Dávat Jehovovi to nejlepší, co máme

„ ‚Zlořečený je ten, kdo jedná vychytrale, má-li ve svém stádu samce, a složí-li slavnostní slib a obětuje Jehovovi něco zkaženého. Neboť já jsem velký Král,‘ řekl Jehova vojsk, ‚a mé jméno bude vzbuzovat bázeň mezi národy.‘ “ — Malachiáš 1:14.

1. Mohou lidé skutečně něco dát Jehovovi?

NEZDÁ se zvláštní, že by nedokonalí lidé měli třeba jen pomyslet na to, aby něco dali velkému stvořiteli, Jehovovi? Vždyť v celém vesmíru není ani jediná věc, která mu již nepatří! On sám ve svém Slově prohlašuje: „Mé je stříbro a mé je zlato.“ (Agg. 2:8, 2:9, „KB“) „Mně patří každé lesní divoké zvíře, zvířata na tisíci horách. Dobře znám každého okřídleného tvora na horách a u mne jsou velká množství zvířat z otevřených polí. Kdybych měl hlad, neřekl bych ti to, neboť mně patří úrodná země a její plnost. Mám jíst maso silných býků a mám pít krev kozlů?“ (Žalm 50:10–13) Jehova Bůh jistě nepotřebuje od nikoho žádné dary, protože je sám v sobě úplný. Má existenci sám v sobě.

2. Co uznával David ohledně dobrovolných obětních darů Jehovovi?

² David, syn Jesseho z kmene Juda, byl jako mládenec poučován o mojžíšovském Zákoně, a proto věděl, že Jehovovi patří celá zem. (2. Mojž. 19:5) V pozdějších letech, když přispíval ke stavbě chrámu, který měl být postaven v Jeruzalémě, oslovil David v modlitbě Nejvyššího slovy: „Kdo. . . jsem já a kdo je můj lid, abychom měli sílu k přinášení takových dobrovolných darů? Vždyť všechno je od tebe, a dali jsme ti z tvé vlastní ruky. Jehovo, náš Bože, všechna ta hojnost, kterou jsme připravili, abychom ti postavili dům pro tvé svaté jméno, z tvé ruky to je a tobě to všechno patří.“ — 1. Par. 29:14, 16.

3. a) Jaké otázky mohou vzniknout ohledně darů Jehovovi? b) Jak Písmo odpovídá na takové otázky?

³ Tak David uznal, že my lidé nemůžeme Všemohoucího nijak obohatit. Skutečně, ať dáváme cokoli, vracíme jen malou část toho, co jsme obdrželi ze zdroje ‚všeho dobrého, co dostáváme, a každého dokonalého daru‘. (Jak. 1:17) Znamená to však, že nemá žádnou cenu přinášet dary našemu stvořiteli? Odmítá s opovržením obětní dary od svých oddaných služebníků? Boží slovo odpovídá: Nikoli. Jehova Bůh zve pokorné ctitele, aby přinášeli své dary. V Žalmu 96:8 čteme: „Přiznejte Jehovovi slávu, která patří jeho jménu; přineste dar a vejděte do jeho nádvoří.“

4. Dary jakého druhu se líbí Jehovovi?

⁴ Jehova ovšem chtěl znamenité obětní dary, které vycházely ze srdce plného ocenění. Měly to být dary, k nimž bylo třeba sebezapření a také promyšlené přípravy spojené s modlitbami. V době, kdy byl v platnosti mojžíšovský Zákon, nemohl například Izraelita přinést k bráně nádvoří svatostánku prostě jakékoli zvíře a očekávat od Boha příznivé uznání. Zákon říkal: „Kdyby snad nějaký muž přinesl Jehovovi oběť společenství, aby splnil slavnostní slib, nebo jako dobrovolný dar, musí to být zdravé zvíře ze stáda velkého nebo drobného dobytka, aby získal schválení. Nesmí na něm být vůbec žádná vada. Nic slepého ani polámaného, nic, co by mělo nějakou řeznou ránu nebo bradavici nebo strupovitost či lišej, nic takového nesmíte předložit Jehovovi.“ — 3. Mojž. 22:21, 22.

5. Jakou výhradu obsahoval Zákon ohledně obilných obětních darů?

⁵ Obilné oběti měly být z jemné mouky. (3. Mojž. 2:1, 4; 6:14, 15; 4. Mojž. 15:4) Tímto požadavkem byla vyloučena veškerá hrubá mouka, ta, která nebyla dobře prosetá. Ano, pouze to nejlepší bylo vhodné jako obětní dar svatému, Jehovovi.

