nemá dostatek moci, aby zabránil duchovnímu vzkříšení těch, kteří zemřeli v Kristu. Nebude jim moci zabránit ani v přístupu do duchovní oblasti, ani ve vstupu do nebe, kde budou s vítězným Ježíšem Kristem.

16. Proč zaznívá „Boží trubka“, když Pán sestupuje z nebe? Kdo ji uposlechne nejprve?

¹⁶ Kristus také sestoupí z nebe „s Boží trubkou“. (1. Tess. 4:16) Trubka v tomto případě není signálem k tomu, aby se vojska shromáždila k válce, k boji proti nepříteli, který by měl být usmrcen. „Boží trubka“ zaznívá v pokojné situaci, totiž k tomu, aby se shromáždil Jehovův lid jako za dnů Mojžíšových, kdy se troubilo na dvě stříbrné trubky, aby se shromáždilo 12 kmenů Izraele. (4. Mojž. 10:1–10) V 1. Korintským 15:52 uvádí apoštol Pavel takový burcující zvuk „trubky“, jíž se svolávalo ke shromáždění, do spojitosti se vzkříšením zemřelých křesťanů. Říká: „ . . . během posledního hlasu trubky. Neboť trubka zazní a mrtví budou vzkříšeni neporušitelní a my budeme proměněni.“ Kdo jsou ti první, kteří uposlechnou tento „poslední hlas trubky“, až zazní jako „Boží trubka“, aby byli mrtví opět shromážděni jako živí? Odpověď nacházíme v 1. Tessalonicenským 4:16: „Ti, kteří jsou mrtví ve spojení s Kristem, vstanou nejprve.“

17. Proč vzkříšení těch, „kteří jsou mrtví ve spojení s Kristem“, je pro lidské oči neviditelné?

¹⁷ Vzkříšení těch, kteří jsou „ve spojení s Kristem“, je však pro lidské oči neviditelné. Proč? Protože tito křesťané zažijí duchovní vzkříšení; každý bude vzkříšen s „duchovním tělem“. (1. Kor. 15:44) Lidský zrak není natolik silný, aby mohl vnímat duchovní těla, a proto vzkříšení těch, kteří ‚zemřeli v Kristu‘, je pro lidi neviditelné. Proto od začátku Kristovy „přítomnosti“ neboli parousie v roce 1914 lidé nespatřili ani jej, ani vzkříšení jeho učedníků.

18, 19. a) Chtěl Pavel v 1. Tessalonicenským 4:17 říci, že tito křesťané před tím, než budou uchváceni, nezemřou? b) V jakém smyslu jsou tedy „uchváceni“? S jakým tělem vystupují do nebe, aby se tam šťastně setkali s Pánem?

¹⁸ Apoštol Pavel mluví o sobě tak, jako by byl naživu na zemi až do této události, která tak obšťastní duchem zplozené křesťany. Říká: „Potom my, žijící, kteří zůstaneme naživu, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích, abychom se setkali s Pánem ve vzduchu, a tak budeme vždy s Pánem.“ — 1. Tess. 4:17.

¹⁹ Pavel tím nechtěl říci, že duchem zplození křesťané, jako byl on, nezemřou a budou se svým lidským tělem „uchváceni“ v doslovném oblaku do nebe. Zemřel. Duchem zplození křesťané, kteří žijí dnes, v době Kristovy „přítomnosti“ neboli parousie, musí rovněž zemřít. Podobně jako semeno, které je zaseto do země, musí být u každého z nich ‚hmotné tělo zaseto‘, když zemřou jako lidé. (1. Kor. 15:44) Jak budou tedy společně s těmi, „kteří jsou mrtví ve spojení s Kristem“ a kteří byli vzkříšeni první, „uchváceni v oblacích“? V tom smyslu, že nebudou muset spát ve smrti, až bude ‚zaseto jejich hmotné tělo‘. Ihned budou duchovně vzkříšeni; zanechají své lidské tělo na zemi a budou vzkříšeni s „tělem duchovním“. S tímto duchovním tělem vystoupí do nebe, aby se setkali se svým pánem. Obzvláště proto mohou být podle Zjevení 14:13 označeni jako „šťastní“.

