Celosvětová zpráva

Afrika

Ničemný, jak píše žalmista, „sedí v záloze“ a „ze skrytých míst zabije někoho nevinného“. (Žalm 10:8) Po celá staletí byli ctitelé Jehovy nevinnými oběťmi zlovůle ničemných. Dnes je to v některých částech Afriky přinejmenším stejné.

Občanská válka v Libérii zabila 33 našich bratrů a mnohé jiné zahnala na útěk ze země. Ti hledali útočiště na Pobřeží slonoviny a v Sierra Leone jen v tom, co měli na sobě. Výbory pro pomoc postiženým, utvořené ve dvou městech na hranici Libérie a Pobřeží slonoviny, se starají nejen o tyto uprchlíky bez prostředků, ale také posílají pomoc ostatním trpícím svědkům v Libérii. Svědkové na Pobřeží slonoviny, v Sierra Leone a v Ghaně poslali do Libérie nákladní auta naložená tunami šatstva, a rovněž léky, potraviny i peníze. Bratři v Abidjanu přispěchali na pomoc a něžně pečují o velkou skupinu uprchlíků, kteří také zoufale potřebují pomoc.

Mnozí tito bratři prošli traumatickými zkušenostmi, z nichž hrůzou vstávají vlasy na hlavě. Například jeden starší, který slouží v Monrovii, hlavním městě Libérie, vypráví: „Má rodina i já jsme byli násilně vystěhováni z bytu 27. července 1990 asi ve dvě v noci. Vzbouřenci nás vyvedli ven a připojili k několika stovkám sousedů. Byli jsme ujištěni, že po krátké prohlídce okolí se smíme vrátit domů. Ale nikdy jsme už domov nespatřili. Místo toho nás odvedli do hlavního uprchlického tábora vzdáleného 50 kilometrů. Celou tu vzdálenost jsem nesl na zádech manželčinu invalidní tetu. Neustále jsme se modlili k Jehovovi o sílu, když jsme všude kolem viděli ležet mrtvá těla.

Jako ve zlém snu jsme se potáceli s doprovodem vzbouřenců těsně za zády, když jsme asi po hodině narazili na zálohu vládního vojska. Ze všech stran létaly kulky. Vrhli jsme se na zem. Mnoho lidí bylo zabito; někteří utekli. Náhle jsem si uvědomil, že schází můj čtrnáctiletý syn. Čtyřicet pět z nás, lidí z města, bylo rychle zajato a odvedeno k opuštěné benzinové pumpě. Tam rozhodli, že nás všechny zastřelí. Jeden voják vzal pušku a chystal se mě zastřelit, ale nemohl do ní dostat náboj. V tu chvíli přijel velitel skupiny a nařídil, aby nás odvedli do kasáren. Té noci bylo devět osob zastřeleno. Modlili jsme se k Jehovovi o pomoc, abychom zůstali věrní.

Ráno velitel rozhodl, že můžeme všichni odejít. Dokonce nám nabídl odvoz v jednom ze svých nákladních aut. Poděkovali jsme mu a místo toho jsme poprosili o trakař, na němž bychom odvezli manželčinu tetu, a pak jsme vyrazili na cestu sami. Asi v polovině cesty nás předjely armádní nákladní vozy. Když dojely na křižovatku před námi, ozval se ohlušující výbuch. Pak téměř půl hodiny pokračovala těžká přestřelka ze samopalů. Všude létaly zatoulané kulky a my hledali úkryt. Vojenský konvoj, který nám nabízel přepravu, byl úplně zničen. Byli jsme vděčni, že jsme nepřijali velitelovu nabídku, abychom se svezli.

Ačkoli manželka byla v pátém měsíci těhotenství, dokázala za jediný den statečně ujít 58 kilometrů. Stále byl před námi problém, jak uniknout. Jeden libanonský bratr se doslechl o naší situaci a zaplatil nám jízdné v jediném dopravním prostředku, jímž jsme se mohli dostat ze země, ve starém autobuse.

Nakonec jsme se v pořádku dostali přes hranice na Pobřeží slonoviny. Byli jsme však velmi smutní, protože jsme při přepadení ztratili stopu svého čtrnáctiletého syna. Mysleli jsme, že už nežije, že byl zabit. Ale po půl roce jsme se k své nesmírné radosti dozvěděli, že žije. Zařídili jsme, aby mohl přijet na Pobřeží slonoviny za námi.“

I další svědkové měli hrůzné zážitky. Clement z Nigérie žil v Monrovii sedmnáct let, ale musel uprchnout. Vojska vzbouřenců pronásledovala všechny Nigerijce a Ghaňany v zemi. Kdyby jej vzbouřenci chytili, byl by zastřelen. Plná stovka silničních kontrol na cestě z Monrovie do Danané na Pobřeží slonoviny dělila Clementa od bezpečí. Přes většinu kontrol se dostal vysvětlením, že je cizinec a přeje si opustit zemi. Ale při jedné kontrole vysvětlení nepomohlo. Měl být zastřelen. Clement se rozhodl, že před smrtí vydá dobré svědectví. Vyprávěl veliteli o Božím království a ukázal mu časopisy Strážná věž a Probuďte se! Zmatený velitel zařval: „Posluchejte, my máme práci a tu teď musíme dodělat. Až ji dokončíme, budeme věnovat pozornost tomu, co říkáte. Teď ale zmizte!“

Když se mohl Clement později v klidu zamyslet nad tou příhodou, řekl, že ví, co znamená Přísloví 18:10, které říká, že Jehovovo jméno je silná věž. Jedině používáním Jehovova jména a kázáním o Božím království dokázal projít zbývajícími kontrolami. Nakonec překročil hranice Pobřeží slonoviny a byl v bezpečí. Někteří z pracovníků odbočky se nedávno mohli vrátit do Libérie.

