Co je čas?

KOLIK je hodin? Jak často jsi již kladl tuto otázku? Možná, že při čtení této stránky cítíš nutkání podívat se na hodinky nebo na hodiny na stěně. Proč? Protože člověk si hluboce uvědomuje, jak čas plyne, jako by nebyl schopen žít bez nějaké představy o něm. — Žalm 90:12; Kaz. 3:11.

Každodenně je většina z nás ovládána hodinami. Spíme, vstáváme, jíme, pracujeme a bavíme se ne tehdy, když se nám zachce, ale když nás k tomu vybízejí ručičky hodin. A podíváme-li se na hodiny, je zvláštní, že nás snad ani tak nezajímá, kolik je hodin, jako kolik času nám zbývá, než budeme muset udělat to či ono.

Všechno živé jakoby mělo v sobě hodiny. Například mnohé rostliny mají v sobě načasované mechanismy pro rozkvět, živočichové zase pro stěhování — podle toho, co je třeba. Aniž si to uvědomujeme, uvolňují se v nás chemické látky a tělesné funkce jsou ovládány chodem biologických hodin. Nepřipomíná nám to rčení: „Pro všechno je ustanovený čas“? — Kaz. 3:1.

Jak bys vyložil, co je čas? Někdo by řekl, že čas je způsob, jak je možné věci hodnotit, nebo že to je úsek mezi jednotlivými událostmi. Kdyby se tedy nikdy nic nedělo, čas by neexistoval. Ale definovat, co to čas skutečně je, vede ke stejné bezradnosti, jako snaha vysvětlit, co je univerzální prostor. Určité rysy času jsou však známé.

FAKTA O ČASE

Víme, jak se čas pohybuje — kupředu. Je jednosměrný. Minulost je pryč, nikdy se nebude opakovat. Naše chyby zanechaly otisk v písku času stejně jako naše dobré skutky. Vždycky žijeme v přítomnosti a spějeme k budoucnosti, ale nemůžeme se nikdy vrátit a odčinit své chyby. Proto je tak cenné v přítomnosti činit dobrá rozhodnutí, abychom pak nelitovali, ale mohli se raději těšit z lepší budoucnosti. — Přísl. 3:1, 2.

Víme, jak čas měřit. V daleké minulosti se člověk spokojil s tím, že běh času určovalo slunce, měsíc a hvězdy. Když slunce ráno vyšlo, byl to pro mnohé čas k práci, a když večer zapadlo, byl čas jít spát.

Jak se stávala společnost složitější a měla možnosti většího pohybu, zabýval se člověk více měřením času. Lidskou vynalézavostí vznikalo pro tento účel množství vymožeností: sluneční hodiny, uhořívající svíčky, přesýpací hodiny, mechanické hodiny a dnes atomové hodiny. Všechny slouží pro měření neviditelného proudu, který se nazývá čas. Lidé se stali posedlými přesným časem. Pro dřívější společnost se splněné úkoly stávaly mezníky; nyní však je společnost zaměřena na plnění úkolů v určeném přesném čase.

Ale proč se někdy zdá, že čas letí, a jindy, že se vleče? To proto, že čas je možno měřit pomocí událostí. Období nečinnosti se jeví delší než období činnosti, a čím více nás zajímá to, co děláme, tím nám připadá, že čas plyne rychleji. Nudí-li nás nějaký úkol, čas jako by nechtěl ubíhat. Musel jsi někdy sedět a na někoho čekat? Prázdná hodina takto strávená se zdá nekonečná — šlo jen o jednu událost. Ale co kdybys během té hodiny musel vykonat řadu na sebe navazujících úkonů, jako třeba připravit jídlo pro nečekané hosty (oloupat brambory, dát maso do trouby, uvařit zeleninu, prostřít stůl, rychle utřít v bytě prach a vhodně se upravit pro uvítání návštěvy)? Pak by se ti zdálo, že hodina letí nadzvukovou rychlostí, protože by byla vyplněna spoustou dějů.

