémie může být důkazem vděčnosti za celoroční služby, stejně jako pobídkou k pokračování v dobré práci, a zlepšuje vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Zaměstnavatel je dává všem zaměstnancům, bez ohledu na to, že někteří, jako např. Židé, muslimové a jiní, nevěří ve vánoce. A tak pouhé období, kdy se dar dává, nebo název, který se pro něj používá, nerozhodují nutně o tom, má-li jej svědek Jehovův přijmout.

A dále, i když dárce má náboženskou víru, která ho vede k tomu, aby dar věnoval v určitý čas, neznamená to, že příjemce má mít stejný náboženský názor. Často řekne spolupracovník nebo příbuzný svědku Jehovovu: ‚Vím, že neslavíš vánoce (nebo jiné svátky), ale chci, abys to měl ode mne jako dárek.‘ Jestliže to schválí křesťanovo svědomí, aby přijal dar, může jej vzít a vyslovit díky bez zmínky o svátcích. (Sk. 23:1) Podobně jednali mnozí křesťané, když dostali dar od někoho, kdo nevěděl o jejich víře. Možná, že někdy jindy, až nebude taková pravděpodobnost způsobit urážku, může se křesťan taktně zmínit, že neslaví tyto náboženské svátky, a může laskavě, mírně vysvětlit, proč on sám nedává sváteční dárky. — 1. Petra 3:15.

Avšak je-li dar dáván s jasným úmyslem dokázat, že křesťan není pevný ve své víře nebo že učiní pro nějaký zisk kompromis, pak je nejlepší odmítnout. Křesťan musí uctívat Jehovu Boha. Pouze jemu přinášet svatou službu. — Mat. 4:8–10.