‚Měli byste být učiteli‘

„Pánův otrok. . . potřebuje být. . . způsobilý vyučovat“. — 2. TIMOTEOVI 2:24.

1, 2. Ve kterém vynikajícím ohledu mají křesťané napodobovat Ježíše?

JEDNOHO jarního dne roku 31 n. l. pronášel Ježíš na volném prostranství řeč k velkému smíšenému zástupu, který se shromáždil, aby poslouchal, jak učí. Neměl při své řeči k dispozici moderní mikrofony, ale k tomu, aby jej slyšeli, využil přirozené akustiky na úbočí hory. A co říkal, bylo úžasné. Když skončil, jeho posluchači se shodli na tom, že dosud nikdy nic takového neslyšeli. Zpráva nám říká: „Zástupy žasly nad jeho způsobem vyučování.“ (Mat. 7:28) Při této příležitosti i při mnoha jiných ukázal Ježíš, že je skutečně mistrovským učitelem.

² Také svým učedníkům vyložil, že by měli být i oni učiteli. Řekl: „Jděte proto a čiňte učedníky z lidí všech národů. . . A učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal.“ (Mat. 28:19, 20) Apoštol Pavel také zdůraznil, že je povinností křesťanů, aby učili. „Měli [byste] být vzhledem k času učiteli,“ řekl hebrejským křesťanům. (Žid. 5:12) Řekl také Timoteovi: „Pánův otrok. . . nepotřebuje bojovat, ale potřebuje být ke všem jemný, způsobilý vyučovat.“ — 2. Tim. 2:24.

3. Při jakých příležitostech bude možná potřeba, aby křesťan použil schopnost vyučovat?

³ Proč je tak zdůrazňováno vyučovaní? Křesťané musí přece umět vyučovat, když káží dům od domu a na ulicích nebo když opět přicházejí na návštěvu a vedou se zájemci biblická studia. Všechny své kontakty s druhými lidmi se snaží využívat jako příležitosti k vyučování. (Viz Jana 4:7–15.) Křesťanský služebník také potřebuje vyučovat, když se obrací ke sboru v sále království nebo když poskytuje rady osobně. A zralé ženy dostávají radu, aby vyučovaly mladší ženy tomu, co je ‚dobré‘. (Tit. 2:3–5) Také křesťanští rodiče se snaží vychovávat své děti „v kázni a v Jehovově myšlenkovém usměrňování“ — což vyžaduje značnou vyučovací schopnost. (Ef. 6:4; 5. Mojž. 6:6–8) Nelze se divit slovům apoštola Pavla, že křesťan musí být „způsobilý vyučovat“.

4, 5. Jakou máme pomoc, abychom se stali dobrými učiteli?

⁴ Ale vyučování není snadné. Je to umění. (2. Tim. 4:2) Jak si mohou křesťané, mezi nimiž není mnoho moudrých v tělesném ohledu, osvojit toto umění? (1. Kor. 1:26) Může se to stát jen s Jehovovou pomocí. (Mat. 19:26) Jehova poskytuje moudrost těm, kteří o ni prosí. (Jak. 1:5) Jeho svatý duch podporuje ty, kteří chtějí konat jeho vůli, a dal nám Bibli, která je ‚prospěšná k učení‘, a může nám pomoci, abychom byli ‚úplně vyzbrojeni pro každé dobré dílo‘, včetně vyučování. — 2. Tim. 3:16, 17.

⁵ Bible nám pomáhá stát se lepšími učiteli. Dosahuje toho zejména tím, že podává přesnou zprávu o službě Ježíšově, jehož vyučovací schopnosti vyvolaly u jeho současníků takový úžas. (Mar. 1:22) Poznáme-li, co jej učinilo tak dobrým učitelem, můžeme se snažit ho napodobovat. Pokud jde o vyučování, musíme v podstatě uvažovat o dvou hlediscích: o vlastnostech učitele samotného a o způsobu, jak učí. Povšimněme si, jak to platilo v případě Ježíšově a čemu se můžeme naučit z jeho příkladu.

Učitel. . .

6. Který velmi důležitý rys Ježíšova vyučování musíme napodobovat? Proč?

⁶ Při jedné příležitosti Ježíš řekl: „Co učím, není mé, ale patří tomu, který mne poslal.“ (Jan 7:16) Jindy řekl: „Nedělám nic sám od sebe, ale právě tak, jak mne Otec naučil, tak mluvím.“ (Jan 8:28) Ježíš tedy obracel pozornost ke svému nebeskému Otci. Ačkoli byl Mesiášem, jeho pohnutkou bylo oslavovat jméno Jehovovo, a ne své vlastní. (Mat. 6:9; Jan 17:26) Tento pokorný postoj pomohl Ježíšovi, aby se stal vynikajícím učitelem. Podobnou pokoru by dnes měli mít křesťanští učitelé. Jejich pohnutkou je působit ke chvále nikoli sebe samých jako učitelů, ale Jehovy jako původce toho, čemu vyučují. Ti, kteří se od nich učí, se tak stávají Božími služebníky, a ne učedníky nějakého člověka. — Srovnej Skutky 20:30.

