Někteří lidé staví na první místo věci, které se líbí jim samotným, ‚hledí si svého‘. A je pravda, že může být potěšením jít s davem, který se zaměřuje na zábavy a volný způsob života. Je to však potěšení pouze dočasné. Mojžíš jednal moudře, když si nevybral takový způsob života. „Vírou Mojžíš, když dospěl, odmítl nazývat se synem faraónovy dcery a raději si zvolil, aby s ním bylo špatně zacházeno spolu s Božím lidem, než aby měl dočasný požitek z hříchu, . . . neboť upřeně hleděl vstříc vyplacení odměny.“ (Žid. 11:24–26) Z toho je patrné, co je nejdůležitější pro nás. Znamená to snad uspokojovat jen své vlastní sobecké sklony? Nebo je třeba činit to, co se líbí našemu stvořiteli, a sloužit zájmům vlády jeho království?

21. a) Jak Ježíš poukázal na to, že si všichni musíme něco zvolit? b) Co jsi rozhodnut zvolit si ty?

²¹ Můžeme si skutečně zvolit jen mezi dvěma směry. Kristus to přirovnal k volbě jedné ze dvou cest. Řekl, že jedna cesta je „široká a prostranná“. Ti, kteří po ní jdou, mají možnost ‚dělat, co chtějí‘. Druhá cesta však je „těsná“. Ano lidé na této cestě se musí řídit Božím vedením. Ježíš poznamenal, že většina jde širokou cestou a jen nemnoho lidí jde cestou úzkou. Kterou cestu si vybereš ty? Když se budeš rozhodovat, uvědom si: Široká cesta náhle skončí — záhubou! Naproti tomu úzká cesta povede přímo do Božího nového systému, kde budeš moci žít navždy jako věrný poddaný království. (Mat. 7:13, 14) Rozhodnutí tedy záleží na tobě! Jaké bude?

Žalmy

Hádanka s potěšující odpovědí

V PRŮBĚHU lidských dějin bylo mnoho lidí zmateno, když viděli, jak se bezzákonným lidem dobře daří. Bezzásadoví lidé často získávají postavení, v němž mají velkou autoritu, a potom vykořisťují a utlačují chudé a sklíčené lidi. Měli bychom se však bát zkažených lidí? Tato otázka je základním prvkem hádanky, která je zodpovězena ve 49. žalmu napsaném Levitou ze „synů Chóreho“.

Úvodní výrok zní: „Slyšte to, všichni lidé, dopřejte tomu sluchu, všichni obyvatelé systému věcí, vy synové lidstva i vy synové muže, společně ty boháči i ty chudáku.“ (Žalm 49:1; 49:2, „KB“) Těmito slovy žalmista vyzývá všechny, aby věnovali pozornost — „syny lidstva“, ‚pozemšťany nižšího životního postavení‘, a také „syny muže“, ty ve vyšším postavení. Ano, všichni, bohatí i chudí, mohou mít užitek z toho, co zde bude předloženo.

Žalmista pokračuje: „Má vlastní ústa budou mluvit věci moudrosti a mé srdce bude uvažovat o věcech porozumění. Své ucho nakloním k příslovečným výrokům, na harfě předložím svou hádanku.“ (Žalm 49:3, 4; 49:4, 5, „KB“) Vyjádření, k němuž se žalmista chystal, vyplývalo z úvahy pod vedením Božího ducha. Nebyla to pouhá lidská moudrost, protože žalmista sám o sobě řekl, že ‚nakloní své ucho k příslovečným výrokům‘, k výrokům z božského zdroje. Když dostal tento inspirovaný výrok, předkládal svou hádanku neboli složitý problém, a činil to za doprovodu harfy.

