odpovídá skutečnosti a je praktický: „Děti, poslouchejte své rodiče ve spojení s Pánem, protože to je spravedlivé . . . A vy, otcové, nedrážděte své děti, ale vychovávejte je v kázni a v Jehovově myšlenkovém usměrňování.“ Svědkové Jehovovi by ti proto rádi pomohli, abys mohl začít systematicky studovat Bibli.

I když sám nemáš děti, studium Bible ti velmi prospěje. Další hloubání v Božím Slově ti pomůže poznat Boha a jeho předsevzetí. To je moudré, protože Bible nabádá: „Hledejte Jehovu, všichni mírní země, kteří jste činili jeho vlastní soudní rozhodnutí. Hledejte spravedlnost, hledejte mírnost. Pravděpodobně se ukryjete v den Jehovova hněvu.“ — Sof. 2:3.

Proč je tolik nových sekt?

DESET hlavních náboženství, ale 10 000 sekt! Takový je podle posledního odhadu počet náboženských skupin, do nichž se rozděluje lidstvo. Asi 6 000 z nich údajně existuje v Africe, 1 200 ve Spojených státech, 421 v Japonsku a 247 ve Francii.

Mezi těmito sektami jsou i náboženské skupiny, které jsou uznávány již dlouho a považují se za plně kvalifikované církve. Některá stará náboženství se dělí na sekty, a ty se ještě dále rozdělují na podsekty. Šintoistické náboženství v Japonsku se skládá ze 153 sekt a podsekt a buddhismus se dělí na 171 sekt a podsekt. Je zajímavé, že mnozí Japonci patří k více než jedné sektě.

Statistický úřad v Jižní Africe má v evidenci přes 4 000 náboženských skupin, z toho asi 500 mezi bělochy a ostatní mezi černochy. Některé z těchto sekt, v nichž se projevuje izolace ras, tvrdí, že jsou křesťané.

CÍRKEV, NEBO SEKTA?

Slovo „církev“ nevyvolává ve všech zemích stejnou představu. V převážně katolických zemích výraz „Církev“ znamená římskokatolickou církev. Ve Francii se například slovo Eglise (Církev) nevyskytuje často s přídavným jménem catholique a sotva kdy s přídavným jménem romaine. Pro Francouze může slovo Eglise (s velkým E) znamenat jen jedno: církev římskokatolickou. Podobně i v zemích, kde převládá jedna z východních ortodoxních církví, znamená slovo „církev“ ortodoxní církev.

V převážně protestantských zemích je však obvykle nutné blíže určit církev, k níž někdo patří. Ani v těchto zemích nemůže člověk obvykle říci, že patří k nějaké církvi, není-li členem některého z větších, dlouho uznávaných protestantských náboženství. Jinak se na něj pohlíží jako na příslušníka nějaké sekty. Je pravda, že ve Spojených státech jsou často poctěny označením církev i malé odnože náboženství. Ale ve většině jiných zemí se musí spokojit s tím, že se jim říká sekty.

CO JE SEKTA?

Sekta se definuje jako „poměrně malá nedávno organizovaná výlučně náboženská skupina, zejména skupina, která se odloučila od déle uznávané náboženské obce“. Podle jiné definice je sekta „náboženská skupina, která zastává jiný názor; zejména skupina, která je v očích jiných členů téže náboženské obce kacířská“.

Někteří tvrdí, že slovo „sekta“ pochází z latinského slovesa secare (krájet, řezat) a definují sektu jako skupinu, která se odtrhla od některé uznávané církve. Jiní odvozují slovo „sekta“ od latinského slovesa sequi (následovat) a uplatňují je tedy na skupinu, která následuje určitého lidského vůdce nebo učitele.

CÍRKEV POVZNEŠENĚ OPOVRHUJE SEKTAMI

Ať již je sekta odštěpená skupina, která se odtrhla od větší náboženské společnosti, nebo ať je to skupina učedníků, kteří následují nějakého muže nebo ženu, jedno je jisté: dlouho uznávané církve se na sekty dívají pohrdavě. Francouzská Grande Encyclopédie vysvětluje, že slovo „sekta“ a jeho použití „v sobě skrývají silné city a dokonce i prudkost“, a dodává: „Náboženská společnost, od níž se taková malá skupina oddělila, si obvykle činí nárok na původnost a tvrdí, že sama vlastní v plné míře nauky i prostředky k dosažení milosti, a o sektářích mluví s jakousi pohrdavou útrpností. Tento blahosklonný postoj často doprovází určitá míra útočnosti, tím spíše, že sekta je krutou připomínkou všeho, čím církev kdysi byla, ale již není — vřelým, živým, dynamickým a průbojným bratrstvím.“

PROČ TOLIK NOVÝCH SEKT?

Sekty, jimž v dnešní době poskytují sdělovací prostředky největší publicitu — často v důsledku jejich finančního podnikání a způsobu, jakým šíří své nauky —, vyvstaly všechny během minulých 20 nebo 30 let. To vyvolává otázku, proč se v naší době prosazují takové náboženské skupiny. Výše uvedená francouzská encyklopedie říká ve svém doplňku z roku 1981: „Proč mají takové sekty úspěch? Především je vhodnou živnou půdou atmosféra krize, která nyní převládá v západní civilizaci (jsou totiž uváděny v pochybnost všechny instituce, jako je rodina, školy, armáda, církve atd.) . . . Závěrem, sekty jsou především znamením doby, příznakem toho, že jsou mladí lidé zneklidnění a dychtí po něčem jiném, než je naše třpytná ‚konzumní společnost‘.“

V podobném duchu píše R. Quebedeaux, odborník v oboru sekt: „Nezdravě povolná společnost vyvolala silný hlad po přísnosti, kázni a autoritě. [Mladí lidé] jsou znechuceni hmotařskou společností, a z toho vzniká hledání nového smyslu života.“

Oba tyto výklady ukazují, alespoň bezděčně, že dlouho uznávaná náboženství neuspokojují milióny lidí, mladých i starých, kteří se obrátili k takovým novým sektám. Rozkvět nových sekt v posledních několika desetiletích je dalším důkazem „úzkosti národů“, kterou předpověděl Ježíš Kristus jako část „znamení“, podle nichž se má poznat, že končí tento systém věcí a že „Boží království je blízko“. — Mat. 24:3; Luk. 21:10, 11, 25–31.

Ale tyto nové sekty, které získávají tolik členů, neučí, že Boží království je jedinou nadějí lidstva. Jejich učení se spíše podobá jakési životní filozofii, často založené na nějakém orientálním náboženství nebo na naukách některého guru (duchovního vůdce). Každý takový guru, který má značný počet následovníků, vytváří novou sektu. To nijak nepřekvapuje u východních náboženství, kde je zásada guru běžně přijímána.

Překvapující však je, že z těch asi 10 000 církví a sekt, jež údajně existují na celém světě, se jich ke křesťanství hlásí mnoho set, ne-li tisíce. Proč to tak překvapuje? Protože členové mnoha z těchto sekt následují některého lidského vůdce, zatímco Ježíš Kristus prohlásil: „Váš vůdce je jeden, Kristus.“ (Mat. 23:10) Překvapující také je, že by se takzvaní křesťané měli dělit na tolik církví, denominací a sekt, zatímco se Kristus modlil ke svému Otci za své následovníky, aby „všichni byli jedno“. — Jan 17:20, 21.

Proč tedy tolik církví a sekt tvrdí, že jsou křesťanské? A jak vznikl tento náboženský zmatek?

