Když dojde k tragické události

RODINA zřejmě neoplývala hmotnými statky. Přesto měli mnohé, zač mohli být vděční. Měli úrodnou půdu, podnebí bylo po většinu roku příjemně teplé a poloha místa byla ideální.

Jejich město Naim bylo krásně zasazeno v úrodné pláni Esdrelon na severozápadní straně pahorku More. Z domu mohla rodina hledět přes zelené údolí na půvabně zalesněné galilejské vrchy vzdálené jen několik kilometrů. A v dáli se tyčil zasněžený vrcholek hory Hermon a byly vidět libanonské hory. Jak příjemné bylo na konci dne usedat na plochou střechu domu a pozorovat krajinu — jen tak ve třech — manžel, manželka a jejich synek!

Pak došlo jednoho dne k tragické události — manžel zemřel. Hořký zážitek! Už více nebudou pokojné společné večery. Žena však nalezla útěchu v tom, že má ještě syna. Její naděje, tužby a ctižádost se upnuly k jeho budoucnosti. Tak opět našla v životě smysl a cíl.

Pak ale došlo k další tragické události. Zemřel i syn. Teď již neměla v kom nalézt útěchu. Vdovin žal byl veliký, když připravovali synovo tělo k pohřbu.

Snad znáš ten pocit prázdnoty, který přichází se ztrátou milovaného člověka. Jak sklíčeně a bezmocně se cítíš! Smrt je skutečně hořký nepřítel. Při takových příležitostech má člověk velkou starost o budoucnost mrtvých. Je pro ně skutečně nějaká naděje?

Představ si, že by mohl někdo přijít, vzít tvého drahého za ruku a opět ti ho vrátit živého a zdravého. Jakou bys měl radost! Jak podivuhodné by to bylo!

‚Ale to je nemožné,‘ řekneš. Pravda, za našeho života se to nikdy nestalo. Ale už se to stalo, dříve. Ženy přijímaly zpět své mrtvé vzkříšením.

Kdy se to stalo? Proč tomu můžeme věřit? Co to pro nás znamená dnes?

Je možné zvítězit nad smrtí?

UVAŽOVAL jsi někdy o účinku, jaký měl na lidské dějiny Ježíš Kristus? Samotný kalendář, který většina lidí na Západě používá, se opírá o rok, v kterém se domněle narodil. Jak poznamenává „The World Book Encyclopedia“: „Data před tímto rokem jsou značena př. Kr. čili před Kristem. Data po tom roce jsou značena A. D. čili anno Domini (léta Páně).“

Proč je Ježíš tak dobře známý? Jedním z důvodů jsou podivuhodné zázraky, které činil v oblasti Galileje. Tento kraj ležel v severní části republiky Izrael. O této oblasti napsal Josephus Flavius, židovský historik prvního století: „Půda je všeobecně bohatá a plodná a plná stromů všeho druhu. . . Navíc jsou zde hustě rozseta města.“ Prohlašoval, že „v Galileji je dvě stě čtyřicet měst a vesnic“.

Uprostřed těchto mnoha měst a vesnic Ježíš Kristus kázal a činil své ohromující zázraky. Ačkoli biblický záznam se zmiňuje jménem jen o několika z těchto měst, Ježíš jich obešel mnoho, protože inspirovaná zpráva o jeho kázání v této oblasti říká: „Ježíš se vydal na cestu všemi městy a vesnicemi, vyučoval v jejich synagógách a kázal dobré poselství o království a léčil všechny druhy nemocí a všechny druhy tělesných vad.“ — Mat. 9:35.

Mnoho Galilejců, kterým Ježíš kázal, ho znalo, protože byl vychován přímo uprostřed nich — ve vesničce Nazaretu, která ležela v kopcích asi 24 kilometry jihozápadně od Galilejského moře.

JEŽÍŠOVA NÁVŠTĚVA V NAIM

Bylo to v roce 31 n. l., ve druhém roce Ježíšovy služby, když ve městě Naim zemřel syn jedné vdovy. Toto město leželo jen nějakých osm až devět kilometrů jižně od Nazaretu, vsi, kde bydlel Ježíš. V době mladíkovy smrti kázal Ježíš na severním pobřeží Galilejského moře, kde právě pronesl své slavné Kázání na hoře.

Bible říká, že po skončení kázání Ježíš „vešel do Kafarnaum“. Za svého pobytu v tomto pobřežním městě uzdravil otroka jednoho důstojníka. „Krátce nato [nebo, jak říkají staré rukopisy, „Druhého dne“] cestoval do města nazvaného Naim a jeho učedníci a velký zástup cestoval s ním.“ — Luk. 7:1–11, „Překlad nového světa“, vydání z r. 1971, pozn. pod čarou.

Tato cesta na jihozápad z Kafarnaum do Naim měřila více než 30 kilometrů; byl to tedy celodenní pochod, za který by se nemuseli stydět ani lidé zvyklí chodit pěšky delší úseky. Ježíš a jeho zástup překročili údolí a blížili se k městu. Zpráva pak říká: „Jakmile se dostal blízko městské brány, tu vynášeli mrtvého, jediného syna své matky. Byla kromě toho vdova. Byl s ní také značný zástup z města. A když ji Pán zahlédl, pojala ho lítost k ní.“ — Luk. 7:12, 13.

O tomto setkání napsal ve své knize „Sinaj a Palestina“ Arthur P. Stanley, který toto místo navštívil v minulém století: „Na severním svahu. . . jsou zříceniny vesnice Naim. . . Mohla mít jen jediný vchod, ten, který se otvírá na nerovném úbočí kopce směrem na planinu. Na tomto příkrém svahu, ‚blízko brány‘ se máry zastavily. . . , když podle východního zvyku ‚vynášeli mrtvého‘. Je to místo, které se nevryje do paměti ničím zvláštním nebo pozoruhodným; ale jelikož si může nárokovat právo na věrohodnost, že se tam ona dojemná příhoda udála, a obvod, ve kterém se mohla stát, je velmi malý, může se řadit mezi nejzajímavější místa, o nichž evangelia vyprávějí.“

Jiný návštěvník tohoto místa v 19. století, J. W. McGarvey, napsal ve své knize „Biblické země“: „Naim se choulí na svahu, který strmě sestupuje asi 60 stop do planiny k severu. Na jeho západním konci se k němu blíží úzkým údolím silnice od severu. Dále jsou nějaké hrobky vytesané z kamene. . . Jak se Ježíš blížil k městské bráně směrem od Kafarnaum, kde byl předešlého dne, vycházel průvod nesoucí vdovina syna k tomuto pohřebišti. A tak se stalo, že se potkali.“

OHROMUJÍCÍ ZÁZRAK

Když Ježíš potkal truchlící zástup a ženu zdrcenou hořem, byl pohnut lítostí. Její nesmírný zármutek ho hluboce dojal. S něhou, a přece s pevností, jež vlévala důvěru, jí tedy řekl: „Přestaň plakat.“ Jeho vystupování a jednání upoutalo pozornost zástupu, takže ‚sotva přistoupil a dotkl se már, nosiči se zastavili‘. Všichni museli být zvědavi, co Ježíš udělá.