7, 8. a) Jaký znamenitý postoj k pravdě měl Ježíš? (Žalm 119:97) b) Jak nám pomůže podobný postoj zlepšovat naši vyučovací schopnost?

⁷ Pak si povšimni, že Ježíš přišel, aby „svědčil o pravdě“, a že svůj námět podrobně znal. (Jan 17:17; 18:37) Již ve dvanácti letech měl hluboký zájem o biblické věci. (Luk. 2:46, 47) Je jasné, že Ježíš miloval pravdu. (Žalm 40:8; 40:9, „KB“) Toto hluboké porozumění a láska k pravdě přesvědčily Ježíše, že druzí potřebují slyšet jeho poselství, a byl rozhodnut vyučovat je co nejúčinněji. — Jan 1:14; 12:49, 50.

⁸ A co my? Víme možná o pravdě dost, ale milujeme ji? Věnujeme čas studiu, abychom ji užívali obratnějším způsobem? Mluvíme o ní rádi s druhými? Když se prohlubuje naše poznání pravdy, poroste naše láska k ní a stejně i nadšení, s nímž ji sdělujeme druhým. Žalmista označil za šťastného muže, který má „potěšení. . . v Jehovově zákoně, a v jeho zákoně si čte polohlasem dnem i nocí“. O takovém muži Bible říká, že „všechno, co dělá, se podaří“, a k tomu patří i vyučování. — Žalm 1:1–3.

9. Která další Ježíšova vlastnost přispěla k jeho znamenité vyučovací schopnosti?

⁹ Máme-li však určitou znalost o námětu, ještě to nutně neznamená, že se staneme vynikajícími učiteli. Když jsi chodil do školy, měl jsi možná nějakého učitele, který sice dobře znal svůj předmět, ale učitelem byl špatným. Proč? Scházely mu možná vlastnosti, které měl Ježíš v hojné míře: hluboká láska a zájem o druhé. Zpráva nám o jeho postoji při jedné příležitosti říká: „Když [Ježíš] viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli sedření a byli zmítáni sem a tam jako ovce bez pastýře.“ (Mat. 9:36) Nikdy nebyl příliš unaven nebo příliš zaměstnán, takže by nemohl pomáhat jiným. (Jan 4:6–26) Byl laskavý, jemný a trpělivý k jejich slabostem. Chtěl pomáhat. (Luk. 5:12, 13) Dnešní křesťanský učitel potřebuje mít stejné vlastnosti, má-li mít také on úspěch.

10. Proč je dobrý příklad nezbytně nutný k úspěšnému vyučování?

¹⁰ Povšimni si ještě čtvrté věci, kterou se vyznačoval Ježíš jako učitel. „Nedopustil se žádného hříchu ani nebyl nalezen klam v jeho ústech.“ (1. Petra 2:22) Neučinil nic, co by odvádělo pozornost od jeho učení. Platí to i o nás? Pavel napsal Římanům: „Ty, který kážeš: ‚Nekraď ‘, kradeš?“ (Řím. 2:21) Jestliže tedy starší učí ve sboru o důležitosti kazatelské služby, je sám v kazatelské službě činný? Jestliže někdo ve svém proslovu povzbuzuje ke čtení Bible, sleduje sám program čtení Bible? V některých situacích může již samotné chování beze slov ‚získat‘ odpůrce. (1. Petra 3:1) Činy mohou mluvit hlasitěji než slova. Jestliže tvé činy odporují tvým slovům, jistě ten, s nímž studuješ, rychle tento rozdíl pozná a tvé vyučování bude pravděpodobně neúčinné.

11. O kterém dalším rysu vyučování se zde mluví?

¹¹ Touha učitele chválit Jehovu, porozumění a láska k pravdě, laskavý zájem o druhé a dobrý příklad — to všechno jsou nezbytně nutné vlastnosti, které musí mít dobrý učitel. Ti, kteří se učí a jsou upřímní, reagují velmi dobře na takové vlastnosti, i když učitel nemá příliš velké zkušenosti se způsobem a technikami vyučování. Vyučování však je umění, a budeme-li uvažovat o různých způsobech a technikách vyučování, může se naše vlastní vyučování zlepšit. Uvažuj o některých technických stránkách Ježíšova vyučování a povšimni si, zda ti mohou pomoci, aby ses stal lepším učitelem.