Ale ne všechny země přinášejí tak smutné zprávy. Dobrý důvod k radosti nám dává Mozambik. Vláda v Maputu 11. února 1991 zákonně uznala korporaci, jež se jmenuje Mozambičtí svědkové Jehovovi. Jsme za tuto novinku velmi vděční, protože znamená, že nyní mohou v Mozambiku pobývat misionáři. Bez překážek je možné dovážet literaturu a časopisy. Ve třech městech byly zřízeny misonářské domovy, v nichž bydlí celkem 18 misionářů. Při každém z těchto domovů je sklad literatury, který patří Společnosti.

Mladí však musí i nadále zachovávat svou neutralitu a projevovat svou věrnou oddanost Jehovovi při stále pokračující partyzánské válce v zemi. Jedna hluchoněmá dvanáctiletá dívenka byla unesena vzbouřeneckými vojáky, kteří měli nemravné úmysly. Rodiče ji však dobře vyškolili v biblických zásadách. Když ji její věznitelé chtěli znásilnit, ona tvrdě odmítala. Mladá sestra ukazovala k nebi, aby jim dala najevo, že nemravnost je proti Božímu zákonu. Pro její pevnou odhodlanost ji věznitelé jednou surově ztloukli a nechali ležet jako mrtvou. Trvalo to dva měsíce, než se vrátila k rodičům v doprovodu ženy, která byla spolu s ní v zajetí. „Nevím, co jste to děvče učili,“ řekla žena, „ale zapůsobilo na mne její mravné chování. Nikdy se nepoddala nátlaku vojáků. Byla prostě vynikající. Jaké je vaše náboženství?“ Díky pevnému postoji této hluchoněmé sestry ta žena nyní studuje se svědky a dělá znamenité pokroky v poznávání pravdy.

Asie

„Tvé požehnání je na tvém lidu,“ zpíval kdysi král David. (Žalm 3:8) Dnes je také Jehovovo požehnání na jeho lidu. Mohou to dosvědčit svědkové Jehovovi žijící v asijských zemích.

Život jedné sestry v Koreji byl dost neobvyklým způsobem zachráněn tím, že měla u sebe Závazný pokyn pro lékaře. Když vystupovala ze svého zaparkovaného auta, náhle ji napadli čtyři muži, kteří ji donutili lehnout si na podlahu auta. Nabízela jim kabelku a prsten, když ji pustí, ale nestačilo jim to. Myslí jí projelo strašné pomyšlení, že by ji mohli sexuálně zneužít. Začala ze všech sil křičet. „Budeme ji muset zabít,“ zavrčel jeden z mužů. Bodli ji do nohy a do stehna. Potom jí zalepili páskou oči a spoutali nohy. V zoufalství se začala hlasitě s pláčem modlit a volala Jehovu jménem.

Muži rázem znehybněli a ztichli. Nakonec se jeden zeptal: „Paní, vy jste svědek Jehovův?“ Když jí prohledávali kabelku, našli její Závazný pokyn. Rozhodli se, že ji nezabijí, ale odvezli ji na místo nedaleko jejího domova, nechali ji v autě a rychle zmizeli. Sestra se modlí, aby všichni ti muži litovali svých bezzákonných činů a stali se ctiteli Jehovy.

Jako v mnoha zemích i v Japonsku chodí stále více žen z domácnosti do práce, takže je obtížné zastihnout je doma s dobrou zprávou. Proto se jedna sestra průkopnice ve městě Niigata rozhodla, že ponese poselství o Království do centra města — tam, kde jsou lidé. Vybrala si ve svém sboru obvod v obchodní čtvrti a začala kázat, přičemž krátce nabízela domácí biblické studium obchodníkům, s nimiž se setkala. Používala brožuru „Hle, činím všechny věci nové“ a prohlubovala zájem tím, že konala dodatečné návštěvy u všech, kteří se alespoň trochu zajímali. Navrhovala zájemcům, že mohou během polední přestávky půl hodiny studovat buď v čajovně, nebo ve vestibulu obchodního domu či v parku. Při studiu se vždy soustředí jen na jednu myšlenku, a tak vede v tomto obchodním obvodu až osm studií najednou.

Více než 60 000 Filipínců přišlo z Filipín, aby pracovali v domácnostech Číňanů na ostrově Hongkong. Většina těchto pracujících je římskokatolického vyznání. Jedna sestra se setkala s takovou ženou ve výtahu a prostě se jí zeptala, zda by jí zajímalo dozvědět se víc o Bibli. Odpověď zněla: „Modlila jsem se, abych se o Bibli dozvěděla víc.“ Takto rychle bylo zahájeno biblické studium.

