Vzkříšeni ‚každý na svém místě‘

„V Kristu [budou] všichni probuzeni k životu. Každý však na svém místě.“ — 1. Korintským 15:22, 23, „Wilckens“.

1. Jak ukázala Marta, že věří, že Ježíš by byl mohl uzdravit jejího bratra Lazara ze smrtelné choroby?

BYL to smutný zimní den v Betánii, když odsunuli kámen od vchodu do Lazarovy hrobky. Pozůstalí, jeho sestry Marta a Marie, a přátelé rodiny již nepočítali s tím, že Lazara v tomto přítomném systému věcí ještě někdy uvidí. Čtvrtého dne po Lazarově smrti přišel Ježíš Kristus, jeho milovaný přítel — ale zřejmě příliš pozdě. Marta mu šla naproti a řekla mu: „Pane, kdybys byl býval zde, můj bratr by byl nezemřel.“

2, 3. a) Ve kterém dnu očekávala Marta vzkříšení svého pohřbeného bratra? b) S vírou kterého jejího předka bylo možno srovnat Martinu víru ve vzkříšení?

² Ježíš řekl Martě: „Tvůj bratr vstane.“ Marta dala najevo, že věří ve vzkříšení, protože Ježíši odpověděla: „Vím, že vstane při vzkříšení v posledním dnu.“ — Jan 11:1–24.

³ Marta měla na mysli vzkříšení všech zemřelých, vzkříšení, k němuž dojde na zemi pod panstvím Mesiáše neboli Krista, pod Božím královstvím. Věřila, že tímto Mesiášem je Ježíš, ten, který — podobně jako před staletími proroci Eliáš a Elizeus — již vzkřísil lidi. (Jan 11:27) Její víra ve vzkříšení se podobala víře, jakou projevil její předek Abrahám, který byl nazván „přítelem Jehovovým“. (Jak. 2:21–23) Martin bratr Lazar byl již mrtev a pohřben. V případě Abrahámově to bylo jinak. Jeho syn Izák byl ještě živ, ale měl být obětován. Byl již jakoby mrtev, protože Abrahám byl rozhodnut poslechnout Jehovu, který mu přikázal Izáka obětovat. O víře, kterou projevil Abrahám v této zkoušce, napsal Pavel, jeden z Abrahámových potomků:

4. Odkud přijal Abrahám „obrazným způsobem“ svého syna Izáka?

⁴ „Vírou Abrahám, když byl zkoušen, jako by obětoval Izáka, a muž, který rád přijal zaslíbení, se pokoušel obětovat svého jednozplozeného syna, ačkoli mu bylo řečeno: ‚Co bude nazváno „tvé semeno“, bude skrze Izáka.‘ Počítal však s tím, že Bůh je schopen dokonce ho i vzkřísit z mrtvých; a odtud ho také skutečně obrazným způsobem přijal.“ — Žid. 11:17–19; 1. Mojž. 22:1–18; Iz. 41:8; 2. Par. 20:7.

5, 6. a) Kdy očekával Abrahám vzkříšení mrtvých? b) Byla Abrahámova, Izákova a Jákobova víra v Boží mesiášskou vládu otřesena tím, že tito muži za svého života nedostali to, co bylo slíbeno?

⁵ Abrahám tedy věřil, že pod Kristovým královstvím budou mrtví vzkříšeni. Ježíš Kristus, jehož vlastní vzkříšení bylo předstíněno obrazným vzkříšením Izáka, řekl jednou některým Židům, Abrahámovým potomkům: „Abrahám, váš otec, se velice radoval z vyhlídky, že uvidí můj den, a viděl jej a radoval se.“ (Jan 8:56) V souladu s Ježíšovými slovy čteme o Abrahámovi, otci Izáka a dědu Jákoba:

⁶ „Ti všichni zemřeli ve víře, ačkoli neobdrželi splnění těch zaslíbení, ale viděli je zdaleka a vítali je a veřejně oznamovali, že jsou cizinci a dočasní usedlíci v zemi. Ti, kteří říkají takové věci, totiž dokazují, že vážně hledají své místo. . . Ale nyní usilují o lepší místo, to jest o to, jež patří k nebi [k nebeskému království, v němž na trůnu sedí Kristus]. Proto se Bůh za ně nestydí, aby byl vzýván jako jejich Bůh, protože pro ně připravil město.“ — Žid. 11:13–16.

7, 8. a) Jak ukázal Ježíš v rozhovoru se saduceji, že Abrahám, Izák a Jákob budou jistě vzkříšeni? b) Co vykoná mesiášský panovník nebeské vlády pro Abraháma, Izáka a Jákoba podle Žalmu 45:16 (45:17, „KB“)?

⁷ Protože pro Abraháma, Izáka a Jákoba učinil Bůh opatření, je jisté, že tito muži víry, kteří zemřeli již ve staré době, budou vzkříšeni pod vládou neboli „městem“, v němž bude vládnout oslavený Mesiáš neboli Kristus. Na to poukázal Ježíš v rozhovoru s příslušníky židovské sekty saduceů, kteří nevěřili ve vzkříšení Abraháma, Izáka a Jákoba. Řekl: „Při vzkříšení se muži nežení a ženy se nevdávají, ale jsou jako andělé [nikoli: jsou andělé] v nebi. Pokud jde o vzkříšení mrtvých, nečetli jste, co k vám Bůh mluvil a řekl: ‚Já jsem Bůh Abrahámův a Bůh Izákův a Bůh Jákobův‘? Není Bohem mrtvých, ale živých.“ — Mat. 22:30–32.

⁸ Jehova byl Bohem Abrahámovým, Izákovým a Jákobovým již před tím, než tito muži zemřeli. Bohem živého Abraháma, živého Izáka a živého Jákoba může být jen tehdy, až tyto patriarchy vzkřísí. Budou žít na zemi pod nebeskou vládou neboli „městem“, jež jim připravil Jehova, jejich Bůh. Oslavený Mesiáš, Ježíš, panovník v tomto „městě“, je ‚ustanoví za knížata po celé zemi‘, čímž se splní Žalm 45:16 (45:17, „KB“). Budou svědky toho, že nebeskému Mesiáši budou právem patřit tituly uvedené u Izaiáše 9:6; stane se pro ně Věčným otcem.

9. Co napsal prorok Izaiáš o vzkříšení mrtvých? Koho postihne „soudcovské rozhodnutí“, které bude předcházet?

⁹ Abrahám, Izák a Jákob i další lidé, kteří ve staré době zůstali věrní ve víře, budou vzkříšeni v „posledním dnu“, o němž se zmínila Marta v rozhovoru s Ježíšem krátce před tím, než Ježíš jejího bratra Lazara opět vzkřísil k životu na zemi. (Jan 11:24–44) Lidé, kteří mají být vzkříšeni, budou vykoupeni výkupní obětí Ježíše Krista; prorok Izaiáš o nich napsal pod inspirací: „V ten den se bude v judské zemi zpívat tato píseň: . . . ‚Tvoji mrtví budou žít. Mrtvé tělo, které je mé — ti vstanou. Probuďte se a radostně volejte, obyvatelé prachu! Protože vaše rosa je jako rosa ze slézu [na rozdíl od vysušených mrtvých těl], a země vydá zrozením i ty, kteří jsou bezmocní ve smrti.‘ “ (Iz. 26:1, 19) Dojde tedy ke znovuzrození, ke znovustvoření těch, kteří na zemi zemřeli. Nastane tehdy, až Jehova provede své soudcovské rozhodnutí nad světem, který na sebe uvalil vinu krve, protože uvedl předčasně do šeolu, hrobu, tolik nevinných lidí. Stane se to tedy po „válce velkého dne Boha, Všemohoucího“, po světové situaci, která je v Bibli označena jako Armageddon. — Zjev. 16:14, 16; 19:11–21.

