19. Kdo musí ve skutečnosti plnit tato prorocká slova? Součástí čeho je takové jednání?

¹⁹ Kdo má splnit tato proroctví, aby se prokázala jako pravdivá? Nikdo jiný než oddaní, pokřtění učedníci dárce těchto proroctví, Ježíše Krista, ti, jimž byla proroctví dána. Vidí svou povinnost a účastní se uplatňování těchto proroctví, a to patří ke „svaté službě“, od které nesmějí ustoupit.

20. Co řekl Ježíš svým učedníkům na jedné hoře v Galileji? Jak to dokazuje, že jeho učedníci musí konat tuto „svatou službu“? Co tedy musí činit ti, kteří žijí v době „skonávání systému věcí“?

²⁰ Když se vzkříšený Ježíš objevil asi pěti stům učedníků na jedné hoře v „Galileji národů“, podpořil skutečnost, že jeho učedníci mají pokračovat v této „svaté službě“. Přikázal jim: „Jděte proto a čiňte učedníky z lidí všech národů, křtěte je ve jménu Otce i Syna i svatého ducha a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonávání [synteleia] systému věcí.“ (Mat. 28:19, 20; 4:15; 1. Kor. 15:6) Od konce „časů pohanů“ v roce 1914 žijeme ve „skonávání systému věcí“. A proto nám všem oddaným, pokřtěným učedníkům vzkříšeného, zplnomocněného Ježíše Krista platí příkaz, který nám uložil, abychom vykonávali tuto „svatou službu“. Musíme to dělat až do konce tohoto „skonávání systému věcí“ a nikdy nesmíme polevit.

21. a) Jaké výsady budou uděleny těm, kteří se dostanou do nebeského Nového Jeruzaléma? b) Jaká přízeň bude poskytnuta těm členům „velkého zástupu“, kteří prokáží svou věrnost až do konce „velkého soužení“?

²¹ O 144 000 duchovních izraelitů, kteří získávají přístup do nebeského města, Nového Jeruzaléma, je napsáno: „A již nebude žádná kletba. Ale ve městě bude trůn Boží a Beránkův a jeho otroci mu budou prokazovat svatou službu [latreuein]; a uvidí jeho obličej a jeho jméno bude na jejich čelech.“ (Zjev. 22:3, 4) Věrní, poslušní lidé, z nichž se skládá nespočetný „velký zástup“, získají požehnání v podobě „záchrany“ z „velkého soužení“, jímž skončí tento „čas konce“. Pod tisíciletým královstvím Beránka Božího budou dále ‚prokazovat [Bohu] svatou službu‘ na pozemských nádvořích jeho duchovního chrámu. „A Bůh setře každou slzu s jejich očí.“ — Zjev. 7:9–17.

Žalmy

Proč je správné být vděčný

SVATÉ písmo náš vždy znovu nabádá, abychom byli vděční. Duch uznání buduje druhé, podporuje pokoj a zvyšuje naše vlastní štěstí. Jak jiné je to u nevděčných lidí! Jejich mnohé stížnosti a sobectví působí ztrátu odvahy a zraňují city.

Duch vděčnosti, který se máme snažit pěstovat, je popsán v 92. žalmu. Tento žalm také objasňuje, proč je správné a užitečné pěstovat ducha ocenění. Čteme: „Je dobré děkovat Jehovovi a hrát melodie tvému jménu, Nejvyšší; ráno mluvit o tvé milující laskavosti a za nocí o tvé věrnosti, na desetistrunný nástroj a na loutnu, zvučící hudbou harfy. Vždyť jsi mne rozradostnil, Jehovo, svou činností; radostně volám pro díla tvých rukou.“ — Žalm 92:1–4; 92:2–5, „KB“.

První výrok Žalmu 92 ukazuje mocný důvod, proč máme být vděčni Jehovovi. Je to „dobré“, to jest správné, vhodné, náležité. Nejvyšší si zaslouží naši vděčnost, protože je naším životodárcem, opatřil vše, co je nutné k udržení života, a chrání naše věčné štěstí a blaho. Duch uznání má též zdravý vliv na nás samotné. Nevděční nejsou nikdy šťastni.

