se do situace druhých, bude schopen vcítit se do situace ostatních starších, kteří potřebují také dost času pro svou část programu. Skromný starší bude také myslet na své duchovní bratry a sestry, kteří nebudou rádi, když bude shromáždění bez vážného důvodu trvat déle. Schopnost vžívat se do situace druhých opravdu člověku pomůže ke skromnosti ve všech vztazích, nejen v křesťanském sboru. Tato schopnost způsobila, že se apoštol Pavel stal ‚Židům . . . jako Žid, těm pod zákonem . . . se stal jako pod zákonem, slabým . . . se stal slabým‘, a tak dále — to vše v zájmu dobrého poselství. To znamenalo, že musel být skromný a dávat svým posluchačům najevo, že nepovažuje sám sebe za lepšího, než jsou oni. — 1. Kor. 9:19–23.

18. Co je možné říci o křesťanské skromnosti?

¹⁸ Křesťanská skromnost je opravdu doporučována v mnoha směrech. Jaká spoušť nastala během dějin následkem neskromnosti! Je skutečně moudré, jestliže křesťané projevují skromnost. Vede k dobrým vztahům s Bohem, s našimi spolusvědky, s našimi rodinami i s ostatními lidmi. Skromnost pomůže dokonce nám osobně, protože nás učiní spokojenými a bude nás chránit před pocity marnosti. Boží slovo nám moudře a velkou měrou pomáhá, abychom byli skromní. Dokazujme tedy skutečnou moudrost tím, že budeme pěstovat a projevovat křesťanskou skromnost.

Zemřel pro nauku

NARODIL se asi v roce 1511 v Tudela ve Španělsku. V Paříži studoval medicínu a později působil jako lékař v několika francouzských městech. Získal uznání za své odhalení systému plicního oběhu.

Ale většinu svého života byl nucen žít jako uprchlík, dokonce pod cizím jménem. 13. srpna 1553 se na cestě do Itálie zastavil v Ženevě ve Švýcarsku. Tam ho však poznali, byl zatčen a z podnětu protestantského reformátora Jana Kalvína podroben přelíčení. Jaké bylo rozhodnutí? Vinen! Rozsudek? Smrt! A tak 27. října 1553 byl upálen.

Kdo to byl? Michael Servetus. Čím se provinil? Vraždou? Vydíráním? Nějakým jiným hanebným zločinem? Ne, popravili ho jako kacíře, protože popíral ortodoxní nauku křesťanstva — „nejsvětější Trojici“.

Až dodnes je Trojice námětem sporu. Například americký evangelista Billy Graham tvrdí: „Bible učí, že Ježíš Kristus je v plné míře Bohem a že není o nic nižší než Bůh Otec.“ Na druhé straně před několika lety nabídl jeden kazatel letnicového hnutí ve speciální části listu „The Denver Post“ milión amerických dolarů tomu, kdo by našel v Bibli učení o Trojici. Trojici označil jako lidskou filozofii, která je s Biblí „neslučitelná a je nepochopitelná“.

Snad se zeptáš: ‚Ale co na tom? Záleží vůbec na tom, čemu člověk věří?‘ Ano, záleží. Proč? Protože Ježíš Kristus řekl: „A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“ (Jan 17:3, „EP“) Naše věčné blaho závisí na tom, abychom přesně zanli „jediného pravého Boha“. Co je tedy pravda? Je Ježíš Kristus „Syn Boží“, nebo Bůh Syn? To je velký rozdíl!

Trojice — měl bys v ni věřit?

VĚŘÍŠ upřímně v Trojici? Stamilióny členů křesťanstva v ni věří. Snad sis vždy myslel, že je založena na Bibli. Víš přesně, co to je Trojice? Rozumíš tomu? Můžeš to vysvětlit?

Atanasiánské vyznání víry, jedno z nejstarších úplných prohlášení o Trojici, ji vysvětluje takto:

„Božství Otce, Syna a Svatého Ducha je jedno: stejná sláva, stejně věčný majestát . . . Otec je všemohoucí, Syn je všemohoucí a Svatý Duch je všemohoucí . . . Tedy Otec je Bůh, Syn je Bůh, a Svatý Duch je Bůh. A přece nejsou tři Bohové, ale jeden Bůh . . . V této Trojici není nikdo před ostatními ani po některém jiném; nikdo není větší nebo menší než druhý. Ale všechny tři osoby jsou stejně věčné a sobě rovné.“

Podle nauky o Trojici jsou si tedy Otec, Syn a Svatý Duch rovni mocí, autoritou a věčností. Rozhodující otázka však je: Věřil Ježíš Kristus nauce o Trojici a učil jí? Činili tak jeho apoštolové? Jsme-li přesvědčeni, že ano, stojíme před řadou velmi problematických otázek.

