Vyučovala raná církev, že je Bůh trojice?
2. část: Učili apoštolští Otcové nauku o trojici?
První část tohoto seriálu, která vyšla ve Strážné věži z 1. listopadu 1991, rozebírala otázku, zda Ježíš a jeho učedníci učili nauku o trojici — představu, že Otec, Syn a svatý duch jsou tři vzájemně si rovné osoby, ale že jsou jedním Bohem. Bible, údaje historiků a dokonce i teologové poskytují přesvědčivé doklady, že to tak nebylo. Jaký názor zastávali církevní vůdcové, kteří přišli krátce po apoštolech? Učili o trojici?
POJMENOVÁNÍM „apoštolští Otcové“ jsou označováni duchovní, kteří psali o křesťanství koncem prvního a začátkem druhého století našeho letopočtu. Patřil k nim napřílad Klemens Římský, Ignatios, Polykarpos, Hermas a Papias.
Údajně byli současníky některých z apoštolů. Měli tedy dobře znát apoštolské nauky. O spisech těchto mužů je v díle The New Encyclopædia Britannica uvedeno:
„Jako celek jsou spisy apoštolských Otců historicky cennější než kterákoli jiná křesťanská literatura mimo Nový Zákon.“1
Jestliže apoštolové učili nauku o trojici, pak ji měli učit i tito apoštolští Otcové. Měla v jejich učení vynikat, protože nic nebylo důležitější než říkat lidem, kdo je Bůh. Učili tedy nauku o trojici?
Jedno z raných vyjádření víry
Jedno z nejranějších nebiblických vyjádření křesťanské víry nacházíme v knize o 16 krátkých kapitolách, která je známá jako Didaché neboli Učení dvanácti apoštolů. Někteří historikové uvádějí, že pochází asi z doby před rokem 100 n. l. nebo kolem toho roku. Její autor není známý.2
Didaché pojednává o tom, co by měli lidé vědět, chtějí-li se stát křesťany. V 7. kapitole předpisuje křest „ve jménu Otce a Syna a Svatého Ducha“, což jsou slova, kterých užil Ježíš v Matoušovi 28:19.3 Neříká však nic o tom, že by si ti tři byli rovni věčností, mocí, postavením a moudrostí. Do 10. kapitoly zahrnuje Didaché následující vyznání víry v podobě modlitby:
„Děkujeme ti, Svatý Otče, za tvé svaté Jméno, kterému jsi dal přebývat v našich srdcích; a za poznání a víru a nesmrtelnost, které jsi nám oznámil prostřednictvím Ježíše, svého Služebníka. Sláva ti navěky! Ty, Všemohoucí Pane, jsi stvořil všechno pro své jméno. . . A nám jsi milostivě dal duchovní pokrm a nápoj a věčný život prostřednictvím Ježíše, svého Služebníka.“4
Není zde ani zmínka o trojici. Edwin Hatch cituje výše uvedený úryvek v knize The Influence of Greek Ideas on Christianity (Vliv řeckých představ na křesťanství), a pak říká:
„Nezdá se, že by v původní sféře vlivu křesťanství došlo k nějakému velkému postupu nad tyto jednoduché představy. Zdůrazňována byla nauka, že Bůh je, že je jeden, že je všemohoucí a věčný, že vytvořil svět a že jeho milosrdenství převyšuje všechna jeho díla. Neprojevoval se sklon k abstraktním filozofickým diskusím.“5
Klemens Římský
Klemens Římský, o němž se říká, že byl v tomto městě „biskupem“, je dalším raným autorem spisů o křesťanství. Má se za to, že zemřel kolem roku 100 n. l. Ve spisu, který údajně napsal, není žádná zmínka o trojici, ani přímá, ani nepřímá. V Prvním dopisu Klementa Korinťanům píše:
