I TY MŮŽEŠ MÍT TUTO NADĚJI

21, 22. a) Co svědkové Jehovovi vždy s radostí dělají? b) Jakou mají naději pro blízkou budoucnost?

²¹ Taková je tedy naděje, z níž se nyní těší přes 2 000 000 křesťanských svědků Jehovových ve více než 200 zemích. V jejich myslích a srdcích je velmi živá, takže stále s radostí poskytují druhým ‚důvod pro naději, která je v nich‘. — 1. Petra 3:15.

²² Světové události, které se ve splnění biblických proroctví odehrávají od roku 1914, ukazují, že nyní žijeme v „čase konce“ a že je blízko dosud nebývalý „čas tísně“. (Dan. 12:1–4; Mat. 24:3–21) Ostatek „vyvolených“ a „velký zástup“ jejich druhů dostal slib, že přežijí toto „velké soužení“. (Mat. 24:22; Zjev. 7:9, 10, 14) Potom se splní jejich individuální naděje týkající se milénia. Věříš tomu? „Ať vás Bůh, který dává naději, naplní vší radostí a pokojem, tím, že věříte, abyste. . . měli hojnost naděje.“ — Řím. 15:13.

Žalmy

Kde jsou tvé oči?

BOŽÍ služebníci často čelí problémům a zkouškám. V takovém případě je nutná pomoc Nejvyššího. Prosíš tehdy Jehovu Boha vážně o pomoc a vzhlížíš k němu o vedení?

Povzbuzení k tomu můžeme načerpat z Žalmu 123. Čteme: „K tobě jsem pozvedl oči, ty, který bydlíš v nebesích.“ (Žalm 123:1) Jelikož všemohoucí Bůh sídlí v nejvyšších nebesích, bylo by pouze přirozené, aby žalmista mluvil s pozvednutýma očima, když žádá stvořitele o přízeň. Aby zdůraznil důvod, proč vzhlíží k Jehovovi, pokračuje: „Hle, jako oči sluhů jsou upřeny na ruku jejich pána, jako oči služky na ruku její paní, tak jsou naše oči upřeny na Jehovu, našeho Boha, dokud nám neprojeví přízeň. Projev nám přízeň, Jehovo, projev nám přízeň, neboť jsme přesyceni pohrdáním. Přesycena je naše duše posměchem bezstarostných, pohrdáním od nadutých.“ — Žalm 123:2–4.

Sluhové a služky bedlivě pozorují ruce svých pánů a paní, aby poznali, jaké je jejich přání nebo vůle. Ruce pánů a paní mohou rovněž poskytnout životní potřeby a ochranu služebníkům. Podobně se Boží otroci dívají na Boha, chtějí znát jeho vůli a žádají o jeho ochranu, přízeň a požehnání.

Žalmistovi a jeho druhům se posmívali. Pro ponižující způsob, s jakým se na ně dívali jejich nepřátelé, bylo nejvýše vhodné, aby žádali Jehovu o projevení přízně. Pohrdání, jímž byli zahrnuti, nebylo jen občasné, ale každodenní. Bylo přesycující. „Nadutí“, kteří za ně byli odpovědni, byli „bezstarostní“, to znamená, že se cítili bezpeční.

Takové okolnosti existovaly, když byly jeruzalémské hradby za Nehemiášova řízení opět budovány. Bible se zmiňuje o tom, co nepřátelé tehdy říkali: „A stalo se, že jakmile Sanballat uslyšel, že opět stavíme zeď, rozzlobil se a velmi se urazil a stále se Židům posmíval. A začal říkat před svými bratry a před samařskými bojovými silami, ano, začal říkat: ‚Co dělají ti slabí Židé? Budou se spoléhat sami na sebe? Budou obětovat? Budou za den hotovi? Oživí z hromad prašných sutin kameny, když jsou spálené?‘ Byl také u něho Tobiáš Ammonitský a ten dále řekl: ‚Ať si staví cokoli, kdyby proti tomu vystoupila liška, jistě by tu jejich kamennou zeď strhla.‘ “ — Neh. 4:1–3.

Stojí za povšimnutí, že i přes intenzivní nepřátelství a posměch byly jeruzalémské hradby dostavěny. Hlavní důvod toho byl, že Nehemiáš a jeho spolupracovníci vzhlíželi k Jehovovi o pomoc. (Neh. 4:4, 5) Jestliže budeme stále vzhlížet k Jehovovi o jeho přízeň a požehnání, nikdy nebudeme zklamáni. Splní nám naše přání. — 1. Jana 3:21, 22.

Otázky čtenárů

● Jaká byla „odměna“, z níž se těšil apoštol Pavel pro své dobrovolné oznamování „dobrého poselství“?

Apoštol řekl: „Činím-li to ochotně, mám odměnu; ale činím-li to proti své vůli, stejně mně byl svěřen úřad správce.“ (1. Kor. 9:17) Zkoumání kontextu objasní, co měl Pavel na mysli.

V celé 9. kapitole Prvního dopisu Korintským zdůrazňuje apoštol, že neusiloval o výhody vyplývající z jeho práva zdržet se světské práce a ‚žít z dobrého poselství‘. (Verš 14) S odvoláním na skutečnosti denního života, na mojžíšovský Zákon i na to, co sám Ježíš přikázal, objasňuje apoštol, že je vhodné přijímat hmotnou podporu za rozšiřování „dobrého poselství“.

Protože si Pavel zvolil ze své svobodné vůle, že se zřekne tohoto práva a bude se sám starat o své hmotné potřeby, byla jeho odměnou radost a uspokojení z této životní cesty. S dobrým svědomím mohl poukazovat na svůj příklad nesobeckosti v podpoře duchovních zájmů druhých. Nikdo jej nemohl obvinit, že má nějaký hmotný užitek z „dobrého poselství“. Jako ten, kdo byl pověřen svatým úkolem, úřadem správce, nezneužil svého oprávnění. Proto mohl napsat: „V čem je tedy má odměna? V tom, že když oznamuji dobré poselství, smím předkládat dobré poselství bezplatně, abych nezneužil svého oprávnění vzhledem k dobrému poselství.“ — 1. Kor. 9:18.