6. Jak záleželo na pohnutce srdce, zda bude oběť od nějakého Izraelity přijatelná?

⁶ Měl-li být obětní dar Jehovovi přijatelný, musel být splněn další důležitý požadavek, totiž že člověk musel mít správnou pohnutku srdce. Kdyby nějaký Izraelita neměl hlubokou vnitřní touhu líbit se stvořiteli, přinášel by oběti nadarmo. Povšimni si, jak je to zdůrazněno v následujících slovech: „ ‚K čemu je mi dobré to množství vašich obětí?‘, říká Jehova. ‚Už mám dost celých zápalných obětí beranů a tuku dobře vykrmených zvířat; a v krvi mladých býků a beránků a kozlů už nemám zalíbení. Když stále přicházíte, abyste viděli mou tvář, kdo to vyžaduje z vaší ruky, abyste šlapali po mých nádvořích? Přestaňte přinášet ještě další bezcenné obilné oběti. Kadidlo — to je pro mne něčím ohavným. . . Vaše novoluní a slavnostní období má duše nenávidí. Staly se mi břemenem, už toho mám dost, abych je snášel. A když vztahujete své dlaně, skrývám před vámi své oči. I když pronášíte mnoho modliteb, nenaslouchám; vaše ruce jsou naplněny krveproléváním.‘ “ (Iz. 1:11–15) Pokud zde nebyla pravá oddanost a duch štědrosti, pak vnější způsoby uctívání bylo možno přirovnat k úplatkům, které měly koupit božskou přízeň. Byly naprosto nepřijatelné.

NÁŠ DAR JEHOVOVI

7. Proč dnes neobětujeme zvířecí oběti?

⁷ Na rozdíl od Izraelitů my, učedníci Ježíše Krista, nepřinášíme oběti na žádném hmotném oltáři. Smlouva Zákona, která přikazovala takové oběti, byla zrušena na základě Ježíšovy smrti na mučednickém kůlu. (Kol. 2:13, 14) To vyvolává otázku: Jaké oběti můžeme přinášet?

8. Co napsal apoštol Pavel o oběti v Římanům 12:1? Jak máme rozumět jeho slovům?

⁸ Duchem pomazaní věřící, kteří se měli vzdát svého hmotného těla a měli při svém vzkříšení přijmout slavné tělo duchovní, povzbuzoval křesťanský apoštol Pavel: „Bratři, skrze Boží slitování [vás] snažně prosím, abyste předkládali svá těla jako živou, svatou, Bohu přijatelnou oběť, jako svatou službu se svou silou rozumu.“ (Řím. 12:1) Byli tedy povzbuzováni, aby používali své energie a svých schopností ve službě stvořiteli. Tělesné údy jsou nástroji, jejichž prostřednictvím může člověk mluvit a jednat. Aby tedy tito křesťané „předkládali svá těla jako živou, svatou Bohu přijatelnou oběť “, museli být činní a ‚činit všechno k Boží slávě‘. (1. Kor. 10:31) Aby tato oběť byla „svatá“, museli si zachovat mravní a duchovní čistotu. A jedině tehdy, jestliže se ke svému jednání dávali podněcovat nepokryteckou láskou, mohli předkládat svá těla způsobem ‚Bohu přijatelným‘. (1. Kor. 13:3) Jestliže po zralé úvaze se rozhodli žít v plné oddanosti Bohu, pokud jde o postoj, slova a jednání, a jestliže si uvědomovali, že to je správné vzhledem k Božímu slitování, jež jim bylo prokázáno, pak vykonávali svatou službu se svou „silou rozumu“. Bez ohledu na to, jaká je naše nynější naděje, zda nebeská nebo pozemská, nemůžeme sloužit Bohu stejně tak celou duší?

9. Jaké povzbuzení dostáváme v Židům 13:15, 16?

⁹ V dopise Židům se dovídáme ještě více o přijatelných obětech. Židům 13:15, 16 říká: „Skrze [Krista] vždy obětujme Bohu oběť chvály, to jest ovoce rtů, které se veřejně hlásí k jeho jménu. A kromě toho nezapomínejte konat dobro a dělit se o věci s jinými, protože takové oběti se Bohu líbí.“ — Srovnej Ozeáše 14:2.

10. Co zahrnuje „ovoce rtů“? Jakou otázku si v tomto ohledu můžeme položit?

¹⁰ K naší oběti „ovoce rtů“ by také měla patřit účast na splňování Matouše 24:14: „Toto dobré poselství o království bude kázáno po celé obydlené zemi na svědectví všem národům.“ Věnujeme skutečně to nejlepší, co máme, tomuto důležitému kazatelskému dílu? Využíváme dychtivě příležitosti k vydávání svědectví? Žijeme vzorným křesťanským životem, takže „ovoce rtů“ je přijatelnou obětí chvály? — Řím. 2:21, 22.