To, že si uvědomujeme minulost, přítomnost a budoucnost, nás odlišuje od zvířat. Zvířata žijí ve stálé přítomnosti, avšak lidé, zatímco žijí v přítomnosti, mohou čerpat z minulých zkušeností a předvídat tak budoucí potřeby. A jak léta plynou a my hromadíme více životních zkušeností, zdá se, že čas nás míjí o to rychleji. Když tedy stárneme a bolestně si začínáme uvědomovat svou smrtelnost, neměli bychom se více zamýšlet nad životem a nad tím, jak jej žijeme? — Žalm 90:10.

Jak pravdivě poznamenal o čase básník Henry Austin Dobson:

„Čas, říkáš, odchází? Ach, tak to není!

Čas přece zůstává — a odcházíme my.“

Ale musí to tak být vždycky? Jestliže budeme skutečně vědět, „kolik je hodin“, pak to tak být nemusí. Člověk může čas vypočítávat, může o čase teoretizovat, přesně jej měřit, ale ví, jak čas pokročil z Božího stanoviska? Kde stojíme podle Božího rozvrhu událostí?

Dodržuje Bůh čas?

JAKO Prvotní příčina událostí je Jehova Bůh stvořitelem času. Této skutečnosti si můžeme povšimnout, když budeme číst první knihu Bible. V 1. Mojžíšově 1:1, 14 čteme: „Na počátku Bůh stvořil nebesa a Zemi. A Bůh dále řekl: ‚Ať jsou světla v prostoru nebes, aby oddělovala den od noci; a budou sloužit jako znamení a pro určení období a pro dny a roky.‘ “

Tak uvedl Jehova do pohybu obří ukazatele času — Zemi otáčející se kolem své osy, Měsíc obíhající kolem Země a ty oba kroužící kolem Slunce — aby nám vyměřovaly dny, měsíce a roční období. Tato nebeská tělesa nám pomáhají poznat čas. Nic nás to přitom nestojí, ani nejsme odpovědní za jejich chod nebo seřízení.

PROČ BY SIS MĚL UVĚDOMOVAT ČAS?

Jehova si čas uvědomuje a chce to i od nás. Byli jsme s takovou schopností utvořeni. Ale ne všichni Boží služebníci projevili moudrost ve využívání času. Někteří si opomněli vybudovat dostatečnou vnímavost pro Boží časový rozvrh událostí.

Například v sedmém století př. n. l. neměl Boží vyvolený lid žádnou omluvu pro to, že nevěděl, jak čas pokročil. Prorok Jeremiáš napsal: „I čáp na nebesích — ten dobře zná své ustanovené časy; a hrdlička a rorýs a drozd — ti všichni dobře zachovávají čas svého příletu. Ale můj lid, ten nepoznal Jehovův soud.“ (Jer. 8:7) Zvířata instinktivně vědí, kdy je čas reagovat na změny ročních období. Ale Izraelité navzdory opakovaným naléhavým výzvám, které se obracely na jejich mysl i srdce, nechtěli vědět, že je Boží čas, aby byli souzeni, nebo spíše toho nedbali.

A co my dnes? Víme, jak čas pokročil? Jehova měl vždycky svůj ustanovený čas k projevům své vůle a k soudu. Ve své řeči k Athéňanům řekl apoštol Pavel: „Bůh sice přehlédl časy takové nevědomosti, ale nyní říká lidstvu, že by měli všichni všude činit pokání. Stanovil totiž den, v němž zamýšlí soudit obydlenou zemi ve spravedlnosti mužem, kterého ustanovil.“ (Sk. 17:30, 31) Věříš, že jsme blízko toho ‚dne soudu‘? Nebo si myslíš, že čas pro něj ještě nepřišel?

Během prvního století nastal čas, kdy se měl na zemi objevit muž, jehož Bůh použije, aby soudil zemi. Jeho příchod byl velmi důležitým datem v Božím časovém rozvrhu. Bible říká: „Když přišla plná hranice času, Bůh vyslal svého Syna, který byl z ženy a přišel, aby byl pod zákonem.“ (Gal. 4:4) Příchod Božího Syna Ježíše Krista proběhl přesně podle časového plánu.