. . . a jeho vyučování

12. a) Který rys Ježíšova vyučování vyniká u Matouše 5:3–12? b) Jak můžeš uplatnit tento rys, abys zlepšil svou vlastní vyučovací schopnost?

¹² Chceš-li poznat, čím se vyznačovalo Ježíšovo vyučování, přečti si prvních několik veršů z jeho Kázání na hoře. (Mat. 5:3–12) Čeho si povšimneš na první pohled? Ano, Ježíš pečlivě vybíral slova. Řada krátkých vět uvedených slovy „Šťastní jsou. . .“ tvoří úvod, který je možno si pamatovat. Povšimni si však také: Neužívá složitých, vznešeně znějících slov nebo vět. Vyjádřené pravdy jsou hluboké, ale jsou vyjádřeny jednoduše. Zde je tajemství účinného vyučování: JEDNODUCHOST. Přečti si Ježíšovo Kázání do konce a povšimni si některých jiných příkladů hlubokých pravd vyjádřených jednoduše a jasně. (Mat. 5:23, 24, 31, 32; 6:14; 7:12) Pak se zamysli nad tím, jak bys mohl ty vysvětlit některé hluboké pravdy, například o časech pohanů nebo proč Bible pojednává jak o nebeské, tak i o pozemské naději.

13, 14. Jak vnášela znázornění život do Ježíšových slov?

¹³ Nyní si přečti Matouše 5:14–16. Ježíš vybízí své pokorné posluchače, aby rozšiřovali pravdu kolem sebe svými dobrými skutky a slovy. Tato myšlenka je možná překvapila. V oněch dnech byli považováni za učitele židovského národa znalci Písma a farizeové. Ale Ježíš tuto myšlenku zdůraznil, takže zněla velmi logicky. Jak? Tím, že mistrovsky používal znázornění. Zde je jedna z velice cenných vyučovacích pomůcek, které Ježíš často užíval: ZNÁZORNĚNÍ.

¹⁴ Proč znázornění? Protože naše mysl přemýšlí lépe pomocí obrazů. A tak znázornění, která se opírají o známé věci, mohou usnadnit pochopení duchovních věcí. Ježíš například přirovnal Jehovu, který vyslýchá modlitby, k otci, který dává svým dětem dobré věci. Nesnadná cesta k životu byla popsána jako těsná brána, která vede na úzkou cestu. Falešní proroci byli přirovnáni k vlkům, kteří se převlékají za ovce, nebo ke stromům, jež přinášejí zkažené ovoce. (Mat. 7:7–11, 13–21) Tato znázornění vzatá ze života vdechovala život Ježíšovým slovům. Jeho poučení se stalo zapamatovatelným a nezapomenutelným.

15. Uveď na příkladech, jak dnes mohou křesťané užívat znázornění, aby zlepšili své vyučování.

¹⁵ Dnešní křesťanští učitelé užívají rovněž přirovnání, aby zpřístupnili nové myšlenky druhým. Někteří znázornili nelogičnost nauky o ohnivém pekle tím, že se zeptali, co by si posluchač myslel o rodičích, kteří by trestali své neposlušné dítě tím, že by mu přidrželi ruku v ohni. Pravda, že poměrně malý počet z lidstva jde do nebe, zatímco většina má naději na věčný život na zemi, může být znázorněna národem, z něhož jen malý počet patří k vládě, zatímco většina užívá dobrodiní této vlády. Ovšem znázornění má vždy vycházet z věcí, které posluchač zná. Neměla by být vysvětlována zdlouhavě, aby se nezastínila myšlenka, kterou chceme vysvětlit.

16. Jaký druh znázornění je obzvláště působivý?

¹⁶ Nezapomeň, že znázornění mohou být také vizuální. Když dostal Ježíš otázku, zda je správné platit césarovi daně, požádal o minci, denár, a použil ho ke znázornění své odpovědi. (Mat. 22:17–22) Když chtěl zdůraznit, jak je nutná pokora, znázornil to tím, že si zavolal malé děcko. (Mat. 18:1–6) A když mluvil o absolutní oddanosti, ukázal na skutečnou vdovu, která dala vše, co měla — dvě malé mince do chrámové pokladnice. (Mar. 12:41–44) Podobně považují někteří řečníci při křesťanských shromážděních v sále království za velmi dobrou pomoc tabule, obrázky, přehledné tabulky a diapozitivy. Při domácích biblických studiích lze užívat tištěných ilustrací a jiných pomůcek. Vizuální znázornění jsou mnohem účinnější než pouhá slova.

