12. Do jaké míry bylo také ve vidění u Ezechiela 37:1–14 předpověděno takové oživení duchovního ostatku?

¹² Toto oživení ostatku, který měl být ještě naživu, bylo předpověděno také u Ezechiela 37:1–14. Jehova umožnil proroku Ezechielovi, aby ve vidění viděl údolí plné vysušených kostí Izraelitů. Kosti pak byly opět sestaveny a staly se z nich živí Izraelité, kteří byli připraveni odejít ze svého vyhnanství v pohanském Babylóně. O tom, jak se vidění mělo splnit, Jehova řekl: „Hle, otevírám vaše pohřebiště a vyvedu vás z vašich pohřebišť, můj lide [který byl ve vyhnanství v Babylóně], a zavedu vás na izraelskou půdu. A budete muset poznat, že já jsem Jehova, až otevřu vaše pohřebiště a vyvedu vás z vašich pohřebišt, můj lide.“ — Ezech. 37:12, 13.

13. Jak se v nové době splnilo vidění o údolí vysušených kostí? Jak to souhlasí s tím, co se stalo s Ježíšovými učedníky po „polovině týdne“?

¹³ Toto vidění se v nové době splnilo na ostatku duchovních izraelitů tím, že byl na jaře roku 1919 osvobozen z „Velikého Babylóna“, ze světové říše falešného náboženství, a z útlaku jejž působili pomocníci Velikého Babylóna z politických, soudních a vojenských kruhů, kteří všichni jednali na jeho rozkaz. Oživení učedníků, kteří pěstovali společenství s Ježíšem, a jejich osvobození z utlačujícího židovského systému věcí nastalo teprve po jeho smrti, pohřbu a vzkříšení, což mělo pravděpodobně prorocký význam pro časový průběh událostí v nové době. Došlo k tomu bezprostředně po „polovině týdne“, kdy byl Ježíš obětován jako výkupní oběť.

14. Ke které třídě, o níž mluví 1. Tessalonicenským 4:15–17, patří tito oživení novodobí svědkové, kteří byli opět uvedeni do činnosti? Jak je pro ně „poslední den“, o němž mluvil Ježíš, „šťastným“ dnem?

¹⁴ Ostatek duchovních izraelitů, kteří byli v nové době oživeni a jejichž činnost byla obnovena, když se na jaře 1919 opět ujali svědeckého díla, byli ti, o nichž mluvil apoštol Pavel jako o ‚žijících‘, kteří ‚zůstanou naživu do Pánovy přítomnosti‘. (1. Tess. 4:15) Očekávají, že po vydání světaširého závěrečného svědectví o království v průběhu Kristovy přítomnosti zemřou „ve spojení s Pánem“. To se stane v „posledním dnu“, kdy Ježíš, jak řekl, vzkřísí ty zemřelé učedníky, kteří měli tu přednost, že se sytili jeho tělem a pili jeho krev. To pro ně znamená, že budou „uchváceni“, aby se s ním, se svým Pánem, setkali „ve vzduchu“. Toto jejich okamžité vzkříšení k nebeskému životu je pro lidi, kteří zůstanou na zemi, neviditelné, jako by bylo zakryto „oblaky“. Jsou skutečně „šťastní“, protože „od tohoto času umírají ve spojení s pánem“ a nemusí ve spánku smrti čekat na jeho druhý příchod. — Zjev. 14:13; Jan 6:53, 54; 1. Kor. 15:52, 53.

15. Kteří dnes činní spolupracovníci budou při tom, až se členové ostatku, kteří přežili, budou na konci „posledního dne“ loučit? Jaké rozloučeni to asi bude?

¹⁵ Mnozí křesťanští druhové ostatku, „velký zástup“, zde zůstávají. Během „času konce“ a „přítomnosti Pánovy“ spolupracovali s ostatkem duchovních izraelitů při závěrečném svědectví o království, které bylo dáno všem národům. Členové tohoto „velkého zástupu“ doufají, že přežijí „velké soužení“, v němž zanikne nynější světský systém věcí. (Zjev. 7:9, 14) Budou tedy přítomni, až přijde ta šťastná doba, kdy bude poslední člen ostatku duchovních izraelitů ‚uchvácen v oblacích, aby se setkal s Pánem ve vzduchu‘. (1. Tess. 4:17) Jak by to bylo milé, kdyby se „velký zástup“, který žije v tomto „posledním dnu“, ve dnu vzkříšení, mohl rozloučit se členy ostatku, kteří přežili, až na konci tohoto „posledního dne“ skončí svůj pozemský běh! (Jan 6:53, 54) Pravděpodobně to nebude snadné rozloučení; ti, kteří budou odcházet, a ti, kteří zůstanou na rajské zemi, si vzájemně vyjádří lásku. Členové „velkého zástupu“ již nikdy neuvidí ty, kteří se rozloučí se zemí.