Proč je tolik náboženství, jež všechna tvrdí, že jsou křesťanská?

ASI čtvrtina všech obyvatel světa se hlásí ke křesťanství. Všichni tvrdí, že následují Ježíše Krista, ale jsou velmi rozděleni. Asi 580 000 000 je údajně římskokatolického náboženství. Ale po II. vatikánském koncilu se dělí na katolické liberály a pro–latinské zastánce tradic. Členů východního ortodoxního náboženství je odhadem 74 miliónů a dělí se do různých národních církví, které mají odlišné liturgické rituály. Protestantů je více než 343 miliónů a dělí se na celou řadu episkopálních, luteránských, kalvínských (presbyteriánských, reformovaných), baptistických, metodistických a jiných církví.

Všechny tyto církve se považují za „uznávaná“, „ortodoxní“, „úctyhodná“ náboženství. K nim musíme přičíst stovky takzvaných sekt, na něž se stoupenci hlavního katolického, ortodoxního a protestantského názorového směru dívají přezíravě a opovržlivě.

„ORTODOXNÍ“, NEBO „KACÍŘSKÉ“?

Zkoumáme-li tradiční „křesťanské“ církve podle nezaujatých historických metod, nemůže ve skutečnosti žádná z nich tvrdit, že je tím původním křesťanským náboženstvím. Všechny začaly jako odnože sekty — ano i ta, která tvrdí, že je ze všech nejstarší, církev římskokatolická!

Z historického hlediska by řada měst mohla tvrdit, že předcházela Řím jako střediska raného křesťanství. Když bylo křesťanství založeno o letnicích roku 33 n. l., nebyl v Římě ani jediný Kristův následovník. První ústředí křesťanského sboru bylo bezpochyby v Jeruzalémě. Je pravda, že Židé a proselyté z Říma byli o letnicích v Jeruzalémě a někteří z nich se bezpochyby stali křesťany a vrátili se do Říma, kde založili křesťanský sbor. Ale tak tomu bylo i s mnoha jinými místy, o nichž se zmiňuje Bible. Návštěvníci z Říma jsou vlastně v seznamu až téměř na konci, jako třetí od konce před Kréťany a Araby. — Sk. 2:5–11.

V oněch raných dobách nebyl Řím ústředním místem, z něhož by byla vedena a organizována křesťanská činnost. Ježíšovi učedníci byli poprvé nazváni křesťany v Syrské Antiochii, nikoli v Římě. (Sk. 11:26) A právě z Antiochie, nikoli z Říma, podnikl Pavel své tři misionářské cesty. (Sk. 13:1–4; 14:26; 15:35, 36; 18:22, 23) Je pravda, že Pavel byl velmi pravděpodobně popraven v Římě, ale nebyl jedním ze dvanácti apoštolů, protože Jidáš Iškariotský byl nahrazen Matyášem. (Sk. 1:23–26) Neexistuje absolutně žádný biblický důkaz, že by některý ze dvanácti apoštolů šel kdy do Říma nebo tam zemřel. Poslední ze dvanácti apoštolů zemřel Jan, pravděpodobně v Efezu nebo v jeho blízkosti. Jejich smrtí se dokořán otevřely dveře odpadnutí, které se mohlo rozvíjet. — 1. Jana 2:18, 19; 2. Tes. 2:3, 4.

Během doby začala vynikat jiná města jako střediska odpadlého křesťanství. Patřila k nim Alexandrie a Kartágo v severní Africe a Byzantion (pozdější Konstantinopol) na hranici mezi Asií a Evropou. Na západě vyvstala bohatá a mocná církev v Římě, hlavním městě říše.

Se vznikem odpadnutí, které předpověděli apoštolové, se začala vyvíjet i třída duchovenstva. Význační muži se začali vynášet nad stádo a stali se takzvanými biskupy. Ti zápolili o moc a dostali se do čela soupeřících směrů neboli sekt v odpadlém křesťanství. V rané době nebyla zřejmá nadvláda jednoho města nebo jednoho biskupa nad ostatními. Rozvinul se však boj o moc v otázce, která sekta neboli odpadlá odnož původního biblického křesťanství získá uznání jako „ortodoxní“, čímž se ostatní stanou „kacířskými“.

VŠECHNY BYLY NA POČÁTKU SEKTAMI

V jedné z nedávno vydaných publikací na toto téma je řečeno: „Co bylo křesťanské kacířství? A co byla v podstatě Církev? . . . [Odpadlé] křesťanství začalo ve zmatku, rozporech a rozkolu, a tak pokračovalo. Převládající ortodoxní církev s patrnou církevní strukturou povstávala jen velmi pozvolna . . . A stejně jako podobné zápasy nebylo to příliš povznášející . . . Ve středním a východním Středomoří bylo v prvním a druhém století n. l. nekonečné množství náboženských názorů, jež bojovaly o to, aby se prosadily . . . Od začátku tam tedy bylo mnoho různých druhů křesťanství, jež měly málo společného . . . Před druhou polovinou třetího století se nedá přesně mluvit o nějakém převládajícím směru v křesťanství. Pokud můžeme soudit, koncem prvního století a rozhodně v průběhu druhého století věřila většina křesťanů různým druhům křesťanského gnosticismu nebo patřila k sektám usilujícím o oživení, jež se soustřeďovaly kolem charismatiků . . . Ortodoxnost byla jen jednou z několika forem křesťanství během třetího století a pravděpodobně nepřevládla až do doby Eusebiovy [začátkem 4. století].“ — „A History of Christianity“, od Paula Johnsona.

Takový zvrat událostí předpověděl apoštol Pavel, který napsal: „Přijde totiž doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, ale nahromadí si podle vlastních choutek všecky možné učitele, aby tak mohli slyšet, co je příjemně šimrá v uších; pravdě nebudou chtít dopřát sluchu, a vrhnou se na báje.“ — 2. Tim. 4:3, 4, „Petrů“.

Někteří z těchto odpadlých učitelů se stali — podle označení církví křesťanstva — církevními otci. Obvykle se dělí na otce před-nicejské a po-nicejské, přičemž rozhodným okamžikem je takzvaný První ekumenický koncil v Niceji, který svolal do tohoto maloasijskoho města v roce 325 n. l. pohanský římský císař Konstantin.

SNAHY PROSADIT VEDOUCÍ POSTAVENÍ ŘÍMA

Je zajímavé, že „otcové“ ve druhém a třetím století převážnou většinou nepůsobili v Římě a psali řecky, nikoli latinsky. „Encyclopaedia Britannica“ to potvrzuje: „Přibližně do roku 250 mluvila většina vůdců západního křesťanství řecky, nikoli latinsky (např. Irenaeus a Hippolytos). Hlavní latinská teologie nepřišla z Říma, ale ze Severní Afriky (například Tertullianus a Cyprianus).“

Která města byla v těchto prvních staletích odpadnutí hlavními středisky takzvané křesťanské teologie? Nebyl to Řím, ale Antiochie, Alexandrie, Kartágo, Caesarea, Jeruzalém a různá města v Malé Asii. „Katolická encyklopedie“ (angl.) připouští. „Ačkoli Řím byl ve druhém století mocný a uctívaný, . . . odmlčení v jeho literatuře je úplné. Latinská literatura je tedy . . . prakticky o dvě a půl století mladší [než řecká]. Tertullianus stojí sám, a stal se kacířem. Až do poloviny čtvrtého století vyvstal jen jediný latinský Otec [Cyprianus ze severoafrického Kartága] . . . Mezi Cyprianem (zemřel roku 258) a Hilariem [zemřel asi v roce 367] . . . nebyla vůbec žádná teologie.“

Jak se tedy církvi v Římě podařilo prosadit své prvenství nad církvemi v jiných městech, jež vynikly daleko více tím, že z nich vyšli „církevní otcové“? Jedním činitelem byla bezpochyby prestiž, protože tato církev sídlila v hlavním městě říše. Byla to bohatá církev, která posílala peněžní podpory chudším církvím v jiných městech, a to poskytovalo jejímu biskupu určitou moc. Začal tvrdit, že má právo vyřizovat odvolání proti rozhodnutím, která vydávali místní biskupové ve věcech církevní disciplíny.

