od některé uznávané církve. Jiní odvozují slovo „sekta“ od latinského slovesa sequi (následovat) a uplatňují je tedy na skupinu, která následuje určitého lidského vůdce nebo učitele.

CÍRKEV POVZNEŠENĚ OPOVRHUJE SEKTAMI

Ať již je sekta odštěpená skupina, která se odtrhla od větší náboženské společnosti, nebo ať je to skupina učedníků, kteří následují nějakého muže nebo ženu, jedno je jisté: dlouho uznávané církve se na sekty dívají pohrdavě. Francouzská Grande Encyclopédie vysvětluje, že slovo „sekta“ a jeho použití „v sobě skrývají silné city a dokonce i prudkost“, a dodává: „Náboženská společnost, od níž se taková malá skupina oddělila, si obvykle činí nárok na původnost a tvrdí, že sama vlastní v plné míře nauky i prostředky k dosažení milosti, a o sektářích mluví s jakousi pohrdavou útrpností. Tento blahosklonný postoj často doprovází určitá míra útočnosti, tím spíše, že sekta je krutou připomínkou všeho, čím církev kdysi byla, ale již není — vřelým, živým, dynamickým a průbojným bratrstvím.“

PROČ TOLIK NOVÝCH SEKT?

Sekty, jimž v dnešní době poskytují sdělovací prostředky největší publicitu — často v důsledku jejich finančního podnikání a způsobu, jakým šíří své nauky —, vyvstaly všechny během minulých 20 nebo 30 let. To vyvolává otázku, proč se v naší době prosazují takové náboženské skupiny. Výše uvedená francouzská encyklopedie říká ve svém doplňku z roku 1981: „Proč mají takové sekty úspěch? Především je vhodnou živnou půdou atmosféra krize, která nyní převládá v západní civilizaci (jsou totiž uváděny v pochybnost všechny instituce, jako je rodina, školy, armáda, církve atd.) . . . Závěrem, sekty jsou především znamením doby, příznakem toho, že jsou mladí lidé zneklidnění a dychtí po něčem jiném, než je naše třpytná ‚konzumní společnost‘.“

V podobném duchu píše R. Quebedeaux, odborník v oboru sekt: „Nezdravě povolná společnost vyvolala silný hlad po přísnosti, kázni a autoritě. [Mladí lidé] jsou znechuceni hmotařskou společností, a z toho vzniká hledání nového smyslu života.“

Oba tyto výklady ukazují, alespoň bezděčně, že dlouho uznávaná náboženství neuspokojují milióny lidí, mladých i starých, kteří se obrátili k takovým novým sektám. Rozkvět nových sekt v posledních několika desetiletích je dalším důkazem „úzkosti národů“, kterou předpověděl Ježíš Kristus jako část „znamení“, podle nichž se má poznat, že končí tento systém věcí a že „Boží království je blízko“. — Mat. 24:3; Luk. 21:10, 11, 25–31.

Ale tyto nové sekty, které získávají tolik členů, neučí, že Boží království je jedinou nadějí lidstva. Jejich učení se spíše podobá jakési životní filozofii, často založené na nějakém orientálním náboženství nebo na naukách některého guru (duchovního vůdce). Každý takový guru, který má značný počet následovníků, vytváří novou sektu. To nijak nepřekvapuje u východních náboženství, kde je zásada guru běžně přijímána.

Překvapující však je, že z těch asi 10 000 církví a sekt, jež údajně existují na celém světě, se jich ke křesťanství hlásí mnoho set, ne-li tisíce. Proč to tak překvapuje? Protože členové mnoha z těchto sekt následují některého lidského vůdce, zatímco Ježíš Kristus prohlásil: „Váš vůdce je jeden, Kristus.“ (Mat. 23:10) Překvapující také je, že by se takzvaní křesťané měli dělit na tolik církví, denominací a sekt, zatímco se Kristus modlil ke svému Otci za své následovníky, aby „všichni byli jedno“. — Jan 17:20, 21.