11. Proč je užitečné, abychom zkoumali svůj postoj ke křesťanským shromážděním?

¹¹ Veřejné vyjadřování při křesťanských shromážděních také patří k naší oběti. Z toho je jasně patrné, že musíme být přítomni, když se naši spoluvěřící shromažďují k uctívání. Toužíme skutečně být pohromadě s jinými, kteří mají stejně vzácnou víru? Nebo připustíme, aby nám jiná činnost nebo jiné zájmy zbytečně zabíraly čas, kdy bychom mohli být s našimi bratry? Učiníme dobře, budeme-li napodobovat příklad žalmisty, který svou intenzivní tužbu po spojení s Jehovou Bohem ve společnosti ostatních ctitelů přirovnal k touze laně po vodě. Bez vody vysoká zvěř prostě nemůže dál žít. (Žalm 42:1, 2; 42:2, 3, „KB“) Skutečně si uvědomujeme, že nemůžeme žít bez Jehovy, ‚zdroje živé vody‘? — Jer. 2:13.

12, 13. Jak můžeme mít z křesťanských shromáždění ten největší užitek?

¹² Když jsme na shromáždění, jistě bychom chtěli z toho mít ten největší užitek. To se nám může podařit, jestliže se snažíme uplatňovat inspirovanou radu: „Dbejme jedni o druhé, abychom se podněcovali k lásce a ke znamenitým skutkům, . . . povzbuzujme se navzájem, a to tím více, když vidíte, že se ten den blíží.“ (Žid. 10:24, 25) Jehovův velký den, kdy má být vykonán jeho soud, musí přijít; nemáme proto dobrý důvod, abychom s modlitbou uvažovali o tom, jak můžeme posilovat a povzbuzovat své bratry? Jistě nechceme, aby kterýkoli z nich byl v neschváleném stavu, až přijde ten den. (Luk. 21:34–36) Je z našich výroků patrné, že máme skutečný zájem o jejich duchovní blaho? Podporujeme svými komentáři při shromáždění lásku, nesobecký zájem o věčné blaho druhých? Povzbuzují naše výroky všechny, aby dále konali znamenité skutky? Aby horlivě ohlašovali „dobré poselství“ a dávali příklad ve všech ohledech každodenního života? — Srovnej Titovi 2:1–14.

¹³ Podněcujeme-li druhé „k lásce a znamenitým skutkům“, burcujeme také sami sebe a vštěpujeme si do mysli a srdce, jak důležité jsou skutky, jež odpovídají víře. To na nás může působit nanejvýš blahodárně, protože tak máme možnost zkoumat se a zlepšovat svůj křesťanský způsob života a svou činnost. A nasloucháme-li tomu, co říkají druzí, a pak uplatňujeme biblické povzbuzení, získáváme štěstí, protože jsme „činiteli slova“. — Jak. 1:22–25.

14, 15. Co ještě zahrnují naše „oběti“ kromě duchovního dávání?

¹⁴ Dopis Židům povzbuzuje k účasti — k tomu, abychom reagovali na potřeby druhých. Příjemcům tohoto dopisu bylo řečeno: „Neustále. . . pamatujte na dřívější dny, kdy jste po svém osvícení vytrvávali v utrpení ve velkém zápase, někdy tak, že jste byli vystavováni jako na divadle pohaně a soužení, a někdy tak, že jste se stali účastníky s těmi, kteří měli takové zkušenosti. Projevili jste totiž soucit s těmi, kteří byli ve vězení, a s radostí jste snesli plenění svého majetku, protože jste věděli, že vy sami máte lepší a nepomíjející vlastnictví.“ (Žid. 10:32–34) Vyjadřujeme také soucit s těmi, kteří trpí, a přicházíme jim na pomoc?

¹⁵ Boží služebníci se nacházejí ve velmi rozmanitých situacích. Někteří jsou snad postiženi chudobou. Jiní snad jsou smutní a sklíčení a velmi potřebují útěchu a společenství. Ještě jiní snad jsou sklíčeni vážnými osobními problémy. Je pravda, že Jehova Bůh se postará o to, aby spravedliví nebyli zcela opuštěni. (Žalm 37:25) Neměli bychom však osobně cítit odpovědnost, že máme působit jako Boží nástroj k prokazování laskavosti a pomoci? Nedbalost v tomto ohledu je vážná věc. Apoštol Jan napsal: „Kdokoli. . . má prostředky tohoto světa k živobytí a spatří svého bratra, který má nouzi, a přece před ním zavře dveře svého něžného soucitu, jak v něm zůstává Boží láska? Děťátka, nemilujme slovem ani jazykem, ale skutkem a pravdou.“ — 1. Jana 3:17, 18.

PROČ JSME ZVÁNI, ABYCHOM PŘINÁŠELI SVÉ DARY

16, 17. Proč nás Jehova zve, abychom přinášeli „oběti“?