Kromě toho poznal pohanský římský císař Konstantin, že může využít odpadlého křesťanství k upevnění rozpadávající se říše, a římský biskup viděl, že by pohanství mohlo odpadlému křesťanství poskytnout různé prvky přitažlivé pro lid. Římskokatolická církev již předtím přijala pohanskou neděli [den slunce] jako den k oslavě velikonoc, zatímco církve ve východních městech je slavily kterýkoli den v týdnu, na nějž připadl 14. nisan židovského kalendáře. Řím také pohotově přijal pohanskou myšlenku o trojjediném bohu, zatímco některé východní církve měly sklon následovat Aria, který nauku o trojici popíral.

V obou těchto věcech vyšel císař Konstantin vstříc Římu. Učinil to tím, že vydal v roce 321 n. l. zákon o zachovávání neděle, a tím, že prosadil trojici na Nicejském koncilu v roce 325 n. l. Dosáhl splynutí odpadlého křesťanství s pohanským římským kultem a učinil tuto „všeobecnou“ neboli „katolickou“ formu uctívání státním náboženstvím.

Potom, v roce 382 n. l., vydal císař Gratianus výnos udělující římskému biskupovi Damasovi právo vyřizovat odvolání od jiných biskupů, i ze „vzdálenějších území“ říše. Ačkoli proti tomuto rozhodnutí protestovali východní biskupové a dokonce i někteří na západě, rozhodně poskytlo římskému biskupovi nadvládu. Biskup Damasus přijal insignie pontifika maxima, což je pohanský titul a úřad, jehož se předtím nakonec vzdal císař Gratianus, protože je považoval za nevhodné pro křesťana! Damasus takové výčitky svědomí neměl. Podle „Katolické encyklopedie“ (angl.) se pontifex maximus stále považuje za jeden z „nejvýznačnějších titulů“ papežových. Ve francouzštině je papež stále označován le souverain pontife, nejvyšší pontifex.

ROZKOLY, ODPADNUTÍ A REFORMACE

Tato údajná nadřazenost římského biskupa se ovšem neobešla bez protestů. Vůdci odpadlého křesťanstva ve východních městech jako Alexandrie, Jeruzalém, Antiochie a zejména Konstantinopol se postavili proti takovému uchvácení moci. Ačkoli však byli náboženští vůdci v těchto městech jednotní ve svém odporu proti nadvládě Říma, nesouhlasili navzájem v naukových věcech. V jednotlivých městech byly soupeřící naukové školy, a tak vznikaly různé sekty, jež všechny tvrdily, že jsou křesťané.

Ve snaze zacelit rostoucí trhlinu mezi odpadlými křesťanskými sektami, jejichž střediska byla v Římě a v Konstantinopoli, a označit za kacíře odpadlé křesťanské učitele v jiných městech, byly během staletí organizovány různé „ekumenické (všeobecné) církevní koncily“. První z nich se konal roku 325 n. l. v Niceji a měl odsoudit ariánské „kacířství“, jež odporovalo trojici. Další se konaly v Konstantinopoli (čtyřikrát), Efezu, Chalcedonu (přímo naproti Konstantinopoli na druhé straně Bosporu), a opět v Niceji. Těchto prvních sedm koncilů uznává jak římskokatolická církev, tak i církev ortodoxní. Soubor nauk propracovaných na těchto koncilech obsahoval nauku o trojici, víru v Marii jako „matku Boží“ a jiná dogmata, která nemají nic společného s biblickým křesťanstvím. Tyto církevní koncily také odsoudily různá „kacířství“, a tak přispěly k vytvoření ještě dalších podskupin (sekt) odpadlého křesťanství.

Je zajímavé, že žádný z těchto „všeobecných“ církevních koncilů se nekonal v Římě, v městě, jež tvrdilo, že je univerzálním ústředím křesťanstva. V Římě se konal první takzvaný Ekumenický koncil teprve v roce 1123 n. l. V té době však již existoval „velký rozkol“ mezi Římem a východními církvemi. První rozpolcení nastalo v roce 867 n. l. a konečný rozkol v roce 1054. Z přísně historického stanoviska se tedy skutečně ekumenický neboli univerzální koncil v Římě nikdy nekonal.

Východní varianta odpadlého křesťanství, která se odštěpila od Říma, se nesjednotila kolem některého jiného biskupa, který by tvrdil, že je Kristův zástupce na zemi. Církev v Konstantinopoli (označované také jako Nový Řím) se chtěla stát „Římem“ východního ortodoxního náboženství. Ale nepodařilo se jí to. Během doby se východní ortodoxní církev rozdělila do 15 samosprávných národních církví, které udělují pouze čestný primát patriarchovi v Konstantinopoli, dnešním Istanbulu. Existuje však několik nezávislých východních církví, které neuznávají ani Řím ani Konstantinopol. Východní „křesťanství“ je rozhodně rozděleným domem.

Po rozkolu s východem doufala sice ještě římská církev, že přiměje východní církve opět k souhlasu, ale počítala s tím, že se stane alespoň nepopiratelnou vládkyní ve svém vlastním domě — na západě. Její těžkosti však nepřestaly. Brzy se začala objevovat opozice. To bylo nesnesitelné, a proti těmto „kacířům“ byly podnikány drastické kroky. Byla ustanovena inkvizice, ale odpor trval dále. V 16. století vypukla všeobecná vzpoura, nejprve z důvodů náboženských a později z důvodů politických.

Z této vzpoury, která se označuje jako reformace, vznikla třetí skupina náboženství, jež také tvrdí, že jsou křesťanská. Protestantismus však neobnovil původní jednotu a naukové pravdy biblického křesťanství, a místo toho dal vznik mnoha rozděleným církvím a sektám.

PROČ JICH JE TOLIK?

Patříš-li k nějaké církvi nebo sektě, která tvrdí, že je křesťanská, jistě si kladeš otázku, proč je tolik náboženství, která všechna tvrdí, že následují Krista a Bibli. Snad jsi znechucen takovým rozdělením, zejména když vedlo k náboženskému pronásledování a k náboženským válkám, jak tomu bylo během staletí až dodnes. Možná, že jsi z těchto a jiných důvodů přestal chodit do kostela a že se spokojuješ se svým vlastním pojetím křesťanství. V srdci však víš, že křesťanství je určitě něco víc. Z Bible víš, že již první křesťané tvořili šťastnou, sjednocenou duchovní rodinu. — Jan 13:34, 35; Ef. 4:1–6.