Proč tedy tolik církví a sekt tvrdí, že jsou křesťanské? A jak vznikl tento náboženský zmatek?

Proč je tolik náboženství, jež všechna tvrdí, že jsou křesťanská?

ASI čtvrtina všech obyvatel světa se hlásí ke křesťanství. Všichni tvrdí, že následují Ježíše Krista, ale jsou velmi rozděleni. Asi 580 000 000 je údajně římskokatolického náboženství. Ale po II. vatikánském koncilu se dělí na katolické liberály a pro–latinské zastánce tradic. Členů východního ortodoxního náboženství je odhadem 74 miliónů a dělí se do různých národních církví, které mají odlišné liturgické rituály. Protestantů je více než 343 miliónů a dělí se na celou řadu episkopálních, luteránských, kalvínských (presbyteriánských, reformovaných), baptistických, metodistických a jiných církví.

Všechny tyto církve se považují za „uznávaná“, „ortodoxní“, „úctyhodná“ náboženství. K nim musíme přičíst stovky takzvaných sekt, na něž se stoupenci hlavního katolického, ortodoxního a protestantského názorového směru dívají přezíravě a opovržlivě.

„ORTODOXNÍ“, NEBO „KACÍŘSKÉ“?

Zkoumáme-li tradiční „křesťanské“ církve podle nezaujatých historických metod, nemůže ve skutečnosti žádná z nich tvrdit, že je tím původním křesťanským náboženstvím. Všechny začaly jako odnože sekty — ano i ta, která tvrdí, že je ze všech nejstarší, církev římskokatolická!

Z historického hlediska by řada měst mohla tvrdit, že předcházela Řím jako střediska raného křesťanství. Když bylo křesťanství založeno o letnicích roku 33 n. l., nebyl v Římě ani jediný Kristův následovník. První ústředí křesťanského sboru bylo bezpochyby v Jeruzalémě. Je pravda, že Židé a proselyté z Říma byli o letnicích v Jeruzalémě a někteří z nich se bezpochyby stali křesťany a vrátili se do Říma, kde založili křesťanský sbor. Ale tak tomu bylo i s mnoha jinými místy, o nichž se zmiňuje Bible. Návštěvníci z Říma jsou vlastně v seznamu až téměř na konci, jako třetí od konce před Kréťany a Araby. — Sk. 2:5–11.

V oněch raných dobách nebyl Řím ústředním místem, z něhož by byla vedena a organizována křesťanská činnost. Ježíšovi učedníci byli poprvé nazváni křesťany v Syrské Antiochii, nikoli v Římě. (Sk. 11:26) A právě z Antiochie, nikoli z Říma, podnikl Pavel své tři misionářské cesty. (Sk. 13:1–4; 14:26; 15:35, 36; 18:22, 23) Je pravda, že Pavel byl velmi pravděpodobně popraven v Římě, ale nebyl jedním ze dvanácti apoštolů, protože Jidáš Iškariotský byl nahrazen Matyášem. (Sk. 1:23–26) Neexistuje absolutně žádný biblický důkaz, že by některý ze dvanácti apoštolů šel kdy do Říma nebo tam zemřel. Poslední ze dvanácti apoštolů zemřel Jan, pravděpodobně v Efezu nebo v jeho blízkosti. Jejich smrtí se dokořán otevřely dveře odpadnutí, které se mohlo rozvíjet. — 1. Jana 2:18, 19; 2. Tes. 2:3, 4.

Během doby začala vynikat jiná města jako střediska odpadlého křesťanství. Patřila k nim Alexandrie a Kartágo v severní Africe a Byzantion (pozdější Konstantinopol) na hranici mezi Asií a Evropou. Na západě vyvstala bohatá a mocná církev v Římě, hlavním městě říše.