¹⁶ Máme-li být věrní v přinášení svých duchovních obětí, musíme pochopit, proč nás k tomu Jehova Bůh zve. Náš nebeský Otec již zná naše nejvnitřnější myšlenky a postoje. Chce však, abychom projevili svou lásku tak, že jiným prokazujeme pozitivní dobro. Přeje si, aby jeho služebníci byli v projevech laskavosti a štědrosti jako on. (Mat. 5:43–48) Tímto způsobem může k sobě přitrhovat lidi. Jak to? Když druzí pozorují náš chvályhodný způsob života, mohou z toho poznat, že pravé štěstí vyplývá z konání Boží vůle. — Mat. 5:16.

¹⁷ Jehova Bůh nás vytvořil, a proto ví, co je v našem nejlepším zájmu. To je další důvod, proč nás zve, abychom mu přinášeli své dary. Štědrý duch přispívá k tomu, že se již nyní těšíme z pokoje mysli a srdce a také z pravého štěstí. Bible říká: „Více štěstí je v dávání než v přijímání.“ (Sk. 20:35) Kromě toho můžeme být ujištěni, že náš nebeský Otec nás bohatě odmění nyní i ve věčné budoucnosti. Boží Syn řekl: „Když dáváš dary z milosrdenství, ať neví tvá levice, co dělá tvá pravice, aby tvé dary z milosrdenství byly skryté; potom ti tvůj Otec, který se dívá skrytě, odplatí.“ (Mat. 6:3, 4) „Když připravuješ hostinu, pozvi chudé, chromé, kulhavé, slepé, a budeš šťasten, protože nemají nic, čím by ti odplatili. Neboť ti bude odplaceno při vzkříšení spravedlivých.“ — Luk. 14:13, 14.

18. Co by mělo platit o našem dávání a proč?

¹⁸ Jestliže se tedy podíváme na souhrn svých obětí, musíme připustit, že bychom měli být připraveni dávat to nejlepší, co máme. Dávat při shromáždění, také když se dělíme s druhými o „dobré poselství“, dále ve svém postoji, slovech i jednání, ano ve všech oblastech života. V těchto životně důležitých věcech bychom nikdy neměli být polovičatí. Jde o Jehovovo schválení a o to, aby nám byl darován život. Kéž proto žijeme v souladu s biblickým ujištěním: „Bůh. . . není nespravedlivý, aby zapomněl na vaši práci a na lásku, kterou jste projevovali k jeho jménu tím, že jste sloužili svatým a dále sloužíte.“ — Žid. 6:10.

Zachovat čistotu, když přinášíme dary

„Přiznejte Jehovovi slávu, která patří jeho jménu; přineste dar a vejděte do jeho nádvoří. Sklánějte se před Jehovou ve svaté ozdobě.“ — Žalm 96:8, 9.

1, 2. Proč musí být Boží lid čistý? Jak to bylo vštípeno Izraelitům?

JEHOVA je svatý a čistý, a to vyžaduje, aby také jeho lid zůstal čistý. (1. Petra 1:14–16) Izraelitům vštípila tuto skutečnost hluboko do mysli ustanovení mojžíšovského Zákona. Měli zůstat odděleni od nemravných a ponižujících zvyků okolních národů. Také měli dát pozor, aby se pokud možno nedotýkali nějakého mrtvého těla ani ničeho jiného, co by je znečistilo, a aby nejedli nečistá zvířata. — 3. Mojž. 11:4–8, 10–20, 24, 25; 18:3–24.

² Když byli Izraelité na vojenské výpravě, platil pro ně příkaz, aby zachovávali čistotu ve svém táboře. Zákon říkal: „Tvůj tábor se má prokázat jako svatý, aby v tobě [Jehova] neviděl nic neslušného a aby jistě neodmítl tě doprovázet.“ (5. Mojž. 23:14) Kdyby se některý Izraelita skutečně nějak znečistil, musel ‚vyprat své součásti oděvu a byl nečistý až do večera‘. (3. Mojž. 11:40) Ani vyprání nestačilo. Teprve když v novém dnu nastal západ slunce, což byl u Hebrejců způsob počítání dnů, mohl mít takový člověk opět správné postavení před Jehovou. V době, kdy Izrael putoval pustinou a v táboře byly milióny lidí, nebylo dodržování tohoto božského měřítka čistoty ničím malým.

3. Jakou odpovědnost mělo árónské kněžstvo vzhledem k čistotě?

³ Jestliže chtěl Izraelita přinést přijatelnou oběť, musel být v obřadním smyslu čistý. (3. Mojž. 15:31) Povinností kněží bylo podporovat Boží měřítko čistoty. Sami měli zůstávat čistí. Měli pomáhat i ostatním Izraelitům, aby byli v přijatelném stavu a mohli přinášet oběti, které by měly božské schválení. — Mal. 2:7.

