zaslechli. Boží slova, jež obsahovala základ pro naši naději, byla určena vzpurnému duchu, který zákeřně použil hada ke svedení Evy, aby se stala jeho úspěšnou prorokyní. Byl označen jménem satan ďábel. Protože však byl první, kdo k podvodu použil vychytralého a zákeřného způsobu jednání, právě prostřednictvím hada v Edenu, byl také nazván „prahadem“. (Zjev. 12:9; 20:2) Tento sebezbožňující duchovní tvor, který se první dopustil lži o Bohu a vůči ženě, byl také první, koho postihlo v Edenu Boží soudní rozhodnutí. Bůh nad ním vyslovil své prokletí a pak předpověděl boj, ve kterém „prahad“ a ti, kdo se ho ve sporu zastanou, utrpí porážku.

11. Jak slova rozsudku proti „prahadovi“ dávala jistou naději vzhledem k potomkům Adama a Evy?

¹¹ „Prahadovi“ řekl Bůh: „A položím nepřátelství mezi tebe a ženu a mezi tvé semeno a její semeno. Ono ti rozdrtí hlavu a ty mu rozdrtíš patu.“ (1. Mojž. 3:14, 15) To znamenalo pro „prahada“ a jeho potomstvo zničení. Ale dalo toto Boží soudní rozhodnutí nějaký základ pro naději vzhledem k budoucím potomkům Adama a Evy? Nikoli přímo, pouze druhotně.

12. Jakou „ženu“ připomněla Boží slova satanovi a proč nemohla být touto „ženou“ Marie, matka Ježíše Krista?

¹² Ano, do celé záležitosti byla uvedena osoba ženy. Kdo to byl? Musela prokázat nepřátelství, nenávist vůči „prahadovi“ a jeho potomstvu. Eva, která ze sebe učinila „prahadovu“ falešnou prorokyni, nemohla být vhodná. Dala se přesvědčit, že Jehova Bůh je lhář. Ani Marie, matka Ježíše Krista, nemohla být vhodná. Uplynou čtyři tisíce let, než se tato židovská dívka narodí jako potomek Abrahámův a pod židovským Zákonem. Její prvorozený syn Ježíš žil na zemi jen 33 a půl roku. Když jeho pozemská matka viděla, co dal „prahad“ na Kalvárii učinit tomuto synovi, kterého obdržela zázrakem, měla za sebou už větší část života. Proto mohla projevovat „prahadovi“ nepřátelství jen několik desetiletí života.

13. Kdo nebo co jedině mohlo být výše zmíněnou „ženou“ a z jakého určeného postavení vůči symbolickému hadu a jeho potomstvu měla radost?

¹³ „Žena“ z Božího proroctví musela být tedy logicky někým, kdo žil a naslouchal, když Bůh mluvil k „prahadovi“ v Edenu. Symbolická „žena“ měla žít dlouho po smrti Evy, ano, až do Božího určeného času, kdy měla porodit zaslíbené „semeno“, což se uskutečnilo více než 3 000 let po Evině smrti. Kdo tedy mohl být touto symbolickou „ženou“, ne-li Boží vlastní „manželka“, totiž jeho nebeská organizace svatých duchovních tvorů, kteří odmítli připojit se k „prahadovi“ v jeho vzpouře? Uznávali manželství Boha s jeho věrnou univerzální organizací a nerozvedli se s ním, aby se připojili k organizaci, která si brala „prahada“. Měli velkou radost, že Bůh položil nepřátelství mezi ně a organizované „semeno“ „prahada“.

14. a) Co měla očekávat Boží „žena“ jako později jiné lidské ženy? b) Narodili jsme se jako Boží děti? A přece, jaká naděje je lidstvu předložena?