Kromě toho, že vyjadřujeme svou vděčnost, když se modlíme, můžeme také pozdvihnout svůj hlas za doprovodu hudby. Tak hrajeme melodie Božímu jménu, totiž tomu, který je tímto jménem představován.

Je vskutku vhodné začít den vyjádřením vděčnosti za Jehovovu milující laskavost, za jeho činný soucitný zájem. Před námi je další den života, kdy můžeme velebit svého nebeského Otce. Když ráno vstáváme s takovým oceněním, může nám to pomoci, abychom využili dne k přinášení chvály a cti Jehovovi. Tak se budeme snažit dbát na biblické napomenutí: „Ať jíte nebo pijete nebo činíte cokoli jiného, všechno čiňte k Boží slávě.“ (1. Kor. 10:31) Během nočního bdění a před ulehnutím učiníme dobře, když si vzpomeneme na Jehovovu „věrnost“, jeho pravost, jeho spolehlivost při naplňování jeho slova a slibu. Můžeme mu děkovat za každodenní požehnání, která dokazují, že je Bohem věrnosti. Takový oceňující postoj na konci dne a během noci nás může uklidnit a přispět k našemu pokojnému spánku. Ovšem, nejen každodenní požehnání poskytují příležitost pro velebení Jehovy Boha, ale všechna jeho činnost nebo jednání s jeho lidem jsou důvodem k radosti. Mezi Boží díla, v nichž můžeme nalézt potěšení, patří i jeho stvořitelská díla a jeho záchranné skutky.

Žalmista komentuje Jehovova díla a myšlenky a pokračuje: „Jak veliká jsou tvá díla, Jehovo! Velmi hluboké jsou tvé myšlenky.“ (Žalm 92:5; 92:6, „KB“) I Jehovova stvořitelská díla i jeho záchranné skutky jsou veliké, vzbuzující úžas. Jeho myšlenky jsou hluboké, proto jim není snadno porozumět. Je zapotřebí víc než jen se dívat na vnější vzezření věcí. Když jde o důvody, proč Jehova Bůh něco dělá nebo připouští, lidé, kteří jsou nerozumní jako zvířata nebo kteří jsou mravně zkažení, je prostě nechápou. Je to, jak tvrdí žalmista: „Žádný nerozumný muž je nemůže poznat a žádný hloupý tomu nemůže rozumět.“ — Žalm 92:6 (92:7, „KB“); Juda 10.

I když spravedliví lidé snad někdy časem trpí, Všemohoucí splňuje své velké předsevzetí, aby jim požehnal. Povšimni si, jak to je zdůrazněno v 7–15. (8–16., „KB“) verši 92. žalmu, kde čteme:

„Když zlí vyrážejí jako rostlinstvo a rozkvétají všichni, kteří činí, co je škodlivé, je to proto, aby byli navždy zničeni. Ale ty jsi ve výši na neurčitý čas, Jehovo! Vždyť pohleď, tvoji nepřátelé, Jehovo, vždyť pohleď, tvoji vlastní nepřátelé zahynou; všichni, kteří činí to, co je škodlivé, budou jeden od druhého odloučeni. Ty však vyvýšíš můj roh jako roh divokého býka; navlhčím se čerstvým olejem a mé oko se bude dívat na mé nepřátele; mé uši uslyší právě o těch, kteří povstávají proti mně, o zločincích. Sám spravedlivý rozkvete jako palma; vyroste a bude velký jako cedr v Libanonu. Ti, kteří jsou pěstováni v Jehovově domě, v nádvořích našeho Boha, pokvetou. Bude se jim stále ještě dobře dařit, i když zešediví, budou pořád tuční a čerství, aby vyprávěli, že Jehova je přímý. On je má skála, v níž není žádná nespravedlnost.“