Kristův příchod v prvním století označoval soudní období pro město Jeruzalém. V roce 33 n. l. varoval Ježíš usedlíky, že přichází zničení prostřednictvím nepřátelského vojska. Řekl: „Mrští o zem tebou a tvými dětmi uprostřed tebe a nezanechají v tobě kámen na kameni, protože jsi nerozeznalo dobu, kdy jsi bylo zkoumáno.“ (Luk. 19:44) Po třiceti sedmi letech se proroctví splnilo. Kdybys byl tenkrát žil, věděl bys, jak čas pokročil? Věděl bys, že je Boží čas pro to, aby Bůh poslal svého Syna na zem a vykonal soud nad Jeruzalémem?

Jak bys to mohl tehdy vědět? Nebo jak můžeš vědět, jak pokročil čas dnes? Jak můžeš určit, zda jsme blízko onoho předpověděného ‚dne soudu‘, nebo ne?

PODÍVAT SE DO BOŽÍHO ČASOVÉHO ROZVRHU

Než se dáme na cestu vlakem nebo letadlem, musíme se podívat na jízdní řád, který oznamuje příjezdy a odjezdy. Stejně potřebujeme ‚jízdní řád‘, abychom věděli, co od nás Bůh žádá a kdy. Jako Boží ‚jízdní řád‘ — Boží časový rozvrh — slouží Bible. Poradíme-li se s touto knihou, můžeme poznat plánovaný příchod událostí, které se dotýkají lidí. Například všichni Židé v prvním století měli být připraveni na příchod Krista. Proč? Protože Bůh dávno předtím skrze svého proroka Daniela předpověděl, že Mesiáš neboli Kristus přijde v roce 29 n. l. (Dan. 9:24–27) A skutečně, Židé v prvním století, kteří znali Danielovo proroctví, očekávali, že se právě v tom roce objeví. (Luk. 3:1, 2, 15) Židovský učenec Abba Hillel Silver napsal: „Mesiáš byl očekáván kolem druhé čtvrtiny prvního století n. l.“

Totéž se dá říci o dnešku. Používáním biblického časového rozvrhu můžeme určit, že nyní je čas, kdy Kristus má být neviditelně přítomen jako král. Proto je velice blízko jeho příchod, kdy vykoná Boží soud nad ničemnými, a jeho tisíciletý ‚den, kdy bude soudit zem ve spravedlnosti‘. — Sk. 17:31; Dan. 4:10–17; 4:7–14, „KB“; Mat. 24:7–31; Luk. 21:24; Zjev. 20:4–15.

NÁŠ POHLED NA ČAS JE OVLIVNĚN VÍROU

Každý, kdo před devatenácti stoletími neoceňoval Boží časový rozvrh a kdo se stal netrpělivým vzhledem k Jehovovu stanovenému času pro příchod jeho Syna, si nechal ujít podivuhodná požehnání. Podobně dnes, začneme-li být neklidní a budeme-li se ptát: „Kde je ta jeho zaslíbená přítomnost?“, i my ztratíme Boží přízeň, protože jsme nepoznali, jaká je doba. (2. Petra 3:4) Vlivem prostředí visel tento neklidný duch nad efezským křesťanským sborem v prvním století a představoval skutečné ohrožení jejich víry. Zjišťuješ, že tvá víra slábne, protože jsi netrpělivý vzhledem k Božímu časovému rozvrhu? Čemu se můžeme naučit z rady apoštola Pavla Efezanům?

Nekřesťanští Řekové v Efezu nevěřili, že čas se pohybuje přímočaře. Školy řecké filozofie vyučovaly cyklickému pohledu na čas. Události se automaticky vracejí, to znamená, že se život může v nekonečných cyklech opakovat. Jestliže někdo promarní svůj čas v jednom životním cyklu, může vše získat zpět v opakovaném životě. Tento druh myšlení mohl dovést efezské křesťany k bezstarostnému postoji vůči Jehovovu časovému rozvrhu událostí, včetně soudu.