10. Proč v „posledním dnu“ již země nebude hřbitovem?

¹⁰ Mrtví budou tedy vzkříšeni v „posledním dnu“, o němž mluvila Marta, a nebudou již ležet přikryti v náruči země. (Iz. 26:20, 21) V tomto „posledním dnu“ bude vykoupeným zemřelým poskytnut nový lidský život podobný čerstvé rose. Země již nebude hřbitovem.

11, 12. Proč se králi Herodovi Velikému nepodařilo zabít novorozeného „krále židovského“, ačkoli se o to krutě snažil?

¹¹ Vrátí se zpět i zemřelí kojenci a nezletilé děti, a budou mít příležitost vyrůst na rajské zemi do věčné mladistvé síly. Tak bude dosaženo pravého opaku toho, co způsobil král Herodes Veliký, když nařídil pobíjení. Poslal astrology, kteří přišli od východu, do Betléma, kde mu měli vyhledat „krále židovského“, který se narodil nedlouho předtím. Měl v úmyslu zabít Ježíše, syna židovské panny Marie. Když bylo zmařeno jeho lstivé úsilí zajistit místo předpokládaného židovského krále, vyslal své vojáky a nechal pobít všechny chlapce ve věku od dvou let níže. Žal matek v Betlémě a okolí, které byly oloupeny o své děti, byl předpověděn v biblickém proroctví, které také obsahuje slova útěchy vzhledem ke vzkříšení.

¹² Evangelista Matouš nám sděluje: „Tehdy se splnilo, co bylo řečeno prorokem Jeremiášem, který řekl: ‚Bylo slyšet hlas v Ráma, plačící a velmi naříkající; byla to Ráchel, plačící pro své děti, a nechtěla se dát utěšit, protože již nejsou.‘ “ (Mat. 2:1–18) Marie však nepatřila k těm matkám, které plakaly a naříkaly, protože se svým synem Ježíšem utekla do Egypta, kde zůstala až do Herodovy smrti.

13. Co je „země nepřítele“, z níž se vrátí povražděné nevinné malé děti, vezmeme-li v úvahu, jak Matouš uplatnil Jeremiášovo proroctví?

¹³ Pro ty bezmocné matky však nebyla situace zcela beznadějná. V proroctví Jeremiášově, z něhož citoval Matouš, je dále řečeno: „Tak řekl Jehova: ‚ „Zadrž svůj hlas od pláče a své oči od slz, protože existuje odměna za tvou činnost,“ je Jehovův výrok, „a oni se jistě vrátí ze země nepřítele.“ ‘ “ (Jer. 31:15, 16) Způsob, jak Matouš pod inspirací uplatnil Jeremiášovo proroctví, ukazuje, že výrazem „Země nepřítele“ nebyl míněn starověký Babylón v době Jeremiášově. Byla to země, kam nepřítel, Herodes Veliký, předčasně poslal své nevinné oběti, země smrti. Také smrt je označována jako „nepřítel“, neboť v 1. Korintským 15:26 čteme: „Jako poslední nepřítel má být odstraněna smrt.“

14. a) V jaké míře byla babylónská země pro Izraelity za dnů Jeremiášových jako místo smrti? b) Jak se „vrátí“ nevinné malé děti z Betléma? Ve kterém dnu?

¹⁴ Židé, kteří byli zajati a odvedeni do předkřesťanské Babylónie, byli ‚určeni ke smrti‘. Mnozí z těch, kteří tam byli odvedeni, zemřeli tam jako cizinci. (Žalm 79:11; 102:20; 102:21, „KB“; Iz. 14:17) V roce 537 př. n. l. a později se tisíce židovských „zajatců“ vrátily z Babylóna, ze země nepřítele. ‚Návrat‘ nevinných malých dětí z Betléma je ještě v budoucnosti. Je to vzkříšení v „posledním dnu“, o němž mluvila Marta z Betánie a který začne po „válce velikého dne Boha, Všemohoucího“, po válce armageddonské, až bude satan, ďábel, a jeho démonští andělé svázáni a uvrženi do propasti. — Zjev. 20:1–3, 11–15.

DEN SOUDU

15. Jak naznačil Ježíš, že „poslední den“ bude pro vzkříšené zemřelé dnem soudu?

¹⁵ Tento „poslední den“ bude pro vzkříšené lidi, včetně těch, kteří pohrdali Ježíšem a nepřijali jeho slova, dnem soudu. Ježíš to naznačil slovy: „Kdo si mne neváží a nepřijímá mé výroky, má toho, kdo ho soudí. Slovo, které jsem mluvil, to jej bude soudit v posledním dnu.“ (Jan 12:48) Ježíš uvedl čas soudu světa lidí do souvislosti se vzkříšením, když řekl: „A dal mu [Bůh] moc soudit, protože je Syn člověka. Nedivte se tomu, neboť přichází hodina, kdy všichni v pamětních hrobkách uslyší jeho hlas a vyjdou, ti, kteří konali dobré věci, ke vzkříšení života, ti, kteří konali hanebnosti, ke vzkříšení soudu.“ (Jan 5:27–29; viz „Strážnou věž“ č. 6, 1979, námět „Vzkříšení života a vzkříšení soudu“.) Tento „poslední den“ nebude přirozeně den o 24 hodinách. Bude trvat tisíc let a časově bude odpovídat tisíciletému panství Kristovu. — 2. Petra 3:8; Zjev. 20:4, 6.

16. Proč nadcházející „den“ soudu bude nádherný den, jak to naznačuje 1. Korintským 15:25, 26?

¹⁶ Bude to nádherný „den“, vyznačující se tím, že budou odstraněny všechny následky smrti, kterou jsme všichni zdědili od Adama a Evy na základě rozsudku smrti, jenž byl nad nimi vysloven. Měli bychom proto s očekáváním vyhlížet Kristovo tisícileté panství, protože v 1. Korintským 15:25, 26 je napsáno: „Musí vládnout jako král, dokud Bůh nepoloží všechny nepřátele pod jeho nohy. Jako poslední nepřítel má být odstraněna smrt (kterou jsme zdědili od Adama).“

17. Jestliže někdo zemře v tomto „dnu“ soudu, jaký bude k tomu důvod? Jakou smrtí zemře?

¹⁷ Že adamovské smrti, smrti, kterou jsme zdědili, bude zasazena smrtelná rána, to bylo znázorněno slovy, která dal Ježíš napsat prostřednictvím apoštola Jana. Ve Zjevení 20:13, 14 je o „posledním dnu“, kdy má dojít ke vzkříšení, napsáno: „A moře vydalo mrtvé, kteří v něm byli, a smrt a hádes vydaly mrtvé, kteří v nich byli, a ti byli jednotlivě souzeni podle svých skutků. A smrt a hádes byly vrženy do ohnivého jezera. To znamená druhou smrt, ohnivé jezero.“ Kdo tedy zemře ještě potom, nezemře následkem smrti zděděné od Adama. Zemře proto, že úmyslně přestoupil Boží zákon a zhřešil. Zemře tedy „druhou smrtí“, z níž nebude vzkříšen.

18. Od jaké smrti osvobodí Ježíš Kristus lidi? Čím je tudíž pro ně?

¹⁸ Ježíš Kristus osvobodí lidi pouze z adamovské smrti a z hádu, všeobecného hrobu. Potvrdil to slovy: „Já jsem první a poslední a živý; . . . mám klíče smrti a hádu.“ (Zjev. 1:17, 18) Právem tedy Ježíš řekl Martě: „Já jsem vzkříšení i život.“ — Jan 11:25.

