Jak došlo k tomu, že křesťanstvo uctívá neznámého Boha

TAJUPLNÝ trojjediný Bůh křesťanstva není Bohem Židů. Jejich každodenní Šema neboli vyznání víry říká: „Pán náš Bůh, Pán jeden je.“ Trojjediné božstvo není také Bohem téměř 600 miliónů muslimů, jejichž korán prohlašuje: „On, Alláh, je jeden.“

Je historickou skutečností, že křesťanství má židovské kořeny. Ježíš Kristus sám byl Žid. Plnil zákon, který dal Bůh Židům, a byl tím Mesiášem, jehož příchod předpovídali židovští proroci. (Mat. 5:17; Jan 1:45; 1:46, „KB“; Sk. 3:18) Jeho první následovníci byli všichni Židé nebo obřezaní proselyté. (Mat. 10:5, 6; Sk. 2:1–11) A viděli jsme, že Židé nevěřili ani dosud nevěří trojici.

Je možno říci, že by Kristus a pisatelé Křesťanských řeckých písem opustili monoteistickou představu jediného Boha a zavedli nějaké tajuplné božstvo, v němž jsou tři v jednom? Ne, neboť „Encyclopaedia Britannica“ (vydání 1976) správně říká: „V Novém zákoně se nevyskytuje ani slovo trojice ani vysloveně taková nauka, a Ježíš ani jeho následovníci také neměli v úmyslu odporovat Šemě Starého zákona: ‚Slyš, ó Izraeli: Pán náš Bůh je jeden Pán‘ (5. Mojž. 6:4). . . Tato nauka se vyvinula postupně během několika staletí a v mnoha sporech.“

Odpadnutí a filozofie

Křesťanský apoštol Pavel napsal: „Přijde totiž doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, ale nahromadí si podle vlastních choutek všecky možné učitele, aby tak mohli slyšet, co je příjemně šimrá v uších; pravdě nebudou chtít dopřát sluchu, a vrhnou se na báje.“ 2. Tim. 4:3, 4, katolický překlad „Petrů“.

Důkazy přímo v Bibli ukazují, že k odpadnutí docházelo již před smrtí Kristových apoštolů. (2. Tes. 2:3, 7; 1. Jana 2:18, 19; Juda 3, 4, 16, 19) Odpadlíci uvnitř křesťanského sboru vyvstali jako falešní učitelé. Tito bezbožní muži nenásledovali biblickou pravdu, ale obrátili se místo toho k „bájím“. „Prostřednictvím filozofie a prázdného klamu podle lidského podání“ odvedli jako svou kořist mnoho křesťanů. — Kol. 2:8.

Profesor oxfordské univerzity J. N. D. Kelly v komentáři o dalších událostech píše: „Během prvních tří století své existence se musela křesťanská církev nejprve vynořit z [monoteistického] židovského prostředí, jež bylo její kolébkou, a pak se musela dohodnout s okolní převládající helenistickou (řeckou) kulturou.“ Pak profesor Kelly mluví o prvních učitelích, kteří se později stali známými jako církevní otcové, a pokračuje: „Většina z nich využila tehdejších filozofických představ. . . Byli obviňováni z toho, že helenizují křesťanství (že je pořečťují co do formy i co do metody), ale ve skutečnosti se pokoušeli formulovat je v intelektuálních pojmech odpovídajících jejich době. Byli to ve skutečnosti první křesťanští teologové.“ Tito první „teologové“ začali přizpůsobovat prvotní křesťanství založené na Bibli tehdejším filozofickým představám.

Filozofické základy trojice

Je zajímavé, co říká francouzská encyklopedie „Alpha“: „Většina náboženských tradic nebo filozofických systémů vytyčuje trojité skupiny neboli triády, jež odpovídají prvotním silám nebo představám o svrchovaném Bohu.“ Jiné francouzské dílo poukazuje na řeckého filozofa Platóna (asi v letech 427 až 347 př. n. l.) a říká:

„Platónská trojice — sama o sobě pouze přeformování starších trojic pocházejících od dřívějších národů — se jeví jako racionální filozofická trojice vlastností, které vedly ke zrodu tří hypostazí neboli božských osob, o nichž učí křesťanské církve. . . Pojetí tohoto řeckého filozofa ohledně božské trojice. . . lze najít ve všech starověkých [pohanských] náboženstvích.“ — „Dictionnaire Lachatre“.