4. Jak se Jehova Bůh díval na oběti od Izraelitů, kteří neodpovídali jeho požadavkům?

⁴ Když Izraelité nedbali božských požadavků ohledně správného chování, jejich oběti byly nejen bezúčelné, ale ve skutečnosti byly Jehovovi Bohu odporné. Písmo nám říká: „Oběť zlých je Jehovovi něčím odporným, ale modlitba přímých je mu rozkoší.“ (Přísl. 15:8) „Ten, kdo poráží býka, je jako ten, kdo sráží nějakého muže. Kdo obětuje ovci, je jako ten, kdo láme vaz nějakému psu. Kdo přináší nějaký dar — krev prasete! Kdo předkládá pamětní kadidlo, je jako ten, kdo vyslovuje požehnání zlověstnými slovy. Jsou to také ti, kteří si vybrali své vlastní cesty, a dokonce jejich duše má potěšení v jejich ohavných věcech.“ — Iz. 66:3.

5. Proč bychom dnes měli mít zájem, jaké máme postavení před Bohem?

⁵ Spravedlivé zásady vložené do Božího zákona daného Izraeli se nezměnily. Platí ve všech dobách, ve všech situacích a za všech podmínek. Proto křesťanští svědkové Jehovovi chtějí dnes střízlivě uvažovat o svém postavení před Bohem. Každý si může položit otázku: Snažím se zůstat čistý ve svých myšlenkách, mravně, tělesně i v duchovním směru? Přispívám osobně k čistotě křesťanského sboru, která působí, že sbor je nápadným protikladem zlé a nečisté generace? Projevuji věrnost Jehovovým cestám tím, jak se starám o svůj domov a jiné věci, včetně svého těla? Jak jich používám? Platí to o mém celém způsobu života? Kdybychom na tyto otázky mohli odpovědět kladně, dokazovalo by to, že se snažíme dbát inspirovaného napomenutí, že se máme chránit „od každého poskvrnění těla a ducha“. — 2. Kor. 7:1.

Z JINÝCH USTANOVENÍ ZÁKONA SE POUČUJEME O PŘIJATELNÉ OBĚTI

6. Co říkal Zákon o oleji pomazání?

⁶ Mojžíšovský Zákon obsahoval výhradu vzhledem k oleji pomazání, a z toho je také patrné, jak je důležité podporovat Boží měřítko svatosti. Když Mojžíš dostal zvláštní předpis na přípravu oleje pomazání, dostal také přísná pravidla ohledně používání této látky. Čteme: „To má být pro mne nadále jako svatý olej pomazání po všechny vaše generace. Nemá být vtírán do těla lidí, a pokud jde o jeho složení, nesmíš vyrobit nic jemu podobného. Je něčím svatým. Má být pro vás něčím svatým i nadále. Každý, kdo vyrobí nějakou mast, která je mu podobná, a kdo něco z ní vloží na cizince, bude odříznut od svého lidu.“ (2. Mojž. 30:31–33) Nerespektování svatého účelu oleje pomazání bylo vrcholným přestupkem.

7. Jaké životně důležité poučení můžeme vyvodit z božských příkazů ohledně oleje pomazání?

⁷ Z toho získáváme životně důležitá poučení. Bible ukazuje, že tento olej představoval Jehovova svatého ducha. (Srovnej Zachariáše 4:2–6.) Velký král a kněz Ježíš Kristus nebyl pomazán olejem pomazání, ale svatým duchem. (Mat. 3:16, 17; Luk. 4:18; Žid. 1:8, 9) Chceme tedy mít nejvyšší úctu k Božímu duchu a ze všech sil se snažit, abychom se řídili jeho vedením. K tomu patří, že si máme zachovat dobré svědomí, abychom neznevažovali neboli ‚nezarmucovali ducha‘. (Ef. 4:30) Jehova Bůh buduje křesťanský sbor působením svatého ducha, a proto musíme dávat pozor, abychom zásluhu za dosažené výsledky nepřisuzovali lidem. (1. Kor. 3:5, 6) Naše pevná víra v inspirovaná proroctví také potvrzuje, že máme správný postoj k duchu, který je za tato proroctví odpovědný. (2. Petra 1:21) Ukazují naše slova a činy, že očekáváme „nová nebesa a novou zemi“ a že chceme, aby se co největší počet lidí dověděl o této nádherné naději? — 2. Petra 3:13, 14.

8. Co předpisoval Zákon ohledně kadidla?

⁸ Podobně jako v případě oleje pomazání dával Boží zákon Izraeli také zvláštní pokyny ohledně kadidla. Bible vypočítává přísady a způsob přípravy kadidla a potom říká: „Má to být pro vás nanejvýše svaté. A kadidlo, které vyrobíte v tomto složení, nesmíte vyrobit sami pro sebe. Má totiž být pro vás nadále něčím svatým Jehovovi. Kdokoli vyrobí něco tomu podobného, aby se těšil z jeho vůně, bude odříznut od svého lidu.“ (2. Mojž. 30:34–38) Tak bylo přísně zakázáno, aby se svatého kadidla používalo znesvěcujícím způsobem. Co se z toho můžeme naučit?