Dnes tvoří takovou šťastnou rodinu křesťanů svědkové Jehovovi. Nejsou žádnou sektou, protože nejsou ani učedníky nějakého lidského učitele nebo vůdce ani odnoží nějaké církve nebo sekty. Mezi svědky jsou lidé ze všech skupin obyvatelstva. Nenásledují žádného člověka, ale Boha a jeho Syna Ježíše Krista. Na tvou otázku: „Proč tolik náboženství tvrdí, že jsou křesťanská?“ odpovídají: „Protože takové náboženské skupiny následovaly lidi, a ne Bibli.“ Svědkové Jehovovi by ti rádi pomohli najít pravé biblické křesťanství. Mluv tedy s tím, kdo ti poskytl tento časopis, nebo napiš jeho vydavatelům.

‚Nenápadné zavádění ničivých sekt‘

„I mezi vámi budou falešní učitelé. Právě ti budou nenápadně zavádět ničivé sekty.“ — 2. Petra 2:1.

1, 2. a) Čím byly původně všechny církve křesťanstva? b) Které otázky si proto zaslouží naši pozornost?

VŠECHNY církve křesťanstva byly původně sekty. Některé z nich — zejména církev římská a národní církve ortodoxní a protestantské — si činí nárok na nadřazené postavení nad ostatními takzvanými křesťanskými denominacemi, které pohrdavě označují jako sekty. Tyto historické skutečnosti byly předloženy ve dvou předcházejících článcích.

² Někdo však může položit otázky: ‚Předpověděl Ježíš Kristus a jeho věrní apoštolové skutečně odpadnutí od pravého křesťanství? Varovali před následováním lidí, kteří by tvořili sekty? Bylo opravdu nutné, aby se před 19 stoletími Ježíšovi praví následovníci měli na pozoru před takovými rozpolcujícími tendencemi? A je stejná ostražitost nutná i dnes?‘

TENDENCE K VYTVÁŘENÍ SEKT V RANÉ DOBĚ

3, 4. a) Jakou výstrahu dal Ježíš a co to znamená ohledně pravého křesťanství? b) Jakou podobnou výstrahu dal Petr?

³ Ježíš ve svém Kázání na hoře prohlásil: „Vcházejte těsnou branou. Neboť široká je brána a prostranná cesta, která vede k záhubě, a mnoho je těch, kdo tamtudy vcházejí. Jak těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málo je těch, kdo ji najdou! Mějte se na pozoru před nepravými proroky: přicházejí k vám převlečeni za ovce, ale uvnitř jsou to draví vlci. Poznáte je po jejich ovoci.“ (Mat. 7:13–16, „Petrů“) Ne, Ježíš Kristus neřekl, že se pravé křesťanství stane širokým, snadným, všeobecným neboli „katolickým“ náboženstvím, které by vyhovovalo „mnohým“. Bude to obtížná, stísněná cesta, kterou najde pouze „málo“. Ti, kterých je „málo“, dostali výstrahu, že se je budou snažit zdánlivě neškodní „nepraví proroci“ odvést stranou na „prostrannou“ neboli snadnou cestu, „která vede k záhubě“.

⁴ Více než o 30 let později napsal apoštol Petr: „Mezi lidmi [Izraele] se však také vyskytli falešní proroci, jako i mezi vámi [křesťany] budou falešní učitelé. Právě ti budou nenápadně zavádět ničivé sekty a zapřou dokonce majitele, který je koupil, a přivodí si rychlé zničení. Dále mnozí budou následovat jejich skutky volného chování a kvůli nim se bude mluvit utrhačně o cestě pravdy. Také vás budou chtivě vykořisťovat podvodnými slovy.“ — 2. Petra 2:1–3.

5. Kdy se začali objevovat odpadlí „vlci“? Jak ‚nenápadně zaváděli ničivé sekty‘?

⁵ „Cesta pravdy“, cesta, „která vede k životu“, je cesta pravého křesťanství. „Falešní proroci“ nebo „falešní učitelé“ jsou odpadlí ‚vlci převlečení za ovce‘, jejichž přítomnost začala být citelná mezi prvními křesťany již před smrtí Ježíšových apoštolů. (1. Jana 2:18, 19; 4:1–3) Apoštol Pavel také varoval před takovými „utlačujícími vlky“. Ukázal, že to jsou lidé, kteří „povstanou . . . a budou mluvit převrácené věci, aby za sebou odvedli učedníky“. (Sk. 20:29, 30) Od druhé poloviny prvního století začali tito falešní učitelé „nenápadně zavádět ničivé sekty“ a vykořisťovat první křesťany „podvodnými slovy“. Kvůli těmto odpadlíkům se o „cestě pravdy“, o pravém křesťanství, ‚mluvilo utrhačně‘.

NĚKTERÉ Z PRVNÍCH SEKT

6. Jak ukazuje kniha Zjevení, že se odpadlé sekty objevily již koncem prvního století, a proč je Kristus nenáviděl?

⁶ Ve Zjevení, které dostal Jan asi v roce 96 n. l., je zaznamenána celá řada božsky inspirovaných poselství, z nichž je patrný duchovní stav tehdy převládající v křesťanských sborech, který se mohl během dějin opakovat. Dvě z těchto poselství ukazují, že existovaly odpadlé sekty, které Kristus, hlava pravého křesťanského sboru, nenáviděl. Je zřejmé, že nejméně jedna z těchto sekt trpěla modlářství a smilstvo. — Zjev. 2:6, 14, 15.

7. Jak ukazují dopisy Pavlovy, že již v jeho době probíhal boj proti sektářství?

⁷ Řada dopisů apoštola Pavla, které byly napsány mnohem dříve, naznačuje, že již musel tvrdě bojovat proti sklonu k tvoření sekt. Ve svém prvním dopise křesťanům v Korintě vyjadřoval Pavel lítost nad tím, že mají sklon následovat lidi, což vedlo k „rozkolům“ a k „rozdělení“. (1. Kor. 1:10–13; 3:1–4) Podobnou starost vyjádřil ve svém dopise Galaťanům (1:6–9; 5:19–21), Titovi (3:9, 10) a Timoteovi. — 1. Tim. 1:3–7; 4:1–3; 6:20, 21; 2. Tim. 4:3, 4.

8. Čemu věřili gnostikové? Proč způsobili, že se „o cestě pravdy“ ‚mluvilo utrhačně‘?

⁸ Někteří znalci Bible zastávají názor, že Pavel ve svém prvním dopise Korinťanům a ještě výrazněji ve svém dopise Efezanům a Kolosanům použil úmyslně určitých řeckých slov (jako gnosis, poznání a pleroma, plnost), aby vyvrátil gnosticismus. Ať tomu bylo jakkoli, Pavel zcela jistě bojoval proti odpadlickým myšlenkám, které později rozpracovaly gnostické sekty. Gnostikové, kteří se velmi uplatňovali během druhého století n. l., byli dualisté a věřili, že veškerá hmota je špatná a duch že je dobrý. Zastávali názor, že ke spáse dochází prostřednictvím mystického „poznání“ (gnosis). Jejich víra, že masité tělo je špatné, je vedla k jednomu ze dvou extrémů: k asketismu, nebo k tělesnému požitkářství. Takzvaný křesťanský gnosticismus velmi přispěl k tomu, že se o „cestě pravdy“ mluvilo „utrhačně“.