19. Který muž, známý svou trpělivostí, bude patřit ke vzkříšeným? Dokdy chtěl ležet pohřbený v šeolu?

¹⁹ K těm, v jejichž prospěch panující král Ježíš Kristus použije klíče hádu (neboli hebrejsky šeolu), patří také muž, který je proslulý svou trpělivostí: Job ze starověké země Uz, která byla na Blízkém východě. Pro obtíže a starosti, které nás dnes postihují, se mohou někteří z nás dostat tak daleko jako Job, že si přejí, aby byli mrtví a pohřbeni v hádu neboli šeolu. Měli bychom však jako Job věřit ve vzkříšení. Job věděl, že potom, až v „posledním dnu“ nastane vzkříšení, bude osvobozen od všech tehdejších těžkostí lidstva. Kdyby byl zemřel a byl pohřben, odpočíval by tak dlouho, až by „nebe“ neboli nadlidské moci, které nyní panují nad lidstvem, zmizelo. Až zmizí, umožní to na zemi podivuhodnou změnu poměrů. Proto se Job modlil k Jehovovi Bohu:

20. Oč prosil Job Boha podle slov u Joba 14:12–15?

²⁰ „I člověk se musí položit a nevstane. . . neprobudí se ani nebudou pozvednuti ze svého spánku. Kdybys mne tak schoval v šeolu, abys mne ponechal v úkrytu, dokud se neodvrátí tvůj hněv, abys mi stanovil časovou hranici a vzpomněl si na mne! Jestliže tělesně schopný muž zemře, může opět žít? Po všechny dny své nucené služby [podmíněné tím, že Bůh připouští zlo] budu čekat, až mi přijde úleva. Zavoláš a já sám ti odpovím. Budeš toužit po díle svých rukou.“ — Job 14:12–15.

21. Čí výraz obličeje se měl podle Jobova přání k němu změnit? Co očekával, že pro něj učiní jeho „vykupitel“?

²¹ Job v době svého soužení neviděl, že Boží obličej k němu byl obrácen se zalíbením. Máme někdy my, následkem těžkostí, které Bůh připouští, pocit, že se na nás dívá s nelibostí, a přejeme si, aby se tak říkajíc změnil jeho výraz obličeje vůči nám? V nadcházejícím „posledním dnu“ dojde ke vzkříšení mrtvých ze šeolu neboli hádu a to bude důkazem, že se Jehova Bůh dívá na vykoupené lidi příznivě. Job věřil, že pro něj i pro jiné lidi bude existovat vzkříšení, protože existuje „vykupitel“, někdo, kdo přinese výkupní cenu, aby jej vykoupil zpět z „nucené služby“, do níž byl prodán.

22, 23. a) Nač se Job spoléhal, když věřil, že se naskytne někdo, kdo vytvoří základ pro jeho vzkříšení? b) Kdy měl přijít tento „vykupitel“ podle Jobova očekávání? Čí obličej svědčící o přízni si přál vidět?

²² Ačkoli tři muži Joba falešně obviňovali, Job přece důvěřoval ve svou ryzost k Jehovovi. Byl proto přesvědčen, že pro něj bude existovat „vykupitel“. Tento „vykupitel“ měl povstat po Jobově smrti, ale Job o sobě zanechal dobrou zprávu pro svého „vykupitele“. S důvěrou, že budoucí „vykupitel“ vytvoří základ pro vzkříšení, zvolal Job:

²³ „A já sám dobře vím, že můj vykupitel je živ a že přijde po mně a pozvedne se nad tím prachem. A po mé kůži, kterou sedřeli, hle! Hle, sice vysílen ve svém těle [následkem odírání], spatřím Boha, kterého spatřím sám pro sebe a kterého jistě uvidí mé vlastní oči, ale ne nějaký cizinec. Mé ledviny hluboko ve mně selhaly [následkem napjatého očekávání]“. — Job 19:25–27.

24. Jak byl „vykupitel“, jehož dal Bůh, příbuzný s lidstvem? Co dal „výměnou za mnohé“?

²⁴ Ať si tedy satan, ďábel, dále pomlouvá lidi a tvrdí, že si nezaslouží vzkříšení, protože z lidského rodu nemohou vzejít žádní muži a ženy, kteří by zachovali ryzost k Bohu. Vzkříšení nastane v „posledním dnu“, o němž mluvila Marta z Betánie. Proč? Protože Bůh, pro něhož není nic nemožného, poslal „vykupitele“, a to svého jednozplozeného Syna, který se narodil jako dokonalý člověk, a je proto s lidmi v příbuzenském vztahu. Přišel přechodně na zem, ne aby mu bylo slouženo, ale „aby sloužil a dal svou [lidskou] duši jako výkupné výměnou za mnohé“. (Mat. 20:28; Mar. 10:45) Tak může Bůh ospravedlnit vzkříšení všech těch, kteří byli obětní smrtí Ježíše Krista vykoupeni.

25. Proč „poslední den“ nebude posledním dnem existence lidstva? Co učiní Bůh pro lidi v tomto „dnu“?

²⁵ Výrazem „poslední den“ není míněn poslední den existence lidstva, protože v tomto „dnu“ pod tisíciletým panstvím Kristovým dojde ke vzkříšení vykoupených lidí. Bude to „poslední den“ po všech těch předcházejících dnech, kdy Bůh připouštěl, aby nad lidstvem vládl hřích a smrt a kdy nesčetné milióny sestoupily do šeolu neboli hádu. Bude to „den“, kdy Bůh bude vykoupené lidi považovat za zproštěné všech hříchů, jichž se dopustili. Kdy je bude poučovat o svých spravedlivých požadavcích, které bude nutné, aby plnili, budou-li chtít dosáhnout věčného života v obnoveném pozemském ráji. — Iz. 26:9; Řím. 6:7.

26. a) V jakém smyslu byl Kristus vzkříšen „na svém místě“? b) Jak vyplývá z 1. Tessalonicenským 4:16, že ještě další budou vzkříšeni podle určitého pořádku, pokud jde o pořadí, místo a důležitost?

²⁶ A tak „vykupitel“ musel nejdříve zemřít a být vzkříšen, než může dojít ke vzkříšení lidí, kteří mají být vykoupeni. Vzkříšení vykupitele, Ježíše Krista, mělo tedy prvořadou důležitost a bylo na prvním místě. Byl vzkříšen „na svém místě“, a to podle své důležitosti. Kromě něj jsou ještě jiní, jejichž vzkříšení co do pořadí, místa a důležitosti předchází před vzkříšením Joba, povražděných malých dětí z Betléma a jiných zemřelých. Na to nás upozorňují inspirovaná slova v 1. Tessalonicenským 4:16, kde čteme: „Ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve.“ („Bič“) Kdo jsou ti, kteří vstanou nejdříve? Kdy a kde se to stane?

„Ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve“

1. Proč musí pro zemřelé existovat vzkříšení, jestliže mají ještě někdy někde žít? Jak vytvořil Bůh předpoklad pro nutné vzkříšení?

JAKOU naději by měli zemřelí, kdyby nebylo slíbeno vzkříšení? Vzkříšení mrtvých je absolutně nutné, protože duše člověka není nesmrtelná. Nemůže tedy po smrti těla vstoupit v nějakém neviditelném světě do nějakého bohatého života na vyšším stupni. (Ezech. 18:4, 20; Iz. 53:12) Jestliže zemřelí lidé mají ještě někdy někde žít, pak musí být vzkříšeni. Bůh tudíž vytvořil předpoklady pro to, aby se v době, kterou sám určil, mohl stát takový zázrak. Když třetího dne vzkřísil z mrtvých svého Syna, který byl ochoten se obětovat, umožnil mu vrátit se tam, kde byl předtím, totiž do nebe. Syn, Ježíš Kristus, tam vzal s sebou plnou výkupní hodnotu své dokonalé lidské oběti. Již nikdy nezemře. Jednou provždy přinesl svou oběť za hříchy lidského rodu. Až tedy přijde podruhé, není to s vyhlídkou na smrt. — Žid. 9:28; Řím. 6:9.