17. Uveď jiné vyučovací metody, které Ježíš používal velmi často.

¹⁷ A konečně si přečti, jak jednal Ježíš s farizey při příležitosti, o níž je zpráva u Matouše 12:10–12. Povšimni si, jak obratně odpověděl na velmi záludnou otázku. Ano, užil znázornění, ale povšiml sis, jak je vyjádřil? Jako otázku. Tak dovedl obratně své posluchače k tomu, aby se dívali vyrovnaněji na sabat. OTÁZKY jsou tedy další nesmírně cennou vyučovací pomůckou, které užíval Ježíš. Povšimni si, jak Ježíš využil otázek, aby své posluchače přiměl k zamyšlení a aby přinutil odpůrce znovu uvažovat o svém postoji. — Mat. 17:24–27; 21:23–27; 22:41–46.

18. Uveď na příkladech, jak dnes mohou křesťané užívat otázky při rozpravách o naukách.

¹⁸ Dnešní křesťané mohou užívat otázek podobně. Když tedy někdo, kdo věří v trojici, užívá Matouše 28:18, aby dokázal, že Ježíš je všemohoucí a že je tudíž roven Bohu, zkušení učitelé zjistili, že je dobré použít otázek, a tak mu pomoci uvažovat. Mohli bychom se například zeptat: ‚Jestliže byla všechna autorita Ježíšovi dána, jak říká tento verš, kdo mu ji dal? A jaké bylo Ježíšovo postavení, než mu byla dána?‘ Tak pomůžeme zastánci trojice, aby viděl tento biblický text v novém světle. Podobně se může stát, že člověk, který věří v pekelný oheň, použije podobenství o boháči a Lazarovi, aby dokázal, že ohnivé peklo opravdu existuje. (Luk. 16:19–31) Snad mu mohou pomoci otázky, například: Kam šel ten chudý člověk, když zemřel? Jestliže do nebe, znamená to, že každý, kdo je v nebi, leží v Abrahamově náruči? A co tam vlastně Abraham dělal, jestliže Ježíš řekl, že až do jeho doby žádný člověk nevystoupil do nebe? (Jan 3:13) Takové otázky mohou pomoci ukázat, že stav tohoto chudého člověka po smrti, jak je popsán v podobenství, musí být symbolický. Proto byl i stav boháče, když „zemřel“, symbolický a nemáme ho chápat doslovně zejména ve světle toho, co říkají o pekle jiné biblické texty. — Kaz. 9:10.a

19. Proč mají otázky takovou cenu za všech situací, při nichž vyučujeme?

¹⁹ Otázkami se studující stane účastníkem vyučovacího procesu. I řečnické otázky (při nichž řečník nečeká, že by mu posluchači odpověděli) podněcují posluchače k přemýšlení. Povšimni si, jak Ježíš použil řečnických otázek u Matouše 11:7–11. Otázky však mají také jiné použití. Často potřebujeme vědět, co má určitý člověk na mysli, než mu můžeme pomoci. Protože neumíme číst v srdcích jako Ježíš, zůstává nám jen jediná možnost, jak získat takovou informaci: ptát se dobře promyšlenými otázkami. — Přísl. 18:13; 20:5.

20. Co je pro nás odměnou, jestliže ‚dáváme neustále pozor na sebe a na své vyučování‘? (1. Tim. 4:16)

²⁰ Ano, vyučování je umění. Má-li je učitel pěstovat, musí v sobě rozvíjet potřebné vlastnosti a sám se učit tomu, jak vyučovat. Není to snadné, ale je možné toto umění pěstovat. Nicméně, být křesťanem znamená být učitelem. K plnění mnoha křesťanských povinností patří vyučování. Proto je dobré, abychom se řídili Pavlovou radou: „Dávej neustále pozor na sebe a na své vyučování.“ Je pravda, že někdo má větší přirozené nadání než druzí. Ale všichni mohou úspěšně vyučovat, věnují-li tomu pozornost a očekávají-li pomoc od Jehovy. Jednají-li tak, získávají nezměrnou odměnu. Pavel o tom dále řekl: „Zůstaň u těch věcí, neboť takovým jednáním zachráníš jak sebe, tak ty, kteří ti naslouchají.“ — 1. Tim. 4:16.

Veď nové k Boží organizaci

„Milujte celé společenství bratrů.“ — 1. PETRA 2:17.

1, 2. Které věci vštěpují křesťanští učitelé kromě nauk?