¹⁴ V Edenu tedy Bůh předložil své nebeské organizaci, podobné manželce, vyhlídku na mateřství. Od té doby mohla doufat, že se stane matkou „semene“, jehož Otcem bude její manžel Jehova Bůh. Jeho „ženě“ stálo za to čekat na uskutečnění této naděje 4 000 let. Byla ochotna podstoupit jakékoli porodní bolesti právě tak, jako symbolická žena spatřená ve vidění křesťanského apoštola Jana ve Zjevení 12:1–5. Mateřství je normální touhou všech dospělých žen. Proč tedy nenabídnout mateřství Boží nebeské organizaci — „ženě“? Vhodně byla naděje na mateřství sdělena Boží „ženě“ dříve, než Bůh milosrdně dovolil Evě, manželce hříšného Adama, prožít mateřství vně Edenu. Nebylo to však žádné požehnání, když Bůh řekl hříšné Evě: „Velice zvětším útrapy tvého těhotenství; v porodních bolestech budeš rodit děti a budeš velmi toužit po svém manželovi, a on bude nad tebou panovat.“ (1. Mojž. 3:16 na rozdíl od 1:28) Když předával potomstvu zprávu o Božím proroctví týkajícím se „semene“ „ženy“, nejednal Adam jako Boží prorok; ani jeho manželka Eva nejednala jako Boží prorokyně. Ať už Adam a Eva věřili Božímu slibu zaznamenanému v 1. Mojžíšově 3:15 nebo ne, chtěl Bůh, aby jejich potomstvo založilo na tomto slibu svou naději. Adam byl stvořen jako „Boží syn“, ale my, jeho nedokonalé potomstvo nakažené hříchem, jsme se nenarodili jako synové Jehovy Boha. (Lukáš 3:38) Nemáme proto přirozené svědectví Božího svatého ducha se svým vlastním duchem, že jsme Boží děti. Je však pro nás nějaká naděje, že se dostaneme zpět do rodiny Božích synů? Ano!

15. Co je naznačeno vzhledem k situaci lidstva, když nás dnes na zemi žije více než 4 miliardy?

¹⁵ Jestliže byla situace pro nás beznadějná, proč Bůh dovolil, aby se Adamovi a Evě narodilo tolik potomků — více než sto generací až do nynějška? Dnes, po všech válkách a jiných katastrofách, kromě nemocí a přirozené smrti, nás žije přes 4 200 miliónů, a předvídá se, že do roku 2000 n. l. bude na zemi 6 miliard lidí. Bylo to vše marné? Rozhodně ne!

16. a) Na kom závisí uskutečnění naší naděje, protože člověk sám je bezmocný? b) Čí narození a život na zemi znamenaly obrat v lidských dějinách?

¹⁶ Člověk se samozřejmě nemůže ‚vytáhnout za vlastní tkaničky od bot‘. A přece stav lidského stvoření není beznadějný, přestože věci nevypadají slibně. Ne že by něco dokázal člověk sám, ale protože pevný základ dal Bůh tím, co již učinil a co ještě učiní podle svého nezrušitelného slibu. Jelikož Bůh dovolil, aby z Adama a Evy vzešlo asi 70 generací, mohl se jeho nebeský Syn narodit jako člověk Ježíš Kristus. Na zemi konal tento Boží Syn Boží vůli pro dobro lidstva. To znamenalo obrat v dějinách lidí.

LIDSKÉ STVOŘENÍ „PODROBENO MARNOSTI“ S NADĚJÍ NA SVOBODU

17. Co napsal apoštol Pavel v Římanům 8:19–24 o tom, jak je lidstvo podrobeno marné snaze pomoci si, a o tom, nač čeká stvoření se sténáním?

¹⁷ Asi 23 let po tom, co Ježíš Kristus dokončil svůj běh na zemi a vystoupil do nebe, psal křesťanský apoštol Pavel sboru v Římě v Itálii: „[Lidské] tvorstvo totiž vyhlíží s dychtivým očekáváním zjevení Božích synů. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno marnosti, ne ze své vlastní vůle, ale skrze toho, který je podrobil, na základě naděje, že i tvorstvo bude osvobozeno ze zotročení zkaženosti a bude mít slavnou svobodu Božích dětí. Víme totiž, že všechno tvorstvo nadále spolu sténá a je spolu v bolesti až dosud. Nejen to, ale též my sami, kteří máme první ovoce, totiž ducha, ano my sami sténáme v sobě, zatímco vážně očekáváme přijetí za syny, uvolnění ze svých těl výkupným. Byli jsme totiž zachráněni v této naději.“ — Řím. 8:19–24.

18. a) Kdo podrobil lidské stvoření marnosti a jak? b) Kam až nás dovedly lidské instituce? Je to, co nám hrozí, oním „dychtivým očekáváním“ sténajícího stvoření?