Jeden mladý zvěstovatel z Nikósie na Kypru napsal: „Jmenuji se Marcos; je mi 12 let. V předmětu náboženského vzdělávání naplánovala učitelka tři hodiny o náboženství ve světě. Ubezpečil jsem se, že mám s sebou knihu Lidstvo hledá Boha. Než začala první hodina, ukázal jsem knihu své učitelce. Prolistovala ji a položila si ji na stůl. Za chvilku řekla žákům: ‚Budu při hodinách používat Marcosovu knihu, protože obsahuje důkladnější informace než kniha poskytovaná školou.‘“ Mladý Marcos končí: „Povzbuzuji všechny mladé zvěstovatele, aby měli s sebou ve škole vždycky nějakou literaturu Společnosti.“

Lucas, od narození římský katolík, začal na Srí Lance studovat Bibli. Byl jedním ze čtyř mužů, kteří pracovali na rybářské lodi, jež patřila jednomu buddhistovi. Jeho zaměstnavatel zatoužil po požehnání mořských bohů pro svůj rybářský podnik, a tak požádal posádku, aby vykonala pouť k proslulému středisku uctívání pro přívržence hinduismu i buddhismu. Lucas vysvětlil, že se toho nemůže zúčastnit, protože věří, že jediný pravý Bůh je Jehova. „Buď půjdete s námi, nebo máte výpověď!“ odsekl majitel. Lucas se ihned vzdal místa. Vrátil se do své vesnice a za několik dní našel místo na jiné lodi. Nyní může studovat pravidelně.

Když začala studovat Bibli Bangnam, mladá vdaná žena, která žije v Thajsku, onemocněli jí rodiče. Rodiče se poradili se šamanem a ten řekl, že duchové jejich zemřelých příbuzných neschvalují to, že dcera mění své náboženství. Chtějí-li se rodiče uzdravit, musí dceři biblické studium zakázat. Rodiče dceru prosili, aby studia nechala. Zvláštní průkopnice, která s Bangnam studovala, ukázala rodičům z Bible, že těžkosti nemohou působit duchové zemřelých, ale jedině ničemní duchové. (Kaz. 9:5, 6) Rodiče pak uvažovali, že by měli dceru poslat někam hodně daleko. Sestra jim však ukázala, že Bible učí děti, aby milovaly své rodiče, a že Bangnam chce s nimi žít, aby se o ně mohla starat, protože je má ráda. Když to matka slyšela, obměkčila se a souhlasia, že půjde se sestrou do města k lékaři. Lékař na ní žádnou nemoc nenašel. Cestou domů vypukl liják, a protože se připozdívalo, zvláštní průkopnice matce navrhla, aby přenocovala u ní. Ráno se Bangnamina matka vzbudila osvěžená a velmi vzrušená tím, že celou noc spala dobře a neměla žádné obtíže s dýcháním. Když se otec dozvěděl o zlepšení manželčina zdraví, souhlasil s tím, že se zbaví všech spiritistických předmětů. Jeho zdraví se také rychle zlepšilo. Bangnam je nyní pokřtěná a její manžel postupuje k oddanosti.

Than žije v Myanmaru. Byl vojákem, ale jeho vojenská kariéra skončila trpkým zklamáním. Jeho pohnutý život začal takto: Během prudkých bojů se vzbouřeneckým vojskem vybuchl nedaleko bunkru, kde se schoval, šrapnel. Bunkr se zhroutil a do půl těla jej pohřbil. Když jej vyprostili z trosek, s úlekem zjistil, že nemůže hýbat nohama — byl ochrnutý. Brzy ho z vojska propustili. Začal ve svém beznadějném stavu dumat nad svým neštěstím, ztratil však víru v Boha a uvažoval o sebevraždě. Tou dobou chodil k Thanovu sousedovi bratr — zvláštní průkopník a pravidelně vedl biblické studium. Jakmile se Than dozvěděl, kdo je ten pravidelný návštěvník, také ho k sobě pozval. Průkopník Thana utěšil z Písma. Bylo zahájeno biblické studium. Than zanedlouho rozeznal tón pravdy a nadšeně začal vydávat svědectví druhým. Chtěl se také účastnit shromáždění v sálu království, který je vzdálený asi osm kilometrů. Opatřil si dvě stará kola od bicyklu a postavil si z nich vozík. S velikým odhodláním se odstrkuje a přitahuje po cestě do svahů a ze svahů, která vede k sálu království, a pravidelně se účastní shromáždění. Jeho trpké zklamání nahradila jasná naděje na lepší budoucnost.

Evropa

„Naše duše je jako pták, který unikl z pasti čižbářů. Past je rozbita, a my jsme unikli. Naše pomoc je ve jménu Jehovy.“ (Žalm 124:7, 8) Jak dobře popisuje tento žalm naše bratry ve východní Evropě!

Minulý služební rok byl pozoruhodný v dějinách svědků Jehovových v Sovětském svazu. Kromě rekordních vrcholů v počtu zvěstovatelů a průkopníků dalo bratrům další důvod k radosti z nově získané svobody sedm vrcholů v rozšiřování knih a deset vrcholů v rozšiřování časopisů. Těchto vrcholů bylo dosaženo proto, že poprvé mohly překročit hranice dodávky literatury.