PRÁCE učitele tkví v tom, že má vštěpovat skutečnosti. Ale dobrý učitel koná více. Předává hodnoty, pomáhá studujícímu pochopit význam toho, čemu se učí, a ukazuje mu, jak toho může nejlépe využít. To platí především o křesťanském učiteli. Je pravda, že musí vštěpovat „Boží pravdu“. (Řím. 1:25) Ale patří k tomu víc než jen poznání o nauce. Bible nás vybízí, abychom učili bázni před Jehovou a také vlastnostem dobroty a rozumnosti. — Žalm 34:11; 34:12, „KB“; 119:66.

² Ježíš se zmínil o dalších věcech, jimž je nutno učit: „Čiňte učedníky z lidí všech národů. . . a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal.“ (Mat. 28:19, 20) Ke „všemu, co přikázal“, patří účast na celosvětovém kazatelském díle, které bylo prorokováno pro naši dobu. (Mat. 24:14) A těm, kteří s námi studují Bibli, bychom měli sdělovat ještě něco jiného. Co to je? Abychom na to našli odpověď, uvažujme o kazatelské službě apoštola Pavla a povšimněme si něčeho, co výrazně vynikalo v jeho vyučování.

Pavel jako organizátor

3. Jak postupoval Pavel, když učil nové zájemce v Korintě?

³ Při své první návštěvě v Korintě našel apoštol Pavel mnoho slyšících uší, ačkoli židovská obec projevovala odpor. Pavel však neučil tyto nové zájemce jen jako jednotlivce. Čteme: „Přišel [ze židovské synagógy] a vešel do domu muže jménem Titius Justus, ctitele Boha, jehož dům přiléhal k synagóze.“ (Sk. 18:7) Tento dům se stal místem, kde se scházeli a společně uctívali noví učedníci. Pavel je zakrátko zorganizoval ve sbor. — 1. Kor. 1:2.

4. Co se zakrátko objevilo v Efezu, když tam Pavel začal vyučovat?

⁴ Později cestoval Pavel do Efezu, kde se stalo něco podobného. Osoby, které projevovaly zájem, učil jednotlivě, „dům od domu“. (Sk. 20:20) Rychle však také učinil opatření, aby se mohli noví učedníci spolu scházet. „Oddělil od nich [Židů] učedníky. Denně přednášel v posluchárně Tyrannovy školy.“ (Sk. 19:9) Brzy byla i tato skupina křesťanů zorganizována ve sbor, v němž byli jmenováni starší. — Sk. 20:17, 18.

5. Co umožnili raní křesťanští učitelé co nejdříve novým osobám?

⁵ Když tedy v prvním století noví lidé přijali pravdu, nebyli ponecháni sami sobě. Byli shromážděni do sborů. Ty se radovaly, když dostávaly povzbuzení od tehdejšího vedoucího sboru. Zralí bratři, jako byl Pavel a Barnabáš, věnovali mnoho času vyučování v těchto nově vytvořených sborech a „s mnoha ostatními vyučovali a oznamovali dobré poselství Jehovova slova“. (Sk. 15:30–35) Proč to tak bylo? Proč nebyli noví ponecháni sami sobě, aby byli odkázáni na své nově vyškolené svědomí, jež by je vedlo ke správnému jednání?

Proč sbory?

6. Proč byli raní křesťané organizováni do sborů?

⁶ Je mnoho důvodů a o některých z nich se zde zmíníme. Za prvé, když se někdo stal křesťanem, neměl už mnoho společného s okolním světem. (Jan 17:14, 15) Kdyby byl ponechán v izolaci, sám sobě, byl by v této situaci velmi osamělý. Kdyby však pěstoval společenství se spolukřesťany v místním sboru, posilovalo by jej to, aby zůstal takto oddělen od světa. Kromě toho řekl Ježíš, že jeho následovníci budou „jedno“. (Jan 17:11) Tato jednota byla patrná především ve sborech. Ježíš také řekl: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku.“ (Jan 13:35) Jestliže měli křesťané projevovat tuto lásku takovým způsobem, aby to sloužilo jako znamení lidem vně, museli existovat ve společenstvích. Těmito společenstvími byly místní křesťanské sbory, v nichž křesťané bděli jeden nad druhým, pokud jde o duchovní i tělesné blaho. (Fil. 2:4) Například výpomoc pro vdovy, o níž mluvil Pavel s Timoteem, byla zřejmě organizována prostřednictvím sboru. — 1. Tim. 5:3–10.

7. a) Jaký význam mají Pavlova slova v Židům 10:24, 25? b) Jaká byla úloha křesťanských sborů v prvním století, pokud jde o kazatelské dílo?

