Obětování dětí — Proč je tak odporné?

„A postavili výšiny Tofetu, který je v údolí Hinomova syna, aby pálili své syny a své dcery v ohni, něco, co jsem nepřikázal a co mi nevyvstalo v srdci.“ — Jer. 7:31.

ZA dnů judských králů Achaze a Manaseho upadl izraelský národ do léčky zvrhlého uctívání sousedních národů. K tomu patřilo obětování dětí Molechovi. (2. Par. 28:3; 33:6, 9) Přestože král Josijáš později zrušil mnoho „odporných“ zvyklostí, „Jehova se nicméně neodvrátil od velkého požáru svého hněvu, jímž jeho hněv hořel proti Judovi pro všechny pohoršující věci, jimiž je přiměl pohoršovat Manase“. (2. Král. 23:10, 26) Proč? Proč byl přestupek tak „pohoršující“ že nemohl být odpuštěn?

„Dětské oběti byly význačným rysem uctívání fénického Malika–Baala–Kronose,“ říká Funkova a Wagnallova „Židovská encyklopedie“ (angl.). Féničané původně obývali severní pobřeží Kanaánu. Jako mořeplavci zbudovali kolonie po celém Středozemí a kam přišli, tam s sebou přinesli svůj odporný rituál dětských obětí. Nedávný archeologický nález u starověkého fénického města Kartága (nyní předměstí Tunisu) trochu osvětlil hlubiny zkaženosti tohoto zvyku.

Místo bylo objeveno již roku 1921. Od sedmdesátých let se však konaly intenzívní vykopávky, protože moderní město se rozrůstalo tímto směrem. Ukázalo se, že jde o veliké pohřebiště ostatků obětovaných dětí. Časopis „Biblical Archeology Review“ píše:

„Zde pohřbívali od osmého do druhého století př. n. l. kartáginští otcové a matky kosti svých dětí obětovaných bohu Baal Hamonovi a bohyni Tanit. Ve čtvrtém století př. n. l. měl Tofet [podle biblického Tofetu] rozlohu asi 6 000 čtverečních metrů s devíti pohřebními rovinami.“

Podobná místa se našla na Sicílii, na Sardínii a jinde v Tunisu. Všechna místa kdysi byla fénickými koloniemi. Na kartáginském pohřebišti našli badatelé četné kamenné značky s vyrytými postavami bohyně Tanit, jež byla ztotožněna s kanaánskou bohyní Aštoret neboli Astarté, manželkou Baalovou. Pod značkami se nalézají kamenné popelnice, některé pestře malované, jež obsahují spálené kosti dětí.

O rozsahu té zvyklosti říká zpráva: „Bereme-li hustotu popelnic v naší vykopané oblasti za normu, odhadujeme, že zde mohlo být v letech 400 až 200 př. n. l. uloženo až 20 000 popelnic.“ Tento obrovský počet je tím otřesnější, když máme na paměti, že Kartágo v plném rozkvětu mělo asi 250 000 obyvatel, jak tvrdí zmíněný článek.

Nápisy na kamenných značkách ukazují, že děti byly obětovány ve splnění slavnostních slibů, které učinili jejich rodiče Baalovi nebo Tanit výměnou za prokázanou přízeň. Hodnosti a tituly na značkách ukazují, že zvyk byl populární zejména u horních vrstev, zřejmě aby přivolal požehnání bohů jejich snahám získat a udržet si bohatství a vliv. V některých popelnicích byly zjištěny ostatky dvou i tří dětí, možná z téže rodiny, soudě podle věkového rozdílu.

Jestliže je již tato zvyklost Féničanů otřesná, uvědom si, že „Manase stále sváděl Judu a obyvatele Jeruzaléma, aby činili hůře než národy, které Jehova před izraelskými syny vyhladil“. (2. Par. 33:9) Nebylo to přehánění, když Jehova řekl: „Naplnili toto místo krví nevinných.“ (Jer. 19:4) Článek v „Review“ právem poznamenává: „Rostoucí množství archeologických a epigrafických dokladů silně napovídá, že klasičtí a bibličtí pisatelé věděli, o čem mluví.“

Jehova „vyhladil“ modlářské kananejské „národy“, ale neušetřil ani nevěrné Izraelity. Obdrželi z rukou Babylóňanů v roce 607 př. n. l. to, co jim patřilo. Stejně zúčtuje i s těmi, kteří se dnes přímo nebo nepřímo podílejí na prolévání krve miliónů a miliónů takovými odpornými činy, jako jsou válka, vraždy a potraty. — Zjev. 19:11–15.