V pondělí 18. března 1991 odeslala odbočka v Německu do Sovětského svazu první nákladní auto asi s 20 tunami literatury. Předtím dostávali bratři svou literaturu v malých balíčcích poštou. Jak vůbec dojel první náklad literatury?

Ve městě Lvově byla půlnoc, když u jednoho místního staršího nečekaně zazvonil telefon. Na druhém konci linky se ozvala německá odbočka, která ho upozorňovala, že se do kamiónu se žlutou kabinou a modrou korbou nakládá literatura označená místem určení — Sovětský svaz. Dohodli si místo schůzky — polsko-sovětská hranice. Když sovětští svědkové ve středu přijeli na hranice, začalo být nepříjemné počasí. Bratři se nedali zastrašit lezavým chladem a deštěm se sněhem a odhodlaně se střídali ve vyhlížení nákladních vozů, jež se blížily k hranicím. Jeden z nich volal: „Desetiletí čekáme na tuhle památnou událost. Proto je pro nás přednost čekat hodiny nebo i dny.“

Konečně v pátek 22. března přesně v osm ráno se objevil kamión se žlutou kabinou a dlouhou modrou korbou, jak zvolna přijíždí k hranicím. Z hloubi srdce bratrů se vznesly k nebesům modlitby. Auto přejelo hranice a octlo se na sovětské půdě. Když se dva zaražení celníci dívali na tu spoustu literatury, nevěděli, jak situaci řešit a začali se domlouvat. Zkontrolovali doklady i náklad, pokývli hlavou a rychlým mávnutím ruky dovolili autu projet. „Měli jsme bezmeznou radost!“ vzpomínají bratři. „Po mnoha desetiletích tvrdého pronásledování mají naši bratři konečně hojnost duchovního pokrmu.“

Bylo vydáno povolení, aby se náklad mohl složit. Více než 70 bratrů dychtivě čekalo, že pomohou při práci. Vytvořili dva „běžící pásy“, takže se balíky s literaturou systematicky, takřka v hudebním rytmu přesouvaly z ruky do ruky. Druhý den, v sobotu, přijeli pro literaturu bratři z dalekých končin celé obrovské země. První dojeli dva bratři, kteří měli za sebou cestu dlouhou asi 3 500 kilometrů. „Jehova Bůh udělal to, co nedokáže žádný člověk, a my jsme toho byli očitými svědky,“ řekl jeden z nich.

Z Drážďan, v někdejším Východním Německu, pochází tato zkušenost: „Dlouho jsme se s manželkou pokoušeli získat mé rodiče pro pravdu, ale setkali jsme se jen s odporem. Avšak v listopadu 1988 musela jít manželka na tři týdny do nemocnice. Neměli jsme na vybranou a museli jsme svou osmnáctiměsíční dcerku Sáru svěřit babičce a dědečkovi.

Hned první den to začalo. U snídaně se Sára podivila, proč si babička s dědečkem prostě jen sednou a dají se do jídla. Proto do babičky šťouchla, sepjala ručičky a řekla: ‚Babi, modli!‘ Sklonila hlavu a pevně zavřela oči. Babička nereagovala; Sára opakovala prosbu. Konečně si má matka uvědomila, co Sára chce, a tak po luteránském způsobu pronesla modlitbu před jídlem. Večer se mě matka ptala, k jakému náboženství se hlásíme. Věděla jen, že jsme vystoupili z církve. Víc nám nikdy nedovolila vysvětlit. A tak jsem jí to pověděl. Babička svolila, že bude o Sáru pečovat stejným způsobem, jak bylo zvykem u nás. Dal jsem jí tedy Moji knihu biblických příběhů, protože Sára byla zvyklá každý večer poslouchat jeden příběh.

Sára babičku umluvila, aby jí každý večer četla tři nebo čtyři příběhy. Moji rodiče se divili, jak Sára zná Bibli, protože někdy příběh přerušila a sama dokončila vyprávění. Mou matku začalo zajímat to, co Sáře každý večer četla. V květnu 1990 jsme s rodiči zahájili domácí biblické studium. Brzy vystoupili z církve a chodili s námi na shromáždění. Rok nato, v květnu 1991, se matka stala nepokřtěnou zvěstovatelkou a nyní se připravuje ke křtu. I můj otec dělá pěkné pokroky. Děkujeme Jehovovi, že použil naši dcerku a Moji knihu biblických příběhů, aby dosáhl něčeho, o co jsme se tak dlouho bez úspěchu pokoušeli.“

V Rakousku zaujímá mnoho mladých lidí pevný postoj pro pravé uctívání. Jedním příkladem je jedenáctiletá Melanie. Rodinné poměry způsobily, že péče o Melanii byla její matce odňata a svěřena její nevlastní sestře. Nevlastní sestra a její manžel začali studovat Bibli se svědky Jehovovými a Melanie se také připojila. Všichni dělali pokroky. Melanie si přála odejít z katolické církve. Podle rakouského zákona se to však může udělat až po dosažení čtrnácti let. Spokojila se s tím Melanie? Ne! Šla k řediteli Úřadu pro péči o mládež a sdělila mu své přání. Po rozhovoru ředitel Melanii napsal: „Rád bych ti po důkladném uvážení sdělil, že ti dávám souhlas k opuštění katolické církve. Podle existujícího zákona však bude muset mé rozhodnutí také podpořit místní soud.“ Melanie tedy musela úplně sama předstoupit před soudce a uvést důvody, proč chce odejít z církve; a 21. září 1990 dostala od místního soudu kladné rozhodnutí. Pro jedenáctileté děvče to bylo skvělé vítězství! Nyní se Melanie radostně podílí na kazatelském díle jako nepokřtěná zvěstovatelka.

