odpovídá požehnání, které. . . dal Jehova‘. (5. Mojž. 16:17) S oceněním počítejme požehnání, která nám udělil náš nebeský Otec, a žádné z nich nepřehlédněme. Potom můžeme každý jednotlivě rozhodnout, zda splácíme Jehovovi v míře odpovídající darům, které nám dal on. Jak je to podivuhodné, že on zná naše schopnosti a přece nepředpisuje jednotlivě každému z nás, co mu musíme splácet! Dovoluje nám, abychom vyjádřili své ocenění ze srdce. A nechceme mu dávat to, co si zaslouží? Totiž to nejlepší co máme? Něco menšího by nebylo dosti dobré. To nejlepší tedy dávejme tomu, který nám dal všechno!

Žalmy

Důvěra v nebezpečí

KRÁL David čelil velmi obtížným situacím. Jeho vlastní syn Absolon se sám prohlásil za krále a strojil úklady, aby se zmocnil trůnu. Tento vzpurný syn měl tolik přívrženců, že David byl nucen uprchnout z hlavního města Jeruzaléma. Ale přesto vkládal svou plnou důvěru v Jehovu Boha.

To je zřejmé z melodie, kterou David složil, když prchal před Absolonem. (Žalm 3:0; 3:1, „KB“) Zpráva říká, že „srdce Izraelských obrátilo se po Absolonovi“. (2. Sam. 15:13, „KB“) Tato skutečnost Davida ohromila. Divil se, jak se to mohlo stát a jak bylo možné, že Absolon získal tak nesmírnou podporu. Proto ve 3. žalmu zvolal: „Ach, Jehovo, proč mám teď tolik odpůrců? Proč mnozí proti mně povstávají?“ — Žalm 3:1; 3:2, „KB“.

Situace byla tak hrozivá, že mnozí Izraelité se domnívali, že ani Nejvyšší není schopen zabránit Davidovu pádu před Absolonem a jeho muži. David to komentuje: „Mnozí říkají o mé duši: ‚Není pro něho u Boha záchrana.‘ “ (Žalm 3:2; 3:3, „KB“) Ale oslabilo to Davidovu důvěru? Ne, protože pokračoval: „A přece ty, Jehovo, jsi štítem kolem mne, mou slávou a tím, kdo pozvedá mou hlavu. Svým hlasem budu volat k samotnému Jehovovi a on mi odpoví ze své svaté hory.“ — Žalm 3:3, 4; 3:4, 5, „KB“.

David považoval Jehovu za toho, kdo ho bude v neštěstí opatrovat a chránit jej, jako štít chrání bojovníka. Když prchal před Absolonem, kráčel David bos, s pláčem a s pokrytou hlavou. (2. Sam. 15:30) Jistě se jeho hlava skláněla v pokoře. A přece David nepochyboval, že Nejvyšší změní jeho postavení ve slávu a pozvedne mu hlavu, aby ji mohl držet vysoko vztyčenou. Proto volal k Jehovovi o pomoc v důvěře, že mu odpoví. Jelikož truhla smlouvy, symbol Jehovovy přítomnosti, byla předtím přinesena zpět na horu Sión, David správně předpokládal, že dostane odpověď na svou modlitbu z Boží svaté hory. — 2. Sam. 15:24, 25.

Proto i v noci, kdy nebezpečí náhlého útoku bylo největší, nepociťoval David hrůzu a nebál se jít spát. Čteme jeho slova: „Pokud jde o mne, lehnu si, abych spal; jistě se probudím, protože sám Jehova mne stále podporuje.“ (Žalm 3:5; 3:6, „KB“) David vyjadřoval pevné přesvědčení, že Jehova je schopen jej zachránit: „Nebudu se bát desetitisíců lidí, kteří se dokola sešikovali proti mně. Povstaň přece, Jehovo! Zachraň mne, můj Bože! Vždyť budeš muset uhodit všechny mé nepřátele na čelist. Zuby zlých budeš muset zlámat. Záchrana patří Jehovovi. Tvé požehnání je na tvém lidu.“ — Žalm 3:6–8; 3:7–9, „KB“.

To, že Davidovi nepřátelé musí mít zlomené zuby, znamená, že bude zlomena jejich moc škodit. Pouze Jehova mohl přinést takové osvobození. Proto žalmista uznává, že „záchrana patří Jehovovi“. Když pak myslel na své osobní těžkosti, cítil se David puzen uvažovat o Božím lidu jako celku a modlil se o Boží požehnání pro něj.

Stejně jako David ani my bychom neměli podléhat strachu z lidí. Bez ohledu na to, co mohou zlí učinit, neopustí Jehova svůj lid a nedovolí, aby byl vyhlazen ze země. Proto i my dále připisujme záchranu Nejvyššímu.

Zprávy a jejich hlubší význam

Kněz odpovídá papeži

● V posledních letech se řada římskokatolických kněží v různých zemích zapojila do politické činnosti, protože podporovali takzvané skupiny „teroristů“ a „partyzánskou válku“. O této činnosti se mluví jako o ‚teologii osvobození‘. Když papež Jan Pavel II. navštívil Mexiko, odsoudil jednání kněží, kteří se vměšují do takových záležitostí. Uznal, že je nutné pomáhat chudým, ale řekl, že kněží se nesmějí vměšovat do politické činnosti, která vede k násilí.

V této souvislosti papež řekl: „Myšlenka o tom, že by Kristus byl politickou postavou, revolucionářem, podvratníkem z Nazareta, neodpovídá církevnímu katechismu. Evangelia jasně ukazují, že pro Ježíše bylo pokušením všechno, co by pozměnilo jeho poslání jako služebníka Jahveho.“

Podobně i jiní vysocí církevní představitelé říkají, že by se kněží neměli zapojovat do politické činnosti, která vede k zabíjení. Byla to však i v dějinách politika církve? Bude to tak v budoucnosti, jestliže se národy opět zapletou do války? Nebo „mluví, ale nekonají“, jak to pozoroval Ježíš? — Mat. 23:3.

Kněz Ernesto Cardenal, zastánce jednoho takového „osvobozeneckého“ hnutí v Latinské Americe, říká, že platí tento druhý případ. Říká, že je nedůsledné, jestliže církev přikazuje kněžím, aby se nevměšovali do politických sporů, když ‚církev po staletí žehná vládám, jež zabíjejíí‘. Na tento rozpor také poukazoval článek v newyorském listě „Times“, kde bylo řečeno: „V minulosti místní katolické hierarchie téměř vždy podporovaly války svých národů, žehnaly armádám a modlily se za vítězství, zatímco jiná skupina biskupů na druhé straně se veřejně modlila za opačný výsledek.“

Německo — misionářské pole

● Po staletí církve křesťanstva vládly nad životy mnoha lidí v Německu. Ale luteránská státní církev podporovaná řadou nezávislých náboženských skupin činí nyní přípravy na to, aby se v Německé spolkové republice stal rok 1980 „misionářským rokem“. Proč? Protože podle sdělení „Švýcarské evangelické tiskové služby“ „Německo se stalo misionářským polem“.

Tisková služba poznamenává, že luteránská církev se po staletí dívala na evangelizační činnost jako na „nevlastní dítě“ a považovala za samozřejmé, že křesťanská víra může být předávána z generace na generaci automaticky. To se však nyní neděje. Zpráva říká: „Rodina, škola a společnost již rozhodně nejsou spolehlivými prostředníky nebo pomocníky křesťanské víry. Vnitřní a vnější emigrace z církve a z křesťanství dosáhla neočekávaného rozsahu.“