Je pravda, že více než o rok dříve proměnil Ježíš ve vesnici Káni, několik kilometrů na sever, při svatební hostině vodu ve víno. A je také pravda, že někteří truchlící mohli slyšet zprávy, jak Ježíš zázračně uzdravil choroby lidí v nedalekých městech a vesnicích. Ale podle toho, co naznačuje inspirovaný biblický záznam, nevzkřísil Ježíš ještě nikoho z mrtvých. Dokáže něco takového?

Ježíš oslovil mrtvého a přikázal: „Mladíku, říkám ti: Vstaň!“ A div divů! „Mrtvý se posadil a začal mluvit, a on ho dal matce.“

Pozoruhodná věc! Představ si, jak se musela cítit ta žena. Jak by ses cítil ty? Co může člověk za takových okolností vůbec říci? ‚Děkuji ti, žes mi vzkřísil syna?‘ Všechna slova by se zdála nepřiměřená pro vyjádření vděčnosti za takový čin. Opravdu zázrak!

„Všech se zmocnila bázeň a oslavovali Boha a říkali: ‚Povstal mezi námi velký prorok‘ a ‚Bůh obrátil svou pozornost ke svému lidu‘. A toto poselství se rozšířilo do celé Judeje a celé okolní krajiny.“ Ježíš byl zjevně velkým prorokem od Boha. — Luk. 7:13–17.

ZASLÍBENÝ MUŽ, KTERÝ ČINÍ ZÁZRAKY?

O patnáct set roků dříve konal Boží mocí ohromující zázraky prorok Mojžíš. Rozdělil dokonce Rudé moře, aby celý izraelský národ prošel suchou nohou. Byl však prorokován příchod ještě většího činitele zázraků. Mojžíš řekl pod Boží inspirací: „Proroka jako jsem já, z tvého vlastního středu, z tvých bratrů, toho ti vzbudí Jehova, tvůj Bůh — jemu byste měli naslouchat.“ (5. Mojž. 18:15) Proto bylo v prvním století otázkou: ‚Je tento Ježíš z Nazaretu Božím prorokem, jehož příchod byl předpovězen?‘

Jan Křtitel věřil, že jím Ježíš je. Viděl, jak na Ježíše sestupuje Boží duch, když ho před necelými dvěma roky pokřtil v řece Jordánu. (Jan 1:32–34) Nyní byl Jan v žaláři, uvězněn už asi rok Herodem Antipou, protože veřejně odhalil jeho cizoložný poměr, který měl s manželkou svého bratra.

V žaláři tedy „Janovi jeho učedníci podali o všem zprávu“, a to zejména o vzkříšení vdovina syna. Když tuto zprávu slyšel, „Jan si tedy předvolal nějaké dva ze svých učedníků a poslal je k Pánovi, aby řekli: ‚Jsi ten Přicházející, nebo máme očekávat jiného?‘ “ — Luk. 7:18, 19; Mat. 11:2, 3.

To neznamenalo, že by Jan pochyboval, že Ježíš je zaslíbeným prorokem. Ale když slyšel tuto pozoruhodnou zprávu o navrácení vdovina syna k životu, přál si dostat přímo od Ježíše slovní prohlášení o jeho mesiášské totožnosti. Byl by se rád dozvěděl, má-li přijít ještě někdo, jakýsi následovník, který by dokončil splňování všech věcí, které měl podle předpovědi vykonat Boží Mesiáš.

Dva Janovi učedníci přišli k Ježíšovi a přednesli mu Janovu žádost. Dále záznam říká: „V tu hodinu [Ježíš] vyléčil mnohé z nemocí a obtížných chorob a od zlých duchů a daroval mnoha slepým zrak. Proto odpověděl a řekl těm dvěma: ‚Jděte, podejte Janovi zprávu o tom, co jste viděli a slyšeli: slepí přijímají zrak, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni a hluší slyší, mrtví jsou kříšeni, chudým se vypráví dobré poselství. Šťastný je ten, kdo o mne neklopýtá.‘ “ — Luk. 7:20–23.

To byla pro Jana jistě povzbudivá zpráva. Byl to důkaz, že Ježíš skutečně koná pozoruhodné skutky, jimiž se měl vyznačovat prorok předpovězený Mojžíšem. Ještě nikdy neprojevil člověk takovou zázračnou moc! Jan tedy sice zůstával v žaláři, ale měl ujištění, že Ježíš je tím jediným prorokem, který splňuje, co Mojžíš předpověděl.

Je to zcela nesporné. I nad smrtí je možné zvítězit, jako v případě mrtvého syna vdovy z Naim.

Co to znamená pro nás?

AČKOLI dnes není žádný Boží prorok činící zázraky, který by mohl křísit mrtvé, přece se můžeme zcela spolehnout na to, že našim drahým zemřelým bude brzy vrácen život.

Krátce před návštěvou v Naim, když se Ježíš časně zjara roku 31 n. l. v Jeruzalémě účastnil židovského pasach, učinil pozoruhodný slib ohledně vzkříšení mrtvých. Do té doby zřejmě nikoho nevzkřísil. Přesto řekl: „Jako totiž Otec křísí mrtvé a obživuje je, tak i Syn obživuje ty, které chce. Jako má tedy Otec život sám v sobě, tak udělil i Synu, aby měl život sám v sobě. A dal mu moc soudit, protože je Syn člověka. Nedivte se tomu, neboť přichází hodina, kdy všichni v pamětních hrobkách uslyší jeho hlas a vyjdou, ti, kteří konali dobré věci, ke vzkříšení života, ti, kteří konali hanebnosti, ke vzkříšení soudu.“ — Jan 5:21, 26–29.

Náboženští odpůrci, ke kterým Ježíš mluvil, mu nevěřili. I když se po celé Judeji začaly šířit spolehlivé zprávy, že Ježíš v Galileji vzkřísil vdovina syna, odmítali věřit. O dva roky později, když Ježíš vzkřísil svého přítele Lazara, byli ve skutečnosti tak rozhněváni, že mu ukládali o život. Dokonce „se nyní uradili, že zabijí i Lazara, protože kvůli němu. . . mnozí Židé. . . uvěřili v Ježíše“. — Jan 12:10, 11; 11:38–53.

Jenom proto, že v prvním století někteří odmítali přijmout záplavu svědectví, že Ježíš byl předpovězeným Božím prorokem, ovšem nemáme dnes důvod, abychom byli skeptičtí a nevěřili v Ježíšův slib vzkříšení. Ježíšova slova jsou spolehlivá. Dokáže udělat, co slíbil. Když vzkřísil vdovina syna, prokázal tím, že „obživuje ty, které chce“.

Proto dnes máme všechny důvody důvěřovat Ježíšovu slibu, že „všichni v pamětních hrobkách uslyší jeho hlas a vyjdou“. Skutečnosti svědčí, že čas k tomu je již na dosah. Od roku 1914 vidíme, jak se v naší generaci splňují všechny věci, jimiž se podle Ježíše a jeho apoštolů měly vyznačovat „poslední dny“ tohoto systému věcí. Světová válka, nedostatek potravin, nákazy, zemětřesení, bezzákonnost, zločinnost — to vše je na denním pořádku. Konec tohoto zlého systému je nesporně blízký. — Mat. 24:3–14; Luk. 21:10, 11; 2. Tim. 3:1–5; 2. Petra 3:3, 4.

