Jistě umlčíš každého, kdo tě nemravně opouští.

Pro mne však, pro mne je dobré přibližovat se k Bohu.

Svrchovaného Pána Jehovu jsem učinil svým útočištěm,

abych oznamoval všechny tvé skutky.“ — Žalm 73:25–28.

„V Boha jsem vložil svou důvěru, nebudu se bát.

Co mi může učinit pozemský člověk?“ — Žalm 56:11; 56:12, „KB“.

„Tento Bůh je totiž náš Bůh na neurčitý čas, ano nanždy.

Sám nás povede, dokud nezemřeme.“ — Žalm 48:14; 48:15, „KB“.

MESIÁŠSKÉ KRÁLOVSTVÍ

Žalmy mnoho říkají o Kristu Ježíši a o mesiášském království. Neuvádějí jej jménem, ale popisují jej, obzvláště jako slavného krále, který v míru a spravedlnosti vládne nad celou zemí. Zdá se, že některé žalmy prorokují přímo o Mesiáši, například Žalm 2 a 110. V mnoha případech jiné žalmy mluví o Mesiáši nepřímo, ale symbolicky a obrazně. To znamená, že žalmista měl bezprostředně na mysli své vlastní problémy nebo záležitosti národa, a jeho slova platila přímo v jeho vlastní době. Ale v zásadě neboli v druhém a úplném neboli konečném splnění uplatňují pisatelé Křesťanských řeckých písem jeho slova na Krista. Žalmista velmi pravděpodobně neměl vždy na mysli Mesiáše ani plně nerozuměl symbolickému neboli obraznému uplatnění. Apoštol Petr říká, že proroci rozhodně plně nerozuměli významu všeho, o čem prorokovali. — 1. Petra 1:10–12.

Příklad toho nacházíme ve výše citovaném Žalmu 102:25–27; 102:26–28, „KB“. Verš první tohoto žalmu ukazuje, že žalmista mluvil k Jehovovi. Ale v Židům 1:10–12 apoštol Pavel připisuje tyto vlastnosti Ježíši Kristu, protože Ježíš je ten, jehož Bůh použil ve stvořitelském díle a jemuž nyní svěřil všechnu moc „v nebi i na zemi“. (Mat. 28:18; Kol. 1:15–17) Ježíš nám plně reprezentuje Boha ve všech jeho vlastnostech a jednání.

Žalm 22, připisovaný Davidovi, vypráví částečně v obrazném jazyce o některých Kristových utrpeních. (Srovnej Žalm 22:1; 22:2, „KB“, s Markem 15:34; také srovnej celý žalm se zprávou o Ježíšově výslechu a přibití na kůl, jak o tom vyprávějí čtyři evangelia.) Události jsou popsány takovým jazykem, aby jejich plnější uplatnění bylo patrné na Kristově životě.

Pisatelé žalmů však do jisté míry chápali, že to, co napsali, bude platit na Mesiáše. Když David psal Žalm 16, byl inspirován, aby prorokoval o Mesiáši, jehož duše neměla být opuštěna v šeolu neboli hádu (hrobě) navždy, a jeho pohřbené tělo také nemělo úplně zetlít. (Sk. 2:31, „Žilka“) Když apoštol Petr mluvil o letnicích k tisícům Židů, poukázal na zmínku o Mesiáši, když řekl: „Protože [David]. byl prorok a věděl, že se mu Bůh zavázal přísahou, že posadí na jeho trůn jeden z plodů jeho beder, viděl dopředu a mluvil o Kristově vzkříšení, že nebyl opuštěn v hádu [hebrejsky: šeol] ani jeho tělo nevidělo porušení.“ — Sk. 2:30, 31.