¹⁸ Ten, skrze něhož bylo lidské stvoření podrobeno marnosti neboli pocitům zbytečnosti, byl Bůh. Nepodrobili jsme se jí ze své vůle, protože jsme se ze své vůle nenarodili. Bůh chtěl, abychom začali existovat, přestože odsoudil Adama a Evu k smrti. (1. Mojž. 3:16–24; 5:1–4) Nenarodili jsme se však se ‚slavnou svobodou‘, jakou měli zprvu Adam a Eva v zahradě Eden jako „Boží děti“. Narodili jsme se v „zotročení zkaženosti“, pod odsouzením všeho Adamova potomstva k smrti. (Řím. 5:12) Nemohli jsme se tedy zachránit sami. Všechny naše pokusy zachránit se byly odsouzeny k marnosti, k pocitům zbytečnosti. Kam nás dovedly všechny snahy lidských vlád? Kam nás dovedly až do dnešního dne všechna sociální, hospodářská, finanční, lékařská a vědecká opatření usilovně se snažícího lidstva? Všichni stále trpíme duševní, tělesnou a mravní zkažeností. A navíc, dnes se zdá, jako by jaderná válka s interkontinentálními balistickými střelami, které se vynořují z moře a padají z nebe, měla znamenat náhlý konec nás všech. Dá se to nazvat „dychtivým očekáváním“ sténajícího stvoření?

19. S jakým záměrem podrobil Bůh člověka marnosti neboli pocitům zbytečnosti, ale na základě jaké naděje to učinil?

¹⁹ Stvořitel člověka však sám není podroben marnosti neboli pocitům zbytečnosti. Zkažené lidstvo nemůže zmařit stvořitelův záměr. Proto je naší nadějí on sám. Chce tedy, abychom neskládali naději v sebe, ale v něho. Všechny nás podrobil lidské neschopnosti proto, abychom neměli žádný základ pro naději v sebe. Jako jediný zdroj naděje, podrobil lidstvo marnosti, ale ne bez naděje. Spíše, jak se říká v Římanům 8:20, 21, „na základě naděje, že i tvorstvo bude osvobozeno ze zotročení zkaženosti a bude mít slavnou svobodu Božích dětí“.

20. a) Má tak zvaný „svobodný svět“ „slavnou svobodu Božích dětí“? b) Na jaké zjevení se vztahuje „dychtivé očekávání“ tvorstva?

²⁰ Dnes někteří vládci na základě určité politické ideologie prohlašují svou říši za „svobodný svět“ v protikladu k lidem pod odlišným panstvím. Ale ať tvrdí odporující si politické skupiny cokoli, žádná z nich nemá „slavnou svobodu Božích dětí“. Bůh a Otec Pána Ježíše Krista sám předkládá naději pro celou lidskou rodinu: dostane se do takového vztahu k Bohu, v jakém byli Adam a Eva, když byli stvořeni v Edenu. Ale toto obnovení musí počkat na jeden budoucí Boží skutek. Co to bude, se dozvídáme z apoštolových slov: „Tvorstvo totiž vyhlíží s dychtivým očekáváním zjevení Božích synů.“ (Řím. 8:19) Apoštol Pavel, který zapsal slova v Římanům 8:15–17, se sám zařazoval mezi tyto „Boží syny“.

21. Kdo je hlavním z těchto „Božích synů“? Jak byla uzdravena jeho „rána na patě“, a s jakým záměrem vzhledem k Židům 2:14, 15?

²¹ Tito zvláštní „Boží synové“ jsou semenem Boží „ženy“, jak říká Boží proroctví z Edenu v 1. Mojž. 3:15. Hlavním z tohoto „semene“ Boží nebeské organizace je Ježíš Kristus, ten, jemuž směl „prahad“ rozdrtit patu při jeho smrti na mučednickém kůle v roce 33 n. l. Bůh však uzdravil tu ránu na patě tak, že vzkřísil svého věrného Syna třetí den po jeho smrti. Protože byl vzkříšen jako nebeský duchovní Syn Boží, ne jako lidský Syn, mohl být přijat zpět Boží nebeskou „ženou“. Ten podle Židům 2:14, 15 ‚svou smrtí zničí toho, který má prostředek k působení smrti, totiž ďábla, a vymaní všechny ty, kteří byli ze strachu před smrtí po celý život podrobeni otroctví‘.