Jedna žena ve Finsku, těžce raněná při autonehodě, ležela v nemocnici a myslela si: ‚Kdybych byla zemřela, byl by tím navždy skončil můj život?‘ Když se vrátila domů, hledala odpověď v Bibli, ale nenašla ji. Vzdychla si: „Bože na nebesích, prosím tě, dej mi poznat, jaký smysl má život. Vím, že by to mělo být někde v Bibli napsáno. Upřímně tě prosím, pomoz mi jí porozumět.“ Neuplynulo ani deset minut, zazvonil zvonek, a kdo nestál ve dveřích? Svědkyně Jehovova s vřelým úsměvem. „Byla jsem otřesena,“ říká žena. „První, co mě napadlo, bylo: ‚Jenom to ne! Copak to opravdu musel být někdo od svědků Jehovových?‘ Ale ovládla jsem se a pozvala jsem ji dovnitř. Od té doby se mé porozumění Bibli stále zlepšuje.“

Latinská Amerika

„Budu chvalořečit Jehovovi podle jeho spravedlnosti a chci hrát melodie jménu Jehovy, Nejvyššího.“ (Žalm 7:17) Tento Davidův žalm byl v uplynulém roce neustálým námětem zvěstovatelů žijících v Latinské Americe.

Měl by se stvoření věnovat stejný čas jako studiu evoluce? Ta otázka se často klade v Ekvádoru. V přístavním městě Guayaquilu se jeden učitel rozhodl, že se svými 104 studenty probere informace v knize Jak vznikl život? — Evolucí, nebo stvořením? Na konci pololetí, v lednu loňského roku, položil svým studentům řadu otázek. Jedna zněla: „K jakému závěru o původu života jsi dospěl, když jsi vzal v úvahu všechny vědecké a biblické důkazy předložené v tomto předmětu?“ Odpovědi vyzněly převážně ve prospěch božského stvoření. Jeden student odpověděl: „Došel jsem k závěru, že země a všechno na ní musely být vytvořeny někým, jehož díla jsou dokonalá. Musel existovat někdo velmi láskyplný, jenž dal lidem, kteří tu žijí, smysl života. Je absurdní myslet si, že něco tak složitého jako živé lidi mohla stvořit náhoda. Ruce člověka nemají na to, aby stvořily něco tak složitého, jako je život.“

Biblická pravda měla na tohoto učitele takový účinek, že se sám dal v prosinci 1990 pokřtít. Svědky křtu bylo na místním krajském sjezdu 42 jeho studentů. Jedenatřicet z nich shodou okolností také studovalo Bibli se svědky Jehovovými v Guayaquilu.

Jedna studující Bible, která žije hluboko ve vnitrozemí Guayany blízko řeky Moruka, studuje pomocí dopisů. Vroucně si přála být večer, kdy se konala slavnost na památku Kristovy smrti, spojena čistým uctíváním se svědky Jehovovými. Velmi draho si najala dlabanou kánoi a 21 hodin pádlovala se svým třináctiletým synem a dvanáctiletou dcerou k nejbližšímu sboru v Charity. Nejdříve musela dopádlovat po řece Moruka až do Atlantického oceánu a pak zpátky do vnitrozemí po řece Pomeroon. Na cestu se vydala v půl desáté večer a doplula druhý den v 18.20. Cestou odpočívala jen hodinu. Po Památné slavnosti se musela hned vrátit, protože za kánoe byl stanoven poplatek na každý den. Je nepokřtěnou zvěstovatelkou a v době Památné slavnosti byla ve čtvrtém měsíci těhotenství!

Loni v březnu přišel do kanceláře odbočky ve Venezuele římskokatolický kněz a přál si literaturu. Pak si chtěl s někým promluvit o jistých naukových otázkách. Řekl, že mu je přes 65 let a že jako kněz sloužil 37 let. Studoval na kněze v Římě. Poslední čtyři roky četl informace o koncilech katolické církve a to, co zjistil, ho překvapilo. „Církev zdaleka nemá pravdu,“ prohlásil.

