Otázky čtenářů

● V rodině mého manžela je zvykem, že všechny děti a vnoučata se shromáždí 25. prosince v domě jeho rodičů k velkému obědu. Manžel ví, že jako jedna ze svědků Jehovových neslavím vánoce. Ale mám jít na oběd?

Ty sama se budeš muset rozhodnout, co je ve vašem případě nejlepší. Zde je však několik myšlenek, o nichž snad můžeš uvažovat.

Na mnoha místech je okolnost, že většina lidí nemusí o určitých svátcích pracovat, považována za vhodnou příležitost k tomu, aby se rodiny sešly. I křesťanští příbuzní a přátelé využívají takové dny pro piknik nebo jídlo, přestože neslaví náboženské svátky. Tyto volné pracovní dny mohou být důvodem, proč se rodina tvého manžela schází 25. prosince. Ale jestliže většina příbuzných slaví vánoce, je možné, že si při takové schůzce vyměňují vánoční pozdravy a dárky.

Svědkové Jehovovi vysvětlili, že Ježíšovým následovníkům nebylo přikázáno, aby si připomínali Ježíšovo narození, protože se nenarodil 25. prosince, a že toto datum bylo přejato z římských pohanských slavností. (1. Kor. 11:23–26) Svědkové Jehovovi neslaví vánoce, protože mají na mysli Ježíšova slova: „Bůh je Duch, a ti, kteří jej uctívají, musí jej uctívat duchem a pravdou.“ — Jan 4:24.

Ti z příbuzných tvého manžela, kteří nesouhlasí s vírou založenou na Bibli, snad cítí volnost slavit vánoce. Avšak — jsou-li upřímní — měli by respektovat tvou svobodu zdržet se oslavy. Kdybys byla u rodinné hostiny, ale odmítla podílet se na vánočních přáních, výměně dárků a jiné sváteční činnosti — byli by uvedeni do rozpaků nebo zklamáni? O tom bys měla se svým manželem předem promluvit. Jako křesťanská manželka máš nepochybně úctu před jeho postavením hlavy, a to se vztahuje i na to, kde bude rodina jíst. Ale jestliže uctivě a mírně předložíš své názory a projevíš rozumnost, jistě se bude snažit, aby našel přijatelné řešení. — Fil. 4:5; Kol. 3:18.

Možná, že tě manžel bude nutit, abys jej doprovázela, a že navrhne, aby ses na vše dívala jako na obyčejné jídlo a neúčastnila se na žádném svátečním zvyku. To by byla jedna z možností, protože někdo může být přítomen tam, kde druzí vykonávají náboženskou činnost, jestliže se jí osobně neúčastní. (Srovnej 2. Král. 5:17–19.) A jak Bible ukazuje, samotná skutečnost, že někdo přikládá určitému pokrmu zvláštní význam, křesťanu nebrání, aby pokrm považoval za obyčejné jídlo. (1. Kor. 8:8; 1. Tim. 4:4) Když však apoštol Pavel o tom mluvil, zdůraznil, že je nutné myslet na svědomí druhých. Měli bychom se snažit, abychom nevzbudili nesprávný dojem, který by mohl vést ke klopýtání. — 1. Kor. 10:23–30.

Kdybys šla 25. prosince na rodinnou schůzku a jídlo, mysleli by tvoji příbuzní, že s nimi oslavuješ vánoce? Nebo snad poznají podle toho, co vědí o tvé víře a co vidí na tvém chování, že tvá přítomnost ve společnosti a při rodinném jídle nemá pro tebe náboženský význam? Sama můžeš nejlépe zvážit situaci a postoj druhých a učinit rozhodnutí, které považuješ za moudré, křesťanské a v souladu se svým biblicky cvičeným svědomím.

Otázky čtenářů

● Přísloví 10:6 zní: „Požehnání jsou pro hlavu spravedlivého, ale pokud jde o ústa zlých, zakrývají násilí.“ Co tato slova znamenají?

