Se členy tohoto sboru se jedná zvláštním způsobem, ale ne pro nějakou jejich vlastní zásluhu. (Ef. 2:5; 1. Jana 2:2) Jsou zplozeni Božím duchem k nebeské naději, k naději, že budou mít s Kristem podíl na jeho nebeském vzkříšení, pokud předtím zůstanou věrní, jak řekl Pavel, v ‚podílu na jeho utrpeních. . . [a ve] smrti podobné jeho‘, v obětní smrti, při níž se naprosto vzdají naděje na život na rajské zemi. (Fil. 3:10) Tento obětní životní běh začíná v době, kdy Bůh někoho vybírá jako člena tohoto křesťanského sboru, z něhož se skládá ‚Kristovo tělo‘, jak je to vysvětleno u Matouše 16:24 a v 1. Korintským 12:12–27. Tito členové jsou uvedeni do „nové smlouvy“, jež začala platit na základě Kristovy prolité krve, a podílejí se na její službě. — 1. Kor. 11:25; 2. Kor. 3:6; 4:1–7.

Na zemi jsou ještě někteří lidé, kteří jsou „ve spojení s Kristem Ježíšem“ a mají svědectví Božího ducha, že jsou ‚Boží duchem zplozené děti‘ a „spoludědici s Kristem“. (Řím. 8:1, 14–17) Velmi myslí na tyto drahocenné pravdy, když se sejdou k „Pánově večeři“. Ale velká většina svědků Jehovových, kteří se v ten večer sejdou, nemají takovou nebeskou naději. Vědí, že nepatří k „malému stádu“, ale ztotožňují se s „velkým zástupem“ „jiných ovcí“, o nichž mluvil Ježíš. (Luk. 12:32; Jan 10:16; Zjev. 7:9) Také oni projevují víru v Ježíšovu prolitou krev. (Zjev. 7:14) Mají naději, že ‚zdědí království‘ v tom smyslu, že se budou těšit z jeho požehnání věčného života na zemi, jak to Ježíš slíbil u Matouše 25:31–40. Také se těší z úzkého společenství s Kristovými „bratry“, o nichž je zmínka v onom podobenství. Ve srovnání s duchovními izraelity jsou jako „cizinci“, a velmi si váží výsady a odpovědnosti, že společně s nimi mohou přinášet ovoce království. (Iz. 56:6, 7; 61:5; Mat. 21:43) Někteří dokonce zemřeli za svůj věrný postoj pro pravdu a za to, že nebojácně ohlašovali poselství o království. Ale i když snad umírají mučednickou smrtí, neumírají obětní smrtí jako Ježíš a ti, kteří jsou „spoludědicové s Kristem“ v nebeském království. Uvědomují si tento rozdíl, a proto se neúčastní symbolů nekvašeného chleba a poháru vína, jež naznačují nejen přijetí dobrodiní Kristovy smrti, ale také podíl s Kristem na stejném obětním životním běhu.

SEBEZKOUMÁNÍ

Ačkoli si dnes velká většina těch, z nichž se skládá ‚jedno stádo [pod] jedním pastýřem‘, uvědomuje tento rozdíl, někteří si možná položí otázku, jak člověk ví, zda byl pozván k nebeskému povolání. To již není možno určit podle nějakého vnějšího důkazu jako v raných dobách křesťanského sboru, kdy byly udíleny zázračné dary ducha. Ještě větší cenu než tyto dary měla nádherná naděje na nebeské dědictví, jež byla poskytnuta těm, kteří byli „nazýváni Božími dětmi“ a byli „účastníci nebeského povolání“. (Žid. 3:1; 1. Jana 3:1–3) Tehdy existovala jen tato jediná naděje, ale dnes, kdy tato část Boží „správy“ se již dokončuje, se otevírají brány království dokořán a „velký zástup“ je zván, aby získal požehnání pozemská, o nichž zde již byla zmínka. To platí zvláště od roku 1935, kdy se jasně poznalo, že „velký zástup“ je pozemská třída, která má naději na nekonečný život na rajské zemi. — Ef. 1:10; Zjev. 7:9–17.