2. Jak je v 1. Korintským 15:22, 23 ukázáno, že Bůh dodržuje při vzkříšení určitý pořádek?

² Při vzkříšení mrtvých se Jehova Bůh řídí určitým pořádkem. Upozorňuje na to apoštol Pavel, který sám viděl nádheru vzkříšeného Ježíše a mluvil s ním. Asi o 18 let později napsal Pavel dopis křesťanům v řeckém Korintě a nadhodil v něm otázku: „Jestliže se pak o Kristu káže, že byl vzkříšen z mrtvých, jak to, že někteří mezi vámi říkají, že není vzkříšení z mrtvých?“ (1. Kor. 15:12) Pavel dal ve svých dalších výkladech inspirovanou odpověď. Řekl: „Jako totiž v Adamovi všichni umírají, tak také v Kristu budou všichni obživeni. Ale každý ve svém pořadí: Kristus, první ovoce, potom ti, kteří patří Kristu během jeho přítomnosti [řecky: parousia].“ (1. Kor. 15:22, 23) Odpovědnost za vzkříšení Ježíšovo měl sám Bůh.

3. Jak se Ježíš stal „prvním ovocem“, pokud jde o vzkříšení?

³ Ježíš Kristus byl vzkříšen 16. nisana roku 33 n. l. , v den, kdy židovský velekněz přinášel první plody z úrody ječmene. To přesně odpovídalo tomu, že Ježíš je při vzkříšení mrtvých „prvním ovocem“. (1. Kor. 15:20) Tak Ježíš Kristus postoupil do prvního „pořadí“. Stejně jako při žni ječmene neměli Židé jen první plody, tak i při vzkříšení mrtvých není jen „první ovoce“. Protože však Ježíš Kristus stojí na prvním místě, řekl o něm Pavel: „On je. . . prvorozený z mrtvých, aby se stal prvním ve všem.“ — Kol. 1:18.

4. Teprve po jaké oficiální události mohli být vzkříšeni i ti, kteří vstanou nejprve, a kdy došlo k této události?

⁴ Ježíš Kristus koupil zpět neboli vykoupil svou obětní smrtí všechny lidi, kteří zemřeli „v Adamovi“. Proto všichni „patří Kristu“. Ale i ti, kteří vstanou první, nemohli být vzkříšeni před začátkem Kristovy „přítomnosti“ neboli parousie. Tato Kristova oficiální přítomnost měla začít jeho druhým příchodem. Podle znamení, které Ježíš předpověděl, a také podle určitých biblických časových údajů začala Ježíšova neviditelná „přítomnost“ neboli parousia na podzim roku 1914 n. l. — Mat. 24:3.

5, 6. Jak je v 1. Tessalonicenským 4:13–17 ukázáno, že se Bůh při „sklizni“ těch, kteří umírají „v Adamovi“, řídí určitým pořadím?

⁵ Při vzkříšení těch, kteří umírají „v Adamovi“ a nejsou „sklizeni“ jako Ježíš, „první ovoce“ vzkříšení, drží se Jehova Bůh určitého pořadí nebo uspořádání. Zvláště pro útěchu křesťanů v prvním století — pozůstalých těch, kteří ‚zemřeli v Kristu‘, — napsal apoštol Pavel:

⁶ „To vám však říkáme podle Jehovova slova, že my, žijící, [duchem zplození křesťané], kteří zůstaneme naživu do Pánovy přítomnosti, rozhodně nepředejdeme ty, [duchem zplozené křesťany] kteří usnuli ve smrti, protože sám Pán sestoupí z nebe s přikazujícím zvoláním, s hlasem archanděla a s Boží trubkou a ti, kteří jsou mrtví ve spojení s Kristem, vstanou nejprve. Potom my, žijící, kteří zůstaneme naživu, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích, abychom se setkali s Pánem ve vzduchu, a tak budeme vždy s Pánem.“ — 1. Tess. 4:13–17.

7. O kterých určitých mrtvých zde Pavel mluvil? Jak je ve Zjevení 14:12, 13 naznačen zvláštní čas pro jejich vzkříšení?

⁷ Zde apoštol Pavel nemluví o zemřelých lidech všeobecně, ale o těch, kteří „usnuli ve smrti“ v Kristu, o těch, kteří „jsou mrtví ve spojení s Kristem“. V poslední knize Bible se apoštol Jan zmiňuje o době, kdy budou tito zemřelí křesťané vzkříšeni ze spánku smrti. Ve Zjevení 14:12, 13 píše: „ ‚Zde [ve spojitosti s organizací pro světový mír a mezinárodní bezpečnost] to znamená vytrvalost pro svaté, pro ty, kteří zachovávají Boží přikázání a Ježíšovu víru.‘ A slyšel jsem hlas z nebe, který řekl: ‚Piš: Šťastni jsou mrtví, kteří od tohoto času umírají ve spojení s Pánem. Ano, říká duch, ať si odpočinou od své namáhavé práce, neboť věci, které dělali, jdou přímo s nimi.‘ “ Nač se vztahuje výraz „od tohoto času“?

8. Jak to, že označením „od tohoto času“ je míněn čas Pánovy přítomnosti v duchu? Jsou jejich skutky ukončeny smrtí?

⁸ Ve světle slov apoštola Pavla z 1. Tessalonicenským 4:16, 17 musí jít o dobu „přítomnosti“ neboli parousie Ježíše Krista, tedy ne o dobu předtím, ale po jejím začátku. Také během Ježíšovy neviditelné přítomnosti v duchu měli být na zemi duchem zplození křesťané, kteří umírají „ve spojení s Kristem“. Ti by měli být obzvláště „šťastni“, protože umírají v době jeho „přítomnosti“. Jejich smrt v těle neznamená, že jejich ‚skutky‘ skončily nadlouho. Proč ne? Protože „věci, které dělali, jdou přímo s nimi“ neboli doslova podle řeckého textu „následují s nimi“.

9. Proč jsou „svatí“, kteří umírají v této době, podle Zjevení 14:13 „šťastní“?

⁹ To znamená změnu činnosti, a to od skutků v těle na zemi ke skutkům v duchu v nebeské oblasti. Apoštol Pavel mluví o těch, kteří „jsou mrtví ve spojení s Kristem“, a říká: „Takové je i vzkříšení z mrtvých. Zasévá se v porušenosti, vzkříšeno je v neporušenosti. Zasévá se v necti, vzkříšeno je ve slávě. Zasévá se ve slabosti, vzkříšeno je v moci. Zasévá se hmotné tělo, vzkříšeno je tělo duchovní. Jestliže je tělo hmotné, je také tělo duchovní.“ (1. Kor. 15:42–44) Místo „prací“, které konali na zemi, konají tito „šťastní“ vzkříšení tedy v duchovní oblasti dále skutky, které lze konat v duchovním těle. Nemusejí spát ve smrti a čekat na Kristovu přítomnost.

S ČÍM SESTOUPÍ PÁN Z NEBE

10. S čím sestoupí Pán Ježíš Kristus z nebe v době, kdy budou vzkříšeni jeho duchem zplození učedníci?

¹⁰ Apoštol Pavel nám říká, co je spojeno s tím, že Pán duchovně sestoupí z nebe: „My, žijící, kteří zůstaneme naživu do Pánovy přítomnosti [parousie], rozhodně [v duchovním vzkříšení] nepředejdeme ty, kteří usnuli ve smrti, protože sám Pán sestoupí z nebe s přikazujícím zvoláním, s hlasem archanděla a s Boží trubkou a ti, kteří jsou mrtví ve spojení s Kristem, vstanou nejprve.“ — 1. Tess. 4:15, 16.

