Žalmy

Jak dobře zná Bůh své služebníky?

JEHOVA skutečně zná své služebníky. Ani rodiče, děti, bratři a sestry, ani nejbližší přátelé nás nemohou znát tak dobře jako Nejvyšší. Zná nás lépe, než známe my sami sebe. Do jaké míry Bůh zná jednotlivé lidi, to je krásně vylíčeno ve 139. žalmu.

Žalmista David uznal: „Ach, Jehovo, ty jsi mne prozkoumal a znáš mne. Ty sám jsi poznal, jak si sedám a jak vstávám. Ty jsi z dálky uvážil mé myšlení. Změřil jsi, jak cestuji a jak si lehám, a ty ses seznámil dokonce i se všemi mými cestami. Vždyť na mém jazyku není ani slovo, ale pohleď, Jehovo, ty to již všechno víš.“ — Žalm 139:1–4.

Podle těchto slov znal Jehova žalmistu Davida tak, jako by tuto znalost získal zevrubným pátráním nebo zkoumáním. Nejvyšší jej znal v celé jeho denní činnosti, ať již David odpočíval nebo vstával. Ať David dělal cokoli, nic nemohlo být Jehovovi neznámé. Ačkoli je Všemohoucí velice vzdálen, protože přebývá v nejvyšších nebesích, znal i Davidovy myšlenky. Slova, že Jehova „změřil“, jak žalmista ‚cestuje‘ a jak si ‚lehá‘, zřejmě poukazují na to, že Bůh bedlivě zkoumá všechno, co David činí, jako by jeho jednání měřil, aby určil, jaké je — jakou má podstatu. A tak svrchovaný vládce plně znal žalmistovy „cesty“, stezky jeho životního běhu. David si uvědomoval, že Jehovovi nezůstane skryté nic, co by snad řekl. Stvořitel by rozeznal i to, co měl David ‚na jazyku‘, ale co nevyslovil. Pokryteckou řečí také nebylo možno zatajit před Jehovou pravé pocity. Lidé se mohou dát oklamat hladkou řečí, ale Všemohoucí nikoli.

David si uvědomoval, že to, co koná během svého života, je nějak omezené. Uznával také, že nemůže uniknout bdělému zraku svého tvůrce a jeho bdělé ruce neboli jeho dozoru. Na to zřejmě žalmista narážel, když řekl: „Zezadu i zepředu jsi mne oblehl a pokládáš na mne svou ruku.“ — Žalm 139:5.

Jehova jej důvěrně znal, a to žalmistu naplňovalo posvátnou bázní, takže zvolal: „Takové poznání je pro mne příliš podivuhodné. Je tak vysoko, že k němu nemohu dospět.“ (Žalm 139:6) Bůh zná jednotlivé lidi tak důkladně, že to lidé nemohou změřit. Žádný muž ani žena se nemůže takovému poznání ani přiblížit.

VZDÁLENOST NENÍ PŘEKÁŽKOU

Jehovovi nemůže nic zabránit v tom, aby své služebníky úplně neznal. Ať jdou kamkoli, Boží duch na ně působí. Žalmista prohlásil: „Kam mohu odejít od tvého ducha a kam mohu utéci od tvého obličeje? Kdybych snad vystoupil do nebe, tam bys byl ty; a kdybych si snad rozložil lůžko v šeolu, hle, ty bys tam byl. Kdybych si snad vzal křídla úsvitu, abych přebýval v nejvzdálenějším moři, i tam by mne vedla tvá ruka a tvá pravice by mne uchopila.“ — Žalm 139:7–10.