⁷ Pavlova slova byla tedy přímým povzbuzením k podpoře místních sborů, když řekl: „Dbejme jedni o druhé, abychom se podněcovali k lásce a ke znamenitým skutkům, a neopouštějme své shromažďování, jak někteří mají ve zvyku, ale povzbuzujme se navzájem, a to tím více, když vidíte, že se ten den blíží.“ (Žid. 10:24, 25) Kromě toho bylo kázání dobrého poselství o království, jež bylo v prvním století prováděno v tak rozsáhlém měřítku, zřejmě vykonáváno organizovaným způsobem prostřednictvím sborů. (Řím. 10:11–15) Svatý duch například vedl starší v antiochijském sboru, aby poslali Pavla a Barnabáše jako misionáře do nepřidělených území, a Pavel uznával, že starší v jeruzalémském sboru mají autoritu dát mu pokyny, kde má kázat. — Sk. 13:1–3; Gal. 2:8–10.

Místní sbory dnes

8, 9. Uveď některé důvody, proč bychom i my měli vést své zájemce k místnímu sboru.

⁸ Čemu se dnes můžeme naučit z těchto poznatků o minulosti? Že bychom měli i my vést nové k místnímu křesťanskému sboru. Dnes, stejně jako v Pavlově době, není křesťanství náboženstvím lidí, kteří se izolují. „Ten, kdo se odlučuje, bude hledat vlastní sobeckou tužbu,“ varuje kniha Přísloví. (Přísl. 18:1) Na druhé straně „kdo chodí s moudrými, zmoudří“. (Přísl. 13:20) Noví potřebují duchovní, morální i citovou podporu, kterou poskytuje křesťanský sbor. Potřebují cítit lásku spolukřesťanů, službu starších a příjemnou jednotu, která působí, že je tak radostné a jedinečné být křesťanem. — Žalm 133:1.

⁹ Také dnes se vykonává celosvětové kázání dobrého poselství o království organizovaně převážnou měrou prostřednictvím místních křesťanských sborů. (Mat. 24:14) Když tedy učíme nové o jejich povinnosti účastnit se tohoto díla, musíme je vést k místnímu sboru a ukázat jim, jak s ním mohou spolupracovat.

Mezinárodní bratrství

10. Uveď některé biblické texty, které poukazují na mezinárodní jednotu prvních křesťanů.

¹⁰ Apoštol Pavel však uvedl nové do něčeho většího, než byl jen místní sbor. Efezanům řekl: „Je jedno tělo a jeden duch, stejně jako jste byli povoláni v té jedné naději, ke které jste byli povoláni.“ (Ef. 4:4) Bylo jen jedno „tělo“ po celém světě, ne množství rozptýlených, místních, nezávislých sborů. Ježíš také mluvil o živých členech tohoto „těla“ na zemi, když mluvil o ‚věrném a rozvážném otroku‘, který měl oprávnění ‚dávat pokrm‘ ‚čeledi‘. (Mat. 24:45–47) Jednotliví křesťané po celém světě měli uznat autoritu tohoto „otroka“, jestliže od něj měli dostávat „pokrm“. To mělo vést k mezinárodnímu společenství křesťanů.

11. a) Jak nazval Petr tuto mezinárodní organizaci křesťanů? b) Jaké uspořádání zachovalo naukovou jednotu křesťanů v prvním století? Jak ukázal Pavel, že uznává toto uspořádání?

¹¹ Apoštol Petr proto mluvil o všech křesťanech své doby jako o ‚celém společenství bratrů‘. (1. Petra 2:17) Byli mezinárodním ‚společenstvím‘ (řecky adelfótés, „bratrství“). Noví se stali nejen částí místního sboru, ale celého tohoto mezinárodního bratrství. Sbory měly mezi sebou spojení. (Kol. 4:15, 16) Když vznikly nějaké otázky ohledně nauky, neměli křesťané činit svá vlastní rozhodnutí. Směrodatnou odpověď očekávali od starších v jeruzalémském sboru, kteří v té době sloužili jako celosvětový vedoucí sbor. (Sk. 15:2, 6–22) Sám Pavel uznával autoritu tohoto sboru v otázkách nauky. Ačkoli přijal pravdu zvláštním zjevením od Ježíše Krista, přece cestoval do Jeruzaléma a předložil jim dobré poselství, které káže, ‚aby snad neběžel nebo dříve neběhal marně‘. — Gal. 1:11, 12; 2:1, 2, 7–10.