11. Kdo uslyší „přikazující zvolání“ Pána Ježíše Krista, až bude sestupovat z nebe, a kdo je uposlechne?

¹¹ Kdo uslyší „přikazující zvolání“, s nímž Pán Ježíš Kristus sestoupí ze svého nebeského postavení po Boží pravici? Zřejmě duchem zplození křesťané, kteří až do té doby zemřeli „ve spojení s Kristem“. Víme, že žádný člověk, který žije na zemi od doby, kdy Kristus sestoupil v duchu, to znamená od doby, kdy začala jeho neviditelná „přítomnost“ neboli parousia na jaře roku 1914, nemohl přímo vnímat jeho hlas. Ale „zemřelí v Kristu“ („Bič“) jej slyšeli a poslechli ho.

12. a) Kdy začíná „poslední den“, o němž mluvil Ježíš u Jana 6:53, 54? Jak vstupují tito učedníci do „věčného života“? b) Od jakého jiného „posledního dne“ se tento den odlišuje?

¹² Ti, které Ježíš tímto způsobem vzkřísil, patří k učedníkům, o nichž řekl: „Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nemáte v sobě život. Kdo se živí mým tělem a pije mou krev, má věčný život [od doby, kdy bude vzkříšen], a já ho vzkřísím v posledním dnu.“ (Jan 6:53, 54) „Přikazující zvolání“, jemuž dá Kristus zaznít v tomto „posledním dnu“, má moc vzkřísit ze smrtelného spánku jeho učedníky, kteří měli podíl na zvláštní výsadě ohledně jeho těla a krve. „Poslední den“ začíná pro tyto učedníky tehdy, když jsou v nebi vzkříšeni s „duchovním tělem“, jaké má Kristus, k „věčnému životu“. Protože výraz „poslední den“ se zde vztahuje na vzkříšení věrných duchem zplozených křesťanů, kteří mají nebeskou naději, odlišuje se tento „poslední den“ od toho, který měla na mysli Marta z Betánie, protože ta tehdy neměla vůbec žádnou představu o duchovním vzkříšení k nebeskému životu.

13. a) Čí hlas slyší „mrtví v Kristu“? Kdo je tento „archanděl“? b) Jaký biblický důkaz pro to máme?

¹³ Oslavený Pán Ježíš Kristus sestupuje s „hlasem archanděla“. Tím je míněn jeho vlastní hlas, protože on je tento „archanděl“. Ve svém podobenství o ovcích a kozlech mluvil Ježíš o sobě v tomto postavení archanděla, když řekl: „Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, tehdy se posadí na svůj slavný trůn. A budou před ním shromážděny všechny národy.“ (Mat. 25:31, 32) V době jeho předlidské existence v nebi se jmenoval Michael. Není pochyb o tom, že o něm mluví proroctví z předkřesťanské doby u Daniela 12:1, 2: „V té době povstane Michael, velký kníže, který se zastává synů tvého [Danielova] lidu. A určitě nadejde čas tísně, jaký dosud nikdy nebyl, pokud existuje nějaký národ, až do té doby. A v té době tvůj lid unikne, každý, kdo je nalezen zapsaný v knize. A mnozí z těch, kteří spí v prachu půdy, se probudí, tito k životu trvajícímu na neurčito, a oni k pohaně a k ošklivosti trvající na neurčito.“

14. Jak zní jméno tohoto archanděla podle Zjevení 12:7? O kterém dřívějším boji tohoto archanděla se mluví u Judy 9?

¹⁴ Také ve Zjevení 12:7 se mluví o andělech, kteří jsou podřízeni Michaelovi; je tam řečeno: „V nebi vypukla válka: Michael a jeho andělé [nikoli vzkříšení duchem zplození křesťané] bojovali.“ Kromě toho je u Judy 9 označen jako archanděl. Čteme tam: „Když však archanděl Michael měl rozpor s ďáblem a přel se o Mojžíšovo tělo. . .“ Ďábel Mojžíšovo tělo nedostal.

15. Jak se vedlo satanovi, ďáblu, ve válce s archandělem Michaelem? Může zabránit vzkříšení Kristových učedníků tomu, aby nevystoupili do nebe k Ježíši?

¹⁵ Ve staletí trvajícím boji satan, ďábel, stále prohrával. Ve válce, která probíhala v nebi, byl poražen a se svými démonskými anděly byl svržen do okolí naší země, zatímco archanděl Michael, totiž Pán Ježíš Kristus, a jeho andělé zůstali v nebi jako vítězové. Protože vítězný Ježíš Kristus „hlasem archanděla“ přikazuje těm, kteří zemřeli v Kristu, aby vyšli, má jeho „přikazující zvolání“ větší moc a účinnost. Kromě toho satan, ďábel, po své porážce již nemá dostatek moci, aby zabránil duchovnímu vzkříšení těch, kteří zemřeli v Kristu. Nebude jim moci zabránit ani v přístupu do duchovní oblasti, ani ve vstupu do nebe, kde budou s vítězným Ježíšem Kristem.

16. Proč zaznívá „Boží trubka“, když Pán sestupuje z nebe? Kdo ji uposlechne nejprve?

¹⁶ Kristus také sestoupí z nebe „s Boží trubkou“. (1. Tess. 4:16) Trubka v tomto případě není signálem k tomu, aby se vojska shromáždila k válce, k boji proti nepříteli, který by měl být usmrcen. „Boží trubka“ zaznívá v pokojné situaci, totiž k tomu, aby se shromáždil Jehovův lid jako za dnů Mojžíšových, kdy se troubilo na dvě stříbrné trubky, aby se shromáždilo 12 kmenů Izraele. (4. Mojž. 10:1–10) V 1. Korintským 15:52 uvádí apoštol Pavel takový burcující zvuk „trubky“, jíž se svolávalo ke shromáždění, do spojitosti se vzkříšením zemřelých křesťanů. Říká: „ . . . během posledního hlasu trubky. Neboť trubka zazní a mrtví budou vzkříšeni neporušitelní a my budeme proměněni.“ Kdo jsou ti první, kteří uposlechnou tento „poslední hlas trubky“, až zazní jako „Boží trubka“, aby byli mrtví opět shromážděni jako živí? Odpověď nacházíme v 1. Tessalonicenským 4:16: „Ti, kteří jsou mrtví ve spojení s Kristem, vstanou nejprve.“

17. Proč vzkříšení těch, „kteří jsou mrtví ve spojení s Kristem“, je pro lidské oči neviditelné?

¹⁷ Vzkříšení těch, kteří jsou „ve spojení s Kristem“, je však pro lidské oči neviditelné. Proč? Protože tito křesťané zažijí duchovní vzkříšení; každý bude vzkříšen s „duchovním tělem“. (1. Kor. 15:44) Lidský zrak není natolik silný, aby mohl vnímat duchovní těla, a proto vzkříšení těch, kteří ‚zemřeli v Kristu‘, je pro lidi neviditelné. Proto od začátku Kristovy „přítomnosti“ neboli parousie v roce 1914 lidé nespatřili ani jej, ani vzkříšení jeho učedníků.

18, 19. a) Chtěl Pavel v 1. Tessalonicenským 4:17 říci, že tito křesťané před tím, než budou uchváceni, nezemřou? b) V jakém smyslu jsou tedy „uchváceni“? S jakým tělem vystupují do nebe, aby se tam šťastně setkali s Pánem?

¹⁸ Apoštol Pavel mluví o sobě tak, jako by byl naživu na zemi až do této události, která tak obšťastní duchem zplozené křesťany. Říká: „Potom my, žijící, kteří zůstaneme naživu, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích, abychom se setkali s Pánem ve vzduchu, a tak budeme vždy s Pánem.“ — 1. Tess. 4:17.

