Otázky čtenářů

◼ Jestliže se dítě staršího ve sboru proviní vážným přestupkem, diskvalifikuje to automaticky otce, takže nemůže být starším?

Bratr není ‚automaticky diskvalifikován‘, takže by nemohl sloužit jako starší, jestliže jeho nezletilý syn nebo dcera má nějaké vážné těžkosti. V rozhodování o tom, zda je způsobilý, je nutné vzít v úvahu všechny s tím spojené činitele.

Titovi 1:6 říká, že starší má být „bez obžaloby“, má mít „věřící děti, jež nejsou viněny z prostopášnosti nebo nepoddajnosti“. (Srovnej 1. Timoteovi 3:4.) Svědkové Jehovovi se drží této normy.

Ve „Strážné věži“ z 1. září 1983 (angl.) bylo ukázáno, že starší musí vynaložit vyrovnané úsilí, aby se postaral o citové i duchovní potřeby své rodiny, své manželky a dětí, které mají. Jestliže je muž v tomto ohledu nedbalý, bude to na ně mít pravděpodobně zhoubný účinek. Jestliže není věnována péče duchovním potřebám dítěte a tomu, co potřebuje vzhledem ke kázni, nebude dítě pravděpodobně duchovně pokračovat a může se dopustit vážného přestupku. To by diskvalifikovalo nedbalého otce, takže by nemohl sloužit ve sboru jako ustanovený starší, protože v 1. Timoteovi 3:5 je řečeno: „Jestliže někdo skutečně nedovede vést svou domácnost, jak bude pečovat o Boží sbor?“

Podrobnější rozbor o tom lze najít na stránkách 31 a 32 „Strážné věže“ z 1. února 1978 (angl.). Bylo tam ukázáno, proč je nutné brát v úvahu všechny s tím spojené činitele. Jeden starší například pravidelně studoval Bibli se svými pěti dětmi, byl s nimi při rekreaci, bral je na křesťanská shromáždění a všemi normálními způsoby se snažil plnit své odpovědnosti jako křesťanský otec. Čtyři z jeho dětí prospívaly velmi dobře, ale jeden syn měl stále problémy a časem podlehl hříchu. To by nutně nepřipravilo otce o postavení staršího, jestliže k němu má sbor stále úctu.

Sbor snad ví, že bratr učinil v péči o svou rodinu, ať již má jedno dítě nebo několik, všechno, co by se mohlo rozumně očekávat od křesťanského otce. Jestliže se tedy jedno dítě zkazí, nemusejí mít pocit, že to byla otcova vina. Mohou si uvědomit, že za odbočení Jidáše Iškariotského a anděla, který se stal satanem, nemůže být viněn Ježíš nebo Jehova. Důležité je, aby bratr, který slouží jako starší, měl dále úctu sboru, aby všichni mohli přijímat jeho rady založené na Bibli, a když pozorují, jak se jeví jeho celkové chování, aby mohli napodobovat jeho víru. — Žid. 13:7.

Otázky čtenářů

◼ Když Abraham (a později Izák) představil svou manželku jako svou sestru, byl to příklad vztahu manželky–sestry, který kdysi existoval na Blízkém východě?

Dnešní učenci sice podporují tuto teorii, ale zdá se, že podkladem chování Abrahama i Izáka bylo něco jiného.

Profesor E. A. Speiser předložil myšlenku o manželce–sestře v „The Anchor Bible“. Zmiňuje se o objevech ohledně starých Hurritů, kteří zřejmě žili v severní Mezopotámii včetně Charanu, kde Abraham žil nějaký čas a kde snad žila i Rebeka. Speiser napsal:

„V hurritské společnosti byly manželské svazky nejsilnější a nejvznešenější, když manželka zaujímala zároveň právní postavení sestry, bez ohledu na skutečné pokrevní příbuzenství. Proto se stávalo, že někdy muž uzavřel sňatek s dívkou, kterou zároveň adoptoval jako sestru. Oba tyto oddělené kroky byly zaznamenány ve vzájemně nezávislých právních dokumentech. Porušení tohoto sesterského vztahu bylo trestáno přísněji než porušení manželské smlouvy. . . Vztah manželky–sestry se přisuzuje hlavně vyšším vrstvám hurritské společnosti. . . Rebeka nejenže pocházela z Charanu, které ovládali Hurrité, ale její bratr Laban ji dal skrze prostředníka Izákovi za manželku. . . Je tedy dost důvodů, proč zařadit manželství Abrahama se Sárou a manželství Izáka s Rebekou do této kategorie manželství s manželkou–sestrou.“