Až přijde konec, proběhne zde na zemi vzkříšení. Budeš-li prokazovat víru, můžeš se toho dožít. Uvidíš, jak slavný čas to bude! Jak šťastné bude opětné setkání vzkříšených mrtvých s jejich drahými! Pak se splní slib: „[Bůh] pohltí skutečně smrt navždy a svrchovaný Pán Jehova jistě setře slzy se všech tváří.“ — Iz. 25:8.

Je jméno skutečně důležité?

TO je otázka, kterou mnozí vznášejí při rozhovoru o Božím jménu. „Bůh je Bůh,“ říkají. „Proč tedy potřebujeme jméno?“

„Ilustrovaný biblický slovník“, vydaný v roce 1980 nakladatelstvím Tyndale House, poznamenává o významu jména v biblických dobách: „Zkoumání slova ‚jméno‘ v SZ [Starém zákoně] odhalí, jak mnoho v hebrejštině znamená. Jméno není pouhou nálepkou, ale označuje skutečnou osobnost toho, komu náleží. Může být odvozeno od okolností jeho narození (1. Mojž. 5:29) nebo zrcadlit jeho charakter (1. Mojž. 27:36). A když nějaká osoba vloží své ‚jméno‘ na věc nebo na jinou osobu, přijímá ji pod svůj vliv a ochranu.“

Potom slovník o Božím jménu prohlašuje: „Jahve tedy na rozdíl od Elohim [Bůh] je vlastní jméno, jméno Osoby, třebaže ta Osoba je božská. Jako takové má své vlastní ideologické zařazení; představuje Boha jako Osobu, a tak ho uvádí do vztahu k jiným, lidským osobnostem. . . a mluví k patriarchům jako přítel k příteli.“

Jediný způsob, jak se tedy kdokoli může přiblížit k Bohu a mít k němu osobní vztah, je ten, že ho pozná jménem Jahve nebo Jehova a že se naučí používat tohoto jména s úctou při jeho uctívání. (Jan 17:26) Ano, takoví se ‚dostávají pod jeho vliv a ochranu‘, neboť Jehova sám řekl: „Budu jej chránit, protože poznal mé jméno.“ — Žalm 91:14.

Pevně se drž „dobrého poselství“!

‚Držíte se ho, ovšem jestliže jste se nestali věřícími bezúčelně.‘ — 1. Korinťanům 15:2.

1. Proč se Pavel horlivě zastával vzkříšení?

APOŠTOL Pavel předkládá jako vyvrcholení svého prvního dopisu Korintským mistrovskou rozpravu o vzkříšení. Proč se tak horlivě zastává vzkříšení? Mělo to tehdy svůj důvod. Tehdejší korintští křesťané byli obklopeni chamtivým, nemravným světem, a někteří již dokonce upadli do ďáblových léček. Pavel nechtěl, aby se jeho milovaní bratři stali „věřícími bezúčelně“, protože by to pro ně znamenalo zničení. Chtěl naopak, aby stáli pevně v ‚dobrém poselství‘, které jim oznámil.

2. a) Proč bychom dnes měli tvrdě pracovat v zájmu „dobrého poselství“? b) Jak je vzkříšení spjato s „dobrým poselstvím“?

² Stejně i dnes žijeme ve světě, který nezná Boha. Proto my, kteří jsme „vložili svou naději v živého Boha“, musíme tvrdě pracovat a musíme vynakládat úsilí v zájmu „dobrého poselství“. (1. Tim. 4:10) Toto „dobré poselství“ se nyní soustřeďuje na zřízené „království našeho Pána [Jehovy] a jeho Krista“. Kristus Ježíš a jeho 144 000 spolukrálů dosahují tohoto království, nebeské hory Siónu, právě vzkříšením. A také velká většina lidstva se právě vzkříšením dostane do pozemské říše království. (Zjev. 11:15; 14:1; 20:12) Vzkříšení se tedy stává vynikajícím charakteristickým rysem „dobrého poselství“.

NADĚJE NA VZKŘÍŠENÍ

3. V čem je rozpor mezi učením o vzkříšení a učením o nesmrtelnosti duše?

³ Co je tedy tato naděje na vzkříšení? Není to naděje založená na domnělé nesmrtelnosti duše, jak se tomu učí ve světové říši falešného náboženství, jak uvnitř, tak i vně křesťanstva. Nikoli, je to naděje pro smrtelné duše! Slovo „vzkříšení“ (řecky anastasis) se v Křesťanských řeckých písmech vyskytuje asi čtyřicetkrát. Znamená ‚opětné povstání k životu‘. Má-li člověk opět povstat k životu, musí být nejdříve mrtvý, protože život je opakem smrti. — 5. Mojž. 30:19, 20; Iz. 38:17–19.

4. Co ukazuje, že Židé v raných dobách nevěřili v lidskou nesmrtelnost ale v pozemské vzkříšení?

⁴ V Hebrejských písmech neexistuje nauka o lidské nesmrtelnosti. Taková představa byla Židům naprosto cizí. Existuje však mnoho náznaků, že Židé věřili v pozemské vzkříšení. Právě proto zřejmě vyvozovali, že Ježíš by mohl být vzkříšený ‚Jan Křtitel, Eliáš, Jeremiáš nebo jiný z proroků‘. — Mat. 16:14.

5. Na jakou vyhlídku se v souladu s Božím předsevzetím těšil Abrahám a jiní Boží služebníci ve starověku?

⁵ Apoštol Pavel popisoval věrný způsob života Ábela, Enocha, Noema a domácnosti Abrahámovy, a potom nám říká: „Ti všichni zemřeli ve víře, ačkoli neobdrželi splnění těch zaslíbení, ale viděli je zdaleka a vítali je a veřejně oznamovali, že jsou cizinci a dočasní usedlíci v zemi.“ Vzhlíželi vstříc vzkříšení, jež bude na zemi pod panstvím „města, které má skutečné základy“ — Božího království pod Mesiášem. Když byl věrný Abrahám zkoušen ve spojitosti s obětováním Izáka, „počítal. . . s tím, že Bůh je schopen dokonce ho vzbudit z mrtvých“. Abrahám také věřil slibu, který mu Bůh dal, že „prostřednictvím tvého semene si budou jistě žehnat všechny národy země“. Je logické, že převážná většina lidí z těchto národů bude muset být vzkříšena, aby se mohli těšit z takových požehnání prostřednictvím tohoto „semene“. — 1. Mojž. 22:18; Žid. 11:4–19.

6. Co naznačují slova Jobova a slova synů Chóreho ohledně vzkříšení?

⁶ Job, který žil později a zachovával ryzost, položil otázku: „Jestliže tělesně schopný muž zemře, může opět žít?“ Job věřil, že to je možné. Tuto víru naznačil tím, že prosil Boha, aby jej ukryl v šeolu (ve společném hrobu lidstva) a aby si na něj vzpomněl v určený čas. (Job 14:13–15) V Žalmu 45:16 (45:17, „KB“) prorokovali synové Chóreho, že Mesiáš bude mít „syny“, které během svého tisíciletého panství ustanoví za „knížata po celé zemi“. Mezi těmito „syny“ budou jeho „předkové“, kteří toho budou hodni a pro něž se on stane otcem tím, že je vzkřísí z mrtvých. — Mat. 1:1–16; Luk. 3:23–38.