22. Kdo jsou druhotní členové „semene“ „Boží ženy“?

²² Druhotní členové „semene“ Boží mnohočetné „ženy“ jsou ti učedníci Ježíše Krista, kteří jsou zplozeni Božím duchem, aby se stali duchovními „Božími syny“ a spoludědici se svým starším bratrem Ježíšem Kristem v nebi.

23. K jaké naději zplodil Bůh podle 1. Petra 1:3, 4 druhotné členy „semene“? Žije ta naděje ještě v této pozdní době?

²³ Apoštol Petr mluví o jejich nebeské naději jako o „živé“, když jim píše: „Buď požehnán Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, neboť podle svého velkého milosrdenství nám dal nové zrození k živé naději skrze vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých, k neporušitelnému a neposkvrněnému a nevadnoucímu dědictví. Je vyhrazeno v nebesích pro vás.“ (1. Petra 1:3, 4) Tato jejich naděje je dnes stále „živá“. Nezemřela, přestože se pro ostatek, který je dosud na zemi, její uskutečnění zdánlivě zdrželo. Pomazaní očekávají, že se tato naděje zakrátko splní, a to ve stanovený čas jejich Boha a Otce, Jehovy. Apoštol Pavel nám připomíná 1. Mojžíšovu 3:15, když píše duchem zplozenému sboru v Římě: „Neboť Bůh, který dává pokoj, zakrátko rozdrtí satana pod vašima nohama.“ — Řím. 16:20.

24. Kdo dychtivě očekává zjevení těchto „Božích synů“ a po jaké události k němu dojde?

²⁴ „Zjevení“ těchto „Božích synů“ spolu s hlavním Božím Synem, Ježíšem Kristem, je to, co „dychtivé očekávání [lidského] stvoření“ toužebně vyhlíží. Nicméně krátce před touto událostí očekáváme „velké soužení“, jež nebeský Otec, Jehova Bůh, dopustí na protivníky a pronásledovatele, kteří působí utrpení jeho duchovním synům a jejich věrným společníkům. — Zjev. 7:14, 15; 2. Tess. 1:6–10.

Proč se naše naděje zcela jistě uskuteční

„Bůh nechává všechna svá díla spolupůsobit k dobru těch, kteří milují Boha.“ — Římanům 8:28

1. O čem se v našem 20. století dozvídá stále více jednotlivců sténajícího stvoření? Jaký je stav jejich naděje po všech těch desetiletích a proč?

V NAŠEM 20. století se stále více jednotlivců lidského stvoření dozvídá o blížícím se „zjevení synů Božích“, a nyní vědí, co mají záhy očekávat. Přes všechno ‚sténání a bolesti‘, jimž bylo až dosud podrobeno lidské stvoření, se tyto informované čekající osoby radují v naději. Přestože uplynula už desetiletí od chvíle, kdy se tento „velký zástup“ začal utvářet, jejich naděje je také živá. Jako „strom života“ žije v jejich srdcích, protože je založena na Božím slibu, který je zapsán na stránkách Bible. — Přísl. 13:12; Zjev. 7:9; 21:5; Řím. 8:19–22.

2. a) V kterém právoplatném postavení se „velký zástup“ modlí za ospravedlnění Jehovy Boha? b) Když se modlí „Buď posvěceno tvé jméno“, za jaký čin se modlí a kdy se to splní?

² Především doufají v brzké ospravedlnění univerzální svrchovanosti Jehovy, Stvořitele. Oceňují, že je spravedlivý, když uplatňuje svou svrchovanost nad celým jím stvořeným vesmírem. Proto neochvějně odporují „prahadovi“, satanu ďáblovi, který nesprávně posuzuje a představuje Jehovovu svrchovanost a který obrátil většinu lidského stvoření proti ní. Modlí se Pánovu modlitbou k Jehovovi a říkají: „Buď posvěceno tvé jméno.“ (Mat. 6:9, 10) Tak se modlí, aby Jehova sám posvětil své jméno, a on vyslyší tuto modlitbu během nadcházejícího „velkého soužení“, které vyvrcholí „válkou velikého dne Boha, Všemohoucího“ v Armageddonu a po němž bude následovat spoutání „prahada“ a jeho démonského „semene“ a jejich uvržení