9. Vyjmenuj a popiš jiné z prvních sekt odpadlého křesťanství.

⁹ Mezi jinými sektami v rané době byli markiónovci — následovníci Markióna, syna jednoho odpadlého křesťanského „biskupa“ v Malé Asii. Markión věřil ve dva bohy, nedokonalého Boha „Starého zákona“ a v Boha lásky, kterého zjevuje „Nový zákon“ nebo spíše ty jeho části, které přijímal (některé spisy Pavlovy a Lukášovy). Jinou sektou ve druhém století byl montanismus. Montanus byl „prorok“ z Malé Asie, který kázal nadcházející druhý příchod Kristův a utvoření Nového Jeruzaléma v Pepuze, blízko novodobého tureckého města Ankary. Kritizoval také rostoucí moc a morální lhostejnost duchovenské třídy odpadlého křesťanstva. Montanistou se stal Tertullianus. Dvě další protestní hnutí proti morální lhostejnosti mezi takzvanými křesťany a proti shovívavosti vůči odpadlíkům vedli ve třetím století novatianovci a ve čtvrtém století donatisté. Obě tyto schismatické skupiny však přijaly hlavní naukové omyly starších uznávaných církví.

„ČLOVĚK BEZZÁKONNOSTI“ SE ORGANIZUJE

10. Koho je možné zahrnout mezi „falešné učitele“, kteří ‚nenápadně zaváděli ničivé sekty‘?

¹⁰ Všechny tyto sekty a jiné, o nichž se zde nemluvilo, byly různé varianty odpadlého křesťanství. Ale muži, kteří je vytvořili, nebyli jedinými „falešnými učiteli“, kteří ‚nenápadně zaváděli ničivé sekty‘. (2. Petra 2:1–3) Petr také předpověděl, že „mnozí budou následovat jejich skutky volného chování“. Právě jsme viděli, že některé z těchto sekt v rané době byly vytvořeny na protest proti volnému chování panující třídy duchovenstva. Toto duchovenstvo je tedy také nutné počítat mezi „falešné učitele“ a jejich církve je nutné považovat za „ničivé sekty“.

11. Která nová třída se začala pozvedat a jak to Pavel předpověděl?

¹¹ Jak jsme si již povšimli, zápasily všechny tyto odpadlé sekty o nadvládu. Každá z nich usilovala o to, aby byla považována za jedinou „ortodoxní“, „apoštolskou“ a „katolickou (všeobecnou)“ církev, a sama s ostatními jednala jako s pouhými kacířskými sektami. V téže době se ve větších a mocnějších církvích snažila třída duchovenstva pozvednout se nad ostatní stádo. Apoštol Pavel mluvil o tomto odpadnutí a o tom, že se vynoří panující třída duchovenstva. Napsal: „Ať vás nikdo žádným způsobem nesvede, protože [Jehovův den] nepřijde, dokud nejprve nepřijde odpadnutí a nebude zjeven člověk bezzákonnosti, syn zničení. Staví se na odpor a vyvyšuje se nad každého, kdo je nazýván ‚bohem‘ nebo je předmětem hluboké úcty, takže usedá v chrámu Boha a veřejně se ukazuje, že je bohem.“ — 2. Tes. 2:2–4.a

12. a) Co je „člověk bezzákonnosti“ a kdy byl tento „člověk“ plně zjeven? b) Které kroky vedly k plnému rozvinutí třídy duchovenstva? c) Popiš hierarchický systém.

¹² Toto odpadnutí již bylo v Pavlově době „v činnosti“. Plně se však projevilo teprve po smrti Ježíšových pravých apoštolů, kdy byla odstraněna „zábrana“ jejich přítomnosti. (2. Tes. 2:6, 7) Poznenáhlu se začala objevovat třída duchovenstva. Začátkem druhého století n. l. psal antiochijský „biskup“ Ingatios o třístupňové hierarchii biskupů, presbyterů (kněží) a diákonů. „Člověk bezzákonnosti“ začal nabývat podoby. Ale „církevní otec“, který skutečně zorganizoval třídu duchovenstva do hierarchického systému, byl Cyprianus, „biskup“ z Kartága v Severní Africe, který zemřel roku 258 n. l. Kompletní „Slovník katolické teologie“ (franc.) ukazuje, že Cyprianus nastínil monarchickou sedmistupňovou hierarchii, v níž zaujímá nejvyšší postavení biskup. Pod ním byli kněží, diákoni, poddiákoni, akoluti (sloužící), lektoři (předčitatelé) a exorcisté. V západní, latinské neboli římské církvi byl později připojen ještě osmý stupeň: vrátný, zatímco východní neboli řecká církev se spokojila s pětistupňovou hierarchií. Ve třetím století n. l. byl tedy již plně „zjeven“ složený „člověk bezzákonnosti“, odpadlá třída křesťanského duchovenstva. Existuje dále po celá staletí ve všech církvích a sektách křesťanstva, jež mají zvláštní třídu kněžstva neboli duchovenstva.

„NIČIVÉ SEKTY“ V ČASE KONCE

13. V jakých dvou směrech jsou sekty křesťanstva „ničivé“?

¹³ Petrův výraz „ničivé sekty“ doslova v původní řečtině znamená „sekty zničení“. Tento výraz má dvojí význam. Ukázalo se, že sekty a církve křesťanstva působí ničivě na čisté křesťanství, „cestu pravdy“. Jsou to také „sekty zničení“ v tom smyslu, že jejich falešní učitelé „přivodí . . . rychlé zničení“ sami sobě i těm, kteří „budou následovat jejich skutky volného chování“. Petr dodává: „Ale pokud jde o ně [falešné učitele], soud ze starých dob nepostupuje pomalu a jejich zničení nedříme.“ (2. Petra 2:1–3) Takové „rychlé zničení“ na ně přijde ve „velkém soužení“, které se rychle blíží. — Mat. 24:21.

14. Kdy bude „člověk bezzákonnosti“ zničen a co bude takovým zničením dokázáno?

¹⁴ Apoštol Pavel ukázal, že onen složený „člověk bezzákonnosti“ bude zničen až v době Kristovy „přítomnosti“. Napsal: „Potom bude vskutku zjeven ten bezzákonný, kterého Pán Ježíš odstraní duchem svých úst a obrátí vniveč zjevením své přítomnosti [parusia].“ (2. Tes. 2:8) Ano, zničení duchovenské třídy „člověka bezzákonnosti“ společně se zbytkem satanovy babylónské náboženské říše přijde jako význačné „zjevení“ Kristovy „přítomnosti“ neboli parusie, což bude pro přátele i nepřátele důkazem, že Pán Ježíš je neviditelně přítomen a že nastalo předpověděné „velké soužení“.

VÝSTRAHA PRAVÝM KŘESŤANŮM

15. Jaká výstraha pro křesťany je obsažena v Ježíšově podobenství o pšenici a plevelu?

¹⁵ Ježíšovo podobenství o pšenici a plevelu ukázalo, že bude dovoleno, aby církve a sekty „plevele“, neboli odpadlí křesťané, dále rostli po staletí. Teprve „při závěru systému věcí“ bude učiněn jasný rozdíl mezi těmito zdánlivými křesťany a mezi pravými „syny království“, „pšenicí“. (Mat. 13:24–30, 37–40) Ježíšovo podobenství však také obsahuje výstrahu pravým křesťanům, jak pomazaným „synům království“, tak i jejich druhům. Ježíš prohlásil: „Syn člověka vyšle své anděly a ti vyberou z jeho království všechno, co působí klopýtání, a ty, kteří činí bezzákonnost, a uvrhnou je do ohnivé pece. Tam bude jejich pláč a skřípání zubů.“ — Mat. 13:41, 42.

16. a) Které dílo dělení pokračuje od roku 1919? b) Jakou další výstrahu dali apoštolové a jakou poznámku k tomu dodal Juda?