7. a) Jak podporují spisy proroků naději na pozemské vzkříšení? b) Proč bude vzkříšení Daniela a jiných „lepší vzkříšení“?

⁷ Inspirovaní proroci také mluvili o vzkříšení a rozuměli tím vzkříšení na zemi. (Iz. 25:8; 26:19; Oz. 13:14) Když byl Daniel již starý a blížila se jeho smrt, dostal slib: „Budeš odpočívat, ale vstaneš ke svému určení na konci dnů.“ (Dan. 12:13) Daniel, který ‚vírou. . . [dokonce] zacpával tlamy lvům‘, vzhlížel k „lepšímu vzkříšení“. Mělo to být vzkříšení k životu pod Božím zřízeným královstvím, na rozdíl od toho, co způsobil Eliáš, Elizeus, Ježíš a apoštolové, když vzkřísili osoby, jež později opět zemřely. — Žid. 11:33, 35.

8. Jakou naději na vzkříšení chovali poslové Janovi a Marta?

⁸ Když Ježíš zahájil svou službu, poslal Jan Křtitel, který byl ve vězení, své posly, aby se zeptali, zda Ježíš je skutečně Mesiáš. Ježíš vykonal další zázračná uzdravení a potom jim řekl: „Jděte, podejte Janovi zprávu o tom, co jste viděli a slyšeli: Slepí přijímají zrak, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni a hluší slyší, mrtví jsou buzeni, chudým se vypráví dobré poselství.“ (Luk. 7:19–23) Ježíš tedy nejen potvrdil, že je Mesiáš, ale také vzbuzoval víru v to, co vykoná prostřednictvím svého království, že dokonce bude i křísit mrtvé. Lidé tomu rozuměli tak, že to bude vzkříšení na zemi. Stejně tomu rozuměla i Marta, když později řekla Ježíšovi o mrtvém Lazarovi: „Vím, že vstane při vzkříšení v posledním dnu.“ — Jan 11:24.

NEBESKÉ VZKŘÍŠENÍ

9. Jak mohl Lazar získat naději na nebeské vzkříšení?

⁹ Kdyby byl Ježíš tehdy nevzkřísil Lazara, byl by měl skutečně pozemskou naději. Ježíš však vykonal tento zázrak a přechodně přivedl Lazara zpět z mrtvých. Lazar bezpochyby žil dále i po letnicích roku 33 n. l., a to by znamenalo, že od svého Pána dostal ještě další projev přízně. Onoho dne letnic by totiž byl zplozen Božím duchem k naději na nebeský život, s vyhlídkou na nebeské vzkříšení. Jak byla otevřena tato možnost?

10. Jaký mylný názor vznikl v Pavlově době? Jak jej ale Pavel odmítl?

¹⁰ Apoštol Pavel ve svém prvním dopise korintským křesťanům mluví o vzkříšení. Někteří v tomto sboru tvrdili, že „není vzkříšení mrtvých“. Zřejmě zastávali názor, že žijící křesťané již zažili nějaký druh duchovního „vzkříšení“, a někteří to možná kombinovali s Platónovou filozofií o nesmrtelnosti duše. Ať byly podrobnosti jejich chybného názoru jakékoli, Pavel považoval za vhodné ‚usměrnit je‘ tím, že jim předložil mistrovské důkazy ve prospěch pravého učení o vzkříšení. Zdůraznil ‚dobré poselství, jehož prostřednictvím jsou také zachraňováni‘. — 1. Kor. 15:1, 2, 12.

11. Jak je „dobré poselství“ spjato s nadějí na vzkříšení?

¹¹ Co je toto „dobré poselství“? Soustřeďuje se kolem Krista. Pavel zahrnuje mezi nejdůležitější ‚první věci‘ tu skutečnost, že Kristus zemřel, byl pohřben, byl vzbuzen a objevil se, nejprve Kéfovi (Petrovi), potom rozmanitým způsobem pěti stům a mnoha jiným osobám a nakonec samotnému Pavlovi. Opravdu, Kristus byl vzkříšen v duchu! (1. Petra 3:18) Pavel dvakrát zdůraznil, že tyto vzrušující události nastaly „podle Písem“. Tím bylo potvrzeno všechno, co Jehovovo slovo prorokovalo ohledně Mesiáše. Naše víra by byla zbytečná, kdyby nebyla zakotvena ve skutečnosti, že Ježíš Kristus byl vzkříšen. — 1. Kor. 15:3–8, 17.

„KAŽDÝ VE SVÉM POŘADÍ“

12. Jak se Kristus stal „prvotinou“?

¹² Apoštol dále uvádí souvislost mezi vzkříšením a záměry Jehovova království. Pavel s důvěrou prohlašuje: „Kristus však byl vzbuzen z mrtvých, prvotina z těch, kteří usnuli ve smrti.“ Jestliže Kristus je „prvotina“, pak musí být i jiní vzkříšeni, „ale každý ve svém pořadí“. Ostatní musí čekat, dokud Kristus nebude ‚přítomen‘ s královskou mocí. Tehdy vykupitel, Ježíš Kristus, začne ‚oživovat‘ ty, kteří „umírají“ nebo již zemřeli následkem hříchu zděděného po Adamovi. — 1. Kor. 15:20–23.

13. Jak postupuje vzkříšení podle „pořadí“?

¹³ Po Kristu bude „ve svém pořadí“ vzkříšeno 144 000 pomazaných dědiců království, kteří až do smrti šli v Ježíšových stopách. Toto vzkříšení začíná „během jeho přítomnosti [řecky parousía]“, která začala v bouřlivém roce 1914. Malý počet zbývajících Kristových duchovních „bratrů“ stále ještě slouží na zemi, a ti budou také vzkříšeni v tomto „pořadí“, „v okamžiku“ při své lidské smrti. Tak bude celý ‚[duchovní] Boží izrael‘ shromážděn k nebeskému království. — 1. Kor. 15:22, 23, 50–52; Žid. 2:10–13; Zjev. 7:4–8; Gal. 6:16.

14. Jak znázorňuje Pavel nebeské vzkříšení?

¹⁴ Apoštol krásně znázorňuje smrt a vzkříšení duchem zplozených křesťanů. Ve srovnání poukazuje na smrt pouhého zrna pšenice nebo něčeho jiného, z čeho vzchází nová rostlina. Ano, tělo se „zasévá. . . v porušenosti“ a je „vzbuzeno v neporušenosti“ jako nádherné duchovní tělo, jež ‚nese obraz posledního Adama‘ — Pána Ježíše Krista. — 1. Kor. 15:35–49.