Před shromážděnými Židy, kteří plně uznávali Žalmy jako inspirované, použil Petr velmi silně tohoto argumentu společně s mesiášským Žalmem 110, aby dokázal, že se v nich mluví o Kristu a že Kristus byl vzkříšen z hádu (šeolu). Řekl, že David sám zemřel a byl pohřben a že jako důkaz této skutečnosti je jeho hrob mezi Židy až do té doby. Věděli, že David odešel do šeolu neboli do hádu a že jeho tělo zetlelo, rozpadlo se. Potom pochopili, že David nemluvil sám o sobě. Protože to byla pravda, mluvil tedy David jako prorok o některém ze svých potomků, jemuž se to stane. Židé tehdy mohli mít jasný důkaz o událostech, jež se staly ve spojitosti s Ježíšovou smrtí a vzkříšením, a to dokazovalo, že David prorocky mluvil o Kristu, Davidovu potomku. (1. Petra 1:10–12) Pro Židy, kteří naslouchali Petrově řeči, to byl velmi působivý argument. — Sk. 2:29–36.

Žalmy ve všech směrech vyvyšují Boha a jeho Syna a pomáhají nám lépe poznat ty, o nichž je řečeno: „To znamená věčný život, že přijímají poznání o tobě, jediném pravém Bohu, a o tom, kterého jsi vyslal, Ježíši Kristu.“ (Jan 17:3) Žalmy popisují zkoušky, jež běžně postihují všechny lidi, a ukazují nám, jak se máme modlit v dobách šťastných i v dobách obtížných. Ať máme jakýkoli problém, některý ze žalmů nám může pomoci a nabízí našemu srdci konejšivý balzám.

Apoštol Pavel mluvil o tom, že potřebujeme pomoc v modlitbě. Řekl: „O co bychom se měli modlit, jak to potřebujeme, nevíme.“ (Řím. 8:26) Všem křesťanům se to často stává. Z knihy Žalmů můžeme v mnoha případech získat potřebnou pomoc, abychom Bohu vyjádřili své nejvnitřnější myšlenky a touhy plněji. — Srovnej Efezským 5:19; Kolossenským 3:16.

Žalmy se dotýkají různých lidských citů, a proto na nás působí vřelou přitažlivostí. Čtenář může vidět sám sebe a cítí, že mluví k němu nebo za něho. Žalmy působí na jeho nejvnitřnější myšlenky a pohnutky, a jeho srdce je zkoumáno. Cítí potřebu udělat ve svém životě změny. Jestliže to učiní, je obohacen a důvěrněji poznává Boha. Žalmy by měl každý přečíst od prvního až do posledního. Užitek získá každý, kdo je bude číst.

Přátelské slovo může dobře zapůsobit

Když jedna svědkyně Jehovova zvěstovala v El Salvadoru „dobré poselství“, hovořila též přátelsky se dvěma děvčátky. Když přišla domů jejich matka, vyprávěly jí dívky, o čem si s nimi povídala milá návštěvnice. Matka patřila k jedné evangelické náboženské společnosti a věřila na zázračné uzdravování, protože její syn byl podle jejího mínění vyléčen působením modlitby. Dosud nevyslechla svědky Jehovovy, ale nyní se rozhodla, že to příště udělá, protože svědkyně jednala s jejími děvčátky tak přátelsky.

Když ji potom oslovila jiná svědkyně, pozvala ji do bytu a kladla jí mnoho otázek. Začalo biblické studium a žena brzy navštěvovala shromáždění křesťanského sboru. Přece však stále ještě chodila do své církve. Potom její syn znovu onemocněl. Kladla si v té době otázku: „Měla bych ho brát s sebou do kostela, aby byl vyléčen, nebo ne?“ Náhodou potkala na ulici svědka Jehovova, s nímž si o problému promluvila. Vysvětlil jí, že by neměla „kulhat mezi dvěma odlišnými názory“. (1. Král. 18:21) Její syn se znovu zotavil, i když ho s sebou nebrala do kostela, aby ho tam nechala léčit. Dnes je pokřtěnou křesťankou. Přátelské slovo, které zvěstovatelka království věnovala dvěma dětem, nakonec skutečně dobře zapůsobilo.