Efezské křesťany také obkličoval požitkářský životní styl, který na ně vyvíjel silný tlak, aby pustili se zřetele Boží časový plán. Kdyby uvěřili, že je moudré žít pro přítomnost tím, že by se oddávali smyslnému životu a sebeuspokojování, vůbec by se nelišili od zvířat, která nemají představu minulosti ani budoucnosti, jedině přítomnosti. Jestliže chtěli zdědit budoucnost, bylo třeba, aby si pamatovali tuto skutečnost. „Vždyť víte a sami to poznáváte, že žádný smilník ani nečistý nebo chamtivec — což znamená, že je modloslužebník — nemá žádné dědictví v království Krista a Boha.“ — Ef. 5:5.

V následujících verších napomíná Pavel tyto křesťany, aby si plně uvědomili, jaká je doba. Jinak by si mohli bláhově myslit, že mají dost času na to, aby se věnovali nekřesťanskému chování, a později je opustili, aniž utrpí duchovní zhroucení. Řekl: „Ať vás nikdo neoklame prázdnými slovy, neboť pro prve uvedené věci přichází Boží zloba. . . Přesvědčujte se neustále o tom, co je přijatelné Pánu.“ (Ef. 5:6, 10) A tak se zřetelem k Božímu časovému rozvrhu ovlivňuje naše chování naši budoucnost.

Jak mohli Efezané získat Boží schválení? A jak je můžeme získat my? Když ‚vykupujeme příhodný čas‘. Když si ‚dále všímáme, jaká je Jehovova vůle‘. (Ef. 5:16, 17) Kdy to musíme dělat? Nyní! Proč? Protože už k tomu nemusíme mít jinou příležitost. Od roku 1914 se odehrávají četné události předpověděné v Bibli, které označují tuto dobu jako „poslední dny“; všechny se odvíjejí před očima jedné generace a ukazují nám, že čas se nachýlil. Nechceme být přece zaskočeni tím, že nám již nezbývá žádný čas, abychom si vybudovali dobrý vztah k Jehovovi a jeho ustanovenému Soudci. — Matouš 24; Marek 13; Lukáš 21; 2. Timoteovi 3:1–5; 2. Petra 3:10, 11.

POMOC, ABYCHOM SI UVĚDOMOVALI ČAS

Bůh opatřil sbor oddaných lidí, pomazaných duchem, aby nám pomáhali uvědomovat si čas. Tento „věrný a rozvážný otrok“ nám předkládá duchovní „pokrm v pravý čas“ a vybízí nás, abychom ‚vždy měli hojnost práce v Pánově díle‘. (Mat. 24:45; 1. Kor. 15:58) Tak můžeme být užiteční v Boží službě jak nyní, tak i v budoucnosti. Bude nás to ovšem něco stát. Čas. Všichni máme v týdnu stejné množství času, s nímž můžeme hospodařit — 168 hodin. Jak dobře hospodaříš se svým časem? Ukazuje to, že opravdu víš, jak z Božího stanoviska pokročil čas?

Mnozí řeknou: „Já žádný čas nemám.“ Proto musíš být ochoten z jiných oblastí svého života čas vykupovat. Koníčky, hudba, rekreace, světská práce — to vše soupeří o tvůj čas. A nová hračka televize se může stát dotěrným zlodějem tvého času. Je možná příjemné, nebo dokonce potřebné, abys strávil nějaký čas zdravou osvěžující činností. Ale je z tvého života zřejmé, že tvůj čas je v poctivé rovnováze s tím, co víš o Božím časovém rozvrhu?

Která básníkova slova na tebe budou platit?

Tato:

„Čas, říkáš, odchází? Ach, tak to není!

Čas přece zůstává — a odcházíme my.“

Nebo tato:

„Po celý den ti budu žehnat

a budu chválit tvé jméno na neurčitý čas, ano navždy.“ — Žalm 145:2.

Která to budou, bude záležet, zda sis vědom, v jaké žijeme době.