„Kéž je vám rozmnožena milost a pokoj od Všemohoucího Boha prostřednictvím Ježíše Krista.“
„Apoštolové nám kázali evangelium od Pána Ježíše Krista; Ježíš Kristus to učinil od Boha. Kristus byl tedy vyslán Bohem, a apoštolové Kristem.“
„Bůh, který vidí všechno a který je Panovníkem všech duchů a Pánem všeho těla — který si vybral našeho Pána Ježíše Krista a skrze něho nás, abychom byli zvláštním lidem, kéž každé duši, která vzývá jeho slavné a svaté jméno, udělí víru, bázeň, pokoj, trpělivost, shovívavost.“6
Klemens neříká, že Ježíš nebo svatý duch jsou rovni Bohu. O Všemohoucím Bohu (ne pouze „Otci“) pojednává jako o někom, kdo je odlišný od Syna. O Bohu se mluví jako o nadřazeném, protože Kristus je „vyslán“ Bohem a Bůh Krista „vybral“. Klemens poukazoval na to, že Bůh a Kristus jsou dvě oddělené osobnosti, které si nejsou rovny, když řekl:
„Budeme prosit s vroucí modlitbou a úpěnlivou prosbou, aby Stvořitel vesmíru zachoval nedotčený přesný počet svých vyvolených v celém světě, prostřednictvím svého milovaného Dítěte, Ježíše Krista. . . Uvědomujeme si, že ty [Bože] jsi sám ‚nejvyšší z nejvyšších‘. . . Ty sám jsi strážce duchů a Bůh všeho těla.“
„Ať všechny národy pochopí, že ty jsi ten jediný Bůh, že Ježíš Kristus je tvé Dítě.“7
Klemens nazývá Boha (ne pouze „Otce“) „nejvyšším“, a o Ježíšovi mluví jako o Božím „Dítěti“. O Ježíšovi také říká: „Zrcadlí Boží nádheru, a proto je nadřazený andělům, stejně jako je jeho hodnost význačnější než jejich.“8 Ježíš zrcadlí Boží nádheru, ale Bohu se v ní nevyrovná, stejně jako měsíc odráží sluneční světlo, ale slunci, zdroji tohoto světla, se nevyrovná.
Kdyby byl Boží Syn roven Bohu, který je nebeským Otcem, nebylo by nutné, aby Klemens říkal, že Ježíš je vyšší než andělé, protože by to bylo samozřejmé. A z jeho vyjadřování je patrné, že Syna uznává jako vyššího, než jsou andělé, přičemž je [Syn] nižší než Všemohoucí Bůh.
Klementův názor je zcela prostý: Syn je nižší než Otec a je mu podřízen. Klemens se nikdy nedomníval, že se Ježíš podílí s Otcem na božské přirozenosti. Ukazuje, že Syn je závislý na Otci, neboli na Bohu, a jednoznačně říká, že Otec je ‚sám Bůh‘ a že s nikým nesdílí své postavení. A Klemens nikde neuvádí, že by byl svatý duch roven Bohu. V Klementových spisech se tedy trojice vůbec nevyskytuje.
Ignatios
Ignatios, biskup v Antiochii, žil asi od poloviny prvního století n. l. do začátku druhého století. V žádném z jeho spisů se nemluví o rovnosti Otce, Syna a svatého ducha — i kdybychom připustili, že všechny spisy, které se mu přisuzují, jsou autentické.
I kdyby Ignatios řekl, že je Syn roven Otci věčností, mocí, postavením a moudrostí, přece by to nebyla trojice, protože nikde neřekl, že je svatý duch roven Bohu v těchto ohledech. Ignatios však ani neřekl, že je Syn v těchto nebo v nějakých jiných směrech roven Bohu Otci. Ukázal naopak, že Syn je podřízen tomu, který je vyšší, Všemohoucímu Bohu.