U Marka 13:32 řekl Ježíš Kristus: „O onom dni či hodině [Božího nadcházejícího vykonání rozsudku] neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec.“ („EP“) (Viz rámeček „Proč chybějí?“ na str. 20). Jestliže si však jsou Otec a Syn rovni, jak by bylo možné, že by Syn neznal věci, které zná jeho Otec? Někteří odpovědí: ‚Ježíš měl dvě podstaty. Zde mluví jako člověk.‘ Ale i kdyby tomu tak bylo, co „Svatý Duch“? Jestliže to je třetí osoba Trojice, proč to neví on? Řetěz je pevný jen tak, jak pevný je jeho nejslabší článek. A „svatý duch“ je částí řetězu Trojice.

Podobně řekl Ježíš při jedné dřívější příležitosti: „Nikdo neví, kdo je Syn, než Otec, ani kdo je Otec, než Syn.“ (Luk. 10:22, „EP“) Opět vzniká otázka, a co „svatý duch“? Je-li vědomou částí „božstva“ a je roven Otci a Synu, proč to neví?

Více než dvacet let po Ježíšově smrti a vystoupení do nebe napsal apoštol Pavel: „Neboť ‚kdo poznal myšlenky Páně [Otce] tak, že by ho mohl poučovat?‘ Avšak naše myšlenky jsou myšlenky Kristovy.“ (1. Kor. 2:16, „Petrů“) Jak je možné mít ‚myšlenky Kristovy‘ a přece neznat „myšlenky Páně“ — jestliže Otec a Syn jsou si rovni?

V Přísloví 8:22–24 čteme: „PÁN mne stvořil na počátku svého díla. jako první ze svých dávných činů. Před věky jsem byla zřízena, na samém začátku, před počátkem země. Když ještě nebyly žádná hlubiny, byla jsem zrozena.“ („Revised Standard Version“) První křesťané jasně chápali, že se tento popis vztahuje na Krista. Jak píše učenec Edmund J. Fortman: „Pavel aplikoval [Přísloví 8:22 až 31] na Božího Syna. Apologeti toho užívali, když dokazovali pohanům a Židům předešlou existenci Slova a jeho úlohu při stvoření.“ (Srovnej Kolosanům 1:15–17; Zjevení 3:14.) Jestliže však měl Ježíš určitý začátek, jestliže byl „stvořen“, „zřízen“, „zrozen“, i když dávno před svým pozemským zrozením, jak mohl být věčností roven Otci? Ostatně jedině stvoření (tedy někdo, kdo měl počátek) mohlo říci: „Já mám život z Otce.“ — Jan 6:57 („EP“).

Ježíš se opakovaně zmiňoval o Otci jako o ‚svém Bohu‘ — i po svém návratu do nebeské slávy. (Mat. 27:46; Jan 20:17; Zjev. 3:2, 12) Jedině někdo nižší, ctitel, může mluvit o někom jiném jako o ‚svém Bohu‘. Proč však nenacházíme ani jeden případ, kdy by Otec oslovoval Syna jako ‚svého Boha‘? A proč nikdy nevidíme, že by Otec nebo Syn oslovovali i „svatého ducha“ jako „svého Boha“? To jsou otázky, které vedou k zamyšlení, že?

PROČ NEBYLA ŽÁDNÁ REAKCE?

Domníváme-li se, že Ježíš Kristus věřil a učil, že byl roven Bohu, vzniká ještě jiný problém: Proč nečteme v „Novém zákonu“ o účincích, jež by takové učení nutně muselo vyvolat? Jaké by to byly účinky?

Především si uvědom, jak by muselo takové učení zapůsobit na Ježíšovy učedníky. Z počátku jistě považovali Ježíše za pouhého člověka. (Srovnej Marka 6:3.) Dejme tomu, že by jim pak Ježíš v určitém okamžiku zjevil, že je samotným Bohem. Jak by byli reagovali? Jak bys reagoval ty, kdybys najednou zjistil, že stojíš tváří v tvář Bohu?