Kněží a duchovní křesťanstva přirozeně většinou popírají tento pohanský původ dogmatu o trojici. Kompetentní francouzský „Dictionnaire de Thélogie Catholique“ věnuje 16 sloupců drobným písmem argumentaci proti vztahu mezi Platónovou trojicí a trojjediným Bohem křesťanstva. Ale i toto dílo musí připustit, že sám katolický „svatý“ Augustin, o němž se říká, že měl „rozhodující význam pro vývoj západní [římské] nauky o trojici“, uznával tento vztah. A dílo „Encyclopaedia Britannica“ (1976, Macropaedia) říká: „K takové helenizaci opravdu došlo ve velkém měřítku. Definice křesťanské víry, jak je obsažena v krédech ekumenických synodů rané církve, ukazuje, že se ve formulaci nauky o trojici užívalo nebiblických pojmů novoplatónské filozofie.“

„Neznámý Bůh“ zastánců trojice

Když apoštol Pavel mluvil ke skupině filozofů v řeckých Aténách, prohlásil: „Když jsem. . . procházel kolem a pečlivě pozoroval vaše předměty uctívání, našel jsem také oltář, na němž bylo napsáno: ‚Neznámému Bohu.‘ “ (Sk. 17:23) Zajímavý je komentář ve francouzské „Bibli Pirota a Clamera“, že řečtí filozofové „nepoznali Boha Stvořitele. I Plató viděl v Bohu jen organizátora hmoty, která již existovala.“ Platónův Bůh byl bezejmennou „ideou“, kterou jeho pozdější učedníci nazvali „On“ nebo „Dobro“. Takového tajemného, nepoznatelného Boha spojeného s platónskou teorií o božské trojici začali napodobovat odpadlí křesťanští církevní otcové. Křesťanstvo tedy má v určitém smyslu „neznámého Boha“.

Protože se „v Novém zákoně nevyskytuje ani slovo trojice ani výslovně taková nauka“, museli filozofičtí teologové hledat v Písmu, aby našli alespoň zdánlivé opodstatnění pro trojjediného Boha. V nejlepším případě se museli spokojit s několika texty, v nichž je v téže souvislosti zmínka o Otci, Synu a svatém duchu, ačkoli to není nutně v tomto pořadí. (Mat. 28:19; 1. Kor. 12:4–6; 2. Kor. 13:14 [13 v mnoha katolických biblích]). Takové texty prý obsahují „formulaci trojjedinosti“. Odborný „Teologický slovník Nového zákona“ (angl.) k tomu říká: „Snad vzpomínka na mnoho trojic okolního polyteistického světa přispěla k vytvoření této trojité formulace.“ Pak toto dílo v poznámce pod čarou říká, že v apokryfickém Evangeliu Židům je duch (v hebrejštině a aramejštině ženského rodu) „považován za matku Ježíšovu“ a dodává: „Máme zde tedy rodinnou trojici obvyklou ve starověku, tj. otce, matku a syna.“

To bylo ovšem příliš podobné pohanským trojjediným bohům v Egyptě, Babylóně a v Galii. A jestliže byl svatý duch Ježíšovou matkou, co se stane s Marií? Církevní otcové proto opustili pohanskou trojici v podobě „otce, matky a syna“ a vymysleli originálního trojjediného Boha, který se skládal z Otce, Syna a Svatého Ducha. To však vyvolalo další problémy, jak to vysvětluje „Encyclopaedia Britannica“: „Otázka, jak smířit představu Boha v této trojité podobě s vírou v jediného Boha, jež byla charakteristickým rysem Židů i křesťanů, odlišujícím je od pohanství, hluboce znepokojovala zbožnost ve starověkém křesťanstvu. Byl to také velice silný podnět pro spekulativní teologii — podnět, který inspiroval západní metafyziku [filozofii] po celá staletí.“ Ano, trojjediný „neznámý Bůh“ křesťanstva je výsledkem teologické spekulace a filozofie.

Spory o trojici

V prvních stoletích našeho letopočtu bylo „překvapivě mnoho názorů a formulací“ ohledně trojice. Historik J. N. D. Kelly, sám zastánce trojice, připouští, že všichni raní církevní otcové byli pevnými zastánci monoteismu. Píše: „Důkazy, které je možno shromáždit od apoštolských otců, jsou chudé a mučivě nepřesvědčující. . . O nauce o trojici v nejvlastnějším smyslu ovšem nic nenasvědčuje.“ — „Nauky raného křesťanství“, angl.