Ignatios nazývá Všemohoucího Boha „jediným pravým Bohem, nezplozeným a nedosažitelným, Pánem všech, Otcem a tím, kdo zplodil jediného zplozeného Syna“, a ukazuje, že je rozdíl mezi Otcem a jeho Synem.9 Mluví o „Bohu Otci a [o] Pánu Ježíši Kristu“.10 A prohlašuje: „Je jeden Bůh, Všemohoucí, který se zjevil prostřednictvím Ježíše Krista, svého Syna.“11
Ignatios ukazuje, že Syn nebyl jako osoba věčný, ale že byl stvořen. Podle Ignatia totiž Syn řekl: „Pán [Všemohoucí Bůh] mě vytvořil, počátek svých cest.“12 Podobně Ignatios řekl: „Je jeden Bůh vesmíru, Otec Kristův, ‚z něhož je všechno‘; a jeden Pán, Ježíš Kristus, náš Pán, ‚skrze něhož je všechno‘.“13 Píše také:
„Svatý Duch nemluví své vlastní věci, ale Kristovy. . . stejně jako nám i Pán oznámil věci, které dostal od Otce. [Syn] totiž říká, [že] ‚slovo, které jste slyšeli, není mé, ale [je] Otce, který mne poslal‘.“14
„Je jeden Bůh, který se zjevil prostřednictvím Ježíše Krista, svého Syna, jenž je jeho Slovem, které povstalo z ticha a v každém směru se líbilo tomu [Bohu], který je vyslal. . . Ježíš Kristus byl podřízen Otci.“15
Je pravda, že Ignatios používá na Syna označení „Bůh, Slovo“. Jestliže však používá pro Syna označení „Bůh“, neznamená to nutně rovnost s Všemohoucím Bohem. V Izajášovi 9:6 Bible také označuje Syna slovem „bůh“. Jan 1:18 říká, že Syn je „jediný zplozený bůh“. Od Jehovy Boha, Otce, obdržel Syn moc a autoritu, a proto mohl být právem nazván ‚silný‘, což je v podstatě význam pojmu „bůh“. — Matouš 28:18; 1. Korinťanům 8:6; Hebrejcům 1:2.
Je však těch patnáct dopisů, které jsou připisovány Ignatiovi, považováno za autentické? V díle The Ante-Nicene Fathers (Přednikajští Otcové), svazek I, redaktoři Alexander Roberts a James Donaldson uvádějí:
„Kritikové nyní všeobecně zastávají názor, že z těchto údajně Ignatiových dopisů prvních osm není autentických. Obsahují nepochybné důkazy o tom, že jsou výtvorem pozdějšího období. . . a na základě všeobecné dohody jsou nyní vyřazeny jako padělky.“
„Pokud jde o sedm dopisů, které uznává Eusebius,. . . máme jejich dvě řecké recenze, kratší a delší. . . Ačkoli kratší podoba byla kdysi všeobecně přijímána spíše než forma delší, přece byl v odborných kruzích značně rozšířený názor, že ani tuto podobu nelze považovat za absolutně prostou jakýchkoli interpolací, tedy za nepochybně autentickou.“16
Jestliže přijmeme kratší verzi jeho spisů jako pravou, nevylučuje to některé pasáže (z delší verze), jež ukazují Krista jako podřízeného Bohu. Přitom to, co je v kratší verzi, nedokazuje trojici. A tak bez ohledu na to, které z jeho spisů byly pravé, nanejvýš dokazují, že Ignatios věřil v dualitu Boha a jeho Syna. Rozhodně to nebyla dualita osob, které by si byly rovny, protože Syn je vždy popisován jako menší než Bůh a jako Bohu podřízený. A tak bez ohledu na to, jaký má kdo názor na ignatiovské spisy, nauku o trojici v nich nenajde.
Polykarpos
Polykarpos ze Smyrny se narodil v poslední třetině prvního století a zemřel v polovině století druhého. Tvrdí se, že byl ve styku s apoštolem Janem a že napsal Dopis Polykarpův Filipanům.