15. Kde dojde k „lepšímu vzkříšení“? Kdo sem patří?

¹⁵ Má však být v náležitém pořádku vzkříšeno jedině těchto 144 000 a jeden, včetně Krista? Rozhodně ne! V Židům 11:40 je nám totiž řečeno, že jejich vzkříšení je „něco lepšího“, nebeský duchovní stav. Ten je lepší než co? Lepší než stav získaný při vzkříšení, jež nastává dále podle pořadí! Toto vzkříšení se musí vztahovat na ty, kteří budou ‚ustanoveni za knížata po celé zemi‘ a kteří budou logicky mezi prvními, kdo budou vzkříšeni na zemi po Jehovově rozhodném vítězství v armageddonské bitvě. Tak se budou moci ujmout svých určených povinností na „nové zemi“ — v teokratické společnosti Božího lidu na očištěné zemi. Jim patří „lepší vzkříšení“, protože k němu dojde pod Božím královstvím, s vyhlídkou na věčný život pro vzkříšené. Očekáváme, že v této časové skupině budou věrní Bohu oddaní křesťané, kteří mají dnes pozemskou naději a umírají z nejrůznějších příčin dříve, než nadejde „nová země“. — Iz. 32:1; Zjev. 16:14, 16; 21:1, 3, 4.

SKUPINA, KTERÉ JE PROJEVOVÁNA PŘÍZEŇ

16. Která jiná skupina se těší zvláštní přízni? Na jakých výsadách se podílejí?

¹⁶ Jedné skupině je však projevována zvláštní přízeň. Kdo to je? Je to „velký zástup“, který apoštol Jan dosti podrobně popisuje ve Zjevení 7:9–17. Mají naději na věčný život na „nové zemi“. Jako skupina projdou „velkým soužením“, aniž budou muset zemřít. Je to cenná výsada, kterou získají za to, že „vyprali svá roucha a vybílili je v Beránkově krvi“. V tomto nejdůležitějším závěru „posledních dnů“, kdy musí být národům a lidem na zemi poskytováno zvučné svědectví, je vidět, jak tento „velký zástup“, v němž je nyní více než 2 300 000 osob, vykonává tuto „svatou službu“ v pozemských nádvořích Jehovova uspořádání pro uctívání. Tento „velký zástup“ nepociťuje „sálavé vedro“ božského soudu. Proč? „Protože Beránek [Ježíš Kristus], který je uprostřed [nebeského] trůnu, je bude pást a povede je k pramenům vod života. A Bůh setře každou slzu s jejich očí.“

17. a) Jaká radost očekává „velký zástup“? b) Jak bude zázrak vzkříšení postupovat ke svému závěru?

¹⁷ „Velký zástup“ bude mít bezpochyby velkou radost, až vstoupí na očištěnou zem a bude vítat vzkříšené věrné lidi. Potom v Božím určeném čase a podle náležitého uspořádání přijdou ve všeobecném vzkříšení na zem i miliardy lidí, kteří jsou v „pamětních hrobkách“. (Jan 5:28, 29; Zjev. 20:12) Až začne působit společnost „nové země“ a Kristus a jeho spoluvládci uplatní dobrodiní jeho vykupující oběti na lidstvo tím, že je uzdraví a pozvednou k dokonalosti po duševní i tělesné stránce, bude panovat velká radost mezi šťastnými sjednocenými rodinami lidstva. — Iz. 65:17, 18; 2. Petra 3:13.

18. Jak bude úplně splněno Boží velkolepé předsevzetí vzhledem k naší Zemi?

¹⁸ Tisíc let pomine jako jeden den, alespoň z Jehovova stanoviska. (2. Petra 3:8) Země bude naplněna dokonalým lidstvem, jak to bylo Jehovovým předsevzetím, když stvořil prvního člověka, asi o 7 000 let dříve. Jeho 7 000 let trvající „den“ odpočinku bude u konce a nevyjde naprázdno, protože Boží velkolepé předsevzetí s naší Zemí bude splněno. Co se stane dále?

19. Co se stane, až bude zničen „poslední nepřítel“?

¹⁹ Apoštol Pavel nám říká: „Potom konec, až [Kristus] odevzdá království svému Bohu a Otci, když obrátil vniveč všechnu [odporující] vládu a všechnu autoritu a moc. Musí totiž vládnout jako král, dokud mu Bůh nepoloží všechny nepřátele pod nohy. Jako poslední nepřítel má být smrt obrácena vniveč. . . potom se také sám Syn podřídí tomu, který mu podřídil všechno, aby Bůh byl každému vším.“ (1. Kor. 15:24–28) Tehdy bude propuštěn satan, jak je to popsáno ve Zjevení 20:7–10, aby jednotlivě vyzkoušel ryzost zdokonaleného lidstva. On a každý, kdo jej bude následovat, bude pak uvržen do symbolického „ohnivého jezera“, které znamená věčné zničení.

20. Jaká nádherná vyhlídka bude čekat lidstvo, až skončí Boží den odpočinku?

²⁰ V té době skončí Boží den, „v němž [Bůh] odpočívá od všeho svého díla“ vzhledem k pozemskému stvoření. Proto bezpochyby přistoupí k novým dílům, která se budou rozvíjet po celou věčnost. Radostní obyvatelé země nebudou nikdy prožívat nějakou nezajímavou chvíli, stále se budou radovat ze svěží a mladistvé síly a budou se podílet na každé činnosti, kterou jim Bůh podle svého předsevzetí určí. — 1. Mojž. 2:3; Iz. 66:22.

ŽIVOTNĚ DŮLEŽITÉ

21. Jak můžeme mít užitek z Pavlova dokazování v 1. Korintským, 15. kapitole?

²¹ Musíme se ‚držet dobrého poselství‘, včetně naděje na vzkříšení, protože vzkříšení je pro všechny Boží služebníky životně důležité. Věrní mužové a ženy ve starověku věřili v pozemské vzkříšení a těšili se na ně. (Žid. 11:13–16) Kristus Ježíš byl vzbuzen jako „prvotina“ vzkříšení, jak to dotvrdily stovky očitých svědků. Pomazaní, duchem zplození křesťané „v celém stvoření, jež je pod nebem,“ kázali jak v apoštolských, tak i v dnešních dobách, takže „dobré poselství“ o vzkříšení obletělo zeměkouli. (Kol. 1:23) A protože zbývající pomazaní končí svůj pozemský běh a mají získat svou nebeskou odměnu, ujímá se „velký zástup“, který má zase naději na věčný život na zemi, oznamování „dobrého poselství“ o království. — Mat. 24:14.

22. Jaké závěrečné napomenutí dává Pavel ve svém dopise? Proč se jím máme řídit?

²² Jakou výsadu mají všechny tyto skupiny, když dosahují svých cílů, každý ve svém vlastním pořadí! Máme dnes opravdu všechny důvody, abychom se řídili Pavlovým dalším napomenutím: „Zůstaňte bdělí, stůjte pevně ve víře, chovejte se jako muži, posilněte se. Ať se všechny vaše záležitosti dějí v lásce.“ (1. Kor. 16:13, 14) Tak budeme věřícími a bude to mít dobrý účel.

Můžeš odpovědět na tyto otázky?

◆ Co ukazuje, že muži a ženy, kteří měli víru v raných dobách, se těšili na vzkříšení na zemi?

◆ Když byl Kristus vzkříšen jako „prvotina“, kolik dalších má „ve svém pořadí“ podíl na nebeském vzkříšení?

◆ Kdy a v jakých skupinách bude probíhat vzkříšení na zemi?

◆ Jak má jedna třída zvláštní přízeň, když dostane život na zemi bez vzkříšení?

◆ Co musíme všichni dělat, abychom se nestali „věřícími bezúčelně“?