Povšimněme si, že žalmista mluvil o Božím duchu a současně o Božím obličeji. Boží duch neboli jeho účinná síla může dosáhnout nejvzdálenějších částí ohromného vesmíru, a proto nikdo nemůže uprchnout od obličeje Nejvyššího, nemůže uniknout jeho pozornosti. V době žalmistově vystoupit do nebes znamenalo vystoupit na vysoké hory, jejichž vrcholky byly často skryty v mracích. Kdyby tedy někdo byl na vrcholu nejvyšší hory, přece by nemohl být mimo dosah Božího ducha. Neunikl by od Jehovova obličeje neboli neušel by jeho pozornosti, ani kdyby měl lůžko v šeolu, čímž jsou znázorněny nejhlubší části země. Také kdyby „si vzal křídla úsvitu“a a dostal by se až nejdále na západ, přece by byl podřízen Boží ruce neboli jeho dohledu a vedení. Svým duchem by tam Jehova byl, aby jej vedl. — Srovnej 5. Mojžíšovu 30:12, 13; Amose 9:2, 3, kde se vyskytuje podobný způsob vyjádření.

TEMNOTA A UKRYTÉ MÍSTO NEJSOU ŽÁDNÝM PROBLÉMEM

Stejně jako velkou vzdáleností se člověk nemůže dostat z dosahu Jehovy, tak není překážkou ani temnota nebo skryté místo. Žalmista pokračuje: „A kdybych snad řekl: ‚Určitě mne rychle zachvátí tma‘, pak by noc byla světlem kolem mne. Ani sama tma pro tebe nebude příliš temná, ale noc sama bude zářit jako den; tma by mohla stejně dobře být světlem.“ (Žalm 139:11, 12) Člověk by například mohl být náhle zahalen úplnou temnotou, jako by jej pohltila nebo zachvátila. Pro Jehovu je však takový člověk stejně viditelný, jako by stál v jasném denním světle.

Žalmista tuto myšlenku dále rozvíjí: „Neboť ty sám jsi vytvořil mé ledviny; držel jsi mne odděleného v lůně mé matky. Budu tě chválit, protože jsem podivuhodně vytvořen, způsobem, který vzbuzuje bázeň. Tvá díla jsou podivuhodná, jak to má duše velmi dobře ví. Mé kosti nebyly před tebou skryty, když jsem byl utvářen v skrytu, když jsem byl tkán v nejnižších částech země. Tvé oči viděly i můj zárodek a do tvé knihy byly zapsány všechny jeho části, pokud jde o dny, kdy byly [části těla] utvářeny a ještě žádná [určitá část těla] z nich nebyla.“ — Žalm 139:13–16.

Je zajímavé, že žalmista se výslovně zmiňuje o ledvinách a o tom, že je vytvořil Bůh. Vzhledem k tomu, že ledviny jsou hluboko uvnitř těla, patří k nejnepřístupnějším orgánům. Jehova Bůh však může vidět až do těla matky a do nejvnitřnějšího záhybu vyvíjejícího se zárodku. David uvažoval o tom, jak podivuhodným způsobem byl zformován v lůně, a to jej podnítilo k projevům chvály svého tvůrce. Zárodek byl skryt lidskému zraku, jako by se vyvíjel v nejnižších zákoutích země. Žalmista se tedy zmiňuje o mateřském lůnu jako o „nejnižších částech země“. Tam v lůnu se skrytě vyvíjely kosti, šlachy a svaly, což bylo přirovnáno jakoby ke tkaní děťátka. Pro Nejvyššího to bylo všechno viditelné.

Je překvapující, že Bůh již věděl, jak bude David vypadat, i když různé části jeho těla ještě nebyly v těle matky patrné. Je to tak proto, že embryo se vyvíjí podle přesného vzoru, jako by poslouchalo pokyny vyjádřené v nějaké knize.

JAK BY NA NÁS MĚLO PŮSOBIT VĚDOMÍ, ŽE BŮH NÁS ZNÁ

Žalmista si jistě uvědomoval, že vývoj děťátka je vynikajícím důkazem Boží nesrovnatelné moudrosti. Když si to David uvědomil, jistě jej to vedlo k tomu, aby přemýšlel o Božích myšlenkách, jak o tom napsal: „Jak drahocenné jsou tedy pro mne tvé myšlenky! Ó Bože, jak veliké je jejich množství! Kdybych se snad pokusil je spočítat, je jich dokonce více než zrnek písku. Probudil jsem se, a přece jsem stále s tebou.“ (Žalm 139:17, 18) Jehovových myšlenek bylo tolik, že kdyby je David začal počítat na začátku dne a počítal by dále až do chvíle, kdy jde spát, nebyl by u konce. Když by se ráno probudil, stále ještě by byl s Nejvyšším, stále by totiž ještě počítal stvořitelovy myšlenky.