„Poslední dobou čtu Bibli víc než za celý svůj život,“ řekl. „Jsem zmaten. Učení církve není v souladu s Biblí. Musím vyučovat, ale svědomí mi nedovoluje vyučovat lži. Hledám nyní způsob, jak se dostat z tohoto utrpení. Celý život jsem zasvětil církvi. Teď jsem stařec a co mohu ve svém věku dělat? Kde najdu zaměstnání? Žiji v pěkném domě, mám luxusní auto, mám peníze v bance, ale opustím-li církev, o to všechno přijdu. Nevím, co mám dělat.“

Bratr mu ukázal některé texty ujišťující, že Jehova neopouští ty, kteří mu slouží,. Bratr věděl, že kněz studoval řečtinu, proto mu ukázal Meziřádkový překlad Království Řeckých písem a odvolal se na Matouše 10:28. Kněz vzrušeně zvolal: „Ale to je velmi jasné, velmi jasné — duše umírá! Tak to byla další lež!“

Když chvíli rozmlouvali, zeptal se bratr kněze, proč přišel do kanceláře odbočky. Odpověď byla docela zajímavá. Do jeho kostela v Caracasu vešel čtrnáctiletý zvěstovatel, našel tam paní, která se modlila, a zeptal se jí, kde je kněz. „Tamhle vzadu,“ odpověděla. Mladý bratr tedy šel dozadu a našel knězovu kancelář. „Co chceš?“ zeptal se kněz chlapce. Náš mladý zvěstovatel řekl, že si přišel promluvit o Bibli; řekl knězi, že Velký Babylón bude zničen a pokud kněz nevyjde z falešného náboženství, bude také zničen. Kněz byl natolik překvapen, že čtrnáctiletý chlapec dovede vysvětlit tak směle tolik věcí muži jeho věku, že oněměl. Mladý zvěstovatel mu dal adresu kanceláře odbočky. Proto kněz přišel do kanceláře.

Asi po dvouhodinovém rozhovoru kněz odešel. Doufáme, že bude mít odvahu se postavit svým nadřízeným a přijmout pravdu.

Severní Amerika a Karibské ostrovy

Svědkové v Severní Americe a na Karibských ostrovech opakují tato slova žalmisty Davida: „Žehnej Jehovovi, má duše, ano všechno ve mně, jeho svatému jménu. Žehnej Jehovovi, má duše, a nezapomínej na všechno jeho konání.“ — Žalm 103:1, 2.

Zájemci někdy zaujímají postoj, že jsou příliš staří na to, aby měnili náboženství. Jedna starší paní v Britské Kolumbii v Kanadě tento názor nesdílí. Ve své malé obci byla dobře známá, protože vyučovala kreslení a byla jednou z hlavních opor anglikánské církve. Osobně zaplatila za oltář v kostele a byla laickou předčitatelkou při bohoslužbách. Protože se zajímala o Bibli, nechávala si po léta místními svědky nosit časopisy, ale další pokroky nedělala. Asi před pěti lety se k ní nastěhovala její dcera s manželem, údajně aby jí v jejím pokročilém věku pomáhali. Byli však proti svědkům Jehovovým a stále ji vybízeli, aby se přestěhovala do domova pro zestárlé. K tomu rozhodně nebyla svolná. Takže zatímco byla dcera a zeť na dovolené, přestěhovala se do obytného vozu.

Nakonec použila jedna naše sestra přímého způsobu — ukázala jí, jak studujeme Bibli, a zeptala se, zda by ji zajímalo Bibli studovat. Odpověděla: „Byla jsem zvědavá, kdy se mě zeptáte.“ Protože upřímně věřila Bibli, rychle chápala základní biblické pravdy. Říkala: „Když to je v Bibli, musí to být pravda.“ Chodila však dál do svého kostela. Domnívala se, že tak bude moci pomáhat jiným členům své církve.

Když studovala asi rok a půl, dozvěděla se, že jeden arcibiskup anglikánské církve si přivlastnil církevní peníze a jel na dovolenou na Karibské ostrovy se svou sekretářkou, přestože to byl ženatý člověk. Vyrozuměla také, že se pak arcibiskup snažil svalit vinu za přivlastněné peníze na církevního diákona. Celá aféra vyšla na světlo v kostele v bouřlivé otevřené diskusi. Zájemkyně při diskusi označila arcibiskupa veřejně za „starého pokrytce“, načež odkráčela z kostela, hlučně za sebou zabouchla dveře a víckrát se tam nevrátila.

Když začala chodit na shromáždění do sálu království, poznamenala: „Nemohu věřit tomu, kolik tu máte mužů a jak jsou zaujatí a horliví pro sborové záležitosti. V církvi, ve které jsem byla, těch pár mužů, kteří přišli, prostě sedělo a spalo.“ Byla pokřtěna 29. září 1990, ve věku 87 let.

Po své poslední návštěvě v Grónsku se jeden krajský dozorce radoval: „Zázrak pokračuje! A to je jen vrchol ledovce.“ Mnoho nových chodí na shromáždění, začínají nová studia, noví se zapojují do kazatelské služby a dávají se pokřtít.

Několik takových nových muselo vybojovat dlouhý zápas, aby získali schválený vztah k Jehovovi. Například Andy (ve skutečnosti se tak nejmenuje) byl třicátník. Žil s Eunikou (jmenuje se také jinak), byl alkoholik a měl špatné přátele. To podrývalo jejich vztah a jeho neklidné svědomí se často projevovalo nepříjemnými způsoby. Potom však začala Eunika studovat Bibli. Postupně pochopila, že chce-li být v Jehovových očích přijatelná, musí očistit svůj život, a proto se od Andyho odstěhovala.