[Praporek na straně 7]

Světová říše falešného náboženství soustřeďuje svou naději na platónské učení, že všechny duše jsou nesmrtelné.

[Praporek na straně 8]

Pravé křesťanství se drží biblické naděje, že duše, jež nejsou při vědomí, budou vzkříšeny ze stavu označovaného jako hrob.

Horliví pro ‚Pánovo dílo‘

‚Staňte se stálými, nepohnutelnými, vždy mějte mnoho práce v Pánově díle.‘ — 1. Korinťanům 15:58.

1. Proč by pro nás naděje na vzkříšení měla mít skutečný význam?

NADĚJE na vzkříšení by pro každého z nás měla být vždy velkým podnětem. Nepřítel, smrt, se dotýká života každého z nás přímo nebo nepřímo, v různých dobách. Když umírají ti, které milujeme, můžeme uvažovat o Jehovových velkolepých předsevzetích, abychom „netruchlili jako ostatní, kteří nemají žádnou naději“. Můžeme věřit, že mrtví opět vstanou, stejně jako vstal z mrtvých Ježíš. (1. Tess. 4:13, 14) Také můžeme s jistotou očekávat, že kdybychom sami zemřeli, Jehova si na nás při vzkříšení vzpomene, pokud jsme věrně jednali podle své oddanosti jemu. — Jan 5:28, 29; 6:40.

2. Jaký bychom měli mít postoj k životu, vezmeme-li v úvahu Kazatele 9:11?

² Tyto „poslední dny“ se rychle blíží ke svému konci, a proto mnozí z nás doufají, že přežijí „velké soužení“, aniž budou muset zemřít. (Mat. 24:21; 2. Tim. 3:1) Ale jak rychlé, tak i mocné, moudré a ty, kteří mají porozumění — „všechny. . . postihuje čas a nepředvídané události“. Může nám přijít do cesty neočekávaná nemoc, nehoda nebo katastrofa. Jak je v takových situacích žádoucí, jestliže jsme se předtím věnovali Boží službě celým srdcem, duší, myslí a silou! V takovém případě je totiž jisté, že budeme mít Boží schválení a účast na vzkříšení. A jestliže jsme zachovali ryzost, bude to povzbuzením a požehnáním pro jiné, kteří nás pozorovali a naslouchali nám, takže i oni budou moci být zachráněni s nadějí na vzkříšení. — Kaz. 9:11; Mar. 12:30; 1. Tim. 4:15, 16.

POSÍLENI NADĚJÍ NA VZKŘÍŠENÍ

3. a) K jakému cíli bychom měli mít upřený zrak a proč? b) Jak by měla naděje na vzkříšení podporovat křesťany, ať již patří k pomazaným nebo k „velkému zástupu“?

³ Apoštol Pavel prohlásil: „Jestliže jsme v Krista doufali pouze v tomto životě, jsme ze všech lidí nejvíce k politování.“ Naše víra by byla zbytečná, naše kázání by bylo marné. Máme však oči pevně upřené k tomuto jistému životnímu cíli v Jehovově novém pořádku — ať již jej dosáhneme tím, že přežijeme Armageddon, nebo, jako někteří, brzkým vzkříšením z mrtvých. Pavel ve své době oslovoval křesťany, kteří byli pomazáni Božím duchem a kteří museli podstoupit křest ve smrt, což vše prožíval i Ježíš během tří a půl let až do chvíle, kdy byl popraven na Kalvárii. Pavel proto klade otázku: „Jestliže mrtví vůbec nemají být vzbuzeni, proč jsou také křtěni, aby byli takoví?“ Ano, naděje na vzkříšení tyto křesťany podporovala, umožňovala jim vydržet mnoho zkoušek, a může podporovat křesťany i dnes, ať již mají naději na věčný život v nebeském království nebo — větší počet z nich — na život v pozemské říši tohoto království. — 1. Kor. 15:13–19, 29.

4. Proč bychom se neměli poskvrnit epikurejskou filozofií?

⁴ Apoštol Pavel píše o situaci ve své době a pokračuje: „Proč jsme také každou hodinu v nebezpečí? Denně čelím smrti. Potvrzuji to jásáním nad vámi, bratři, které mám v Kristu Ježíši, našem Pánu. Jestliže jsem jako lidé bojoval s divokými zvířaty v Efezu, k čemu je mi to dobré? Jestliže mrtví nemají být vzbuzeni, ‚jezme a pijme, neboť zítra máme zemřít‘.“ Když Pavel oznamoval „dobré poselství“, jež soustřeďovalo pozornost na vzkříšeného Krista, prožíval mnoho nebezpečí a pronásledování a měl stále Boží ochranu a požehnání. Kdyby vzkříšení byla jen klamná naděje, všechno to by bylo zbytečné. V tom případě by se byl Pavel se svými korintskými bratry mohl věnovat požitkům jako epikurejští filozofové a jejich stoupenci. — 1. Kor. 15:30–32.

5. a) Jak reálná by pro nás měla být naděje na vzkříšení? b) Jaké máme znamenité novodobé příklady, když činíme svým cílem království?

⁵ Ale naděje na vzkříšení a mesiášské království jsou skutečnosti. Jsou spojeny s Božím věčným předsevzetím. Stejně jako tato naděje podporovala křesťany v apoštolských dobách, podporuje křesťany i dnes. Novodobé dějiny svědků Jehovových září příkladem tisíců křesťanů, kteří neústupně stáli tváří v tvář smrti a věděli, že jim je pro jejich ryzost zajištěno brzké vzkříšení buď do „nových nebes“ nebo na „nové zemi“. V katolických Hitlerových koncentračních táborech přišly stovky svědků o život; byli stínáni, stříleni, zemřeli hladem nebo následkem bití. V nedávné době mnozí vytrvali v nebezpečí a pronásledování v některých socialistických a rozvojových zemích. Stále však důvěřovali v Boží nadcházející království. To bylo jejich cílem, ať již jej dosáhnou tím, že přežijí „velké soužení“, nebo vzkříšením. To by mělo být dnes cílem každého z nás! — Zjev. 21:1–4.

6. Jaký příklad z Afriky je povzbuzením pro dozorce, aby používali nebojácně své síly?

⁶ Povšimněme si například africké země Zimbabwe, která byla mnoho let rozdělena občanským bojem. Svědkové Jehovovi vynikali svou neutralitou a tím, že v tomto období násilí stále kázali o království. (Jan 17:16) Zejména pro cestující dozorce bylo nebezpečné dále vykonávat povzbuzující návštěvy ve sborech. Přece však pokračovali a riskovali při tom život. Někdy byli tito věrní bratři zajati na cestě z jednoho sboru do druhého. Byli obviňováni, že jsou cizinci a že v té oblasti působí jako vyzvědači, a jejich život byl v nebezpečí. Jeden krajský dozorce byl zabit a jeho tělo nechali ležet vedle jeho kola jako výstrahu kolemjdoucím. Ale jiní krajští dozorci nebojácně pokračovali ve službě, dokud pokojnější časy nepřinesly určitou úlevu od nebezpečí tohoto druhu. I kdybychom se nikdy nedostali do podobných okolností, pokračujme právě tak nebojácně ve své „svaté službě“ Bohu! — Luk. 12:4–7; Řím. 12:1, 2.