¹⁶ „Pšenice“ je na náboženském poli oddělována od „plevele“ od roku 1919. To však neznamená, že andělé Syna člověka od té doby nevybírají „z jeho království všechno, co působí klopýtání, a ty, kteří činí bezzákonnost“. Juda nám připomíná, že „apoštolové našeho Pána Ježíše Krista“ dali výstrahu: „V posledním čase budou posměvači, kteří budou postupovat podle vlastních žádostí za bezbožnými věcmi.“ A Juda dodal: „To jsou ti, kteří působí rozdělení.“ — Juda 17–19.

17. Co řekl Ježíš o „zlém otrokovi“?

¹⁷ Ježíšova slova o tom, co se má stát s bezzákonnými, kteří „působí klopýtání“, nám připomínají jeho pozdější výrok o těch, kteří nebudou chtít uznat „věrného a rozvážného otroka“, třídu „pšenice“, totiž pomazané křesťany, které Kristus „ustanoví . . . nade vším svým majetkem“. Ježíš varoval: „Ale kdyby si někdy ten zlý otrok snad řekl ve svém srdci: ‚Můj pán se opožďuje‘ a začal by bít své spoluotroky a jíst a pít s nepolepšitelnými opilci, pán toho otroka přijde v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou nezná, a nanejvýš přísně ho potrestá a určí mu místo s pokrytci. Tam bude jeho pláč a skřípání zubů.“ — Mat. 24:45–51.

18. a) Jak projevují dnes někteří rysy „zlého otroka“? b) Jaký bude konec, budou-li dále ‚působit rozdělení‘?

¹⁸ Dnes projevují někteří nevěrní rysy toho „zlého otroka“, když si v srdci říkají: „Můj pán se opožďuje.“ Ztotožňují se s „posměvači“, kteří říkají: „Kde je ta jeho zaslíbená přítomnost?“ (2. Petra 3:1–7) Jak varoval Juda, pokoušejí se ‚působit rozdělení‘. (Juda 19) Kritizují třídu „věrného a rozvážného otroka“, od níž se poprvé dověděli o „cestě pravdy“, a tím ‚začínají bít své spoluotroky‘. Jestliže však setrvají ve svém postoji, v němž působí rozdělení, „vyberou“ je v patřičném čase andělé a ‚určí jim místo s pokrytci‘ křesťanstva. ‚Tam pláčí a skřípají zuby‘, někdy tím, že k vyjadřování svých údajných stížností užívají veřejných sdělovacích prostředků.

19. a) Co řekl Pavel o „sektách“ mezi Božím lidem? b) Jak můžeme dosáhnout toho, abychom byli ‚schválenými osobami‘?

¹⁹ To nám připomíná, co napsal apoštol Pavel Korinťanům: „Vždyť mezi vámi také musejí být sekty, aby se i schválené osoby mezi vámi staly zjevnými.“ (1. Kor. 11:19) Ano, jestliže se dnes někdo snaží „nenápadně zavádět ničivé sekty“ mezi svědky Jehovovy, poskytuje to věrným a oddaným křesťanům znamenitou příležitost, aby dokázali, že jsou ‚osobami schválenými‘ od Boha i Krista. Mohou a musí dokázat, že si váží pravé křesťanské jednoty. O této jednotě bude pojednávat následující článek.

[Poznámka pod čarou]

Vzpomínáš si?

• Kdy a jak začalo odpadnutí křesťanstva?

• Kdo nebo co je „člověk bezzákonnosti“?

• V jakých směrech jsou církve křesťanstva „ničivé“?

• Jakou výstrahu dává Ježíš ohledně „zlého otroka“?

„Jeden Pán, jedna víra, jeden křest“

„Je jeden Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade vším.“ — Efezanům 4:4–6.

1, 2. a) Co sdělil Jehova velmi jasně sám o sobě prostřednictvím Mojžíšovým? b) Bylo tedy v Izraeli místo pro odlišné náboženské názory?

„JEHOVA, náš Bůh, je jeden Jehova. Nebudete chodit za jinými bohy, za žádnými bohy národů, které jsou kolem vás (protože Jehova, tvůj Bůh v tvém středu, je Bůh vyžadující výlučnou oddanost).“ Mojžíš nepřipustil, aby zůstaly nějaké pochybnosti v mysli Izraelitů shromážděných na moabských rovinách krátce před tím, než měli vstoupit do Zaslíbené země. Jasně vyjádřil, že jejich Bůh, Jehova, je jeden Bůh, a že Jehova očekává výlučné uctívání. V předcházející rozpravě Mojžíš řekl: „Jehova je pravý Bůh nahoře v nebesích a dole na zemi. Žádný jiný není. A budeš dodržovat jeho předpisy a přikázání, které ti dnes přikazuji, aby se ti dobře dařilo.“ — 5. Mojž. 6:4, 14, 15; 4:39, 40.

² Tato slova neposkytují žádný prostor pro odlišné náboženské názory! Izrael měl jednoho Boha. A Jehova jasně vytyčil jediný přijatelný způsob, jak má být uctíván.

VYVSTÁVAJÍ ŽIDOVSKÉ SEKTY

3. Co se nakonec stalo, protože většina Židů nezůstala Jehovovi věrná?

³ Avšak místo toho, aby Izraelité pěstovali čisté uctívání jediného pravého Boha, Jehovy, stala se většina z nich odpadlíky, ctiteli modlářských bohů. (Jer. 17:13; 19:5) Proto se jim ‚nedařilo dobře‘. Jeruzalém byl v roce 607 př. n. l. zničen Babylóňany a mnozí Židé byli odvedeni do Babylóna. Po 70 letech se do Jeruzaléma vrátil věrný ostatek a začali budovat druhý chrám pro uctívání Jehovy. Ale během doby se většina Židů dopustila odpadnutí a nakonec se rozštěpili do různých sekt.

4, 5. a) Popiš některé ze židovských sekt, které vznikly po babylónském zajetí. b) Přinesly takové rozdělující sekty Židům něco dobrého? Vysvětli to.

⁴ Ve čtvrtém nebo třetím století př. n. l. vznikla sekta chasidim („svatých“). Mimořádně horlivě zachovávali judaický zákon a všeobecně jsou považováni za předchůdce dvou jiných sekt, které vznikly ve druhém století př. n. l. — essejci a farizeové. Jak essejci, tak i farizeové přijali řeckou nauku nesmrtelnosti duše. Saduceové se od nich lišili tím, že nevěřili v posmrtný život. Bible mluví o tom, že v době apoštolů byly neshody mezi saducey a farizey. (Sk. 23:7–10) „Stručná židovská encyklopedie“ (angl.) říká: „Napětí mezi těmi dvěma dokonce vedlo ke krveprolévání a občanské válce.“

⁵ Další židovskou sektou byli zéloti, kteří existovali v prvním století n. l. Byli to bojovní nacionalisté, kteří značnou měrou přispěli k podnícení úspěšné židovské vzpoury proti Římanům v roce 66 n. l. Potom se snažili ovládnout jiné ozbrojené sekty v Jeruzalémě a způsobili tak občanskou válku a mnoho utrpení. Takové ozbrojené boje mezi soupeřícími židovskými sektami pokračovaly až do závěrečného obklíčení Římany, a dokonce i během té doby, a do zničení Jeruzaléma v roce 70 n. l. Je zřejmé, že sektářské rozdělení a nevěrnost vůči sjednocenému, čistému uctívání jednoho Boha, Jehovy, nepřinesly Židům nic dobrého.