Se vznikem odpadnutí, které předpověděli apoštolové, se začala vyvíjet i třída duchovenstva. Význační muži se začali vynášet nad stádo a stali se takzvanými biskupy. Ti zápolili o moc a dostali se do čela soupeřících směrů neboli sekt v odpadlém křesťanství. V rané době nebyla zřejmá nadvláda jednoho města nebo jednoho biskupa nad ostatními. Rozvinul se však boj o moc v otázce, která sekta neboli odpadlá odnož původního biblického křesťanství získá uznání jako „ortodoxní“, čímž se ostatní stanou „kacířskými“.

VŠECHNY BYLY NA POČÁTKU SEKTAMI

V jedné z nedávno vydaných publikací na toto téma je řečeno: „Co bylo křesťanské kacířství? A co byla v podstatě Církev? . . . [Odpadlé] křesťanství začalo ve zmatku, rozporech a rozkolu, a tak pokračovalo. Převládající ortodoxní církev s patrnou církevní strukturou povstávala jen velmi pozvolna . . . A stejně jako podobné zápasy nebylo to příliš povznášející . . . Ve středním a východním Středomoří bylo v prvním a druhém století n. l. nekonečné množství náboženských názorů, jež bojovaly o to, aby se prosadily . . . Od začátku tam tedy bylo mnoho různých druhů křesťanství, jež měly málo společného . . . Před druhou polovinou třetího století se nedá přesně mluvit o nějakém převládajícím směru v křesťanství. Pokud můžeme soudit, koncem prvního století a rozhodně v průběhu druhého století věřila většina křesťanů různým druhům křesťanského gnosticismu nebo patřila k sektám usilujícím o oživení, jež se soustřeďovaly kolem charismatiků . . . Ortodoxnost byla jen jednou z několika forem křesťanství během třetího století a pravděpodobně nepřevládla až do doby Eusebiovy [začátkem 4. století].“ — „A History of Christianity“, od Paula Johnsona.

Takový zvrat událostí předpověděl apoštol Pavel, který napsal: „Přijde totiž doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, ale nahromadí si podle vlastních choutek všecky možné učitele, aby tak mohli slyšet, co je příjemně šimrá v uších; pravdě nebudou chtít dopřát sluchu, a vrhnou se na báje.“ — 2. Tim. 4:3, 4, „Petrů“.

Někteří z těchto odpadlých učitelů se stali — podle označení církví křesťanstva — církevními otci. Obvykle se dělí na otce před-nicejské a po-nicejské, přičemž rozhodným okamžikem je takzvaný První ekumenický koncil v Niceji, který svolal do tohoto maloasijskoho města v roce 325 n. l. pohanský římský císař Konstantin.

SNAHY PROSADIT VEDOUCÍ POSTAVENÍ ŘÍMA

Je zajímavé, že „otcové“ ve druhém a třetím století převážnou většinou nepůsobili v Římě a psali řecky, nikoli latinsky. „Encyclopaedia Britannica“ to potvrzuje: „Přibližně do roku 250 mluvila většina vůdců západního křesťanství řecky, nikoli latinsky (např. Irenaeus a Hippolytos). Hlavní latinská teologie nepřišla z Říma, ale ze Severní Afriky (například Tertullianus a Cyprianus).“

Která města byla v těchto prvních staletích odpadnutí hlavními středisky takzvané křesťanské teologie? Nebyl to Řím, ale Antiochie, Alexandrie, Kartágo, Caesarea, Jeruzalém a různá města v Malé Asii. „Katolická encyklopedie“ (angl.) připouští. „Ačkoli Řím byl ve druhém století mocný a uctívaný, . . . odmlčení v jeho literatuře je úplné. Latinská literatura je tedy . . . prakticky o dvě a půl století mladší [než řecká]. Tertullianus stojí sám, a stal se kacířem. Až do poloviny čtvrtého století vyvstal jen jediný latinský Otec [Cyprianus ze severoafrického Kartága] . . . Mezi Cyprianem (zemřel roku 258) a Hilariem [zemřel asi v roce 367] . . . nebyla vůbec žádná teologie.“

Jak se tedy církvi v Římě podařilo prosadit své prvenství nad církvemi v jiných městech, jež vynikly daleko více tím, že z nich vyšli „církevní otcové“? Jedním činitelem byla bezpochyby prestiž, protože tato církev sídlila v hlavním městě říše. Byla to bohatá církev, která posílala peněžní podpory chudším církvím v jiných městech, a to poskytovalo jejímu biskupu určitou moc. Začal tvrdit, že má právo vyřizovat odvolání proti rozhodnutím, která vydávali místní biskupové ve věcech církevní disciplíny.