7. Jaké požehnání získali naši bratři v Salvadoru, když se pevně drží své naděje?

⁷ Dnes je podobná krize v Salvadoru, kde po celé zemi vzplanula občanská válka. Svědkové Jehovovi jsou opět přísně neutrální, pokud jde o násilí. Přesto však byli někteří z nich zastřeleni v křížové palbě. Ale věrní starší dále slouží sborům a osamoceným skupinám, posilují je a povzbuzují. (Srovnej Izaiáše 32:1, 2.) Někteří z nich pozoruhodným způsobem unikli smrti, ale jsou rozhodnuti stále pokračovat ve své učitelské a pastýřské práci, i když je jejich život stále v nebezpečí. (1. Petra 5:1–4) Sbory mají svá shromáždění před zákazem vycházení a Jehova jim v roce 1981 bohatě požehnal 22procentním vzrůstem v počtu zvěstovatelů. Když se chýlil ke konci služební rok, vedlo těchto 8 242 zvěstovatelů království 13 948 domácích biblických studií s lidmi, kteří nově projevili zájem. Jak podivuhodně náš Bůh žehná všem, kteří nebojácně postupují kupředu, ačkoli jsou „každou hodinu v nebezpečí“!

8, 9. a) Jak se dáli svést někteří v zemích, kde je blahobyt? b) Jak bychom měli reagovat a proč?

⁸ Ale v bohatších a zdánlivě „bezpečných“ zemích byli někteří svedeni k duchovně nebezpečnému způsobu života. Myslí si, že se mohou důvěrně stýkat se světem a že si mohou dopřát požitku epikurejským způsobem, ale jednou nohou jakoby zůstat současně v Jehovově organizaci. Snad se dostali pod vliv odpadlých osob, s nimiž nemoudře pěstují společenství. Tak si stále méně váží výsady pravidelné, horlivé služby království. Jak je to pošetilé! Pavel všem takovým osobám důrazně říká: „Nedejte se svést. Špatná společnost kazí užitečné zvyky.“ Užitečné teokratické zvyky účasti na shromáždění a služby Bohu lze velmi snadno nahradit požitkářstvím svévolného světa. Vidina Božího nového pořádku se ztrácí a s ní i naděje na vzkříšení. Něco podobného se v Pavlově době stalo Hymeneovi, Alexandrovi a Filétovi. Ale žel, takové věci se stávají i některým lidem dnes. — 1. Kor. 15:33; 1. Tim. 1:18–20; 2. Tim. 2:15–19.

⁹ Je to hanba pro každého, kdo v této pozdní hodině přestane celým srdcem podporovat Jehovovu organizaci a jeho službu! Nynější světový systém se kymácí na okraji zkázy. Jedině tehdy, jestliže stojíme pevně v „dobrém poselství“ a ‚držíme se ho pevně‘, ‚jsme také zachraňováni‘. Je nezbytně nutné, abychom pokračovali a rostli v poznání o Bohu. Pavel se vhodně obrací k těm, kteří v tomto směru selhali. Říká: „Probuďte se k střízlivosti ve spravedlnosti a nehřešte, neboť někteří nemají poznání o Bohu. Mluvím, abyste se zahanbili.“ — 1. Kor. 15:1, 2, 34.

‚STAŇTE SE STÁLÝMI‘

10. a) Jaký postoj má apoštol Pavel i novodobá třída „otroka“ ke svým „milovaným bratrům“? b) Jakou souvislost s tím má náš roční text pro rok 1982?

¹⁰ Své důkazy, jimiž podporoval nádhernou naději na vzkříšení, uzavírá Pavel vřelým, naléhavým tónem. Říká: „Proto. . . moji milovaní bratři.“ Chce, aby jeho duchovní bratři dosáhli svého cíle. Podobně i dnes má „věrný a rozvážný otrok“ hluboký zájem o duchovní blaho všech těch miliónů lidí na světě, kteří se zajímají o Jehovovo přicházející království. „Otrok“ chce vidět, že celý „velký zástup“ je způsobilý pro život v pozemské říši tohoto království. Činí to tím, že ‚perou svá roucha‘ a slouží Bohu, aby vyšli beze škody „z velikého soužení“. (Mat. 24:45–47; Zjev. 7:9, 14) Jak je možné dosáhnout tohoto cíle? Horlivou účastí na díle našeho Pána Ježíše Krista. Pavel to ukazuje slovy, která se stala ročním textem svědků Jehovových pro rok 1982:

„Staňte se stálými, nepohnutelnými, vždy mějte mnoho práce v Pánově díle.“ — 1. Kor. 15:58.

11. Co to znamená ‚stát se stálým‘?

¹¹ Tato vlastnost, stálost, je nezbytně nutná pro ty, kteří touží dosáhnout Jehovova nového pořádku. Být stálý znamená být neměnný, pevný, neochvějný. Právě takovou víru musíme mít, jisté očekávání věcí, které leží před námi, ale které se na základě našeho studia Písma staly pro nás tak skutečnými, jako by zde skutečně byly. — Žid. 11:1.

12. Proč máme být neochvějní ve své službě?

¹² Víme, že mesiášské království je blízko a že bylo v roce 1914 zřízeno v nebesích. V bouřlivých událostech na zemi v těchto „posledních dnech“ vidíme „znamení“ Kristovy „přítomnosti“ v královské slávě. Pozorujeme, že andělé vedou Boží lid, který s misionářským nadšením káže „po celé obydlené zemi“, přičemž doslova milióny lidí věnují pozornost „dobrému poselství“. Tlak ze strany satanova světa bezpochyby poroste. Je však nějaký důvod, proč bychom měli kolísat ve své „svaté službě“, ve své vzácné službě svrchovanému Pánu našeho života, Jehovovi Bohu? Jistě ne! — Mat. 24:3–14; 25:31–34; Zjev. 7:15; 14:6, 7.

„STAŇTE SE. . . NEPOHNUTELNÝMI“

13. Jak bychom měli projevit ‚nepohnutelnost‘ podobně jako Job?

¹³ Pavel nás také vybízí, abychom se stali „nepohnutelnými“. To je něco podobného jako být stálí. Znamená to, že musíme stále s neochvějnou ryzostí zachovávat Boží přikázání. Takový postoj měl Job, který příkladně zachoval ryzost. O svém Bohu a soudci řekl: „[Až] mne vyzkouší, vyjdu jako samotné zlato.“ Můžeme vyjádřit takovou důvěru? Můžeme, jsme-li schopni říci Jehovovi totéž co Job: „Zůstávám na jeho cestě, neodkláním se. Neodstupuji [od] přikázání jeho rtů. Řeči jeho úst opatruji jako poklad, více než co mi je předepsáno.“ (Job 23:10–12) Jestliže podobně jako Job jdeme dále a vykonáme víc, než co potřebujeme pro svá pravidelná shromáždění, jestliže se zahloubáme do publikací Společnosti Strážná věž a hledáme další objasnění novodobého uplatnění Božího slova, dostaneme rozhodně pomoc a zůstaneme stálí, nepohnutelní v pravdě.

14. a) Jak přinášela „Strážná věž“ upřímným lidem osvícení? K čemu to vedlo? b) Jaká výstraha je opakována? Jak mnozí lidé reagovali?