Tak Andy pochopil, v jaké je situaci: on si zvolil alkohol — ona křesťanský způsob života. Eunika dál dělala pokroky, byla pokřtěna a je horlivou sestrou ve sboru.

Pak Andy požádal o studium. Udělal jistý duchovní pokrok, radoval se z toho, co se dozvídá, ale stále propadal své staré slabosti. Na shromáždění chodil jen málokdy a nedokázal se zbavit špatné společnosti. V roce 1989 se zúčatnil oblastního sjezdu — a to znamenalo obrat. Teď uvěřil, že dokáže problém překonat, a vyhledal pomoc lékaře. Byl hospitalizován, a když se vrátil domů, sbor byl připraven mu pomáhat. Říká: „Cítil jsem, že mám mnohem lepší základ pro to, abych se zabýval duchovními věcmi. Osvobodil jsem se od alkoholu a můj život se ustálil. Staré společníky nahradili noví ve sboru. Můj vztah k Jehovovi začal být opravdovější a teprve teď jsem cítil, že se k němu mohu přiblížit v modlitbě. Od té doby je pro mne modlitba velmi důležitá. Velmi často jsem se modlil k Jehovovi a on mě vyslyšel. Když pokušení příliš zesílilo a málem mě přemohla touha jednat nesprávně, očividně přicházela pomoc — pokaždé jsem potkal nějaké přátele ze sálu království, kteří mě povzbudili, abych se držel svého nového způsobu života.“

Už třetí rok se Andy nenapil. Boží slovo, Boží duch a Boží organizace Andymu pomohly. Začal kázat a loni v srpnu byl pokřtěn na sjezdu „Lid milující svobodu“ v Godthaabu (Nuuk).

Když je někdo rozhodnut, že se bude podílet na uctívání Jehovy, tělesná neschopnost není překážkou. Například Kenwyn, kterému je teď 17 let, žije na ostrově Grenada. Když mu byly čtyři roky, zažil pád, který vážně poškodil jeho schopnost chůze. Jak rostl, stávala se chůze pro něj stále obtížnější. V patnácti letech musel chodit s pomocí dřevěných berlí. V sedmnácti se nepodařila operace, která měla jeho potíže s chůzí napravit.

Někdy tou dobou začal Kenwyn studovat s jedním svědkem Jehovovým, misionářem. Dělal pěkné pokroky v přijímání biblického poznání, ale váhal, když byl pozván, aby se o své poznání dělil s jinými ve službě dům od domu. Pro svůj tělesný stav se bál a odpovídal: „Řeknu vám, až se na to budu cítit.“ Byl povzbuzen, aby si přečetl v Probuďte se! a ve Strážné věži zkušenosti svědků, kteří byli tělesně postižení, a přece pravidelně kázali dveře ode dveří. Když si ty zkušenosti přečetl, ohlásil misionáři: „Už se na to cítím.“

A také ano. První měsíc strávil v kazatelské službě 19 hodin vydáváním svědectví jiným. Příští měsíc hlásil 63 hodin. V březnu minulého roku byl pokřtěn a následující měsíc se přihlásil jako pomocný průkopník. Můžete vidět Kenwyna, jak o berlích chodí nahoru dolů kopcovitým terénem svého svědeckého obvodu. Jak vynikajícím příkladem a zdrojem povzbuzení je pro všechny ve sboru! Protože kopce mu v kazatelské službě nevadí, bratři mu s láskou říkají „Pohon na všechna čtyři kola“.

Tichomořské ostrovy

„Bude mít podřízené od moře k moři a od Řeky až do konců země,“ předpověděl Žalm 72:8. Přesně podle těch slov má větší Šalomoun, Kristus Ježíš, poddané na zemi — i na tichomořských ostrovech.

Obyvatelé ostrůvků a atolů v západním Tichomoří, o něž pečuje odbočka na Guamu, dostávají svědectví v mnoha jazycích. Kniha Můžeš žít navždy v pozemském ráji si našla cestu do mnoha domovů. Z jednoho ostrova přichází tato zkušenost: Jistá žena, která knihu přijala, zpozorovala, že její otec, pastor místní církve, používá tu červenou knihu při svém kázání z kazatelny. Po kázání pak knihu nenápadně schová do aktovky tak, aby ji posluchači neviděli. Ona si toho ale všimla a po bohoslužbě se ho zeptala: „Tati, proč používáš tu červenou knížku?“ Odpověděl: „To, co se tam říká, je pravda.“ Zeptala se ho, jak knihu získal. „To je ta tvoje,“ řekl. Po tomto rozhovoru začala žena spolu s manželem za pomoci místních svědků dychtivě studovat Bibli. Jednoho dne se jí začali sousedé posmívat, že si nechá líbit, aby s ní studovali svědkové, když má otce pastora. Jakmile se o tom však doslechl pastor, přísně je napomenul a řekl: „Nemluvte proti nim [svědkům], je to Boží lid a přináší nám dobrou zprávu.“

