Davidovu potomku. (1. Petra 1:10–12) Pro Židy, kteří naslouchali Petrově řeči, to byl velmi působivý argument. — Sk. 2:29–36.

Žalmy ve všech směrech vyvyšují Boha a jeho Syna a pomáhají nám lépe poznat ty, o nichž je řečeno: „To znamená věčný život, že přijímají poznání o tobě, jediném pravém Bohu, a o tom, kterého jsi vyslal, Ježíši Kristu.“ (Jan 17:3) Žalmy popisují zkoušky, jež běžně postihují všechny lidi, a ukazují nám, jak se máme modlit v dobách šťastných i v dobách obtížných. Ať máme jakýkoli problém, některý ze žalmů nám může pomoci a nabízí našemu srdci konejšivý balzám.

Apoštol Pavel mluvil o tom, že potřebujeme pomoc v modlitbě. Řekl: „O co bychom se měli modlit, jak to potřebujeme, nevíme.“ (Řím. 8:26) Všem křesťanům se to často stává. Z knihy Žalmů můžeme v mnoha případech získat potřebnou pomoc, abychom Bohu vyjádřili své nejvnitřnější myšlenky a touhy plněji. — Srovnej Efezským 5:19; Kolossenským 3:16.

Žalmy se dotýkají různých lidských citů, a proto na nás působí vřelou přitažlivostí. Čtenář může vidět sám sebe a cítí, že mluví k němu nebo za něho. Žalmy působí na jeho nejvnitřnější myšlenky a pohnutky, a jeho srdce je zkoumáno. Cítí potřebu udělat ve svém životě změny. Jestliže to učiní, je obohacen a důvěrněji poznává Boha. Žalmy by měl každý přečíst od prvního až do posledního. Užitek získá každý, kdo je bude číst.

Přátelské slovo může dobře zapůsobit

Když jedna svědkyně Jehovova zvěstovala v El Salvadoru „dobré poselství“, hovořila též přátelsky se dvěma děvčátky. Když přišla domů jejich matka, vyprávěly jí dívky, o čem si s nimi povídala milá návštěvnice. Matka patřila k jedné evangelické náboženské společnosti a věřila na zázračné uzdravování, protože její syn byl podle jejího mínění vyléčen působením modlitby. Dosud nevyslechla svědky Jehovovy, ale nyní se rozhodla, že to příště udělá, protože svědkyně jednala s jejími děvčátky tak přátelsky.

Když ji potom oslovila jiná svědkyně, pozvala ji do bytu a kladla jí mnoho otázek. Začalo biblické studium a žena brzy navštěvovala shromáždění křesťanského sboru. Přece však stále ještě chodila do své církve. Potom její syn znovu onemocněl. Kladla si v té době otázku: „Měla bych ho brát s sebou do kostela, aby byl vyléčen, nebo ne?“ Náhodou potkala na ulici svědka Jehovova, s nímž si o problému promluvila. Vysvětlil jí, že by neměla „kulhat mezi dvěma odlišnými názory“. (1. Král. 18:21) Její syn se znovu zotavil, i když ho s sebou nebrala do kostela, aby ho tam nechala léčit. Dnes je pokřtěnou křesťankou. Přátelské slovo, které zvěstovatelka království věnovala dvěma dětem, nakonec skutečně dobře zapůsobilo.