¹⁴ „Strážná věž hlásající Jehovovo království“ již déle než sto let postupně buduje soubor pravdy, jež se vztahuje k Ježíšovu výkupnému, k naději na vzkříšení a k nadcházejícímu království našeho Boha. Pomocí jejích stránek ožila Bible v myslích a srdcích miliónů upřímných lidí. Pomáhá jim rozeznávat omyly, jimž se učí v náboženstvích křesťanstva a ve skutečnosti v celé světové říši falešného náboženství — ve „Velikém Babylónu“. Upozorňuje na velký duchovní pád „Velikého Babylóna“ a opakuje prorocký příkaz anděla: „Vyjděte z něho, můj lide, nechcete-li se s ním podílet na jeho hříších a nechcete-li dostat část z jeho ran.“ (Zjev. 17:1, 5, 15, 18; 18:2, 4) Mnozí dostali pomoc právě v tomto směru a stali se loajálními podporovateli Jehovova mesiášského království.

15, 16. a) Co někteří lidé neuznávají? b) Kdo je „onen otrok“ z Matouše 24:46? c) Kdy a jak se ve spojitosti s „otrokem“ objasnilo, že Bůh používá k rozdělování pravdy jen jednoho sdělovacího prostředku?

¹⁵ Stále se však vyskytují někteří lidé, kteří nezůstávají nepohnutelní a nepodporují loajálně království, ale chtějí se vrátit zpět k názorům a způsobům falešného náboženství. Ti neuznávají, že Pán, Kristus Ježíš, užívá pomazaného sboru svých následovníků na zemi jako „věrného a rozvážného otroka“, který má rozdělovat duchovní pokrm. — Mat. 24:45–47.

¹⁶ V roce 1895 se poprvé stalo, že někteří přátelé „Siónské Strážné věže“ se zmínili o tom, že tento časopis je totožný s „oním otrokem“ — s „oním služebníkem“. (Mat. 24:46, „Autorizovaný překlad“) Nepřátelé projevili prudký odpor vůči tomuto názoru. Proto bylo ve „Strážné věži“ z 1. října 1909 řečeno:

„Naši přátelé tvrdí, že tento biblický text naznačuje, že na konci věku evangelia Pán nebude užívat mnoha sdělovacích prostředků pro rozsévání pravdy, ale jednoho sdělovacího prostředku. . . Tvrdí, že všichni dostali poznání nynější pravdy přímo z publikací Biblické a traktátní společnosti Strážná věž nebo nepřímo prostřednictvím těch, kteří dostali osvícení skrze tento sdělovací prostředek. Proto rádi spolupracují jako ‚spoluslužebníci‘ s dílem Společnosti a věří, že se tím řídí vedením božské prozřetelnosti a též pokyny božského Slova.“

17. a) Jak se někteří dříve snažili znevažovat pravdu a činí to i dnes? b) Proč bychom měli být šťastní, zůstáváme-li „nepohnutelní“ ve společenství s „otrokem“?

¹⁷ Ohledně nepřátel pravdy pak bylo ve „Strážné věži“ řečeno:

„Snaží se obrátit mysl osvícených lidí jiným směrem a říkají jim, že by ‚každý měl kopat‘ klenoty božské pravdy sám pro sebe; že publikace Společnosti jim pouze daly podnět, na základě kterého by nyní měli hledat zlepšení, takže nakonec by se její učení ocitlo daleko v pozadí. Tito neloajální ‚spoluslužebníci‘ dále upozorňují, že je zde nebezpečí, že by mohla být Společnost uctívána, a že je tomu nutné zabránit prakticky tím, že ji odmítneme nebo se k ní obrátíme zády. Říkají: Mějme biblické studium, ale nepoužívejme při tom publikací Společnosti!“

To bylo napsáno před 72 lety, a až dodnes se někteří lidé snaží znevažovat soubor pravdy, který Jehova postupně vytvářel, při čemž používal svého jednoho sdělovacího prostředku. Světlo pravdy je stále jasnější. Jak bychom proto měli být šťastni, zůstaneme-li „nepohnutelní“ ve společenství s ‚věrným otrokem‘! — Kol. 1:21–23.

„VŽDY MĚJTE MNOHO PRÁCE V PÁNOVĚ DÍLE“

18. a) Jaký je návod k zachování duchovního zdraví? Jak to ukazuje Přísloví? b) Co patří k tomu, jak ‚mít mnoho práce v Pánově díle‘?

¹⁸ Ano, mějte „mnoho práce“, ne v tom, že si ‚hledíte svého‘, ale v díle Pána Ježíše Krista. V tom tkví návod na zachování duchovního zdraví. Duchovní lenost může vést k pochybnostem. Může ohrožovat život, jak to ukazuje Přísloví 19:15: „Lenost působí hluboký spánek a nedbalá duše chodí hladová.“ Projevuje-li někdo soustavně duchovní lenost, vede to k duchovnímu hladovění a ke smrti. Proto buďme velmi zaměstnáni — pravidelně kažme dům od domu (i v územích, kde nenacházíme dobrou odezvu), vydávejme příležitostná svědectví, vykonávejme dodatečné návštěvy u lidí, kteří se podobají ovcím, a veďme s nimi pravidelné domácí biblické studium na základě některé z publikací Společnosti. Někteří z nás snad budou moci sloužit jako „průkopníci“ neboli jako zvěstovatelé království plným časem v tomto díle Pána Ježíše, který je skutečně „průkopníkem“ naší víry. — Žid. 12:2, „Moffat“; Iz. 6:8–10.

19. Jakého ducha můžeme projevovat všichni, ale jak mohou mít někteří větší účast v díle?

¹⁹ Ať jsme průkopníci nebo ne, všichni můžeme vykonávat svou „svatou službu“ radostně, v pravém průkopnickém duchu. Mnozí z nás tak mohou čas od času vykonávat „pomocnou průkopnickou“ práci, a jestliže radost z toho může povzbudit některé z nás, aby se stali pravidelnými průkopníky, oč větší bude náš podíl v „Pánově díle“! — Řím. 12:1, 2.

20. a) S kým můžeme mít přednost spolupracovat? b) S jakou jistotou bychom měli postupovat k cíli? c) Se kterými Pavlovými slovy bychom se měli chtít nakonec ztotožnit a proč?

²⁰ Toto dílo Pána Ježíše, jež jde v jeho stopách, je také „Jehovovo dílo“. (1. Kor. 16:10; Jan 5:17) Jakou máme výsadu, že můžeme být v „závěru systému věcí“ spolupracovníky svrchovaného Pána Jehovy, Pána Ježíše Krista a nebeských andělů! (1. Kor. 3:9; Mat. 25:31–33; 28:19, 20) Víme totiž, že naše namáhavá práce „ve spojitosti s Pánem není marná“. Ať již dosáhneme nového pořádku vzkříšením nebo tím, že přežijeme „velké soužení“, kéž můžeme říci slovy věrného apoštola Pavla v 1. Korintským 15:57: „Díky Bohu, neboť nám dává vítězství prostřednictvím našeho Pána Ježíše Krista!“ Ano, vítězství nad smrtí, jež vede k velkolepému požehnání věčného života!