svým služebníkům věci nutné k životu. (Agg. 2:8; 2:9, „KB“) Je ovšem vhodné, abychom se modlili, aby nám Bůh dal „náš chléb na tento den“, a je dobré pilně pracovat, abychom vyhověli všem skutečným potřebám. (Přísl. 6:6–11; 31:10, 13–24; Mat. 6:11) Avšak ‚nic jsme si na svět nepřinesli a ani si nemůžeme nic odnést. Máme-li tedy živobytí a něco na sebe, budeme s tím spokojeni.‘ (1. Tim. 6:6–12) Proč být v úzkostném napětí? Žalmista měl pravdu, když říkal: „Byl jsem mladý a též jsem zestárnul, ale přece jsem neviděl spravedlivého, aby byl úplně opuštěn, ani jeho potomky, aby hledali chleba.“ — Žalm 37:25.

CESTA KE SKUTEČNÉMU ÚSPĚCHU

14. Proč není pro nás jako pro křesťanské svědky vhodné, abychom zdůrazňovali velké lidské činy a domnělé úspěchy, které s tím souvisejí?

¹⁴ U lidí ze světa není neobvyklé, že si způsobují úzkost tím, jak velký důraz kladou na významné lidské činy. Bible ovšem povzbuzuje k píli a k rozvíjení obratnosti v práci. (Přísl. 22:29) Slepá ctižádost a úzkostlivá starost o domnělý úspěch se však nedají sladit s „Božím pokojem“. Snaha prosadit se více než druzí může ve skutečnosti způsobit, že ctižádostivý člověk bude užívat pochybných prostředků, třeba i podkopávat snahy svých spolupracovníků, a zbloudí tak, že si nakonec vyslouží božský nesouhlas. (Přísl. 3:32; 2. Kor. 4:1, 2) Ano, přehnaně ctižádostivý člověk může dosáhnout schválení od lidí právě tak, jako pokrytečtí náboženští vůdci před devatenácti stoletími, kteří dávali dary, modlili se a postili jen proto, aby získali pochvalu. Ježíš Kristus však jejich jednání zavrhl a řekl, že tito sobečtí pokrytci „mají svou plnou odměnu“. (Mat. 6:1–18) Jak pošetilé by bylo, kdyby některý Jehovův svědek žil v úzkosti, kterou si způsobil sám svou snahou být „velký“, a nakonec zjistil, že tím jedině ztratil věčné požehnání! — Srovnej Jeremiáše 45:5.

15. Jak se může zbožný člověk poučit z Kazatele 9:11 a 10:5–7 o domnělém úspěchu?

¹⁵ Cesta ke konečnému úspěchu člověka, který se opravdu těší z „Božího pokoje“, nevede k tomu, aby užíval pochybných prostředků a neúčelně se namáhal. Poučil se z Písma, že v dnešní společnosti, složené pouze z nedokonalých a hříšných lidí, „závod nepatří rychlým, ani bitva mocným, také ani pokrm moudrým, ani bohatství těm, kteří mají porozumění, ani přízeň těm, kteří mají poznání“. (Kaz. 9:11) Vskutku, „pošetilost byla vložena do mnoha vysokých postavení“, a člověk může vidět „služebníky na koních, ale knížata, jež chodí po zemi jako sluhové“. (Kaz. 10:5–7) Ano, urozeným neboli ušlechtilým jednotlivcům nebývá zaručena vážnost, kterou si zaslouží, kdežto sluhové — lidé mnohem nezpůsobilejší — možná ‚jezdí na koních‘ jako šlechta.

16. Na čem závisí úspěch a velké činy v Božích očích?

¹⁶ ‚Odsunuli tě stranou‘, jak se říká, netěšíš se z domnělého úspěchu, po kterém jsi kdysi toužil? Proč by to v tobě mělo vyvolat úzkostlivou starost? Ať v tvém srdci zavládne „Boží pokoj“, a poznáš utěšující pohodu, kterou s sebou přináší. Dál konej Boží vůli a vzhlížej ke svému nebeskému Otci, aby požehnal tvé snahy v jeho službě. Na tom v životě totiž skutečně záleží. Úspěch a velké činy v Božích očích závisejí na duchovních cílech a hlediscích. Žalmista správně prohlásil: „Šťastný je muž, který nechodí podle rady zlých. . . Ale v zákoně Jehovově je jeho potěšení a tlumeným hlasem čte v jeho zákoně dnem i nocí. A jistě bude jako strom zasazený při vodních tocích, který vydává své vlastní ovoce ve svém období a jehož listí nevadne, a všechno, co dělá, bude se dařit.“ — Žalm 1:1–3.