¹⁹ Pavel tím nechtěl říci, že duchem zplození křesťané, jako byl on, nezemřou a budou se svým lidským tělem „uchváceni“ v doslovném oblaku do nebe. Zemřel. Duchem zplození křesťané, kteří žijí dnes, v době Kristovy „přítomnosti“ neboli parousie, musí rovněž zemřít. Podobně jako semeno, které je zaseto do země, musí být u každého z nich ‚hmotné tělo zaseto‘, když zemřou jako lidé. (1. Kor. 15:44) Jak budou tedy společně s těmi, „kteří jsou mrtví ve spojení s Kristem“ a kteří byli vzkříšeni první, „uchváceni v oblacích“? V tom smyslu, že nebudou muset spát ve smrti, až bude ‚zaseto jejich hmotné tělo‘. Ihned budou duchovně vzkříšeni; zanechají své lidské tělo na zemi a budou vzkříšeni s „tělem duchovním“. S tímto duchovním tělem vystoupí do nebe, aby se setkali se svým pánem. Obzvláště proto mohou být podle Zjevení 14:13 označeni jako „šťastní“.

20. Do jakých „oblaků“ budou „uchváceni“ křesťané, kteří přežijí? Co tím má být naznačeno ohledně jejich odchodu?

²⁰ Co však znamená to, že budou uchváceni „v oblacích“? Oblaka se pohybují vysoko na nebi, a naznačují proto vyvýšení. Pro nás na zemi je kromě toho skryté, co se děje v oblacích nebo nad nimi. Duchovní těla nepotřebují žádná duchovní oblaka, aby pro nás byla neviditelná. V 1. Tessalonicenským 4:17 jsou tedy míněna symbolická oblaka, jimiž zůstává lidskému oku tak říkajíc skryto, že vzkříšení křesťané jsou uchváceni, aby se setkali se svým vysoko vyvýšeným Pánem. Vzpomeňme si na to, že Ježíš Kristus čtyřicátého dne po svém vzkříšení vystoupil do nebe, a když tam vystupoval, „oblak“ jej vzal očím jeho učedníků. — Sk. 1:9.

21. Když Pán sestupuje z nebe, znamená to, že znovu vstupuje do přímého styku se zemí? Kdy skončí „poslední den“, v němž vzkřísí své duchem zplozené učedníky?

²¹ Co to všechno dokazuje? Následující: Pán Ježíš Kristus nesestupuje proto, aby byl opět v přímém styku se zemí. Oblaka, v nichž se podle popisu vzkříšení křesťané setkávají se svým nebeským Pánem, se pohybují vysoko nad zemí. Kromě toho to znamená, že vzkříšení křesťané se setkávají se svým Pánem „ve vzduchu“, nikoli na zemské půdě, ani na Olivové hoře v Jeruzalémě, ani na žádném jiném místě na zemi. Kromě toho „poslední den“, v němž jsou uchváceni, není obyčejný den o 24 hodinách. Je to časové období, které skončí teprve tehdy, až bude k nebeskému životu probuzen poslední duchem zplozený křesťan, který má podíl na „prvním vzkříšení“. (Zjev. 20:4, 6; Jan 6:54) Ze splňování biblických proroctví poznáváme, že již žijeme v tomto zvláštním „posledním dnu“.

Žijeme v „posledním dnu“, ve dnu vzkříšení

1. Pro kterou dobu se po desetiletí očekávalo oslavení ostatku dosud žijících křesťanů? Splnilo se ale tehdy to, co bylo předpověděno v 1. Tessalonicenským 4:16, 17?

„MRTVÍ v Kristu“ budou v „posledním dnu“ vzkříšeni s duchovním tělem — pro lidské oči neviditelně —, a proto vzhledem k tomu, že se to dnes skutečně děje, musíme my, lidé, ‚chodit vírou, nikoli viděním‘. Vzpomínáme si, že nemálo osob si po celá desetiletí myslelo, že k oslavení všech dosud žijících členů křesťanského sboru dojde na konci časů národů, kolem 1. října 1914. (Luk. 21:24) Tehdy se však nestalo nic, co by se podobalo ději popsanému v 1. Tessalonicenským 4:16, 17. Vypukla však válka v nebi, a poražení, satan a jeho démoni, byli rychle svrženi na zemi. (Zjev. 12:7–13) Je zajímavé, že někteří z duchem zplozených křesťanů, kteří žili a působili v roce 1914, jsou ještě v těle mezi námi. Na časovém určení „posledního dne“, dne oslavení duchem zplozeného sboru, bylo zřejmě něco nesprávného.

2, 3. Ve které době má dojít k tomuto oslavení? Jaká otázka proto vzniká ohledně splnění 1. Korintským 15:50–57?

² Bez ohledu na to začala na konci časů národů, v roce 1914, neviditelná „přítomnost“ neboli parousia oslaveného Ježíše Krista. Tak začal čas, kdy se mělo s duchem zplozenými křesťany, kteří ještě žili, stát to, co bylo v 1. Tessalonicenským 4:16, 17 předpověděno pro „poslední den“. — Jan 6:54.

³ Kdy se měla logicky začít splňovat slova z 1. Korintským 15:50–57? Čteme tam: „Tělo a krev nemůže zdědit Boží království ani porušenost nezdědí neporušenost. Podívejte se, říkám vám svatou tajnou věc: Všichni neusneme ve smrti [když pomíjivé lidské tělo umírá], ale všichni budeme proměněni, ve chvíli, v okamžiku, během posledního hlasu trubky. Neboť trubka zazní a mrtví budou vzkříšeni neporušitelní a my [křesťané jako Pavel] budeme proměněni. Neboť to, co je porušitelné, musí obléci neporušenost, a to, co je smrtelné, musí obléci nesmrtelnost. Ale až to, co je porušitelné, obleče neporušenost a to, co je smrtelné, obleče nesmrtelnost, potom se splní výrok, který je napsán: ‚Smrt je pohlcena navždy.‘ ‚Smrti, kde je tvé vítězství? Smrti, kde je tvé bodnutí?‘ Bodnutí, které působí smrt, je hřích, moc hříchu však je [mojžíšovský] Zákon. Ale díky Bohu, neboť nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista!“

4. Kdy zemřel Ježíš? Jak na to bylo poukázáno u Daniela 9:24–27?

⁴ Chceme-li do jisté míry biblicky určit čas, můžeme srovnávat události, které probíhají souběžně nebo si svým způsobem vzájemně odpovídají. Kdy byl například Ježíš vzkříšen, čímž se stal „Kristem, prvním ovocem“? Bylo to v neděli 16. nisana roku 33 n. l. Dva dny předtím, v den pasach 14. nisana, byl usmrcen na mučednickém kůlu. Tento den Kristovy oběti byl označeným časem v seznamu událostí, které Jehova Bůh rozvrhl a které byly zapsány u Daniela 9:24–27. Vyznačil střed posledního ze „sedmdesáti týdnů“, a to týdnů let, nikoli týdnů o sedmi dnech. V tomto posledním neboli sedmdesátém týdnu let měl být podle Danielova proroctví „Mesiáš odříznut a nebude mít nic“. Kdy se to však mělo stát během tohoto posledního týdne let, který začal na podzim roku 29 n. l.? Odpověd najdeme u Daniela 9:27: „V polovině týdne způsobím, že přestane oběť a obětní dar.“ Když Ježíš zemřel, byly tedy zvířecí oběti bezcenné.

5. Jak lze vypočítat začátek 70. „týdne“ let? Čím se vyznačoval? Jaký čas tehdy začal pro Jeruzalém a pro židovský systém?

