Jaký je tvůj životní cíl?

DEN co den myslel Keniči jen na jediné: ‚Najít zlato, které určitě je někde v těchto kopcích.‘ 35 let neúnavně hledal v kopcích kolem města, v němž žil. Bylo to v Japonsku. „Nemám čas na manželku ani na přátele,“ říkával. Stal se z něj samotář posedlý touhou po zlatu, které mu stále unikalo.

Když bylo Keničimu 65 let, našel, co tak dlouho hledal. Konečně má to drahocenné zlato. Jaká byla jeho reakce, když dosáhl svůj celoživotní cíl? Uvažoval: „Zpočátku jsem prostě chtěl být bohatý. Nyní však zlato pro mne ve skutečnosti moc neznamená.“

Snad chápeš, proč měl Keniči takový pocit. Ano, byl bohatý. Ale hledáním strávil 35 svých nejlepších let — let, které již nikdy neprožije. Tento muž, který neměl žádné přátele, zjistil, že cíl, který si vytyčil, nestál za to úsilí. Měl jsi v životě nějaké cíle, o něž jsi pracně usiloval a které ti nakonec nepřinesly uspokojení? Psycholog Daniel Levinson studoval život některých lidí, kteří „uskutečnili své sny“. Píše, že tito lidé se často „začali ptát: ‚A to je všechno? Stálo to za všechny ty oběti, které jsem musel přinést?‘ “

Možná, že naopak patříš k lidem, kteří viděli, jak marné jsou hmotařské cíle, a proto se nemohou rozhodnout, co učiní svým osobním cílem. Pokud člověk nemá jasně vytyčený životní cíl, může to být stejně škodlivé, jako když usiluje o cíl, který je bezcenný. Doktor Bennett Leventhal, dětský psychiatr, se domnívá, že mnozí mladí lidé z bohatých rodin mají problematické chování, protože jim rodiče nemohou nabídnout „jiné cíle kromě hmotného úspěchu“. Předměstí Chicaga, kde působí doktor Leventhal, se vyznačují největším procentem sebevražednosti ve Spojených státech — a to obzvláště mezi mládeží. Podle vyjádření úvodníku uznávaného německého listu „Frankfurter Allgemeine“ (z 12. září 1981) základní příčinou dramatického vzestupu zneužívání drog, vzestupu kriminality, depresí a nesmyslných zločinů mládeže je „rostoucí pocit bezúčelnosti“. Ano, nemají žádný zákonný životní cíl.

CO JE HODNOTNÝ CÍL?

Cílem mnohých lidí je jen vydobýt si denní chléb. Nedávný průzkum mezi 1 000 mladých Američanů různých ras a různého sociálního původu ukázal, že za svůj hlavní cíl označili „získat práci, která se mi líbí“. A přece, jak si asi uvědomuješ, takový cíl může často vést ke zklamání a k neuspokojení. Stravující zájem o získání potravy, oblečení a přístřeší je přesto pro mnohé jediným skutečným cílem.

Největší učitel, který kdy žil na zemi, poukázal na jiný cíl. Řekl: „Pracujte ne pro pokrm, který pomíjí, ale pro pokrm, který zůstává k věčnému životu.“ Vybízel lidi, aby pozvedli zrak a usilovali o to, co jim může přinést věčný život. Jací to budou lidé, kteří dostanou takovou odměnu? Podle Ježíše to budou ti, na něž Bůh „položil. . . pečeť schválení“. (Jan 6:27) Ježíš tedy ukázal svým učedníkům, že jejich cílem je pracovat tak, aby měli Boží schválení a tak získali věčný, šťastný život. — 2. Petra 3:13.

JAK ZÁLEŽÍ NA CÍLI?

Ježíšovi následovníci dramaticky změnili svůj způsob života, protože zaměřili své srdce na tento nejdůležitější cíl. Jeden z nich, apoštol Pavel, se narodil zřejmě bohatým rodičům v jednom významném městě na Středním východě. Dostal vyšší vzdělání od váženého židovského učitele a soudce a svými pokroky ve význačné kariéře předčil mnohé ze svých vrstevníků. A přece tyto věci považoval za „ztrátu“, protože usiloval „o cíl, cenu Božího povolání vzhůru“ a věnoval svůj život takové činnosti, která má Boží schválení. Stejně jako u jiných křesťanů mohli pozorovatelé vidět i u Pavla zbožnost a výlučný cíl, který sleduje. — Sk. 22:1–3; Gal. 1:14; Fil. 3:5–8, 14.

