uctívání Jehovy s falešným babylónským náboženstvím. A o takových Samaritánech Ježíš prohlásil: „Uctíváte, co neznáte.“ Věděli o Jehovovi, ale nepřijímali celé jeho Slovo. Neuctívali proto Boha „duchem a pravdou“. — Jan 4:22, 23.

Nejsou členové církví křesťanstva v podobné situaci? Vědí o Bohu, ale mnozí připouštějí, že jej ve skutečnosti neznají. Nemůžeš si dovolit zůstat v té věci lhostejný, protože Ježíš prohlásil: „Život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“ — Jan 17:3, „EP“.

Která nauka obzvlášť zabránila členům církví křesťanstva, aby nepoznali Jehovu, „jediného pravého Boha“? Je to bezpochyby ono ‚nepochopitelné tajemství‘ trojice. Když však člověk čte Bibli, nemá dojem, že by první křesťané uctívali nějakého ‚tajemného Boha‘. Apoštol Jan řekl, že „Boží Syn. . . dal nám schopnost, abychom poznali toho pravého [Jehovu Boha]. A jsme ve spojení s tím pravým prostřednictvím jeho Syna Ježíše Krista.“ — 1. Jana 5:20.

Jak tedy došlo k tomu, že křesťanstvo uctívá Boha, kterého jeho členové nemohou pochopit? O této věci bude pojednávat další článek.

Jak došlo k tomu, že křesťanstvo uctívá neznámého Boha

TAJUPLNÝ trojjediný Bůh křesťanstva není Bohem Židů. Jejich každodenní Šema neboli vyznání víry říká: „Pán náš Bůh, Pán jeden je.“ Trojjediné božstvo není také Bohem téměř 600 miliónů muslimů, jejichž korán prohlašuje: „On, Alláh, je jeden.“

Je historickou skutečností, že křesťanství má židovské kořeny. Ježíš Kristus sám byl Žid. Plnil zákon, který dal Bůh Židům, a byl tím Mesiášem, jehož příchod předpovídali židovští proroci. (Mat. 5:17; Jan 1:45; 1:46, „KB“; Sk. 3:18) Jeho první následovníci byli všichni Židé nebo obřezaní proselyté. (Mat. 10:5, 6; Sk. 2:1–11) A viděli jsme, že Židé nevěřili ani dosud nevěří trojici.

Je možno říci, že by Kristus a pisatelé Křesťanských řeckých písem opustili monoteistickou představu jediného Boha a zavedli nějaké tajuplné božstvo, v němž jsou tři v jednom? Ne, neboť „Encyclopaedia Britannica“ (vydání 1976) správně říká: „V Novém zákoně se nevyskytuje ani slovo trojice ani vysloveně taková nauka, a Ježíš ani jeho následovníci také neměli v úmyslu odporovat Šemě Starého zákona: ‚Slyš, ó Izraeli: Pán náš Bůh je jeden Pán‘ (5. Mojž. 6:4). . . Tato nauka se vyvinula postupně během několika staletí a v mnoha sporech.“

Odpadnutí a filozofie

Křesťanský apoštol Pavel napsal: „Přijde totiž doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, ale nahromadí si podle vlastních choutek všecky možné učitele, aby tak mohli slyšet, co je příjemně šimrá v uších; pravdě nebudou chtít dopřát sluchu, a vrhnou se na báje.“ 2. Tim. 4:3, 4, katolický překlad „Petrů“.

Důkazy přímo v Bibli ukazují, že k odpadnutí docházelo již před smrtí Kristových apoštolů. (2. Tes. 2:3, 7; 1. Jana 2:18, 19; Juda 3, 4, 16, 19) Odpadlíci uvnitř křesťanského sboru vyvstali jako falešní učitelé. Tito bezbožní muži nenásledovali biblickou pravdu, ale obrátili se místo toho k „bájím“. „Prostřednictvím filozofie a prázdného klamu podle lidského podání“ odvedli jako svou kořist mnoho křesťanů. — Kol. 2:8.

Profesor oxfordské univerzity J. N. D. Kelly v komentáři o dalších událostech píše: „Během prvních tří století své existence se musela křesťanská církev nejprve vynořit z [monoteistického] židovského prostředí, jež bylo její kolébkou, a pak se musela dohodnout s okolní převládající helenistickou (řeckou) kulturou.“ Pak profesor Kelly mluví o prvních učitelích, kteří se později stali známými jako církevní otcové, a pokračuje: „Většina z nich využila tehdejších filozofických představ. . . Byli obviňováni z toho, že helenizují křesťanství (že je pořečťují co do formy i co do metody), ale ve skutečnosti se pokoušeli formulovat je v intelektuálních pojmech odpovídajících jejich době. Byli to ve skutečnosti první křesťanští teologové.“ Tito první „teologové“ začali přizpůsobovat prvotní křesťanství založené na Bibli tehdejším filozofickým představám.

Filozofické základy trojice

Je zajímavé, co říká francouzská encyklopedie „Alpha“: „Většina náboženských tradic nebo filozofických systémů vytyčuje trojité skupiny neboli triády, jež odpovídají prvotním silám nebo představám o svrchovaném Bohu.“ Jiné francouzské dílo poukazuje na řeckého filozofa Platóna (asi v letech 427 až 347 př. n. l.) a říká:

„Platónská trojice — sama o sobě pouze přeformování starších trojic pocházejících od dřívějších národů — se jeví jako racionální filozofická trojice vlastností, které vedly ke zrodu tří hypostazí neboli božských osob, o nichž učí křesťanské církve. . . Pojetí tohoto řeckého filozofa ohledně božské trojice. . . lze najít ve všech starověkých [pohanských] náboženstvích.“ — „Dictionnaire Lachatre“.

Kněží a duchovní křesťanstva přirozeně většinou popírají tento pohanský původ dogmatu o trojici. Kompetentní francouzský „Dictionnaire de Thélogie Catholique“ věnuje 16 sloupců drobným písmem argumentaci proti vztahu mezi Platónovou trojicí a trojjediným Bohem křesťanstva. Ale i toto dílo musí připustit, že sám katolický „svatý“ Augustin, o němž se říká, že měl „rozhodující význam pro vývoj západní [římské] nauky o trojici“, uznával tento vztah. A dílo „Encyclopaedia Britannica“ (1976, Macropaedia) říká: „K takové helenizaci opravdu došlo ve velkém měřítku. Definice křesťanské víry, jak je obsažena v krédech ekumenických synodů rané církve, ukazuje, že se ve formulaci nauky o trojici užívalo nebiblických pojmů novoplatónské filozofie.“

„Neznámý Bůh“ zastánců trojice

Když apoštol Pavel mluvil ke skupině filozofů v řeckých Aténách, prohlásil: „Když jsem. . . procházel kolem a pečlivě pozoroval vaše předměty uctívání, našel jsem také oltář, na němž bylo napsáno: ‚Neznámému Bohu.‘ “ (Sk. 17:23) Zajímavý je komentář ve francouzské „Bibli Pirota a Clamera“, že řečtí filozofové „nepoznali Boha Stvořitele. I Plató viděl v Bohu jen organizátora hmoty, která již existovala.“ Platónův Bůh byl bezejmennou „ideou“, kterou jeho pozdější učedníci nazvali „On“ nebo „Dobro“. Takového tajemného, nepoznatelného Boha spojeného s platónskou teorií o božské trojici začali napodobovat odpadlí křesťanští církevní otcové. Křesťanstvo tedy má v určitém smyslu „neznámého Boha“.