Kromě toho poznal pohanský římský císař Konstantin, že může využít odpadlého křesťanství k upevnění rozpadávající se říše, a římský biskup viděl, že by pohanství mohlo odpadlému křesťanství poskytnout různé prvky přitažlivé pro lid. Římskokatolická církev již předtím přijala pohanskou neděli [den slunce] jako den k oslavě velikonoc, zatímco církve ve východních městech je slavily kterýkoli den v týdnu, na nějž připadl 14. nisan židovského kalendáře. Řím také pohotově přijal pohanskou myšlenku o trojjediném bohu, zatímco některé východní církve měly sklon následovat Aria, který nauku o trojici popíral.

V obou těchto věcech vyšel císař Konstantin vstříc Římu. Učinil to tím, že vydal v roce 321 n. l. zákon o zachovávání neděle, a tím, že prosadil trojici na Nicejském koncilu v roce 325 n. l. Dosáhl splynutí odpadlého křesťanství s pohanským římským kultem a učinil tuto „všeobecnou“ neboli „katolickou“ formu uctívání státním náboženstvím.

Potom, v roce 382 n. l., vydal císař Gratianus výnos udělující římskému biskupovi Damasovi právo vyřizovat odvolání od jiných biskupů, i ze „vzdálenějších území“ říše. Ačkoli proti tomuto rozhodnutí protestovali východní biskupové a dokonce i někteří na západě, rozhodně poskytlo římskému biskupovi nadvládu. Biskup Damasus přijal insignie pontifika maxima, což je pohanský titul a úřad, jehož se předtím nakonec vzdal císař Gratianus, protože je považoval za nevhodné pro křesťana! Damasus takové výčitky svědomí neměl. Podle „Katolické encyklopedie“ (angl.) se pontifex maximus stále považuje za jeden z „nejvýznačnějších titulů“ papežových. Ve francouzštině je papež stále označován le souverain pontife, nejvyšší pontifex.

ROZKOLY, ODPADNUTÍ A REFORMACE

Tato údajná nadřazenost římského biskupa se ovšem neobešla bez protestů. Vůdci odpadlého křesťanstva ve východních městech jako Alexandrie, Jeruzalém, Antiochie a zejména Konstantinopol se postavili proti takovému uchvácení moci. Ačkoli však byli náboženští vůdci v těchto městech jednotní ve svém odporu proti nadvládě Říma, nesouhlasili navzájem v naukových věcech. V jednotlivých městech byly soupeřící naukové školy, a tak vznikaly různé sekty, jež všechny tvrdily, že jsou křesťané.

Ve snaze zacelit rostoucí trhlinu mezi odpadlými křesťanskými sektami, jejichž střediska byla v Římě a v Konstantinopoli, a označit za kacíře odpadlé křesťanské učitele v jiných městech, byly během staletí organizovány různé „ekumenické (všeobecné) církevní koncily“. První z nich se konal roku 325 n. l. v Niceji a měl odsoudit ariánské „kacířství“, jež odporovalo trojici. Další se konaly v Konstantinopoli (čtyřikrát), Efezu, Chalcedonu (přímo naproti Konstantinopoli na druhé straně Bosporu), a opět v Niceji. Těchto prvních sedm koncilů uznává jak římskokatolická církev, tak i církev ortodoxní. Soubor nauk propracovaných na těchto koncilech obsahoval nauku o trojici, víru v Marii jako „matku Boží“ a jiná dogmata, která nemají nic společného s biblickým křesťanstvím. Tyto církevní koncily také odsoudily různá „kacířství“, a tak přispěly k vytvoření ještě dalších podskupin (sekt) odpadlého křesťanství.