Potom přichází záhadná otázka: „Proč bych se měl bát ve zlých dnech, až mne obklopí samo provinění těch, kteří mě vypuzují?“ (Žalm 49:5; 49:6, „KB“) Ano, měl by podlehnout hrůze, až na něj přijdou dny trápení kvůli těm, kteří jej utlačují a vypuzují, kvůli lidem, kteří jej chtějí oloupit o práva, jež mu dal Bůh? Další verše naznačují, že tito lidé, kteří jej ‚vypuzovali‘, byli boháči. I když takoví lidé mohou využívat svého postavení, aby nepoctivě dosahovali zisků na úkor druhých, neměli bychom podléhat panickému strachu ani bychom neměli takovým zištným lidem závidět jejich blahobyt. Jediné, co mají, je jejich hmotný majetek. Chlubí se tím, co mají, a místo aby vzhlíželi ke stvořiteli a od něho aby očekávali ochranu a bezpečí, spoléhají se na nestálé hmotné bohatství. Žalmista dále jasně ukazuje, proč bychom se neměli takových lidí bát a proč bychom jim neměli závidět. Nebudou žít na neurčitý čas a ani jejich bohatství není trvalým majetkem. Píše:

„Ti, kteří se spoléhají na své prostředky k obživě a neustále se chlubí hojností svého bohatství, žádný z nich nemůže nijak vykoupit ani bratra, ani za něho dát Bohu nějaké výkupné (a výkupní cena jejich duše je tak cenná, že přestala na neurčitý čas), aby dále žil navždy a neviděl jámu. Vidí totiž, že i moudří umírají, hloupý a nerozumný pomíjejí společně a své prostředky k obživě musí zanechat druhým.“ — Žalm 49:6–10; 49:7–11, „KB“.

Jak zdůraznil žalmista, bohatství nemá žádnou hodnotu, má-li být bratr zachráněn před smrtí. Kdyby se spojilo všechno bohatství světa, nemohlo by poskytnout výkupní cenu neboli dostatečnou hodnotu ani za jediný lidský život. Smrt nelze zadržet. Pokud jde o lidi, taková vykupující cena je nad jejich možnosti. Nikdo nemůže zaplatit žádný přesný obnos, který by mohl někoho zachránit, aby nesestoupil do jámy smrti, a který by mu mohl umožnit další život. Moudrý, hloupý i nerozumný — všichni musí zemřít. Ať člověk za svého života získal jakýkoli majetek, musí to nechat k užívání jiným.

Bohatí utlačovatelé ovšem chtějí, aby to bylo jinak. Nebo touží po tom, aby v budoucích generacích na ně zůstala živá vzpomínka. Mohou toho však dosáhnout? Povšimni si žalmistovy odpovědi:

„Je jejich vnitřním přáním, aby jejich domy zůstaly na neurčitý čas a jejich stánky generaci za generací. Nazvali své pozemky svými jmény. A přece pozemský člověk, i když je ctěný, nemůže bydlet trvale; skutečně je možné jej srovnat se zvířaty, která jsou ničena. To je cesta těch, jimž je hloupost vlastní, a těch, kteří přicházejí po nich, kteří nacházejí rozkoš ve své vlastní mnohomluvnosti. . . Jako ovce byli ustanoveni pro samotný šeol; sama smrt je bude pást; a lidé přímí si je z jitra podrobí. Jejich podoba se má setřít, pro každého je spíše šeol než nějaké vznešené bydliště.“ — Žalm 49:11–14; 49:12–15, „KB“.

Povšimni si, co žalmista říká. Bohatí, kteří si nečestnými způsoby nahromadili bohatství, v nitru doufají, že jejich majetek může trvat v budoucích letech nekonečně a že bude předáván z generace na generaci. Nazvali své statky vlastními jmény a myslí si, že tak zachovají po sobě památku. Neuvědomují si však, že jsou pouze pozemští lidé vytvoření z prachu. I když snad jsou takoví zištní lidé ctěni pro své bohatství, nemohou přebývat na zemi na neurčitý čas. Všechny jejich snahy, aby zachovali své jméno živé, jsou odsouzeny k nezdaru. Nejsou na tom lépe než nerozumná zvířata, která pomíjejí.

