a aby každý jazyk otevřeně uznával, že Ježíš Kristus je Pánem ke slávě Boha, Otce“. — Fil. 2:9–11.

²² Nesmíme jako mnozí přehlížet fakt, že by naše vyznání Ježíše mělo být „ke slávě Boha, Otce“. Mnoho dnešních náboženských vůdců, a tedy i jejich stáda, téměř zapomnělo na Otce. A přece řekl Ježíš v modlitbě ke svému nebeskému Otci: „To znamená věčný život, že přijímají poznání o tobě, jediném pravém Bohu.“ Ale to nestačí. Musíme se také poučit o tom, kterého Bůh vyslal, a následovat ho. Ježíš tedy pokračoval: „A o tom, kterého jsi vyslal, Ježíši Kristu.“ — Jan 17:3.

Zprávy a jejich hlubší význam

Sexuální výchova — je úspěšná?

Mnozí se domnívají, že sexuální výchova na veřejných školách by mohla „zabránit předmanželským těhotenstvím, snížit počet pohlavních chorob, a možná dokonce omezit počet rozvodů,“ poznamenal dr. Dennis L. Cuddy v „News and Record“ vydávaném v severokarolinském Greensboro. Cuddy však tvrdí, že sexuální výchova přinesla nedobré výsledky tam, kde je řízena státem.

Cituje statistiku, jež naznačuje, že v Dánsku bylo prvních sedm let povinné sexuální výchovy ve školách provázeno třistaprocentním vzrůstem znásilnění. Prudce vzrostly také pohlavní choroby — o 250 procent u osob ve věku 16–20 let a o 400 procent u patnáctiletých a mladších. A po 29 letech povinné sexuální výchovy má Švédsko nejvyšší počet pohlavních chorob, tvrdí Cuddy. Povšiml si také, že v roce 1969 dostávalo jen 1,1 procenta studentů ve Spojených státech sexuální výchovu a počet pohlavních chorob byl mnohem nižší než v roce 1981, kdy se tak vzdělávalo 16,8 procenta. Profesorka Diana Ravitchová z pedagogické fakulty Kolumbijské univerzity otevřeně poznamenala: „Bylo by těžké si představit, že by dospívající mohli strávit semestr poučováním jak to správně dělat, jak je ti přitom dobře a jak významný je to zážitek, aniž by to chtěli co nejdříve vyzkoušet.“

Stvořitel lidských rozmnožovacích orgánů dal odpovědnost rodičům poučovat děti o těchto i jiných věcech. Bůh jim řekl, aby své děti vyučovali, „když sedíš ve svém domě a když kráčíš po silnici a když uléháš a když vstáváš“. — 5. Mojž. 6:7; 11:18–21.

Obrana rituálního uctívání

V nedávném čísle „V. S. Catholic“ napsal odpovědný redaktor Robert E. Burns: „Jsme tak pohroužení do zdánlivě nekonečné složitosti a matoucích rozptýlení světa, že může být velice obtížné přemýšlet o ctnostném životě . . . A tady nastupují náboženské obrazy a nádobky se svěcenou vodou a mnoho jiných ‚rituálních‘ věcí.“

Ve svém sloupci redaktor Burns varoval před uctíváním, které je prosté „rituálů, jež působí na naše city, stejně jako na naše intelektuální vnímání“. Domnívá se, že rituály a symboly jsou „zřejmě nezbytnými prostředky“ pro „obrácení našich myšlenek k Bohu“.

Burns a jiné katolické autority si snad myslí, že množství „rituálních“ věcí může přispívat k uctívání Boha. Povšimni si však, co řekl Ježíš Kristus o „tom druhu ctitelů, které chce Otec“. Ženě, která si myslila, že je třeba uctívat na jisté hoře, Ježíš oznámil: „Bůh je duch a ti, kdo uctívají, musí uctívat v duchu a pravdě.“ Uctívat „v duchu“ zřejmě vylučuje používání zrakových pomůcek, jak naznačuje i apoštol Pavel, který řekl, že křesťané chodí „vírou, a ne viděním“. — Jan 4:23, 24; 2. Kor. 5:7, katolická „Jeruzalémská bible“.

‚Pokud jde o krev, mají svědkové pravdu‘

V italských nemocnicích se každoročně podle ministerstva zdravotnictví použije asi 150 000 litrů krve. Dr. Cesare Buresta, primář chirurgie v nemocnici Ripatransone v italském Ascoli Piceno, poznamenal, že „je stále obtížnější získat dárce, a existuje nečistý a téměř hanebný obchod s lidskou krví po nemocnicích; navíc je tu riziko infekční žloutenky nebo imunologické nesnášenlivosti vzhledem k Rh faktoru“.

Ale dr. Buresta také prohlásil: „Zvláštní je, že . . . svědkové Jehovovi odmítají na základě domnělého biblického zákazu krev jiných lidí, to jest, jsou proti transfúzím.“ Potom, co však jeho chirurgický tým použil ve třech případech umělou krev s pozitivními výsledky, učinil dr. Buresta závěr: „Nyní, jak se zdá, věda potvrzuje, že [svědkové] mají pravdu.“

Svědkové Jehovovi se pouze dávají vést biblickým příkazem, „abyste se zdržovali . . . krve“. (Sk. 15:29) Jejich ochota řídit se specifickým vedením Bible v této věci je chrání před určitým nebezpečím ohrožení zdraví. Jejich hlavní starostí však je, aby se líbili Bohu, a proto dbají rady v Příslovích 3:5, 6: „Důvěřuj v Jehovu celým svým srdcem a neopírej se o své vlastní porozumění. Všímej si ho na všech svých cestách a on sám napřímí tvé stezky.“

Ať ti Jozue pomáhá odvážně sloužit Jehovovi!

„VE SVĚTĚ budete mít soužení, ale buďte odvážní! Já jsem zvítězil nad světem.“ Snad poznáváš, že tato slova pronesl muž, který se jmenoval Ježíš. Jestliže bys však mluvil hebrejsky, jméno Jozue by ti to mohlo připomenout, neboť Ježíš je řecká forma hebrejského jména Jozue. — Jan 16:33.

Být odvážný je také vhodně klíčová myšlenka biblické knihy, kterou napsal Ježíšův předchůdce Jozue, syn Nuna. Možná bys však rád věděl, jaký osobní užitek můžeme mít z Jozuovy knihy my? Začněme tedy myšlenkou být odvážný.

ODVÁŽNÝ MUŽ

Když byl Mojžíš u konce svého života, vybral Jehova jako jeho nástupce Jozua, který jistě nebyl nováčkem ani nevyzkoušený mladík. Jozue se narodil jako otrok v Egyptě, ale po vyjití se vyznamenal jako statečný vůdce při odrážení nevyprovokovaného útoku Amalekovců. (2. Mojž. 17:8–16) Jozue potvrdil svoji odvahu a víru, když ze 12 mužů, kteří byli vysláni, aby vyzvídali v kananejské zemi, jedině on a Kálef nebojácně oznámili, že s Jehovovou pomocí by mohli porazit nemravné Kananejce a zabrat Zaslíbenou zemi. — 4. Mojž. 13:1 až 14:9.