12. Jaká další opatření pevněji svázala ‚celé společenství bratrů‘?

¹² Aby byla zachována jednota myšlení a jednání v ‚celém společenství bratrů‘, byli vysíláni cestující služebníci, jako byl Timoteus, Titus a Epafroditus, aby je navštěvovali a budovali, kolovaly mezi nimi dopisy, například od Pavla, Petra, Jakuba, Jana a Judy. Protože existovalo takové bratrství, bohatší křesťané v jiných zemích slyšeli o tom, že jejich bratři v Judeji mají nouzi v době, kdy tam byly těžkosti, a Pavel mohl — prostřednictvím sborů — zorganizovat, aby byla potřebným poskytnuta výpomoc. (1. Kor. 16:1–4) Jednotliví křesťané byli také povzbuzováni, když slyšeli zprávy o vytrvalosti a víře ‚celého společenství svých bratrů na světě‘. — 1. Petra 5:9.

Uveď nové do ‚celého společenství‘

13. V čem se podobá celosvětové ‚celé společenství bratrů‘ v prvním století a dnes?

¹³ Existuje v dnešní době podobné ‚celé společenství bratrů‘? Ano. „Věrný a rozvážný otrok“ stále ještě existuje a má odpovědnost za to, aby „dával pokrm“ „čeledi“. (Mat. 24:45–47) Stejně jako v Pavlově době, zastupuje tohoto „otroka“ vedoucí sbor a řídí celosvětové dílo kázání „dobrého poselství“. I dnes je mezinárodní jednota podporována dopisy a tištěnou literaturou od tohoto vedoucího sboru a také zralými učiteli, kteří slouží ve sborech. Proto se ten, kdo poznává pravdu, učí být částí místního sboru a také poznává, že je částí ‚celého společenství bratrů‘ po celém světě. Odpovědností křesťanského učitele je, aby tomu, s nímž studuje Bibli, v tom směru pomáhal. Jak to může dělat?

Pomáhat druhým, aby milovali ‚celé společenství‘

14. Jaké způsoby se ti osvědčily, když jsi těm, s nimiž studuješ Bibli, vyprávěl o místním sboru a také o mezinárodní organizaci Božího lidu?

¹⁴ Křesťanský učitel může vyprávět tomu, s nímž studuje, o sboru a o mezinárodním bratrství a pak mu je může ukázat. Jak mu o tom může vyprávět? Zde jsou některé způsoby, které shledali zkušení učitelé jako účinné: Věnuj čas před biblickým studiem nebo po něm, abys rozmlouval o sboru a jeho důležitosti z hlediska Bible a také o „věrném a rozvážném otroku“ a o tom, jak nám dnes slouží. Popiš shromáždění. Vyprávěj o zajímavých věcech, které ses dověděl při shromáždění. Ve svých modlitbách před studiem a po něm se zmiň o místním sboru a také o mezinárodním bratrství.

15. Uveď některé vynikající způsoby, jak ukázat zájemcům místní sbor a mezinárodní organizaci.

¹⁵ Ale jak můžeš tyto věci ukázat? Zde jsou některé způsoby, které se osvědčily: Jakmile je to možné, pozvi jiné členy sboru, aby tě doprovázeli na studium, aby tak ten, s nímž studuješ, získal co nejdříve nové přátele. Je důležité, aby si brzy uvědomil, že cokoli ztrácí, pokud jde o přátelství v tomto starém světě, to mu bude v mnohem hojnější míře nahrazeno novými známými „v celém společenství. . . bratrů na světě“. (1. Petra 5:9; Mat. 19:27–29) Plně využij brožury „Svědkové Jehovovi ve dvacátém století“. Ta popisuje moderní mezinárodní organizaci svědků Jehovových a obsahuje pěkné ilustrace z velkého sjezdu, typického sálu království, popisuje průběh shromáždění, kazatelské dílo a jiné věci. Poskytne studujícímu zrakovou představu o rozsahu ‚celého společenství bratrů‘. Také 23. kapitola knihy „Můžeš žít navždy v pozemském ráji“ poskytuje barevně ilustrovaný popis dnešní Boží organizace.

16. a) Co bychom měli co nejdříve umožnit těm, s nimiž studujeme Bibli? Na jakém biblickém podkladě? b) Jak umožníme, aby krajský nebo oblastní dozorce při své návštěvě pomohl těm, s nimiž studujeme Bibli, stát se částí Božího lidu?

¹⁶ Vzpomeň si, že Pavel zorganizoval shromáždění v Efezu téměř ihned, jakmile tam nalezl zájem. (Sk. 19:9, 10) Řekl křesťanskému sboru, že když do dobře zorganizovaného křesťanského shromáždění přijde „nějaký nevěřící nebo obyčejný člověk“, „tajné věci jeho srdce vycházejí najevo, takže padne na svou tvář, bude uctívat Boha a oznamovat: ‚Bůh je skutečně mezi vámi.‘ “ (1. Kor. 14:24, 25) Podobně i dnes, čím dříve začne studující pěstovat společenství s místním sborem, tím dříve pozná, kde je skutečně pravda. Proto zvou křesťanští učitelé co nejdříve své studující, aby se účastnili sborových shromáždění a větších sjezdů. Je-li to nutné, zajdou pro zájemce a osobně je doprovodí na shromáždění. Když je ve sboru na návštěvě některý novodobý „Titus“ nebo „Epafroditus“, krajský nebo oblastní dozorce, postarají se, aby ti, kteří s nimi studují Bibli, se s ním a s jeho manželkou setkali, a snad dokonce návštěvníky pozvou, aby se účastnili pravidelného biblického studia.