PRVNÍ KŘESŤANÉ NEBYLI SEKTOU

6. Proč se první křesťané vyhýbali židovským sektám?

⁶ Není nutné říkat, že se první křesťané stranili židovských sektářských sporů. Věděli, že farizeové a saduceové patřili k nejrozhořčenějším Ježíšovým nepřátelům. Kristovi následovníci nemohli sdílet ani víru essejců v nesmrtelnost duše ani jejich sklon k mnišskému, asketickému životu. A jako neutrálové neměli zcela jistě nic společného s nacionalistickými zéloty. (Jan 17:16; 18:36) Křesťané naopak pěstovali jednotné, čisté uctívání jednoho pravého Boha, v souladu se slovy, která řekl Ježíš jedné nežidovské ženě: „Přichází však hodina, a nyní je zde, kdy praví ctitelé budou uctívat Otce duchem a pravdou.“ — Jan 4:23.

7. Co řekli Ježíš a Pavel a co znamenají jejich slova v souvislosti s pravým křesťanským uctíváním?

⁷ Když apoštol Pavel mluvil o pravých křesťanech, řekl: „Pro nás je skutečně jeden Bůh, Otec, z něhož je všechno a my pro něj; a je jeden Pán, Ježíš Kristus, skrze něhož je všechno a my skrze něj.“ (1. Kor. 8:6) Pravé křesťanství znamená jednotné uctívání jednoho Boha, Otce, Jehovy, skrze jednoho Pána, Ježíše Krista. Ježíš řekl svým učedníkům: „Váš vůdce je jeden, Kristus.“ — Mat. 23:10.

8. Proč nemohli být první křesťané právem označováni jako sekta?

⁸ Je pravda, že členové dlouho uznávaných židovských sekt nazývali pohrdavě první křesťany sektou (řecky: hairesis, což znamená „skupina lidí, kteří se oddělují od druhých a řídí se svými vlastními naukami“). (Sk. 24:5; 28:22) Apoštol Pavel však ve své obhajobě před vladařem Felixem zavrhl toto nesprávné pojmenování. Řekl: „Podle té cesty, kterou [jeho náboženští nepřátelé] nazývají ‚sektou‘, takovým způsobem prokazuji svatou službu Bohu svých předků.“ (Sk. 24:14) Křesťané rozhodně nemohli být nazýváni sektou, protože následovali Ježíše Krista, a ne nějakého člověka. Rozhodně také nebyli žádnou odnoží některé ze sekt judaismu, jež existovaly v prvním století n. l.

ŽÁDNÉ SEKTÁŘSKÉ ROZDĚLENÍ

9, 10. a) Proč se křesťanství nemělo rozpadnout do jednotlivých církví a sekt? b) Jaké teorie o původu křesťanství jsou naprosto nesprávné?

⁹ První křesťanství nebylo sektou. Ani se nemělo rozštěpit do jednotlivých sekt. Když se Kristus modlil ke svému Otci, prosil, aby jeho učedníci „všichni byli jedno“. (Jan 17:21) Jeho učedníci měli „mít mezi sebou lásku“. (Jan 13:35) To vylučovalo jakékoli rozkolnické vytváření sekt.

¹⁰ Tato skutečnost ukazuje, že teorie o různých typech křesťanství, které vykládají mnozí historikové a teologové, jsou lživé. Mluví o „židovském křesťanství“ (které údajně hájil Jakub, Petr a Jan) jako o protikladu „pohanského křesťanství“ (které prý hájil Pavel). Mluví o „janovské [Janově] teologii“ a „pavlovské [Pavlově] teologii“ a prohlašují, že by se křesťanství nikdy nerozšířilo po celém světě, kdyby je Pavel úplně nepřepracoval. Takové teorie prosazují lidé, kteří buď nevěří v křesťanství, nebo přijímají jako normální to, že křesťanstvo je rozděleno do stovek církví a sekt.

11. a) Které biblické texty dokazují, že Pavel nepřišel na myšlenku, že se má křesťanství rozšiřovat mezi Nežidy? b) Schvaloval Pavel rozdělující sekty? c) Která událost ukazuje, že mezi Pavlem a jeho spolupracovníky panovala jednota?

¹¹ Skutečnosti jsou docela jiné. Ještě než se stal Pavel křesťanem, přikázal Ježíš Kristus svým učedníkům, aby byli jeho svědky ve všech národech. (Mat. 28:19, 20; Sk. 1:8) Pavel sám bojoval proti každému sklonu následovat lidi a řekl: „Aby mezi vámi nebylo rozdělení.“ (1. Kor. 1:10–15; 3:3–5) Je tedy naprosto marné tvrdit, že Pavel měl jiné pojetí křesťanství než Jakub, Petr a Jan. Všichni byli jednotní v díle rozšiřování dobrého poselství. Při jedné příležitosti, snad v době poradního shromáždění ohledně obřízky, které se konalo v Jeruzalémě roku 49 n. l., ti čtyři plně spolupracovali a rozdělili si kazatelské pole. — Gal. 2:7–9.

VÝSTRAHA PŘED NEJEDNOTOU

12. Bylo mezi Pavlem a Petrem nějaké trvalé nepřátelství?

¹² Je přirozené, že první křesťané — i když na některých z nich spočívala váha odpovědnosti ve sboru — měli jako nedokonalí lidé rozdílné názory. V Syrské Antiochii poukázal Pavel otevřeně Petrovi na určitou důležitou věc. (Gal. 2:11–14) Odešel snad Petr a vytvořil si oddělenou sektu, jako by nesouhlasil s takzvaným pavlovským křesťanstvím? V žádném případě, protože po letech, asi v roce 64 n. l., mluvil o Pavlovi s láskou. — 2. Petra 3:15, 16.

13, 14. a) Kam zařadil Pavel „rozdělení“ a „sekty“? b) Co se mělo podle Pavlových slov stát s těmi, kteří podporovali sekty?

¹³ Pavel pod božskou inspirací jmenoval „rozdělení“ a „sekty“ mezi „skutky těla“. Napsal: „Skutky těla jsou tedy zjevné, totiž smilstvo, nečistota, volné chování, modlářství, provádění spiritismu, nepřátelství, rozepře, žárlivost, výbuchy hněvu, sváry, rozdělení, sekty . . . Ti, kteří provádějí takové věci, nezdědí Boží království.“ — Gal. 5:19–21.

¹⁴ Ti, kteří působí „rozdělení“ a „sekty“, „nezdědí Boží království“, a proto nemohou být trpěni uvnitř pravého křesťanského sboru. Proto Pavel napsal Titovi: „Vyhýbej se . . . pošetilému dotazování a rodokmenům a rozepři a bojům kvůli Zákonu, neboť jsou neužitečné a nicotné. Člověka, který podporuje nějakou sektu, po prvním a druhém napomenutí zavrhni, protože víš, že takový člověk sešel z cesty a hřeší, a tím se sám odsuzuje.“ — Tit. 3:9–11.

JEDNOTA V NÁBOŽENSKÝCH NÁZORECH

15, 16. a) Proč není v křesťanském sboru místo pro různé myšlenkové školy a co o tom říká Pavel? b) Znamená to, že by křesťan neměl užívat svých myšlenkových schopností? c) Co říká Petr, Juda a Pavel o nebezpečí pochybností a o těch, kteří jsou odváděni od pravdy?