V 19. století uvažoval Andrews Norton, jeden z prvních profesorů na Harvardské teologické fakultě, o takové možnosti a zvolal: „Jak nevýslovným údivem bychom byli přemoženi!“ A kdyby někdo zjistil, že opravdu byl ve fyzické přítomnosti Boha, „jistě by to neustále vyjadřoval těmi nejrůznějšími slovy, kdykoli by měl příležitost o něm mluvit“!

Ale upřímně řečeno, vidíš snad při čtení evangelií, že by Ježíšovi učedníci projevovali takový úžas? Někdo možná řekne: ‚Ježíš jim totiž tuto pravdu zjevoval postupně.‘ Proč tedy není ani stopa takového úžasu patrná ani v dopisech „Nového zákona“, jež byly napsány řadu let po Ježíšově smrti a vzkříšení? Není to zvláštní?

Kdyby byl Ježíš učil, že je Bohem, mělo by to nutně ještě jiné důsledky. Pro Židy, kteří věřili, že „Jehova . . . je jeden Jehova“, by byla rouháním myšlenka, že Kristus je roven Bohu jako druhá osoba Trojice. (5. Mojž. 6:4) To vyvolává dvě otázky:

1. Proč pisatelé „Nového zákona“ opakovaně nevysvětlují, neobjasňují, neznázorňují a neobhajují tuto neuvěřitelnou nauku k užitku věřících Židů? Žádné učení by nevyžadovalo více vysvětlování!

2. A proč nevidíme, že by nevěřící Židé, kteří rozhořčeně a vášnivě odporovali křesťanství, napadali nauku, která by v nich vyvolávala odpor? Žádná jiná nauka by nevyvolala více rozporů!a

Profesor Norton tudíž poznamenal:

„Zdá se tedy, že tato nauka [o Trojici], tak mimořádná, tak problematická a těžko pochopitelná, byla zavedena ve vší tichosti a přijata bez váhání, nelibosti, odporu nebo nepochopení, zatímco jiné otázky daleko méně obtížné (například obřízka pohanů, kteří se obrátili na víru) se staly předmětem takových pochybností a rozporů, že i autorita apoštolů sotva stačila k prosazení pravdy.“

To je přinejmenším podivné!

Proč tedy pisatelé „Nového zákona“ nic neobjasňují? Proč nedošlo k žádným útokům židovských odpůrců? Protože o Trojici, nauce, které se všeobecně věří v křesťanstvu, neučil ani Ježíš ani jeho apoštolové! Odkud tedy pochází nauka o Trojici?

TROJICE — VZDÁVÁ ČEST BOHU?

Někteří snad namítnou: ‚Trojice byla přijata později na základě tradice, ačkoli jí Písmo neučí.‘ Ale jak to odpovídá Pavlovým slovům v Galaťanům 1:8: „Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet!“ („EP“)

Bible varovala před odpadnutím od pravého křesťanství. Je v ní řečeno: „V posledních dobách někteří odpadnou od víry a přidrží se těch, kteří svádějí démonskými naukami.“ (1. Tim. 4:1, „EP“) Podle „Nové katolické encyklopedie“ (angl.) se nauka o Trojici plně rozvinula až „koncem poslední čtvrtiny 4. století“, a proto se ptáme: Je možné, že je nauka o Trojici důsledkem odpadnutí od pravého křesťanství? Mohla by být „Trojice“ ve skutečnosti ‚démonskou naukou‘?

Rozhodujícím činitelem by jistě bylo ovoce této nauky. Když Židé obvinili Ježíše, že ‚je posedlý zlým duchem‘, Ježíš odpověděl: „Nejsem posedlý, ale vzdávám čest svému Otci.“ (Jan 8:49, „EP“) Co tedy způsobilo učení o Trojici? Přivedlo tě blíž k Bohu Bible? Vzdávalo čest Bohu tím, že by k němu lidi přibližovalo? Co ukazují skutečnosti?