⁵ Ježíš obětoval svůj dokonalý lidský život „v polovině týdne“ neboli 14. nisana roku 33 n. l. , a proto tento „týden“ začal o tři a půl lunárního roku dříve, totiž 15. tišri roku 29 n. l. Jakou událostí se vyznačoval začátek tohoto sedmdesátého „týdne“ let? Ježíš se stal Mesiášem, to znamená „Pomazaným“. To se stalo, když jej Jan Křtitel pokřtil. Vzápětí na to byl Ježíš „pomazán“ svatým duchem, aby byl mesiášským králem nad Jehovovým lidem. Tehdy mu bylo 30 let. (Luk. 3:21–23; 4:1–21) Tato událost označovala ve skutečnosti začátek „času konce“ města Jeruzaléma a židovského systému obětí. O necelých 41 let později, v létě roku 70 n. l. , bylo zpustošeno město Jeruzalém i jeho chrám. To bylo předpověděno u Daniela 9:26 slovy: „Město a svaté místo, uvede je do zkázy lid vůdce [vojevůdce Tita], který přijde [v roce 70 n. l.]. A konec toho bude záplavou [římských legionářů]. A až do konce bude válka.“

6, 7. Co se stalo bezprostředně po konci časů národů v roce 1914? Jaké oznámení, k němuž tehdy došlo v nebi, se splnilo ohledně země a jejích mrtvých?

⁶ Obdobně s tím začal pro přítomný systém věcí „čas konce“, když na podzim roku 1914 uplynuly časy národů. (Dan. 12:4) Okamžitě po uplynutí časů národů byl v nebesích dosazen za krále pomazaný Ježíš jako trvalý dědic jeruzalémského krále Davida, svého předka ze staré doby. Tehdy došlo k oznámení, které následovalo po zaznění sedmé trubky. Ve Zjevení 11:15–18 o tom čteme:

⁷ „A sedmý anděl zatroubil na trubku. V nebi zazněly silné hlasy a říkaly: ‚Království světa se stalo královstvím našeho Pána [svrchovaného Pána Jehovy] a jeho Krista a [svrchovaný Pán Jehova] bude vládnout jako král po celou věčnost.‘. . . ‚Děkujeme ti, Jehovo Bože, Všemohoucí, který jsi a který jsi byl, protože ses ujal své velké moci a začal jsi panovat jako král. Ale národy se rozhněvaly a přišel tvůj vlastní hněv a ustanovený čas, aby byli souzeni mrtví a aby byla dána odměna tvým otrokům, prorokům, a svatým a těm, kteří se bojí tvého jména, malým i velkým, a aby byli zničeni ti, kteří ničí zem.‘ “

8. a) Kvůli komu se tehdy národy rozhněvaly, proč a v jakém rozsahu? b) Jaká obdoba to byla k tomu, co se stalo s pomazaným Ježíšem „v polovině týdne“?

⁸ Během první světové války (1914–1918 n. l.) se „národy. . . rozhněvaly“ a svůj hněv si vylily na lidech, kteří byli oddáni svrchovanému Pánu Jehovovi. Proč? Protože tito lidé kázali, že v roce 1914 uplynuly časy národů a že bylo v nebi zřízeno Kristovo království. Tento hněv národů propukl na jaře 1918 obzvláště ve Spojených státech amerických. Bylo to tři a půl roku po konci časů národů a dosazení pomazaného Ježíše jako nebeského krále. Co se stalo se zvěstovateli království v roce 1918 na zemi, tvoří prakticky paralelu k tomu, co se stalo s Ježíšem „v polovině týdne“ v Jeruzalémě. V jeho případě bylo nutné vzkříšení z mrtvých. Tomu odpovídá skutečnost, že pronásledovatelé zasadili zvěstovatelům jeho království v roce 1918 „smrtelný úder“ — jak se domnívali —, takže oznamování království potřebovalo být oživeno, potřebovalo vzkříšení.

9. a) Proč by oživení neboli obrazné vzkříšení pronásledovaných zvěstovatelů království k obnovené činnosti nebylo pravou paralelou vzkříšení Ježíše 16. nisana roku 33 n. l.? b) Čí duchovní vzkříšení nemohli předejít ti, kteří měli být ‚uchváceni, aby se setkali s Pánem‘?

⁹ Vzkříšení Ježíše Krista 16. nisana roku 33 n. l. bylo duchovní povahy. Bylo to vzkříšení k nebeskému životu, ale došlo k němu z pozemského hrobu. Zvěstovatelé království, kteří ještě byli v těle, byli však oživeni k činnosti na zemi, aby znovu kázali „toto dobré poselství o království“ po celé obydlené zemi „všem národům na svědectví“. (Mat. 24:14) Tito duchem zplození křesťané neměli ještě být oslaveni v nebi nebo ‚uchváceni, aby se setkali s Pánem ve vzduchu‘. Jejich oslavení nemělo ‚předejít‘ vzkříšení křesťanů, kteří před rokem 1918 „usnuli ve smrti“, na což je v 1. Tessalonicenským 4:14–17 poukázáno slovy: „Ti, kteří jsou mrtví ve spojení s Kristem, vstanou nejprve.“ Vzkříšení těchto křesťanů mělo nastat dříve než oživení zvěstovatelů království k dalšímu dílu, jež měli vykonávat na zemi během „času konce“. K tomuto oživení došlo na jaře roku 1919.

10. Čí vzkříšení — a to ve které době — by bylo pravou paralelou vzkříšení Ježíše 16. nisana 33 n. l.?

¹⁰ Duchovní vzkříšení „mrtvých v Kristu“ na jaře 1918 — tři a půl roku po tom, kdy byl na konci časů národů na podzim roku 1914 Kristus dosazen na trůn — by bylo paralelou ke vzkříšení Ježíše 16. nisana roku 33 n. l. , „v polovině týdne“. (Dan. 9:27) Tímto způsobem byli vzkříšeni „nejprve“. Svým vzkříšením předešli vzkříšení těch, kteří byli naživu až do „přítomnosti“ neboli parousie Kristovy a do doby, kdy bylo „usmrceno“ dílo kázání o království.

11. Jaké odpovídající časové období hraje svou úlohu ve spojitosti s prorockými Božími svědky, o nichž mluví 11. kapitola Zjevení? Znamená jejich vystoupení do nebe splnění 1. Tessalonicenským 4:17?

¹¹ Podobné časové období hraje svou úlohu ve spojitosti s prorockými svědky Božími, kteří jsou popsáni ve Zjevení v kapitole 11. Podle Zjevení 11:3–7 byli usmrceni, když předtím prorokovali 1 260 dnů neboli tři a půl roku. Zažili však vzkříšení: „Po třech a půl dnech vstoupil do nich duch života od Boha a postavili se na nohy, a na ty, kteří je spatřili, padl velký strach. A slyšeli silný hlas z nebe, který jim řekl: ‚Pojďte sem nahoru.‘ A vystoupili do nebe v oblaku a jejich nepřátelé je spatřili.“ (Zjev. 11:11, 12) To prorocky znázorňuje, jak byl ostatek duchem zplozených křesťanů na jaře 1919 oživen ke službě království. Tím, že vystoupil a nabyl celosvětového významu, se nesplnila slova z 1. Tessalonicenským 4:17. V této souvislosti si připomínáme, že sto dvacet učedníků Ježíše Krista bylo oživeno k veřejné činnosti v Jeruzalémě teprve 51 dnů po tom, kdy byl jejich Pán, Ježíš Kristus, přibit na kůl a pohřben.

12. Do jaké míry bylo také ve vidění u Ezechiela 37:1–14 předpověděno takové oživení duchovního ostatku?

¹² Toto oživení ostatku, který měl být ještě naživu, bylo předpověděno také u Ezechiela 37:1–14. Jehova umožnil proroku Ezechielovi, aby ve vidění viděl údolí plné vysušených kostí Izraelitů. Kosti pak byly opět sestaveny a staly se z nich živí Izraelité, kteří byli připraveni odejít ze svého vyhnanství v pohanském Babylóně. O tom, jak se vidění mělo splnit, Jehova řekl: „Hle, otevírám vaše pohřebiště a vyvedu vás z vašich pohřebišť, můj lide [který byl ve vyhnanství v Babylóně], a zavedu vás na izraelskou půdu. A budete muset poznat, že já jsem Jehova, až otevřu vaše pohřebiště a vyvedu vás z vašich pohřebišt, můj lide.“ — Ezech. 37:12, 13.