Odbočka na Papue-Nové Guineji dostala následující dopis z provincie Morobe: „Tady v Lengbati žijeme v zemi hustě zarostlé křovím, kde jsou velké hory a žádné silnice. Je tu malé letiště, ale letadlo nepřilétá často. V roce 1987 tu byl jen jeden svědek, který konal kazatelskou službu a vedl biblická studia. Přišel krajský dozorce s manželkou a starali se o nás, když tu vypukl odpor. Nepřátelé Království se pokusili naše dílo zastavit a před očima krajského dozorce spálili sál království. K čemu ten odpor vedl? Nyní máme sedm zvěstovatelů a scházíme se v novém sále království, který jsme si postavili. Když se účastníme díla Království, jsme velmi šťastní, stejně jako naši bratři a sestry, kteří konají stejné dílo jinde.“

Mladí mohou velmi pomoci jiným mladým, aby poznali pravdu. V Austrálii požádala učitelka Lindu, aby si přesedla k Rebece, která seděla sama. Linda se s Rebekou spřátelila a mluvila s ní o Království. Časem začala s Rebekou o polední přestávce studovat. Používala knihu Naslouchat velkému Učiteli. Pak mluvily s jinou žákyní, Ebony, a ta se také připojila ke studiu. Tu k nim přistoupila další žákyně, Sára, a zeptala se, zda se může přidat ke hře, kterou hrají. Linda jí vysvětlila, že to není hra, že studují Bibli — Sára se tedy k nim také připojila. Ještě jiná dívka se zeptala, zda se k nim může přidružit, a teď studují knihu Velký Učitel někdy i dvě skupiny dětí. Linda vede jednu skupinu a Rebeka druhou. Nakonec začala být zvědavá i paní učitelka a chtěla vědět, co dělají. Když jí Linda ukázala knihu Velký Učitel, schválila jí to.

Země pod zákazem

„Osvoboď mě od mých pronásledovatelů, neboť jsou silnější než já,“ volal David ke svému Zachránci, Jehovovi. (Žalm 142:6) I dnes hledá Jehovův lid v zemích, které omezují svědecké dílo, záchranu u svého Boha. A Jehova jejich prosby slyší a utěšuje je.

Minulý služební rok, který byl již patnáctým rokem pod zákazem, se pro svědky Jehovovy v jedné asijské zemi prokázal jako velmi rušný a také požehnaný. Bylo dosaženo nového vrcholu v počtu zvěstovatelů Království a ten odpovídal devítiprocentnímu vzrůstu! Je však stále třeba opatrnosti. Například jeden sbor se schází v domě jednoho staršího. Sousedům se bez zjevného důvodu shromáždění znelíbila, a začali při nich házet na domovní střechu z pozinkovaného plechu cihly a kamení. Trpělivost docházela a někteří bratři na shromáždění se chtěli s pachateli vypořádat. Starší je však klidně přesvědčoval, aby se spolehli na Jehovova ducha a nepoužívali sílu. Sousedé z vedlejšího domu vykopali podél venkovní boční zdi bratrova pozemku metr hluboký a půl metru široký příkop. Doufali, že se zeď zbortí a shromáždění proto přestanou. Starší trpělivě čekal na Jehovu. Asi měsíc nato soused, který to vše podnítil, onemocněl. Když jel do nemocnice, nečekaně zacouval se svým autem do příkopu, který vykopal podél bratrovy zdi. Sousedé mu sice pomohli, ale zdraví mu nemohl zlepšit nikdo. Stále slábl a krátce nato zemřel. Místo aby bratři opláceli, byli trpěliví, a tak poznali, že úleva od pronásledovatelů přichází nepředvídanými a neobvyklými způsoby.

Mladá organizace vládnoucí politické strany v jedné africké zemi neustále týrá svědky za to, že odmítají nosit legitimaci politické strany. Kruté pronásledování trvá bez přestání 24 let. Jehovův lid je po celou tu dobu podřízen nadřazeným autoritám, nenapadá je ani se nesnaží o pomstu. — Řím. 13:1.

Stále se pevně drží biblických zásad a tím si získali úctu některých odpůrců. Například jeden bratr byl před necelým rokem zatčen a uvězněn. Policista, který měl službu, řekl: „Tak jsme vás konečně chytili.“ Policie sice věděla od začátku o jeho teokratické činnosti, ale nepodnikala proti němu nic až do chvíle, kdy měl dopravní nehodu. Se svým vozidlem, jímž vozil náklad biblické literatury, se srazil s policejním autem. Přestože bratra odsoudili, během uvěznění s ním zacházeli dobře.

Bratr, který měl vozidlo napsané na své jméno, se také dostavil na policii. Musel vysvětlit, proč se v jeho vozidle převážela takzvaná nezákonná literatura. Při výslechu dostal otázku: „Jste jedním ze svědků Jehovových?“ Odpověděl: „Před zákazem jsem se stal jedním ze svědků Jehovových. Od té doby jsem své náboženství nezměnil. Modlím se spolu se svou rodinou doma a nikomu tím nepřekážíme. Co si tedy myslíte, strážmistře?“ Všechna obvinění proti němu byla ku podivu stažena a vozidlo si mohl odvézt domů. Svědkové tedy zůstali po celá ta léta věrni svému Bohu a Jehova jim dal vzrůst a sílu k tomu, aby se nevzdali.