9. a) Co se učíme ze Žalmu 141:2 a ze Zjevení 5:8 o významu kadidla? b) Jak můžeme dát najevo, že si vážíme přednosti modlitby?

⁹ Kadidlo bylo znázorněním přijatelných obětí, které předkládali Boží věrní služebníci. Tato pravda je vyjádřena v Žalmu 141:2: „Ať je má modlitba připravena jako kadidlo před tebou, pozdvihování mých dlaní jako večerní obilná oběť.“ Také v knize Zjevení (5:8) čteme, že „kadidlo znamená modlitby svatých“. Jak je důležité, abychom si co nejvíc vážili přednosti modlitby! Takové ocenění můžeme projevit tím, že se modlíme pravidelně a vyjadřujeme žádosti odpovídající Boží vůli. (1. Jana 3:21, 22; 5:14, 15) Sobecké modlitby pronášené z nesprávných pohnutek by mohly být srovnány se zneužitím kadidla a náš nebeský Otec by je nevyslyšel příznivě. — Jak. 4:3.

10. Jakou radu nám dává Písmo v otázce, kdo může zastupovat sbor v modlitbě?

¹⁰ Protože modlitba je tak důležitou součástí pravého uctívání, měli by muži, zastupující sbor v modlitbě, dávat dobrý příklad. Apoštol Pavel dal Timoteovi inspirovanou radu: „Přeji si, . . . aby se muži na každém místě modlili a pozvedali oddané ruce, bez hněvu a svárlivých rozhovorů.“ (1. Tim. 2:8) Pokud jsou takoví muži neposkvrnění skutky nevěrnosti vůči Bohu a lidem a nemají žádné pocity zlé vůle, mohou správně zastupovat sbor. V souladu s vážností modlitby bychom se měli snažit bránit své mysli, aby neodbočovala, když jiní prosí Jehovu Boha za nás.

11, 12. a) Co je slavnostní slib? b) Jak vážným přestupkem bylo podle Zákona nesplnění slavnostního slibu?

¹¹ S uspořádáním ohledně přinášení obětí bylo těsně spojeno ustanovení Zákona o slavnostních slibech. Izraelité dostali příkaz: „Předložíte Jehovovi ohnivou oběť, zápalný obětní dar nebo oběť, abyste splnili nějaký zvláštní slavnostní slib.“ (4. Mojž. 15:3) Mnohé slavnostní sliby byly činěny jako naléhavá prosba k Bohu o jeho přízeň a pomoc. Ten, který skládal slib, se dobrovolně zavazoval, že vykoná něco zvláštního nebo že se zdrží nějaké činnosti, které by se jinak mohl právem věnovat, pokud by Nejvyšší jeho žádost vyslyšel.

¹² Slavnostní slib měl ve skutečnosti význam přísahy. Nejednat podle slavnostního slibu byla velmi vážná věc, jak je patrné z prohlášení Zákona: „Složíš-li Jehovovi, svému Bohu, slavnostní slib, nesmíš být pomalý v jeho splnění, protože Jehova, tvůj Bůh, bude jej zcela jistě od tebe vyžadovat, a skutečně by se to stalo tvým hříchem. Jestliže však opomeneš složit slavnostní slib, nestane se to tvým hříchem.“ — 5. Mojž. 23:21, 22.

13. Co by podle Božího zákona o slavnostních slibech mělo platit vzhledem k slovu, které dáváme jako křesťané?

¹³ Z toho se můžeme poučit o zásadě, že od nás náš nebeský Otec očekává čestnost a přímost ve všech ohledech života. Měli bychom mít stejné přání jako žalmista David: „Ať se výroky mých úst a uvažování mého srdce stanou tobě příjemnými, Jehovo, má skálo a můj vykupiteli.“ (Žalm 19:14; 19 15, „KB“) Jestli to tak je, budeme dbát napomenutí učedníka Jakuba: „Ať vaše Ano znamená ano, vaše NE ne, abyste nepropadli soudu.“ (Jak. 5:12) Ano, naše slovo by mělo mít platnost podepsaného dokumentu. Ostatní by měli mít důvěru, že naše slovo je spolehlivé a důvěryhodné. Jehova očekává, že jeho služebníci budou ‚mluvit každý. . . pravdu se svým bližním‘, a proto ten, kdo by nejednal pravdivě a čestně, sotva by mohl očekávat, že Nejvyšší bude příznivě posuzovat jeho dary.

14, 15. a) Co stanovil Zákon ohledně svátečních období? b) Mají tato sváteční období svůj protějšek v dnešních křesťanských sjezdech? Co o tom ukazuje 1. Korintským 5:7, 8?