13. Jak se v nové době splnilo vidění o údolí vysušených kostí? Jak to souhlasí s tím, co se stalo s Ježíšovými učedníky po „polovině týdne“?

¹³ Toto vidění se v nové době splnilo na ostatku duchovních izraelitů tím, že byl na jaře roku 1919 osvobozen z „Velikého Babylóna“, ze světové říše falešného náboženství, a z útlaku jejž působili pomocníci Velikého Babylóna z politických, soudních a vojenských kruhů, kteří všichni jednali na jeho rozkaz. Oživení učedníků, kteří pěstovali společenství s Ježíšem, a jejich osvobození z utlačujícího židovského systému věcí nastalo teprve po jeho smrti, pohřbu a vzkříšení, což mělo pravděpodobně prorocký význam pro časový průběh událostí v nové době. Došlo k tomu bezprostředně po „polovině týdne“, kdy byl Ježíš obětován jako výkupní oběť.

14. Ke které třídě, o níž mluví 1. Tessalonicenským 4:15–17, patří tito oživení novodobí svědkové, kteří byli opět uvedeni do činnosti? Jak je pro ně „poslední den“, o němž mluvil Ježíš, „šťastným“ dnem?

¹⁴ Ostatek duchovních izraelitů, kteří byli v nové době oživeni a jejichž činnost byla obnovena, když se na jaře 1919 opět ujali svědeckého díla, byli ti, o nichž mluvil apoštol Pavel jako o ‚žijících‘, kteří ‚zůstanou naživu do Pánovy přítomnosti‘. (1. Tess. 4:15) Očekávají, že po vydání světaširého závěrečného svědectví o království v průběhu Kristovy přítomnosti zemřou „ve spojení s Pánem“. To se stane v „posledním dnu“, kdy Ježíš, jak řekl, vzkřísí ty zemřelé učedníky, kteří měli tu přednost, že se sytili jeho tělem a pili jeho krev. To pro ně znamená, že budou „uchváceni“, aby se s ním, se svým Pánem, setkali „ve vzduchu“. Toto jejich okamžité vzkříšení k nebeskému životu je pro lidi, kteří zůstanou na zemi, neviditelné, jako by bylo zakryto „oblaky“. Jsou skutečně „šťastní“, protože „od tohoto času umírají ve spojení s pánem“ a nemusí ve spánku smrti čekat na jeho druhý příchod. — Zjev. 14:13; Jan 6:53, 54; 1. Kor. 15:52, 53.

15. Kteří dnes činní spolupracovníci budou při tom, až se členové ostatku, kteří přežili, budou na konci „posledního dne“ loučit? Jaké rozloučeni to asi bude?

¹⁵ Mnozí křesťanští druhové ostatku, „velký zástup“, zde zůstávají. Během „času konce“ a „přítomnosti Pánovy“ spolupracovali s ostatkem duchovních izraelitů při závěrečném svědectví o království, které bylo dáno všem národům. Členové tohoto „velkého zástupu“ doufají, že přežijí „velké soužení“, v němž zanikne nynější světský systém věcí. (Zjev. 7:9, 14) Budou tedy přítomni, až přijde ta šťastná doba, kdy bude poslední člen ostatku duchovních izraelitů ‚uchvácen v oblacích, aby se setkal s Pánem ve vzduchu‘. (1. Tess. 4:17) Jak by to bylo milé, kdyby se „velký zástup“, který žije v tomto „posledním dnu“, ve dnu vzkříšení, mohl rozloučit se členy ostatku, kteří přežili, až na konci tohoto „posledního dne“ skončí svůj pozemský běh! (Jan 6:53, 54) Pravděpodobně to nebude snadné rozloučení; ti, kteří budou odcházet, a ti, kteří zůstanou na rajské zemi, si vzájemně vyjádří lásku. Členové „velkého zástupu“ již nikdy neuvidí ty, kteří se rozloučí se zemí.

16. S kým sice členové „velkého zástupu“ již osobně nebudou mít společnost, ale které nově příchozí budou moci vítat na rajské zemi?

¹⁶ Členové „velkého zástupu“ nebudou sice již mít doslovné společenství s oslavenými členy ostatku, ale útěchou jim bude nespočetné množství nových obyvatel pozemského ráje. Kdo jsou tito lidé a odkud přicházejí? Jsou to další vykoupení lidé, kteří jsou probuzeni z adamovské smrti, ze země „posledního nepřítele“. (1. Kor. 15:26) Jaká to bude radost pro členy „velkého zástupu“, budou-li se moci setkat se vzkříšeným Jobem, Abrahámem, Izákem, Jákobem, Janem Křtitelem, a dokonce s malými dětmi z Betléma, které jejich nepřítel, Herodes Veliký, poslal do říše mrtvých. A jaká to bude radost při shledání s přáteli, kteří patří k „jiným ovcím“ znamenitého pastýře a kteří nepřečkali „velké soužení“, a nezažili začátek tisíciletého panství Kristova! (Zjev. 20:4, 6; Jan 10:16) Budou členové pomazaného ostatku, kteří přežijí „velké soužení“, žít v novém pořádku až do té doby, než nadejde „poslední den“, den vzkříšení pro ty, kteří budou vzkříšeni na zemi? (Jan 11:24) Bible o tom neříká nic určitého.

17. a) Jak bude potom možné označit ty, kteří budou vzkříšeni na zemi, ve srovnání s Kristem? b) V jakém ohledu se budou členové „velkého zástupu“ podobat vzkříšeným, ačkoli nebudou muset být vzkříšeni z hrobu? Jaký požehnaný stav bude panovat na konci Kristova tisíciletého panství?

¹⁷ Tito vzkříšení budou jakoby paběrky ze vzkříšených, z nichž vzkříšený Ježíš Kristus byl „prvním ovocem“. (1. Kor. 15:20, 22, 23) Členové „velkého zástupu“, který přežije, nebudou sice muset být vzkříšeni z hrobů, ale budou se podobat vzkříšeným a budou potřebovat ještě další dobrodiní smiřující oběti Ježíše Krista. Budou muset být odstraněny průvodní jevy zděděné smrti. Bude to skutečně požehnaná doba, až bude do konce tisíciletého panství Kristova pro vykoupené a poslušné lidi včetně členů „velkého zástupu“ „jako poslední nepřítel. . . odstraněna smrt“. Potom bude Jehova Bůh právem „každému vším“. — 1. Kor. 15:26, 28; Zjev. 1:18; 20:11–14.

‚Olovnice v Jehovově ruce‘

Desetikmenná izraelská říše byla přirovnána ke zdi, která sice — jak se zjistilo pomocí olovnice — byla rovná, ale nakonec se začala naklánět. Čteme: „Hle! Jehova se postavil na zdi udělané olovnicí a v ruce měl olovnici. Potom mi Jehova řekl: ‚Co vidíš Amosi?‘ Řekl jsem: ‚Olovnici.‘ A Jehova dále řekl: ‚Hle, kladu olovnici doprostřed svého izraelského lidu. Nadále to již nebudu omlouvat.‘ “ — Amos 7:7, 8.

Měřeno Jehovovými měřítky neboli jeho olovnicí se Izrael, zeď, takříkajíc příliš naklonil neboli nestál kolmo. Nejvyšší již dále chybu svého lidu neodpouštěl ani neomlouval. Jako musí být stržena šikmá zeď, aby se zabránilo tomu, že bude kolemjdoucí zraněn, tak musel přijít Jehovův soud na nevěrnou desetikmennou izraelskou říši.