Nic neunikne pozornosti Jehovy Boha, který sídlí v nejvyšších nebesích. Přijde čas, kdy zlí již nebudou ‚rozkvétat‘ neboli prospívat, ale dojdou ke svému konci. Žalmista zřejmě mluví za Boží služebníky jako za skupinu, když říká, že jeho „roh“, jeho síla, bude Jehovou vyvýšen a že se potře olejem, který znázorňuje osvěžení a radost. Zatímco zlí hynou, uznalí činitelé spravedlnosti budou kvést a prospívat jako palmy a mohutné libanonské cedry. Pěstováni jakoby v Jehovově domě, jsou jeho oddanými ctiteli. Od něho, jako z posvátné půdy svatyně, získávají svou výživu. I ve stáří se jim bude dobře dařit jako stromům, které dlouho žijí. Budou opravdu tuční a čerství, v síle a zdraví. Během svého života budou vydávat svědectví o Jehovově přímosti, o jeho věrnosti svému slibu. Nejvyšší je spolehlivá „Skála“, místo stálosti, bezpečí a ochrany. Je dokonale spravedlivý.

Proto se prokažme jako vděční Jehovovi. To povede k tomu, že se již nyní budeme těšit ze šťastného a spokojeného života, s nadějí na věčnou budoucnost.

Boží slovo je živé

Jedině v síle Jehovově

HEBREJŠTÍ proroci neměli nadlidskou sílu, ale byli to lidé „s pocity, jako jsou naše“. (Jak. 5:17) Často však stáli tváří v tvář velikému odporu ze strany vlastních lidí. Bez božské pomoci by prostě nemohli splnit své poslání. Zvítězili však v síle Jehovově. Dramaticky to zobrazuje případ proroka Jeremiáše.

Před očima starších svého národa a starších z kněží rozbil Jeremiáš hliněnou nádobu. Význam tohoto činu vysvětlil: „Tak řekl Jehova vojsk: ‚Rozbiji tento lid a toto město, stejně jako někdo rozbije hrnčířskou nádobu, takže již není možno ji opravit; a budou pohřbívat v Tofet, až tam již nebude místo k pohřbívání.‘ “ (Jer. 19:1–11) Když Jeremiáš opustil Tofet v údolí synů Hinnom, šel na chrámové nádvoří a tam oznamoval Jehovovo poselství zkázy tak, aby to všichni shromáždění lidé slyšeli. — Jer. 19:14, 15.

Paschur, vedoucí chrámový zplnomocněnec, rychle proti Jeremiášovi zasáhl. Veřejně proroka ponížil, když jej uhodil a pak jej dal do klády v Benjamínově bráně. Když byl Jeremiáš příštího dne propuštěn z klády, oznámil Jehovův rozsudek proti Paschurovi. — Jer. 20:1–6.

Jak tyto zkušenosti zapůsobily na Jeremiáše? Byl velmi sklíčen, protože se stal terčem pohany za to, že oznamoval Boží poselství. Měl pocit, že toho nechá. Ale nemohl. Veden podněcující mocí Božího ducha prostě musel mluvit. Jehovovo slovo bylo ‚jako hořící oheň zavřený v jeho kostech‘. Jeremiáš si uvědomil, že z vlastní síly by nikdy nemohl dále oznamovat to, co mu působilo osobně tolik těžkostí. Řekl: „Ošálil jsi mne, Jehovo, takže jsem se dal ošálit. Použil jsi proti mně své síly, takže jsi získal převahu.“ (Jer. 20:7–9) Prorok byl ošálen v tom smyslu, že byl schopen splnit to, co by nikdy ze své síly nemohl vykonat. Nejvyšší dokázal, že je silnější než Jeremiášova slabost.

Jak to může být povzbuzující pro nás dnes! Také my se můžeme setkat s odporem a posměchem, když kážeme Boží poselství obsažené v Písmu. Ale s božskou pomocí můžeme dále plnit poslání, které Ježíš Kristus dal svým učedníkům. (Mat. 28:19, 20) Můžeme být v podobné situaci jako apoštol Pavel, který řekl: „Když. . . jsem slabý, pak jsem silný.“ — 2. Kor. 12:10.