Jehova je vznešený Bůh, a proto se zlí rozhodně nemohou vymlouvat. David se modlí, aby zažili spravedlivou odplatu: „Ach, kdybys, Bože, zabil zlého! Pak by jistě ode mne odstoupili muži, na nichž lpí vina krve a kteří o tobě říkají věci podle své představy. Dosud berou tvé jméno nicotným způsobem — tvoji odpůrci.“ (Žalm 139:19, 20) Tito zlí lidé se provinili krveproléváním a tím, že potupovali Boží jméno, a proto na ně David shlížel s odporem. Čteme jeho slova: „Což nemám nenávist k těm, kteří tě hluboce nenávidí, Jehovo, a necítím odpor k těm, kteří se proti tobě bouří? Nenávidím je úplnou nenávistí, stali se mi skutečnými nepřáteli.“ — Žalm 139:21, 22.

David rozhodně nechtěl být jako tito zlí lidé. Toužil po tom, aby jej Jehova zkoumal a aby mu zjevil jakékoli skryté vady, a potom chtěl, aby jej Nejvyšší vedl správnou cestou. Touto myšlenkou Žalm 139 končí. Čteme: „Prozkoumej mne, Bože, a poznej mé srdce. Zkoumej mne a poznej myšlenky, které mne znepokojují. A podívej se, zda je ve mně nějaká bolestivá cesta, a veď mě cestou neurčitého času.“ — Žalm 139:23, 24.

Nám by měl Žalm 139 poskytnout skutečné povzbuzení. Nic nemůže uniknout zraku našeho nebeského Otce, a proto nám může vždy přijít na pomoc ve chvíli, kdy to potřebujeme. Zná lidi podrobně, a to nám poskytuje pevné ujištění, že může prostřednictvím svého Syna vzkřísit mrtvé k životu, protože v jeho dokonalé paměti je přesně zachována každá podrobnost o nich. Jehova nás osobně zná, a to by mělo dobře ovlivňovat náš život. Mělo by nás to podněcovat, abychom jej chválili a chovali se způsobem, z něhož by bylo patrné, že jsme stále pod jeho dohledem.

[Poznámka pod čarou]

Zprávy a jejich hlubší význam

„Jak zabít“ v šesti svazcích

● „Dělání mnoha knih je bez konce a mnoho se jim oddávat je únavné pro tělo,“ napsal moudrý král Šalomoun v Kazateli 12:12. Vrcholnou položkou nekonečného seznamu úmorných knih, které jsou vydávány, se zdá být sada šesti svazků nadepsaná „Jak zabít“. Svazky podrobně popisují, jak zabíjet klacky, sekyrami, noži, jedem, ohněm, elektřinou, výbušninami a střelnými zbraněmi. Připojeny jsou přesné tabulky a vyobrazení. Spisovatel v úvodu říká: „Záměrem této studie je poučit čtenáře zblízka o technikách odnětí života druhému člověku, a udělat to dobře. Je docela možné, že vám kniha připadne urážlivá, odporná, brutální a zlá. Má taková být. Naprosto opovrhuje lidským životem, a mým jediným napomenutím tomu, kdo se chce stát vrahem, je: Zabíjej bez radosti.“

Vydavatel popisuje knihu jako přísně „technickou. Nedráždí city. . . Je to intelektuální cvičení, fantazie, únik.“ Když byl dotázán, zda ho neznepokojuje prodej takového zboží, odpověděl: „Vůbec ne. Nemyslím, že byste mohli prokázat, že tyto knihy vedou lidi k zabíjení. . . V naší společnosti nemůže nikdo zakázat vydávání těchto knih, a tak to má také být.“ Zatím se prodalo 30 000 až 40 000 výtisků.