Je věcí jednotlivce, aby si vybral, kterou naději bude pěstovat, zda nebeskou či pozemskou? Nikoli. Než může někdo chovat nějakou osobní naději, musí učinit bez rozdílu krok oddanosti a křtu, přičemž souhlasí s tím, že bude nadále činit Boží vůli, a nikoli svou vlastní. Bůh působí, že činností jeho svatého ducha se koná jeho vůle. Jak tento duch působí vzhledem k těm, které Bůh vybírá jako budoucí členy „malého stáda“ a vzbuzuje v nich nebeskou naději, to je vysvětleno v Římanům 8:14–17. Tito křesťané mají sami v sobě neklamný důkaz, že byli povoláni k nebeskému království.

Dostávají Božího ducha také oddaní služebníci, které Bůh přijímá jako členy „velkého zástupu“? Jistě ano, podobně jako Boží věrní služebníci v předkřesťanských dobách, jako byl Mojžíš a Jan Křtitel, kteří neměli nebeskou naději. (Mat. 11:11) Bůh dnes jedná s každým ze svých oddaných služebníků a pěstuje v nich naději na život ve svém království. Křesťanům v rané době řekl Pavel, že byli „zachráněni v této naději“, v naději nebeské. Mluvil také o naději pro „tvorstvo“, pro ostatní z lidské rodiny, kteří očekávají „zjevení Božích dětí“, až se opět dostanou do postavení jeho pozemských dětí. — Řím. 8:18–25.

Každý tedy musí být zachráněn v určité naději. Měla by to být naděje, která plně zaměstnává tvou mysl, a měla by být pro tebe velmi reálná. Jestliže po čestném zkoumání pocítíš určitou nejistotu nebo uvědomíš-li si, že jsi k závěru, že jsi dostal nebeské povolání, došel v silném citovém rozpoložení, nebo jestliže snad poznáš, že tě takové povolání nějak oddělilo od ostatních, takže se cítíš odlišný a poněkud nadřazený, jako bys měl právo na to, aby s tebou druzí jednali zvláštním způsobem a se zvláštní úctou, pak máš dobrý důvod, abys přehodnotil své postavení. Buď upřímný a pokorný a bez váhání pros Boha o moudrost, o vedení a pomoc, abys mohl konat jeho vůli. Nebude tě kárat. „Bůh s vámi jedná jako se syny“, které miluje. —1. Kor. 11:28; Žid. 12:4–11; Jak. 1:5–8.

Všichni lidé, kteří jsou skutečně podobní ovcím a jsou přítomni na „Pánově večeři“, ať již jako pozorovatelé nebo jako účastníci, jsou s potěšením přítomni „na . . . památku“ všeho toho, čím Ježíš dokázal svou věrnou lásku Otci a také každému, kdo v něj projevuje víru. Ježíš je „miloval . . . až do konce“, a proto i my projevujme až do konce stejného ducha vytrvalosti a věrné oddanosti. Jan mluvil o tom, že Ježíšovi následovníci jsou „ve světě“. Ježíš s tím k našemu povzbuzení souhlasil a dodal: „Ve světě budete mít soužení, ale buďte odvážní! Já jsem zvítězil nad světem.“ (Jan 13:1; 16:33) A tak všichni podle Pavlova povzbuzení denně „slavme. . . svátek . . . s nekvašenými chleby upřímnosti a pravdy“. — 1. Kor. 5:8.

Otázky čtenářů

● Než jsem začal studovat Bibli, byli jsme s manželkou rozvedeni, ne pro nějakou nemravnost, ale prostě proto, že jsme se spolu nesnášeli. Nyní jsem se stal křesťanem. Jsem z biblického hlediska volný, abych se mohl znovu oženit?

V otázce, zda člověk ve výše uvedené situaci je z biblického stanoviska volný k novému uzavření sňatku, je rozhodující, zda manželství skončilo z hlediska Božího.

Podle zákona bylo vaše manželství ukončeno předtím, než ses stal křesťanem, snad se zákonným odůvodněním, že zde byla nesnášenlivost. Tím bylo manželství ukončeno z hlediska zákona země. Právem se však zajímáš o to, zda univerzální Zákonodárce stále považuje tebe a tvou dřívější manželku za „jedno tělo“. — 1. Mojž. 2:22–24.

Určitý Ježíšův výrok nám pomáhá v této otázce. Ježíš uznal, že k rozvodu docházelo z různých důvodů, a proto dodal: „Každý, kdo se rozvádí se svou manželkou, vyjma z důvodu smilstva [řecky: porneía], a ožení se s jinou, cizoloží.“ (Mat. 19:9; 5:32) Jediným biblickým