Vyskytoval se v Polykarpově spisu nějaký náznak trojice? Není zde o ní žádná zmínka. Všechno, co říká, opravdu odpovídá tomu, co učil Ježíš a jeho učedníci a apoštolové. Ve svém Dopise Polykarpos například napsal:
„Kéž vás Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, a sám Ježíš Kristus, jenž je Božím Synem,. . . posílí ve víře a v pravdě.“17
Povšimněme si, že stejně jako Klemens, nemluví ani Polykarpos o nějakém trinitářském vztahu „Otce“ a „Syna“, kteří by si byli rovni v božské podstatě. Mluví naopak o „Bohu a Otci“ Ježíšově, nejen o ‚Otci Ježíšově‘. Tak odlišuje Boha od Ježíše, což často činí i pisatelé Bible. Ve 2. Korinťanům 1:3 Pavel říká: „Požehnaný buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista.“ Neříká pouze: ‚Požehnaný buď Otec Ježíšův‘, ale „Požehnaný buď Bůh a Otec“ Ježíšův.
Polykarpos také říká: „Pokoj od Boha Všemohoucího a od Pána Ježíše Krista, našeho Zachránce.“18 Zde je Ježíš opět odlišen od Všemohoucího Boha, není to jedna osoba z nějakého božstva tří sobě rovných osob.
Hermas a Papias
Dalším apoštolským Otcem je Hermas, který psal v první polovině druhého století. Je možné z některých výroků v jeho díle nazvaném Pastýř usuzovat, že Hermas považoval Boha za Trojici? Povšimněme si některých příkladů z jeho výroků:
„Svatý Duch také nemluví, když si člověk přeje, aby duch mluvil, ale mluví jen tehdy, když si Bůh přeje, aby mluvil. . . Bůh vysadil vinici, totiž stvořil lidi a dal je svému Synovi; a Syn nad nimi ustanovil Jeho anděly, aby nad nimi bděli.“19
„Boží Syn je starší než všechno jeho tvorstvo.“20
Hermas zde říká, že když si Bůh (ne pouze Otec) přeje, aby duch mluvil, pak duch mluví. Tím ukazuje, že Bůh je nadřazen duchu. A když říká, že Bůh dal svému Synovi vinici, ukazuje, že je Bůh Synovi nadřazen. Také uvádí, že Boží Syn je starší než jeho, Synovi, tvorové, totiž ti, které Boží Syn vytvořil jako Boží mistr v díle, „protože jeho prostřednictvím byly stvořeny všechny jiné věci v nebesích a na zemi“. (Kolosanům 1:15, 16) Skutečností je, že Syn není věčný. Byl stvořen jako duchovní tvor ve vysokém postavení, dříve než jiní duchovní tvorové, kteří byli vytvořeni jeho prostřednictvím, jako například andělé.
Ve svém díle Early Christian Doctrines (Rané křesťanské nauky) píše J. N. D. Kelly o tom, jaký názor měl Hermas na Božího Syna:
„V celé řadě pasáží čteme o jednom andělovi, který je nadřazen šesti andělům tvořícím užší Boží shromáždění a který je obvykle popisován jako ‚velice ctihodný‘, ‚svatý‘ a ‚slavný‘. Tento anděl dostává jméno Michael, a těžko se můžeme ubránit závěru, že jej Hermas považoval za Syna Božího a ztotožnil ho s archandělem Michaelem.“
„Jsou také známky. . . snahy považovat Krista za jakéhosi nejvyššího anděla. . . Není zde ovšem ani náznak nauky o trojici ve vlastním smyslu toho slova.“21
Papias údajně také znal apoštola Jana. Pravděpodobně psal začátkem druhého století, ale dnes existují jen zlomky jeho spisů. O nauce o trojici se v nich nezmiňuje.
Učení odpovídající vzoru
Pokud jde o Boží svrchovanost a o Boží vztah k Ježíšovi, učení apoštolských Otců celkem odpovídá učení Ježíšovu a učení apoštolů a učedníků, jak je zaznamenáno v Bibli. Všichni mluví o Bohu ne jako o trojici, ale jako o jednotlivé, věčné, všemohoucí bytosti, která má veškeré poznání. A o Božím Synovi mluví jako o jednotlivém, nižším, podřízeném duchovním tvoru, kterého Bůh stvořil, aby sloužil Bohu při plnění jeho vůle. A svatý duch není nikde pojímán jako rovný Bohu.
