obnovy. Jako věrní svědkové dále káží s misionářskou horlivostí, takže se Jehovova organizace rozšířila až do končin země. (Řím. 10:10, 18) Skutečně je čas, kdy je shromažďován Jehovův lid. A proč? Jehova sám říká:

„Způsobím. . . , abyste se stali jménem a chválou mezi všemi národy země.“ (Sof. 3:20)

Tím, že pomazaný ostatek Jehovova lidu radostně vyvyšoval vzácné jméno svrchovaného Pána Jehovy, stal se „jménem a chválou“ a dnes s ním „bok po boku“ spolupracují mnozí z „národů země“ a oznamují Jehovova předsevzetí ohledně království. Naše řeč se stala ‚čistým jazykem‘ a neustále oznamujeme „dobré poselství o království“. Tak dostanou ještě tisíce lidí pomoc, aby ‚vzývali Jehovovo jméno‘ a mohli být ‚ukryti‘ v den Jehovova hněvu a aby směle vystoupili a po celou věčnost chválili Jehovu.

Žalmy

Požehnání bratrské jednoty

JEDNOTA je jistě požehnáním. Spojeným úsilím mnohých je možno vykonat mnohem více, než dokáže člověk sám. Když lidé spolu dobře vycházejí, nalézají velkou radost ve společné práci.

David psal pod inspirací o požehnání bratrské jednoty. Protože všichni Izraelité byli potomky jednoho muže, Jákoba, vztahovala se Davidova slova v Žalmu 133 ve skutečnosti na celý národ. Dnes jsou oddaní křesťané členy světaširého bratrstva, a tak by se měli snažit, aby udrželi blahodárnou jednotu popsanou žalmistou. „Hle, jak je dobré a jak příjemné, přebývají-li bratři spolu v jednotě! Je to jako dobrý olej na hlavě, který stéká na vous, na Áronův vous, který stéká na límec jeho oděvu. Je to jako rosa Hermonu, která sestupuje na hory sionské, neboť Jehova přikázal, aby tam bylo požehnání i život na neomezený čas.“ — Žalm 133:1–3.

Když všechny kmeny Izraele přicházely do Jeruzaléma slavit tři roční svátky, měly příležitost přebývat spolu v jednotě. Ačkoli příchozí pocházeli z různých kmenů, byli jedinou rodinou bratrů. Když byli spolu, mělo to na ně příjemný a zdravý účinek. Vliv tohoto společného přebývání v jednotě byl jako dobrý olej pomazání — osvěžující látka s trvalou a příjemnou vůní. Olej vylitý na Áronovu hlavu stékal po jeho dlouhých vousech až na límec jeho oděvu. Podobně i zdravý vliv toho, že byli Izraelité pospolu, mělo pronikavý účinek, který pronikal všemi shromážděnými lidmi. To vedlo k tomu, že bývala vyjasněna nedorozumění a odstraněny předsudky. Bylo to, jako by vším prosákl dobrý olej. Zásluha za to samozřejmě patřila Jehovovi Bohu, od něhož nám plynou všechna požehnání.

Když taková bratrská jednota, jakou popisuje žalmista, existuje i mezi křesťany, křesťané se nehašteří, nevyhledávají vzájemně chyby a stále si nestěžují. Jejich shromažďování je naopak dobré, zdravé a prospěšné. Spojeni svazkem lásky, zajímají se činně jeden o druhého a jsou spolu rádi. Jejich jednota je pro ně blahodárná neboli příjemná, protože se tak navzájem povzbuzují a budují. Každé nedorozumění nebo nesnáz mohou být odstraněny, když se všichni jednotně přibližují v pokoře k Jehovovi Bohu a touží po jeho vedení, pomoci a odpuštění svých přestupků.

Společné přebývání Izraele v jednotě bylo také jako rosa hory Hermon. Tato hora, která se tyčí 2 700 m nad mořem, má téměř po celý rok zasněžený vrchol. Ten sráží noční výpary a tak vytváří hojnou rosu, která chrání rostlinstvo během dlouhého období sucha. Chladné vzdušné proudění z pohoří Hermonu může donést páry až hluboko na jih, k hoře Siónu, kde se potom srážejí v rosu. Proto žalmista správně mluvil o ‚rose Hermonu, která sestupuje na hory siónské‘. Je to obraz sestupujícího vlivu, osvěžujícího vlivu, který přispívá k zachování života rostlin.

Jednota křesťanských bratrů je stejně oblažující. Má také schopnost zachovávat životy. Je to proto, že při pohledu na lásku, která dnes panuje mezi pravými Božími služebníky, začínají se mnozí lidé tázat po zdroji této jednoty. Jejich hledání je pak zavede na cestu k životu.

Před založením křesťanského sboru byl Sión neboli Jeruzalém středem pravého uctívání. Protože to tedy bylo místo, které Jehova Bůh vyvolil, spočívalo zde z příkazu Nejvyššího požehnání. On, Zdroj všech požehnání, sídlil symbolicky ve svatyni v Jeruzalémě; mohlo se tedy říci, že požehnání vycházejí odtud. V tomto smyslu byl celý život národa Izraele svázán s Jeruzalémem neboli Siónem.

Protože pravé uctívání již dnes nezávisí na nějakém zeměpisném určení, měla by láska mezi Božími služebníky být zjevná všude. (Jan 4:21, 23, 24) Tato láska je právě tím, co odlišuje opravdové učedníky Ježíše Krista. Boží Syn řekl: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku.“ (Jan 13:35) Jistě bychom měli pilně pracovat, abychom projevovali tuto lásku, aby tak naši jednotu se spoluvěřícími bylo možno připodobnit vonnému oleji pomazání a osvěžující rose hory Hermon.

Otázky čtenářů

● Podle Židům 12:22, 23 („Autorizovaný překlad“) mluví apoštol Pavel o „duchu spravedlivých mužů, kteří byli učiněni dokonalými“. Mohli být těmito „muži“ věrní, o kterých psal Pavel v 11. kapitole Židům?

Myšlenka, že se tato slova vztahují na muže víry a věrnosti z předkřesťanských dob až k Janu Křtiteli, není nová. Již vydání „Strážné věže“ z 15. srpna 1913 na stranách 248 a 249 (angl.) to obezřetně naznačilo a tento názor se udržel mnoho let. V původním řeckém textu se v tomto verši slovo „muži“ nevyskytuje. Proto „Překlad nového světa“ uvádí „a k duchovnímu životu spravedlivých, kteří byli učiněni dokonalými“. — Viz „Jeruzalémská bible“, „Zdůrazněná bible“, „Rotherham“, „Westminsterská verze“, „Meziřádkový překlad Království“.

Židům 11:8–10 se zmiňuje o Abrahámovi, Izákovi a Jákobovi a poukazuje na to, že Abrahám opustil město Ur Kaldejských a že on, Izák a Jákob žili jako kočovníci, dokud se Jákob nepřestěhoval do egyptské země ve dnech svého syna Josefa. Během tohoto časového období tedy nežili na žádném pevném, určitém místě připomínajícím město. Nic v Hebrejských písmech neříká, že Bůh zaslíbil těmto třem mužům