17. Co je tedy důležitá složka naší práce, při níž vyučujeme a činíme učedníky? (Mat. 28:19, 20) Jaký užitek to přináší těm, kteří s námi studují?

¹⁷ Jehovův celosvětový sbor pomazaných je „sloup a opora pravdy“. (1. Tim. 3:15) Mají-li mít noví zájemci užitek z této „opory“, musí se připojit ke statisícům mírných lidí, kteří se shromažďují do společenství s těmito pomazanými. (Zach. 8:23) Tito mírní lidé dnes vytvářejí mezinárodní bratrství v počtu více než dvou a půl miliónu, a přijmout pravdu tedy znamená vejít do společenství s tímto mezinárodním bratrstvím. Když k němu začnou noví zájemci patřit, těší se z veškeré opory a ochrany, kterou poskytuje. Radují se z bratrské lásky svých spolukřesťanů a mají příležitost oplácet jim svou láskou. (Žid. 13:1) To také znamená, že začínají patřit k nespočetnému mezinárodnímu zástupu, který přežije nadcházející velké soužení do věčného a šťastného vzájemného společenství. (Zjev. 7:9–17) Když tedy učíš ty, s nimiž studuješ biblické nauky, nezapomeň je vést k ‚celému společenství bratrů‘, a učit je lásce k němu. — 1. Petra 2:17.

Pamatuješ si?

◆ Co dělal Pavel s nově nalezenými zájemci v Efezu a Korintě?

◆ Jak tím Pavel prospíval novým?

◆ Co kromě nauk bychom měli předložit těm, s nimiž studujeme Bibli?

◆ Jaké praktické způsoby v tom směru lze použít?

Artemidin chrám

Nejslavnější stavbou města Efezu byl Artemidin chrám. Již staré národy ho počítaly k sedmi divům světa. Chrám, který viděl apoštol Pavel, když navštívil Efez v 1. století n. l., byl znovu postavený podle plánů dřívějšího jónského chrámu, který prý zapálil Herostratos v roce 356 př. n. l.

Podle J. T. Wooda, který zde prováděl vykopávky ve 2. polovině 19. století, byla plocha, na níž byl chrám postaven, asi 73 metrů široká a 127 metrů dlouhá. Vlastní chrám měřil asi 50 × 105 metrů. Měl 100 mramorových sloupů, vysokých asi 17 metrů. Jejich podstavce měřily v průměru asi 2 metry a některé sloupy byly zdobeny plastikami až asi do výšky 6 m. Vnitřní svatyně chrámu, která měřila asi 21 × 32 metrů, byla pravděpodobně otevřená směrem k nebi. Oltář ve svatyni zaujímal plochu přibližně 6 m a Artemidin obraz stál zřejmě přímo za ním.

Objevené úlomky poukazují na to, že chrám byl vyzdoben nádhernými malbami a sochami. Střechu zakrývaly velké bílé mramorové desky. Spáry mezi mramorovými bloky byly místo maltou vyplněny zlatem.

Rohový kámen

Kámen, který se zasazuje do úhlu nebo do rohu, kde se stýkají dvě zdi, a který je velmi důležitý, protože tyto zdi svazuje.

Nejdůležitější rohový kámen byl základní rohový kámen neboli základní kámen. Ten musel být zvlášť pevný především u veřejných budov nebo městských zdí. Ostatní kameny se vyrovnávaly podle základního kamene pomocí olovnice. Každý další kámen se tedy musel vyrovnávat se základním kamenem, aby budova měla správnou pevnost. Mnohokrát byly základní kameny značně velké a často se používaly dva kusy kamene, jež se však nespojovaly maltou. Základní kámen také sloužil k tomu, aby držel zdi budovy pohromadě.

Další důležitý rohový kámen byla „úhelní hlava“. (Žalm 118:22) Tento výraz se pravděpodobně vztahoval na nejvyšší, tzn. závěrečný kámen celé stavby. Byl to kámen, který nahoře držel pohromadě dvě zdi, jež se spolu stýkaly, aby se nerozpadly a budova se nezřítila.