Je pravda, že ve druhém století „otcové“ jako Ignatius Antiochytský a Irenaeus Lyonský vyjadřovali myšlenky, které by se mohly v nejlepším případě vysvětlovat jako víra v dvojjediného boha, sestávajícího z Otce a Syna. Kelly však říká: „Mnohem chudší bylo to, co říkali apologeti o Svatém Duchu. . . Zdá se, že měli velice mlhavou představu o přesné podstatě a úloze Ducha. . . Nelze pochybovat, že mysl apologetů byla velice zmatená; zdaleka nevypracovali trojitý model církevní víry v nějaké celistvé schéma.“

Ti, kteří tvrdili, že je pouze jeden Bůh, Otec, jehož Synem je Ježíš, začali být označováni jako unitáři. Čteme: „Trinitáři a unitáři měli trvale spory, přičemž unitáři měli začátkem 3. století stále ještě většinu.“ („Encyclopaedia Britannica“, 11. vydání) Ale čas plynul a církevní otcové byli stále více ovlivňováni novou formou Platónovy filozofie (novoplatonismem), a tak získali trinitáři půdu pod nohama. Novoplatónská filozofie ve třetím století se svými komplikovanými teoriemi substance nebo podstaty jim zdánlivě umožňovala smířit nesmiřitelné — dosáhnout toho, aby se trojitý Bůh jevil jako jeden Bůh. Na základě filozofického uvažování tvrdili, že tři osoby mohou být jednou, a přitom si mohou zachovat svou individualitu!

Ariánský spor

Začátkem čtvrtého století n. l. se spory o trojici dostaly do popředí. Hlavními mluvčími byli tři filozofové — teologové z Alexandrie v Egyptě. Na jedné straně byl Arius, na druhé straně Alexander a Atanasius. Arius popíral, že by Syn byl téže podstaty nebo substance jako Otec. Tvrdil, že Syn je opravdu syn, který měl počátek. Arius věřil, že Svatý Duch je osoba, ale ne téže podstaty jako Otec a Syn, a že je ve skutečnosti nižší než ti dva. Mluvil sice o „trojici“, ale domníval se, že sestává z osob, jež si nejsou rovny, a že z nich jedině Otec nebyl stvořen.

Na druhé straně Alexander a Atanasius tvrdili, že tři osoby Božstva jsou téže podstaty a že to tedy nejsou tři Bohové, ale jeden. Atanasius obvinil Aria z toho, že opět zavádí polyteismus tím, že ty tři osoby odděluje.

Hlavou Římské říše byl tehdy Konstantin, který chtěl využít odpadlého křesťanství jako „pojítka“ k upevnění své labilní říše. Pro něj byl teologický spor neplodným. Označil hádku o trojici za „spor o malicherné a pošetilé slovní nesrovnalosti“. Když se Konstantinovi nepodařilo smířit obě odporující si strany zvláštním dopisem, který poslal v roce 324 n. l. do Alexandrie, svolal generální církevní koncil, který měl nějakým způsobem tuto věc urovnat. Při tomto prvním ekumenickém koncilu, který se konal v roce 325 n. l. v maloasijské Niceji, se postavili shromáždění biskupové na stranu Alexandra a Atanasia. Přijali trinitářské nicejské vyznání víry, jež bylo údajně pozměněno v roce 381 n. l. a jehož se až dodnes drží římskokatolická církev, východní ortodoxní církev i většina církví protestantských. Tak se stalo, že začalo křesťanstvo uctívat tajemného, nepochopitelného „neznámého Boha“, tři bohy v jednom.

Dalekosáhlé důsledky

Spor o trojici neskončil v Niceji. Ariánství (jež není pravým křesťanstvím) se během let objevilo ještě několikrát. Germánské kmeny, které vpadly do rozkládající se Římské říše, vyznávaly ariánské „křesťanství“ a přenesly je do velké části Evropy a Severní Afriky, kde se mu dařilo až do šestého století n. l. a v některých místech ještě déle.

Nauka o trojici rozdělovala křesťanstvo po celá staletí. Při různých ekumenických koncilech filozofovali teologové o přesné podstatě a úloze Syna a o tom, zda Svatý Duch vycházel pouze z Otce nebo z Otce a Syna. Všechny tyto spory jedině zatemňovaly představu o Bohu v mysli lidí.

[Rámeček na straně 30]

„V křesťanské Bibli, včetně Nového zákona, nejsou žádné výroky o trojici ani žádné úvahy o nějakém božstvu v podobě trojice.“ — „Encyclopaedia Britannica“

[Rámeček na straně 31]

„Snad vzpomínka na mnoho trojic okolního polyteistického světa přispěla k vytvoření této trojité formulace.“ — „Teologický slovník Nového zákona“, angl.

[Rámeček na straně 32]

„Důkazy, které je možno shromáždit od apoštolských otců, jsou chudé a mučivě nepřesvědčující. . . Nauce o trojici v nejvlastnějším smyslu ovšem nic nenasvědčuje.“ — Oxfordský profesor J. N. D. Kelly