Katolický duchovní Robert I. Gannon připouští: „Nauku o Svaté Trojici je nesmírně těžké vysvětlit, a nikdo jí nerozumí.“ Přemýšliví lidé, kteří chtějí mít základ pro víru, potřebují vysvětlení, které uspokojí logickou úvahu. Není něco nesprávného na pojetí Boha, jež nelze vysvětlit? Může být vzdávána čest Bohu pojetím, jemuž „nikdo nerozumí“? Praví křesťané musí znát Boha, jehož uctívají. Pro tajemství zde není místo! — Jan 17:3.

Nauka o Trojici rozhodně nepřivedla lidi blíže k Otci, ale způsobila, že byl postaven stranou. V protestantské tradici to mělo za následek, že byl Otec odsunut téměř naprosto do ústraní. Když lidé řeknou: „Chvalte Pána!“, zeptejte se, koho tím míní, a bez výjimky odpoví: „Samozřejmě přece Ježíše Krista!“

BLÍŽ K BOHU — NEBO K MARII?

V římskokatolické tradici se výsledek ještě dále zkomplikoval uctíváním Marie jako „Matky Boží“, „Prostřednice veškeré milosti“, „Spoluvykupitelky člověka“ a „Královny nebes“ — což jsou všechno logické důsledky nauky o Trojici. Jak to vysvětluje „Katolická encyklopedie“: „Marie je opravdu matka Boží, jsou-li splněny dvě podmínky: že je skutečně matkou Ježíšovou a že Ježíš je skutečně Bůh.“ — Kurzíva od nás.

Arnold Toynbee ukazuje ve svém díle „Historikův přístup k náboženství“ (angl.), do jaké míry byl Otec odsunut do pozadí. Cituje přitom francouzského hugenota Pierra Bayle ze 17. století, který satiricky říká, že Bůh předal vesmír Marii:

„Od toho dne již Bůh do ničeho nezasahoval, ale ve všem se spoléhal na Mariinu bdělost. Několika andělům byly dány příkazy, aby na zemi oznámili tuto změnu vlády, aby lidstvo vědělo, na koho a jakým způsobem se má v budoucnosti obracet při svých skutcích vzývání; . . . neměli se obracet k Panně Marii v postavení prostřednice nebo podřízené královny, ale měli se na ni obracet jako na svrchovanou a absolutní vládkyni všeho.“

Jehova Bůh naproti tomu trvá na výlučné oddanosti! (2. Mojž. 20:5) Varuje: „Slávy své jinému nedám.“ — Iz. 42:8, „KB“.

Co tedy ukazují skutečnosti? Nauka o Trojici nectí Boha a nepřivádí k němu lidi blíž. Hrubě Boha zkresluje. Je tedy zřejmé, že ti, kteří nesou odpovědnost za takový vývoj, odpadli od pravého křesťanství.

JAKÝ MÁ PŮVOD?

Trojice bohů se objevily vlastně dlouho před křesťanstvím a byly běžné ve starověké mytologii egyptské i babylónské. Jak vnikla tato myšlenka do křesťanství? „Historie křesťanství“, kterou vydal Petr Eckler, vysvětluje:

„Jestliže bylo pohanství přemoženo křesťanstvím, je stejně pravdivé, že křesťanství bylo pohanstvím poskvrněné. Čistý deismus prvních křesťanů (od Židů se lišili jen vírou, že Ježíš byl zaslíbený Mesiáš), byl římskou církví změněn v nesrozumitelné dogma o Trojici. Mnohé pohanské názory, jež vznikly u Egypťanů a byly idealizovány Platónem, byly považovány jako hodnověrné.“

„Hodnověrné“? Souhlasíš s tím? Ježíš Kristus jasně prohlásil, že jeho praví učedníci musí „uctívat Otce . . . pravdou“. (Jan 4:23, 24) Ano, naše uctívání musí odpovídat pravdě, jež se nalézá v Božím slovu, Bibli. To také znamená, že musíme přijmout Ježíše Krista jako „Božího Syna“, nikoli jako Boha Syna! (Jan 20:31; 1. Jana 4:15) Je k tomu zapotřebí, abychom jednoznačně odmítali všechny pohanské náboženské nepravdy. Časopis, který právě čteš, již déle než sto let pomáhá miliónům upřímných lidí uctívat ‚v pravdě‘ jednoho Boha, ‚Jehovu, Svrchovaného Pána‘. — Žalm 140:7, „Překlad nového světa“.