Toto přísloví pěkně označuje protikladné výsledky, k nimž dospívají dva druhy osob — spravedlivý a zlý. Když budeme uvažovat o jeho významu, pomůže nám to poznat, jakým druhem člověka chceme být.

Ten, kdo je srdcem čistý a spravedlivý, to hojně prokazuje. Jak řekl Ježíš: „Z hojnosti srdce mluví ústa.“ (Mat. 12:34, 35) Ano, osoba tohoto druhu pravidelně říká to, co je laskavé a co pomáhá, a také tak jedná. Jak reaguješ na takovou upřímnou osobu? Jistě příznivě. Cožpak mu nežehnáš a nevážíš si jej?

Naopak ten, kdo je uvnitř zkažený, plný nenávisti nebo zlomyslnosti, je v základě zaměřen na to, aby jiným ubližoval. Ačkoli může někdy mluvit sladce, nakonec dá průchod násilí, ať už se dopustí fyzického násilí proti druhým, nebo na ně útočí slovem a snaží se je zdeptat. Nezaslouží si požehnání jiných; místo toho se mu dostává jejich prokletí.

V hebrejském originále je alternativní čtení závěrečné části toto: „Násilí zakryje ústa zlých lidí.“ To zdůrazňuje, čeho se zlému člověku dostává a jaký to může mít na něho účinek. Je na něm potvrzena zásada: ‚Co zaséváš, to sklízíš.‘ Zasévá semena nepřátelství a špatnosti, a to se mu vrací. To mu jakoby zakrývá ústa. Můžeme se spolehnout, že násilné důsledky špatnosti, kterou rozšiřuje, se svým časem k němu vrátí a umlčí ho.

Co si v tomto ohledu přejeme my? Záleží na tom, jakým druhem člověka se snažíme být uvnitř.

Otázky čtenářů

● Co měl apoštol Pavel na mysli, když napsal, že existence sekt mezi Korinťany učiní zjevnými osoby, které jsou schváleny?

Na základě zpráv, které dostal od jiných, napsal apoštol Pavel: „Když se sejdete ve sboru, slyším, že jsou mezi vámi různice, a do jisté míry tomu věřím. Vždyť mezi vámi také musí být sekty, aby se schválené osoby mezi vámi staly zjevnými.“ — 1. Kor. 11:18, 19.

Apoštol si uvědomoval, že zprávy vždycky nepodávají úplný obraz skutečné situace. Ale z vlastní znalosti korintského sboru věděl, že informace, která mu byla předána, obsahuje pravdivé prvky. Proto mohl říci: „Do jisté míry tomu věřím.“ Usoudil, že mezi Korinťany musí být skupiny či sekty. Samotná existence takových skupin by ovšem ukázala, kteří jednotlivci jsou z Božího hlediska schváleni.

Když vznikají skupiny, určití jedinci se často snaží vytvořit si své vlastní následovníky. Jejich duch nespokojenosti a touha po vyniknutí či uznání se rychle projeví. Ale osoby, které jsou schválenými služebníky Nejvyššího, dále pokorně pomáhají svým spoluvěřícím. Svou řečí a jednáním projevují své přesvědčení, že hlavou křesťanského sboru je Pán Ježíš Kristus. Neztotožní se se skupinami, které vyzdvihují nedokonalé lidi, ani se nepokouší získat uznání pro sebe samé.

Osoby, které jsou skutečně schválenými služebníky Božími, si dávají pozor, aby nepřispěly k vytvoření skupin a nezapletly se do nich. A když takové sekty vzniknou, schválené osoby dělají, co mohou, aby podpořily jednotu a lásku. Ano, milovníci pravdy vyniknou tím, že se vyhýbají stranickému duchu a že stále pomáhají druhým ocenit potřebu jednoty pod vedením hlavy, Ježíše Krista. V tomto ohledu sekty či rozdělení skutečně slouží k určení pravých věřících, osob, jež mají čisté pohnutky.