¹⁴ Učiníme dobře, budeme-li uvažovat o předpisech Zákona ve spojitosti ještě s jinou oblastí křesťanské činnosti. Jehova uložil svému izraelskému lidu, aby každoročně zachovával tři sváteční období. Vyžadovalo se, aby se jich účastnil každý Izraelita mužského pohlaví. (5. Mojž. 16:16) Znamenalo to, že mnozí museli daleko cestovat a snášet nepohodlí, protože byli mimo domov. V dnešní době se můžeme účastnit ročně dvou nebo tří sjezdů a k tomu může být někdy zapotřebí určité oběti. Vynakládáme nutné úsilí, abychom se mohli sjezdů účastnit, protože chceme užít společenství se svými bratry a štědrého opatření duchovního pokrmu?

¹⁵ Jde ovšem o víc, než abychom jen oceňovali sjezdy Božího lidu. Proč? Protože nejsme omezeni jen na zachovávání zvláštních dnů a svátečních období, jako byli Izraelité. (Kol. 2:16, 17) Apoštol Pavel napsal: „Odstraňte staré kvasnice, abyste byli novým těstem, jako že jste nezkvašení, neboť Kristus, náš pasach, byl vskutku obětován. Slavme tedy svátek ne se starými kvasnicemi ani s kvasnicemi škodlivosti a špatnosti, ale s nekvašenými chleby upřímnosti a pravdy.“ (1. Kor. 5:7, 8) Ježíš Kristus, jako skutečný Beránek pasach, byl obětován jen jednou. Proto je možno celý náš křesťanský životní běh srovnat se slavnostním obdobím nekvašených chlebů. Jsme ochotni odstranit to, co je hříšné, abychom zachovali osobní čistotu i čistotu sboru? Má-li být naše služba Bohu přijatelná, je nezbytně nutné, abychom každodenně zachovávali Boží spravedlivé požadavky.

JEHOVA MÁ O NÁS HLUBOKÝ ZÁJEM

16. a) Prostřednictvím koho dal Jehova přísné napomenutí v pátém století př. n. l.? b) Jaký vládní stav panoval v té době?

¹⁶ Jestliže nás Jehova vybízí, abychom přinášeli své oběti, není to k jeho užitku, ale spíše k našemu věčnému blahu. Učiníme proto dobře, povšimneme-li si jeho laskavého varování v souvislosti s tím, kdy budou naše dary přijatelné. V pátém století př. n. l. dal o tom Jehova Bůh přísné napomenutí prostřednictvím svého proroka Malachiáše těm, kteří tvrdili, že jej uctívají. V té době vládla perská světová velmoc. Oblasti, které byly kdysi spravovány malými královstvími, byly pod provinciální správou a místodržitelé zastupovali perského monarchu. Aby si místodržitelé mohli zachovat panství nad svou říší a shromažďovat daně do říšského pokladu, dostali tito úředníci moc nad životem a smrtí občanů v jednotlivých provinciích. Vzhledem k tomu, že místodržitel měl velkou moc, obyvatelé zpravidla platili daně, a dokonce mu přinášeli i zvláštní dary. Nechtěli vyvolat jeho nelibost a ohrozit tak svůj život.

17. Jak špatně v Malachiášově době jednali Izraelité i jejich kněží, pokud jde o přinášení přijatelných darů Jehovovi?

¹⁷ Známe-li toto historické pozadí, můžeme porozumět, jak vhodná byla Jehovova slova skrze Malachiáše. Nejvyšší Izraelity káral. Prostřednictvím Malachiáše poukázal na to, jak hříšně lid jedná, jestliže přináší jako oběti slepá, chromá a nemocná zvířata a jestliže kněží takové poskvrněné oběti přijímají. Potom následuje výzva: „Přines to [svůj obětní dar], prosím, ke svému místodržiteli. Najde v tobě rozkoš nebo přijme tě laskavě?“ (Mal. 1:7, 8) Izraelité nepotřebovali velkou představivost k tomu, aby si uvědomili, jak nežádoucí účinek má takové jednání u lidského místodržitele. Jak by tedy mohli doufat, že získají schválení velkého krále Jehovy? Prostě v to nemohli doufat. Bylo v jejich nejlepším zájmu, aby jednali podle Malachiášova povzbuzení: „Nyní, prosím, obměkči Boží tvář, aby nám prokázal přízeň.“ (Mal. 1:9) Božské schválení mohli získat zpět jedině tehdy, kdyby žili podle Jehovových požadavků.