Nic v těchto spisech apoštolských Otců z konce prvního a začátku druhého století tedy nepodporuje nauku o trojici, kterou zastává křesťanstvo. Mluví o Bohu, o Ježíšovi a o svatém duchu tak, jak o nich mluví Bible. Podívejme se například do Skutků apoštolů 7:55, 56:
„[Štěpán], plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a spatřil Boží slávu a Ježíše, jak stojí po Boží pravici. A zvolal: ‚Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici!‘ “ — Katolický překlad Petrů.
Štěpán spatřil ve vidění Boha v nebi a Ježíše stojícího vedle něho. Ten, vedle koho Syn stál, je označen ne pouze jako „Otec“, ale jako „Bůh“, jehož totožnost je naprosto odlišená od Ježíšovy. Štěpán ve vidění nespatřil žádnou třetí osobu. S Ježíšem a jeho Otcem nebyl v nebi vidět svatý duch.
Podobně Zjevení 1:1 uvádí: „Zjevení Ježíše Krista, které Bůh mu udělil.“ (Petrů) Vzkříšený Kristus v nebi je ukázán jako zcela odlišený od Boha, a o svatém duchu se zde nemluví. Kdyby byl Ježíš druhou osobou nějaké trojice a věděl by všechno, jak by mu mohlo být ‚dáno‘ nějaké zjevení?
Takové biblické texty jasně ukazují, že žádná trojice neexistuje. A žádný text v celé Bibli nemluví o tom, že by Bůh byl trojicí. Ve spisech apoštolských Otců se projevuje totéž. Rozhodně neučí o trojici křesťanstva.
Další důležitá skupina spisů o křesťanství vznikla později ve druhém století. Byla to díla duchovních, kteří se nazývají apologeti. Učili o trojici? Jejich učením se bude zabývat třetí část této série článků, která vyjde v jednom z dalších vydání.
Odkazy:
1. The New Encyclopædia Britannica, 15. vydání, 1985, Micropædia, svazek 1, strana 488.
2. A Dictionary of Christian Theology, editor Alan Richardson, 1969, strana 95; The New Encyclopædia Britannica, 15. vydání, 1985, Micropædia, svazek 4, strana 79.
3. Robert A. Kraft, The Apostolic Fathers, svazek 3, 1965, strana 163.
4. Tamtéž, strany 166–7.
5. Edwin Hatch, The Influence of Greek Ideas on Christianity, 1957, strana 252.
6. Alexander Roberts a James Donaldson, editoři, The Ante-Nicene Fathers, americký přetisk edinburského vydání, 1885, svazek I, strany 5, 16, 21.
7. The Library of Christian Classics, svazek 1, Raní křesťanští Otcové, přeložil a redigoval Cyril C. Richardson, 1953, strany 70–1.
8. Tamtéž, strana 60.
9. The Ante-Nicene Fathers, svazek I, strana 52.
10. Tamtéž, strana 58.
11. Tamtéž, strana 62.
12. Tamtéž, strana 108.
13. Tamtéž, strana 116.
14. Tamtéž, strana 53.
15. Robert M. Grant, The Apostolic Fathers, svazek 4, 1966, strana 63.
16. The Ante-Nicene Fathers, svazek I, strany 46–7; John McClintock a James Strong, Cyclopedia of Biblical, Theological, and Ecclesiastical Literature, přetiskl Baker Book House Co., 1981, svazek IV, strany 490–3; The Catholic Encyclopedia, 1910, svazek VII, strany 644–7.
17. The Ante-Nicene Fathers, svazek I, strana 35.
18. Tamtéž, strana 33.
19. The Ante-Nicene Fathers, svazek II, strany 27, 35.
20. Apoštolští Otcové, (Loeb’s Classical Library), do angličtiny přeložil Kirsopp Lake, 1976, strana 249.
21. J. N. D. Kelly, Early Christian Doctrines, druhé vydání, 1960, strany 94–5.