Je zajímavé, že žádný z těchto „všeobecných“ církevních koncilů se nekonal v Římě, v městě, jež tvrdilo, že je univerzálním ústředím křesťanstva. V Římě se konal první takzvaný Ekumenický koncil teprve v roce 1123 n. l. V té době však již existoval „velký rozkol“ mezi Římem a východními církvemi. První rozpolcení nastalo v roce 867 n. l. a konečný rozkol v roce 1054. Z přísně historického stanoviska se tedy skutečně ekumenický neboli univerzální koncil v Římě nikdy nekonal.

Východní varianta odpadlého křesťanství, která se odštěpila od Říma, se nesjednotila kolem některého jiného biskupa, který by tvrdil, že je Kristův zástupce na zemi. Církev v Konstantinopoli (označované také jako Nový Řím) se chtěla stát „Římem“ východního ortodoxního náboženství. Ale nepodařilo se jí to. Během doby se východní ortodoxní církev rozdělila do 15 samosprávných národních církví, které udělují pouze čestný primát patriarchovi v Konstantinopoli, dnešním Istanbulu. Existuje však několik nezávislých východních církví, které neuznávají ani Řím ani Konstantinopol. Východní „křesťanství“ je rozhodně rozděleným domem.

Po rozkolu s východem doufala sice ještě římská církev, že přiměje východní církve opět k souhlasu, ale počítala s tím, že se stane alespoň nepopiratelnou vládkyní ve svém vlastním domě — na západě. Její těžkosti však nepřestaly. Brzy se začala objevovat opozice. To bylo nesnesitelné, a proti těmto „kacířům“ byly podnikány drastické kroky. Byla ustanovena inkvizice, ale odpor trval dále. V 16. století vypukla všeobecná vzpoura, nejprve z důvodů náboženských a později z důvodů politických.

Z této vzpoury, která se označuje jako reformace, vznikla třetí skupina náboženství, jež také tvrdí, že jsou křesťanská. Protestantismus však neobnovil původní jednotu a naukové pravdy biblického křesťanství, a místo toho dal vznik mnoha rozděleným církvím a sektám.

PROČ JICH JE TOLIK?

Patříš-li k nějaké církvi nebo sektě, která tvrdí, že je křesťanská, jistě si kladeš otázku, proč je tolik náboženství, která všechna tvrdí, že následují Krista a Bibli. Snad jsi znechucen takovým rozdělením, zejména když vedlo k náboženskému pronásledování a k náboženským válkám, jak tomu bylo během staletí až dodnes. Možná, že jsi z těchto a jiných důvodů přestal chodit do kostela a že se spokojuješ se svým vlastním pojetím křesťanství. V srdci však víš, že křesťanství je určitě něco víc. Z Bible víš, že již první křesťané tvořili šťastnou, sjednocenou duchovní rodinu. — Jan 13:34, 35; Ef. 4:1–6.

Dnes tvoří takovou šťastnou rodinu křesťanů svědkové Jehovovi. Nejsou žádnou sektou, protože nejsou ani učedníky nějakého lidského učitele nebo vůdce ani odnoží nějaké církve nebo sekty. Mezi svědky jsou lidé ze všech skupin obyvatelstva. Nenásledují žádného člověka, ale Boha a jeho Syna Ježíše Krista. Na tvou otázku: „Proč tolik náboženství tvrdí, že jsou křesťanská?“ odpovídají: „Protože takové náboženské skupiny následovaly lidi, a ne Bibli.“ Svědkové Jehovovi by ti rádi pomohli najít pravé biblické křesťanství. Mluv tedy s tím, kdo ti poskytl tento časopis, nebo napiš jeho vydavatelům.