V Hebrejských písmech se toto slovo používá pro závazné prohlášení, že je člověk právně vázán přísahou nebo smlouvou a tím, co z ní vyplývá (4Mo 5:22; 5Mo 27:15–26; Ne 5:13), dále se používá pro slavnostní vyjádření souhlasu s přednesenou modlitbou (1Pa 16:36), s projevem chvály (Ne 8:6) nebo s vyjádřeným záměrem (1Kr 1:36; Jer 11:5). Tímto výrazem končí každá z prvních čtyř knih neboli sbírek Žalmů a to snad ukazuje, že na konci písně nebo žalmu sbor Izraelitů obvykle přidal své „amen“. (Ža 41:13; 72:19; 89:52; 106:48)

Z modlitby uvedené v 1. Paralipomenon 16:36, z modliteb obsažených v Žalmech (41:13; 72:19; 89:52; 106:48) a také z vyjádření v kanonických dopisech je vidět, že je správné ukončit modlitbu slovem „amen“. Je pravda, že tímto slovem nekončí všechny modlitby zaznamenané v Bibli, například Davidova závěrečná modlitba za Šalomouna (1Pa 29:19) ani Šalomounova modlitba při zasvěcení chrámu (1Kr 8:53–61), ačkoli je možné, že toto slovo mohlo být na závěr vysloveno. (Povšimni si 1Pa 29:20.) Podobně není zaznamenáno použití tohoto slova v Ježíšových modlitbách (Mt 26:39, 42; Jan 17:1–26) nebo v modlitbě učedníků ve Skutcích 4:24–30. Ovšem závažnost dříve předložených dokladů jasně ukazuje oprávněnost ukončení modlitby slovem „amen“; zejména z Pavlova výroku v 1. Korinťanům 14:16 je vidět, že bylo zvykem, aby účastníci křesťanského shromáždění na závěr modlitby všichni společně řekli „amen“. Kromě toho všechny příklady modliteb tvorů v nebi zaznamenané ve Zjevení 5:13, 14; 7:10–12 a 19:1–4 podporují použití tohoto slova k vyjádření souhlasu s modlitbami nebo se slavnostními prohlášeními; tímto slovem totiž vyjadřují důvěru, důrazný souhlas a upřímnou naději, kterou mají v srdci.