¹⁵ Ze všeho předcházejícího je patrné, že pravé křesťanství se nemůže rozdělovat do denominací a sekt. Uvnitř křesťanského sboru nemohou ani současně existovat různé tendence nebo myšlenkové školy. Pavel napsal Korinťanům: „Vybízím vás, bratři, prostřednictvím jména našeho Pána Ježíše Krista, abyste všichni mluvili souhlasně a aby mezi vámi nebylo rozdělení, ale abyste byli pevně spojeni stejnou myslí a stejným myšlenkovým postupem.“ — 1. Kor. 1:10.

¹⁶ To neznamená, že pravý křesťanský svědek Jehovův nemůže užívat svých myšlenkových schopností. Apoštol Petr nabádal křesťany, aby užívali ‚schopnosti jasně přemýšlet‘, když budou vyvracet názory „posměvačů“, kteří se objeví „v posledních dnech“ a budou popírat „přítomnost“ Kristovu. (2. Petra 3:1–4) Juda ve svém dopise mluví o „těch, kteří mají pochybnosti“. (Juda 22) Ale ani Petr ani Juda neříkají, že křesťan může zůstat posměvačem nebo pochybovačem. Petr nám říká, že se máme ‚chránit‘ před ‚nestálými‘, kteří ‚překrucují Písmo‘. (2. Petra 3:16, 17) A Juda prohlašuje, že pochybovači jsou v nebezpečí a je nutné je ‚vychvacovat z ohně‘. (Juda 23) Ti, kteří byli odvedeni od víry, potřebují, aby jim někdo „s mírností“ pomáhal v naději, že ‚vystřízliví‘ a dostanou se „z ďáblovy léčky“. — 2. Tim. 2:23–26.

17. Jak bude pravý křesťan užívat svých myšlenkových schopností a oč se bude vážně snažit?

¹⁷ Pravý křesťan užívá své ‚schopnosti jasně přemýšlet‘ pokorně. Pavel píše: „Snažně [vás] prosím, abyste chodili hodni povolání, kterým jste byli povoláni, se vší pokorou mysli a mírností, se shovívavostí, abyste se navzájem snášeli v lásce, vážně usilovali o zachování jednoty ducha ve sjednocujícím svazku pokoje. Je jedno tělo a jeden duch, stejně jako jste byli povoláni v té jedné naději, ke které jste byli povoláni; jeden Pán, jedna víra, jeden křest; jeden Bůh a Otec všech, který je nade vším a proniká vším a je ve všem.“ — Ef. 4:1–6.

JAK JE DOSAŽENO JEDNOTY A JAK JE ZACHOVÁVÁNA

18. Co je míněno výrazem a) „jeden Bůh“? b) „jeden Pán“? c) „jeden duch“? d) Co je jediným psaným vodítkem křesťanství?

¹⁸ Pavel mluvil o „jednom Bohu . . . který je nade vším“. Nebo, jak to vyjádřil Mojžíš: „Jehova, náš Bůh, je jeden Jehova.“ (5. Mojž. 6:4) Tato základní pravda se nikdy nezměnila. Je to klíčový činitel křesťanské jednoty. Je jeden Bůh a jeden přijatelný způsob, jak jej uctívat, totiž „duchem a pravdou“. (Jan 4:23, 24) „Jeden Pán“ je Ježíš Kristus, „hlava těla, sboru“. (Kol. 1:18) „Jeden duch“ označuje Jehovovu sjednocující činnou sílu. Ježíš řekl svým učedníkům: „Pomocník, svatý duch, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí vše a připomene vám všechno, co jsem vám říkal.“ (Jan 14:26, 27) Věci, které jim byly ‚připomenuty‘, byly zapsány v Křesťanských řeckých písmech. Ta spolu s Hebrejskými písmy tvoří Bibli, jediné psané vodítko pravého křesťanství.

19. Co je „jedno tělo“ a kdo byl jmenován, aby se staral o stejný duchovní pokrm pro všechny jeho členy?

¹⁹ „Jedno tělo“ je křesťanský sbor, jehož „hlavou“ je Kristus. (Ef. 1:22, 23) Jednotliví pomazaní členové tohoto jednotného sboru mají všichni dostávat týž duchovní pokrm. Proto jmenoval jejich „Pán“ kolektivní třídu „věrného správce“, skupinu pomazaných křesťanů na zemi od letnic roku 33 n. l. Když „Pán“ přišel v roce 1919 vykonat prohlídku, zjistil, že zbývající z této skupiny věrně a rozvážně rozdávají „zásobu jídla“, a ustanovil je „nade vším svým majetkem“. (Luk. 12:42 až 44) Skutečnosti ukazují, že tento „správce“ od roku 1919 věrně pečuje o tento „majetek“.

20. a) Jaký rozdíl mezi Božím lidem a náboženskými odpadlíky je ukázán u Izaiáše 65:11, 13? b) Co velmi přispělo k jednotě Jehovova lidu?

²⁰ Bylo shledáno, že duchovenstvo mnohých církví a sekt křesťanstva nerozděluje Kristovu „služebnictvu“ správnou duchovní „zásobu jídla“. Proto jsou tito duchovní i jejich stáda duchovně „hladoví“. (Iz. 65:11, 13) „Věrný správce“ naproti tomu zachoval hojnost „zásoby jídla“ „v pravý čas“ pro jednotlivé pomazané křesťany a od roku 1935 pro rostoucí „velký zástup“ „jiných ovcí“. (Zjev. 7:9, 10; Jan 10:16) Bez ohledu na jazyk nebo místo na zemi sledují všichni tito svědkové Jehovovi stejný celosvětový studijní program založený na Božím slovu. To velmi přispělo k podpoře a zachování jednoty mezi nimi.

PODIVUHODNÁ JEDNOTA JEHOVOVA LIDU

21. Jak je dnes zachovávána jednota mezi svědky Jehovovými a jak to odpovídá organizačnímu uspořádání ve dnech apoštolů?

²¹ Jednota asi 45 000 sborů svědků Jehovových ve více než 200 zemích je také zachovávána pomocí jejich organizačních metod založených na Bibli. „Apoštolové a starší muži [starší] v Jeruzalémě“ tvořili vedoucí sbor křesťanského sboru v prvním století. (Sk. 15:2) Oni a jejich zástupci jmenovali „dozorce“ a „služební pomocníky“ ve sborech a vydávali jiná rozhodnutí v souvislosti s dozorem. (Fil. 1:1; Tit. 1:5; Sk. 14:23; 16:4) Podobně i dnes tvoří skupina pomazaných křesťanských starších vedoucí sbor svědků Jehovových. A stejně jako byla sborům sdělována rozhodnutí vedoucího sboru v prvním století, dostávají i dnes sbory svědků Jehovových pokyny od vedoucího sboru a jsou navštěvovány cestujícími dozorci. (Sk. 15:22, 23, 30) Dnes stejně jako tehdy se sbory ‚upevňují ve víře a početně vzrůstají den ze dne‘. — Sk. 16:5.

22. Čeho si svědkové Jehovovi váží především a co budou dále jednotně dělat?

²² Svědkové Jehovovi byli vysvobozeni ze sektářského rozdělení v křesťanstvu. Pod vedením svého „jednoho Pána“, Ježíše Krista, a jeho „správce“ postupují jednotně kupředu při oznamování „tohoto dobrého poselství o království“. (Mat. 24:14) Nadále budou ‚vážně usilovat o zachování jednoty ducha ve sjednocujícím svazku pokoje‘. Opravdu ‚stojí pevně v jednom duchu a jako jedna duše zápasí bok po boku za víru v dobré poselství‘. — Ef. 4:3; Fil. 1:27.