Bezzákonní lidé i přes své bohatství dospívají ke konci, který se neliší od konce zvířat, jež jsou zabíjena pro pokrm nebo aby neloupila. Nic v životě takových mužů je nepozvedá nad úroveň zvířat, protože ve svém životě zcela přehlížejí stvořitele, věčného Boha. Je tedy od nich nerozumné, jestliže si představují, že mohou zachovat svá jména navždy. Ti, kteří přijmou filozofii neboli „mnohomluvnost“ zištných lidí, jsou také nerozumní a dospějí k témuž neslavnému konci. Musí sestoupit do šeolu, přičemž je tam vede nebo jako past doprovází smrt.

Ale co ti, kteří vkládají důvěru v Jehovu? Tito Boží věrní služebníci „z jitra“ získají převahu. Bude to na počátku nového dne po jejich osvobození ze stísněnosti a útlaku.

Potom v době, kdy se spravedliví budou těšit z Boží přízně, zlí se rozpadnou v prach, ačkoli kdysi užívali bohatství a moci. Tak se ‚jejich podoba setře‘. Místo aby užívali nějakého palácového příbytku, shnijí v hlubinách šeolu.

„Přímí“, ostatek dědiců království a „velký zástup“, přežijí armageddonskou válku a zažijí slíbené vysvobození, zatímco bezzákonní budou zničeni. Během Kristovy tisícileté vlády budou vzkříšeni všichni mrtví v šeolu.

Levitský žalmista ukazuje, čím se jeho úděl liší od údělu bezzásadových lidí:

„Bůh sám však vykoupí mou duši z ruky šeolu, protože mne přijme. . . Neboj se proto, že nějaký muž získává bohatství, proto, že roste sláva jeho domu. Vždyť při své smrti si vůbec nic nemůže vzít s sebou; jeho sláva s ním nesestoupí. Za svého života totiž neustále žehnal své vlastní duši (a lidé tě budou chválit, protože sám sobě působíš dobro), jeho duše se nakonec dostává jen tak daleko jako generace jeho předků. Ti již nikdy neuvidí světlo. Pozemského člověka, který, ačkoli je ctěný, nemá porozumění, skutečně je možné srovnat se zvířaty, která jsou ničena.“ — Žalm 49:15–20; 49:16–21, „KB“.

Stejně jako žalmista i my právem činíme vykonávání Boží vůle středem svého života. Tento Levita plně důvěřoval ve svého Boha a mohl se spoléhat, že Jehova jej vykoupí ze šeolu, že nedovolí, aby zemřel předčasně. Tak jej přijme nikoli šeol, ale jeho zachránce, Jehova. Máme-li Jehovu jako svého Boha, nemusíme mít strach před zlým člověkem ani mu nemusíme závidět. Jeho bohatství snad roste a on má stále přepychovější dům a jiný majetek. Za svého života si snad blahopřeje ke svému postavení a bohatství, jež si mohl opatřit. Také lidé jej obvykle chválí, že měl po hmotné stránce úspěch, a snad mu projevují úctu.

Nakonec však nedospívá k ničemu jinému než jeho předkové, totiž ke smrti. Tak má jedině svět tmy, nikoli světla. Pozemský člověk, který nerozumí duchovním věcem a neváží si jich, který ve svém životě neposkytuje místo svému stvořiteli, je sice snad v tomto systému věcí vysoce ctěn, ale přesto je jako zvíře, které nemá schopnost uctívat stvořitele. Bohatý, zištný člověk tedy žije jako zvíře, a jako zvíře také pomíjí.

Odpověď na otázku, jež může vyvolávat rozpaky, totiž na to, zda se máme bát utlačování od zlého, by nám jistě měla pomoci, abychom viděli, co bychom měli mít stále na prvním místě v životě. Nic hmotného není trvalé. Chceme-li mít trvalou budoucnost, je nutné, abychom vkládali důvěru ve věčného Boha, který může i mrtvé znovu přivést k životu.

Ještě mluví aramejsky

Jazykoví odborníci v Sýrii a v Libanonu říkají, že asi 60 kilometrů od Damašku (Sýrie) byla objevena malá obec, v níž se ještě mluví aramejsky. Řeč prý se v této vesnici udržela proto, že vesnice leží v horách a dodnes je nepřístupná. Je pokládána za jediné místo na zemi, kde se ještě mluví aramejsky. Aramejština byla běžným jazykem v době, kdy Ježíš žil na zemi.