Ze zprávy v 1. Mojžíšově poznáváme, že Abraham představil svou manželku Sáru (která byla ve skutečnosti jeho nevlastní sestrou) dvakrát jako svou sestru, a ne jako svou manželku. A to se stalo, když byli v Egyptě a pak v Palestině. (1. Mojž. 12:10–20; 20:1–7) Izák jednal stejně, pokud jde o Rebeku. Izák a Rebeka byli příbuzní, a proto ji mohl označovat jako svou sestru. — 1. Mojž. 26:6–11.

Abrahám a Izák chtěli v těchto případech, aby jejich manželka byla považována za jejich „sestru“, protože by se jako manželé zřejmě dostali do nebezpečí, kdyby se ukázalo, že jsou tyto krásné ženy vdané. (1. Mojž. 12:12; 26:9) Nezdá se, že by se tito muži dovolávali údajného postavení manželky–sestry jako prostředku k ochraně; cílem bylo zatajit manželský stav Sáry a Rebeky.

Abraham si vzal svou nevlastní sestru za manželku dříve, než Bůh dal Izraelitům zákon proti takovým blízkým svazkům. A přece mnozí kritizují to, že on (a Izák) představil svou manželku jako svou sestru. Nesmíme ovšem zapomínat, že Bible někdy vypráví o některých událostech, aniž schvaluje jednání, o které jde. (1. Mojž. 9:20, 21; 19:30–38) Ale je možno usuzovat, že jednání Abrahama a Sáry stejně jako Izáka a Rebeky odpovídá jejich vzorné pověsti před Bohem.

Než došlo k těmto událostem, řekl Bůh Abrahamovi: „Učiním z tebe velký národ a požehnám ti a učiním tvé jméno veliké; a prokaž se jako požehnání. A požehnám těm, kteří ti žehnají, a toho, který na tebe svolává zlo, prokleji, a všechny rodiny zemské půdy si budou jistě žehnat tvým prostřednictvím.“ (1. Mojž. 12:2, 3) Jehova také ukázal, že požehnaní závisí na Abrahamově semeni. (1. Mojž. 12:7; srovnej s 1. Mojžíšovou 15:4, 5; 17:4–8; 22:15–18.) Proto musel Abraham (a později Izák) zůstat naživu, aby mohli zplodit potomstvo.

To mohlo vést Abrahama a Izáka k tomu, že vydávali své věrné manželky za své sestry. Kdyby bylo všeobecně známé, že Abraham je zákonným manželem žádoucí Sáry a Izák že je zákonným manželem krásné Rebeky, mohla tím být ohrožena linie semene. Proto mohli tito muži víry dojít k závěru, že je obezřetné neuvádět ve známost tento vztah, dokud jsou v nebezpečném území.

Sára je označována jako příklad víry a jako žena, která ‚doufala v Boha‘. (1. Petra 3:5, 6; Žid. 11:11) Rozhodla se přijmout stanovisko, které zastávala hlava její rodiny, a nějaký čas nedávala najevo svůj manželský stav. Bylo by přiměřené považovat to za nesobecký skutek, při němž potlačila své osobní pocity a zájmy, aby se celému lidstvu mohlo dostat požehnání. Jehova ji chránil před faraónem a později i před Abimelechem, králem v Gerar, a proto nepřekvapuje, že Rebeka jednala podobně ve spolupráci s Izákem, který byl také mužem pozoruhodné víry. — Žid. 11:20.

Vzhledem k tomu, oč zde šlo, byl tedy způsob, jak jednal Abraham vůči Sáře a Izák vůči Rebece, podnícen vysokými zásadami a úmysly, bez ohledu na to, zda lidé v Kanaanu a Egyptě věděli nebo nevěděli o postavení manželky–sestry, jež zřejmě existovalo v Charanu.