Podobné nadšení a výlučný cíl jsou patrné i dnes u pravých křesťanů. Jeden kanadský žurnalista, který pozoroval sjezd svědků Jehovových, napsal, že nejzákladnější příčinou jejich růstu je, že „svědkové projevují neuvěřitelný smysl pro odpovědnost a hlubokou oddanost“. Mnozí z nich našli pravé štěstí v tom, že usilují především o tento životní cíl.

Například devatenáctiletý Marek kdysi dosáhl svého cíle a stal se jedním z nejlepších motocyklových závodníků ve státě Kalifornie v USA. „Dosáhl jsem takové úrovně, že jsem vítězil v mnoha závodech. Měl jsem slávu, peněz tolik, kolik jsem jen chtěl, mohl jsem mít lásku kteréhokoliv děvčete ve městě,“ řekl Marek. „Ale po vítězství v jednom velkém závodu jsem si položil otázku: ‚A to je všechno? Dosáhl jsem vrcholu ve svém životě, a kde je ten veliký pocit uspokojení?‘ “ Jiní bedlivě pozorovali jeho báječnou závodnickou kariéru a jeho životní dráhu učinili svým cílem. „Snažili se dosáhnout toho, co jsem já už měl, ale bylo to všechno směšné. Neměl jsem nic, a oni to chtěli!“ Během času začal Marek vážně studovat Bibli se svědky Jehovovými a poznal, jakou cenu má úsilí o hodnotný cíl. Stal se jedním ze svědků a věnoval svůj život úsilí o Boží schválení a duchovní pomoci jiným. Markovi je nyní 27 let, a když uvažuje o svém životě od té doby, říká: „Našel jsem nyní pravé přátele a radost z toho, že mohu opravdu duchovně pomáhat jiným. Konečně jsem poznal, že ve svém životě konám něco, co má pro lidi trvalou hodnotu.“

Ale jak dalece úsilí o cíl ovlivňuje křesťanův život? Kolik námahy musí vynaložit křesťan k dosažení takového cíle? A v jakých směrech přináší úsilí o správný cíl uspokojení? Které dílčí cíle musí člověk sledovat, když usiluje o vrcholný cíl věčného života? Takové otázky se budou rozebírat v dalším článku.

„Nevěřte jim“

„Lidé zabíjejí druhé lidi a prohlašují se za křesťany. Nevěřte jim,“ prohlásil redaktor vancouverského „Sun“ Steve Whysall. Povšiml si, že násilí, které páchají nebo podporují ti, kdo se prohlašují za křesťany, je v přímém protikladu k učení Ježíše, který řekl: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku.“ — Jan 13:34, 35.

Když komentoval násilnosti mezi katolíky a protestanty v severním Irsku, církevní podporu diktátorů, inkvizici a jiné násilné činy těch, kteří se prohlašují za křesťany, řekl Whysall: „Pouhá skutečnost, že lidé chodí každou neděli do kostela, citují texty Písma a obklopují se lidmi, kteří činí totéž, neznamená, že jsou křesťané. Ježíš Kristus řekl: ‚Suďte strom podle jeho ovoce.‘ “ Whysall také poznamenal: „Kdo tvrdí, že ti, kteří dělali takové strašné věci, byli křesťané? Jistě, řeknete, to prohlašují uznávané církve. Dobře, a kdo ale tvrdí, že uznávané církve jsou křesťanské? Vždyť papež žehnal Mussolinimu, a jsou doklady o jiných hanebných činech papežů v minulosti. Kdo tedy tvrdí, že to jsou křesťané?. . . Žádný křesťan nemůže válčit proti jinému křesťanu — bylo by to jako bojovat sám proti sobě. Praví křesťané jsou bratři a sestry v Ježíši Kristu. . . a nikdy, nikdy by záměrně neublížili druhému.“ Dodal, že dokonce i v čase těžkostí „pracují opravdoví křesťané pro lásku, soulad a jednotu“.