17. a) Co musíme dělat, abychom se těšili z největšího úspěchu? b) Jak můžeme pomáhat druhým, aby se těšili z „Božího pokoje, který převyšuje všechno myšlení“?

¹⁷ V životě se nemůžeme radovat z většího úspěchu než z toho, že získáme důvěrný vztah k Jehovovi Bohu a udržujeme si jej. Silná touha líbit se mu nás pohne, abychom mu přinášeli čest svými zbožnými slovy a skutky, abychom činili dobro ostatním lidem a sdíleli s nimi „slavné dobré poselství šťastného Boha“. (1. Tim. 1:11) Budeme mít velikou radost, jestliže s požehnáním našeho nebeského Otce budeme moci pomáhat druhým, aby se poučili o jeho podivuhodných předsevzetích a také s ním navázali drahocenný vztah oddanosti. Potom se jako my naučí vyrovnávat se s životními úzkostmi. I oni se začnou těšit z „Božího pokoje, který převyšuje všechno myšlení“.

Žalmy

Nesnesitelná tíseň, kterou působí pomlouvačné jazyky

ZDRAVÁ řeč může vzdělávat a povzbuzovat. Inspirované přísloví říká: „Příjemné výroky jsou pláství medu, sladké pro duši a uzdravující kosti.“ (Přísl. 16:24) Med má dobrou chuť a poskytuje rychlé osvěžení hladovému. Příjemné výroky mohou být stejně osvěžující tělesnému organismu, protože mohou v člověku vyvolat šťastné rozpoložení mysli. Radostný člověk, který má dobrou náladu, obvykle stojí příměji a v jeho pohybech je patrná živost.

Stane-li se však někdo předmětem pomlouvačných řečí, může mu to působit nesnesitelnou tíseň. Právě to zažil žalmista. Modlil se, aby byl vysvobozen, aby jej zcela nezničily lživé jazyky, které mluvily proti němu. V Žalmu 120:1, 2 čteme: „K Jehovovi jsem volal ve své tísni, a on mně odpověděl. Jehovo, osvoboď přece mou duši od falešných rtů, od lstivého jazyka.“

Lživá slova pomlouvačů byla jako šípy, které lukem vystřelil bojovník. Jako hořící uhlíky zesilovala tato lživá slova oheň svárů a sporů. Bude snad taková zhoubná řeč trvat dále na neurčitý čas? Ne. Žalmista s důvěrou očekával den zúčtování. Řekl: „Co ti někdo dá a co ti někdo přidá, lstivý jazyku? Naostřené šípy silného muže spolu s hořícími uhlíky z jalovce.“ (Žalm 120:3, 4) Žalmista se odvolával k Jehovovi, a proto měl zřejmě Nejvyšší umlčet pomlouvačné jazyky zlých lidí. Pomlouvačný jazyk si přivodí neštěstí. Bude umlčen šípy bojovníka a Božím ohnivým soudem, který může být srovnán s dřevěným uhlím z jalovce, které hoří intenzívním žárem.

Mezitím však žalmista dále jasně cítil, jak tísnivé je žít mezi nenávistnými lidmi. Říkal, že to je, jako by žil jako cizí usedlík mezi barbary v Mešech a mezi prudkými nomády, kteří bydleli ve stanech v Kédar. Zvolal: „Běda mi, protože jsem přebýval jako cizí v Mešech! Stanoval jsem společně se stany Kédarských.“ — Žalm 120:5.

Žalmista žil již příliš dlouho mezi lidmi, kteří nenáviděli pokoj, a proto toužil po klidu. Ale zlí mu prostě klidu nedopřáli. Stále s ním vyvolávali spory. Žalmista pokračuje: „Příliš dlouho totiž má duše stanovala s těmi, kteří nenávidí mír. Jsme pro mír; když ale mluvím, oni jsou pro válku.“ — Žalm 120:6, 7.

Jsme-li podobně jako žalmista pro mír, musíme krotit svůj jazyk a nepůsobit jiným tíseň nějakými pichlavými, podlamujícími řečmi.