18. Jak by se křesťané mohli provinit nesprávným jednáním, podobně jako Izraelité v době Malachiášově?

¹⁸ Dnes se musíme přesvědčit, že máme užitek z poučných příkladů zapsaných ve Svatém písmu. (Řím. 15:4) Nemůžeme si dovolit předstírat, že přinášíme štědré dary, a přitom ve skutečnosti sledovat své sobecké zájmy, jako tomu bylo u Ananiáše a Zafiry. (Sk. 5:1–11) Nebylo by správné, abychom své energie, svého jmění a schopností užívali natolik pro své potěšení, že by prakticky nezbylo nic, čím bychom mohli hmotně a duchovně pomáhat jiným. Bylo by to, jako kdybychom řekli Jehovovi: „Zde ti dávám, co mi zbylo.“ Nebylo by to urážlivé? Mohli bychom skutečně očekávat, že bude pohlížet na takovou nedostatečnou službu příznivě? Je tak jasné, že s našimi oběťmi Jehovovi je spjat náš celý způsob života, každodenní život, naše postoje i pohnutky! Musíme zachovávat čistotu ve všech ohledech.

19. Co nám pomůže zjistit, zda přinášíme to nejlepší, co máme?

¹⁹ Jako u Izraelitů, kéž i v našem případě ‚dar z ruky každého. . . odpovídá požehnání, které. . . dal Jehova‘. (5. Mojž. 16:17) S oceněním počítejme požehnání, která nám udělil náš nebeský Otec, a žádné z nich nepřehlédněme. Potom můžeme každý jednotlivě rozhodnout, zda splácíme Jehovovi v míře odpovídající darům, které nám dal on. Jak je to podivuhodné, že on zná naše schopnosti a přece nepředpisuje jednotlivě každému z nás, co mu musíme splácet! Dovoluje nám, abychom vyjádřili své ocenění ze srdce. A nechceme mu dávat to, co si zaslouží? Totiž to nejlepší co máme? Něco menšího by nebylo dosti dobré. To nejlepší tedy dávejme tomu, který nám dal všechno!

Žalmy

Důvěra v nebezpečí

KRÁL David čelil velmi obtížným situacím. Jeho vlastní syn Absolon se sám prohlásil za krále a strojil úklady, aby se zmocnil trůnu. Tento vzpurný syn měl tolik přívrženců, že David byl nucen uprchnout z hlavního města Jeruzaléma. Ale přesto vkládal svou plnou důvěru v Jehovu Boha.

To je zřejmé z melodie, kterou David složil, když prchal před Absolonem. (Žalm 3:0; 3:1, „KB“) Zpráva říká, že „srdce Izraelských obrátilo se po Absolonovi“. (2. Sam. 15:13, „KB“) Tato skutečnost Davida ohromila. Divil se, jak se to mohlo stát a jak bylo možné, že Absolon získal tak nesmírnou podporu. Proto ve 3. žalmu zvolal: „Ach, Jehovo, proč mám teď tolik odpůrců? Proč mnozí proti mně povstávají?“ — Žalm 3:1; 3:2, „KB“.

Situace byla tak hrozivá, že mnozí Izraelité se domnívali, že ani Nejvyšší není schopen zabránit Davidovu pádu před Absolonem a jeho muži. David to komentuje: „Mnozí říkají o mé duši: ‚Není pro něho u Boha záchrana.‘ “ (Žalm 3:2; 3:3, „KB“) Ale oslabilo to Davidovu důvěru? Ne, protože pokračoval: „A přece ty, Jehovo, jsi štítem kolem mne, mou slávou a tím, kdo pozvedá mou hlavu. Svým hlasem budu volat k samotnému Jehovovi a on mi odpoví ze své svaté hory.“ — Žalm 3:3, 4; 3:4, 5, „KB“.

David považoval Jehovu za toho, kdo ho bude v neštěstí opatrovat a chránit jej, jako štít chrání bojovníka. Když prchal před Absolonem, kráčel David bos, s pláčem a s pokrytou hlavou. (2. Sam. 15:30) Jistě se jeho hlava skláněla v pokoře. A přece David nepochyboval, že Nejvyšší změní jeho postavení ve slávu a pozvedne mu hlavu, aby ji mohl držet vysoko vztyčenou. Proto volal k Jehovovi o pomoc v důvěře, že mu odpoví. Jelikož truhla smlouvy, symbol Jehovovy přítomnosti, byla předtím přinesena zpět na horu Sión, David správně předpokládal, že dostane odpověď na svou modlitbu z Boží svaté hory. — 2. Sam. 15:24, 25.

Proto i v noci, kdy nebezpečí náhlého útoku bylo největší, nepociťoval David hrůzu a nebál se jít spát. Čteme jeho slova: „Pokud jde o mne, lehnu si, abych spal; jistě se probudím, protože sám Jehova mne stále podporuje.“ (Žalm 3:5; 3:6, „KB“) David vyjadřoval pevné přesvědčení, že Jehova je schopen jej zachránit: „Nebudu se bát desetitisíců lidí, kteří se dokola sešikovali proti mně. Povstaň přece, Jehovo! Zachraň mne, můj Bože! Vždyť budeš muset uhodit všechny mé nepřátele na čelist. Zuby zlých budeš muset zlámat. Záchrana patří Jehovovi. Tvé požehnání je na tvém lidu.“ — Žalm 3:6–8; 3:7–9, „KB“.