16. S kým sice členové „velkého zástupu“ již osobně nebudou mít společnost, ale které nově příchozí budou moci vítat na rajské zemi?

¹⁶ Členové „velkého zástupu“ nebudou sice již mít doslovné společenství s oslavenými členy ostatku, ale útěchou jim bude nespočetné množství nových obyvatel pozemského ráje. Kdo jsou tito lidé a odkud přicházejí? Jsou to další vykoupení lidé, kteří jsou probuzeni z adamovské smrti, ze země „posledního nepřítele“. (1. Kor. 15:26) Jaká to bude radost pro členy „velkého zástupu“, budou-li se moci setkat se vzkříšeným Jobem, Abrahámem, Izákem, Jákobem, Janem Křtitelem, a dokonce s malými dětmi z Betléma, které jejich nepřítel, Herodes Veliký, poslal do říše mrtvých. A jaká to bude radost při shledání s přáteli, kteří patří k „jiným ovcím“ znamenitého pastýře a kteří nepřečkali „velké soužení“, a nezažili začátek tisíciletého panství Kristova! (Zjev. 20:4, 6; Jan 10:16) Budou členové pomazaného ostatku, kteří přežijí „velké soužení“, žít v novém pořádku až do té doby, než nadejde „poslední den“, den vzkříšení pro ty, kteří budou vzkříšeni na zemi? (Jan 11:24) Bible o tom neříká nic určitého.

17. a) Jak bude potom možné označit ty, kteří budou vzkříšeni na zemi, ve srovnání s Kristem? b) V jakém ohledu se budou členové „velkého zástupu“ podobat vzkříšeným, ačkoli nebudou muset být vzkříšeni z hrobu? Jaký požehnaný stav bude panovat na konci Kristova tisíciletého panství?

¹⁷ Tito vzkříšení budou jakoby paběrky ze vzkříšených, z nichž vzkříšený Ježíš Kristus byl „prvním ovocem“. (1. Kor. 15:20, 22, 23) Členové „velkého zástupu“, který přežije, nebudou sice muset být vzkříšeni z hrobů, ale budou se podobat vzkříšeným a budou potřebovat ještě další dobrodiní smiřující oběti Ježíše Krista. Budou muset být odstraněny průvodní jevy zděděné smrti. Bude to skutečně požehnaná doba, až bude do konce tisíciletého panství Kristova pro vykoupené a poslušné lidi včetně členů „velkého zástupu“ „jako poslední nepřítel. . . odstraněna smrt“. Potom bude Jehova Bůh právem „každému vším“. — 1. Kor. 15:26, 28; Zjev. 1:18; 20:11–14.

‚Olovnice v Jehovově ruce‘

Desetikmenná izraelská říše byla přirovnána ke zdi, která sice — jak se zjistilo pomocí olovnice — byla rovná, ale nakonec se začala naklánět. Čteme: „Hle! Jehova se postavil na zdi udělané olovnicí a v ruce měl olovnici. Potom mi Jehova řekl: ‚Co vidíš Amosi?‘ Řekl jsem: ‚Olovnici.‘ A Jehova dále řekl: ‚Hle, kladu olovnici doprostřed svého izraelského lidu. Nadále to již nebudu omlouvat.‘ “ — Amos 7:7, 8.

Měřeno Jehovovými měřítky neboli jeho olovnicí se Izrael, zeď, takříkajíc příliš naklonil neboli nestál kolmo. Nejvyšší již dále chybu svého lidu neodpouštěl ani neomlouval. Jako musí být stržena šikmá zeď, aby se zabránilo tomu, že bude kolemjdoucí zraněn, tak musel přijít Jehovův soud na nevěrnou desetikmennou izraelskou říši.