20. Do jakých „oblaků“ budou „uchváceni“ křesťané, kteří přežijí? Co tím má být naznačeno ohledně jejich odchodu?

²⁰ Co však znamená to, že budou uchváceni „v oblacích“? Oblaka se pohybují vysoko na nebi, a naznačují proto vyvýšení. Pro nás na zemi je kromě toho skryté, co se děje v oblacích nebo nad nimi. Duchovní těla nepotřebují žádná duchovní oblaka, aby pro nás byla neviditelná. V 1. Tessalonicenským 4:17 jsou tedy míněna symbolická oblaka, jimiž zůstává lidskému oku tak říkajíc skryto, že vzkříšení křesťané jsou uchváceni, aby se setkali se svým vysoko vyvýšeným Pánem. Vzpomeňme si na to, že Ježíš Kristus čtyřicátého dne po svém vzkříšení vystoupil do nebe, a když tam vystupoval, „oblak“ jej vzal očím jeho učedníků. — Sk. 1:9.

21. Když Pán sestupuje z nebe, znamená to, že znovu vstupuje do přímého styku se zemí? Kdy skončí „poslední den“, v němž vzkřísí své duchem zplozené učedníky?

²¹ Co to všechno dokazuje? Následující: Pán Ježíš Kristus nesestupuje proto, aby byl opět v přímém styku se zemí. Oblaka, v nichž se podle popisu vzkříšení křesťané setkávají se svým nebeským Pánem, se pohybují vysoko nad zemí. Kromě toho to znamená, že vzkříšení křesťané se setkávají se svým Pánem „ve vzduchu“, nikoli na zemské půdě, ani na Olivové hoře v Jeruzalémě, ani na žádném jiném místě na zemi. Kromě toho „poslední den“, v němž jsou uchváceni, není obyčejný den o 24 hodinách. Je to časové období, které skončí teprve tehdy, až bude k nebeskému životu probuzen poslední duchem zplozený křesťan, který má podíl na „prvním vzkříšení“. (Zjev. 20:4, 6; Jan 6:54) Ze splňování biblických proroctví poznáváme, že již žijeme v tomto zvláštním „posledním dnu“.

Žijeme v „posledním dnu“, ve dnu vzkříšení

1. Pro kterou dobu se po desetiletí očekávalo oslavení ostatku dosud žijících křesťanů? Splnilo se ale tehdy to, co bylo předpověděno v 1. Tessalonicenským 4:16, 17?

„MRTVÍ v Kristu“ budou v „posledním dnu“ vzkříšeni s duchovním tělem — pro lidské oči neviditelně —, a proto vzhledem k tomu, že se to dnes skutečně děje, musíme my, lidé, ‚chodit vírou, nikoli viděním‘. Vzpomínáme si, že nemálo osob si po celá desetiletí myslelo, že k oslavení všech dosud žijících členů křesťanského sboru dojde na konci časů národů, kolem 1. října 1914. (Luk. 21:24) Tehdy se však nestalo nic, co by se podobalo ději popsanému v 1. Tessalonicenským 4:16, 17. Vypukla však válka v nebi, a poražení, satan a jeho démoni, byli rychle svrženi na zemi. (Zjev. 12:7–13) Je zajímavé, že někteří z duchem zplozených křesťanů, kteří žili a působili v roce 1914, jsou ještě v těle mezi námi. Na časovém určení „posledního dne“, dne oslavení duchem zplozeného sboru, bylo zřejmě něco nesprávného.

2, 3. Ve které době má dojít k tomuto oslavení? Jaká otázka proto vzniká ohledně splnění 1. Korintským 15:50–57?

² Bez ohledu na to začala na konci časů národů, v roce 1914, neviditelná „přítomnost“ neboli parousia oslaveného Ježíše Krista. Tak začal čas, kdy se mělo s duchem zplozenými křesťany, kteří ještě žili, stát to, co bylo v 1. Tessalonicenským 4:16, 17 předpověděno pro „poslední den“. — Jan 6:54.

³ Kdy se měla logicky začít splňovat slova z 1. Korintským 15:50–57? Čteme tam: „Tělo a krev nemůže zdědit Boží království ani porušenost nezdědí neporušenost. Podívejte se, říkám vám svatou tajnou věc: Všichni neusneme ve smrti [když pomíjivé lidské tělo umírá], ale všichni budeme proměněni, ve chvíli, v okamžiku, během posledního hlasu trubky. Neboť trubka zazní a mrtví budou vzkříšeni neporušitelní a my [křesťané jako Pavel] budeme proměněni. Neboť to, co je porušitelné, musí obléci neporušenost, a to, co je smrtelné, musí