Zprávy a jejich hlubší význam

Koruna klopýtání

Stovky obyvatel města Malagy ve Španělsku podporovaly veřejnou sbírku k financování umělecké zlaté koruny pro jejich populární místní madonu, „Pannu naděje“. „Gram zlata pro [madonu]“ — to bylo heslo, jež začalo před dvěma lety zaznívat při vybírání příspěvku. Od té doby se shromažďovaly dary v podobě náušnic, medailí, snubních prstenů, a dokonce i zlatých zubů. Tyto předměty pak byly roztaveny a získalo se 1,5 kg čistéto zlata — což stačilo na výrobu kvalitní zlaté koruny pro sochu.

V červnu 1988 při slavnostním obřadu, jemuž předsedal papežský nuncius a několik význačných španělských biskupů, byla „Panna naděje“ korunována. Ale nemálo katolíků s touto korunovací nesouhlasilo. Ve španělských novinách „El Pais“ vyšla zpráva, že se 20 seminaristů ptalo v otevřeném dopise: „Nejsme se svými prázdnými rituály stále ještě skandálním kamenem klopýtání pro věřící i nevěřící?“ Jiné katolické skupiny se zmiňovaly o nedávné papežské encyklice, která doporučovala, aby věrní „předali své poklady chudým“. Se zřetelem na to vyjádřili tito katolíci, že mají nezadatelné právo na „námitky na základě svědomí, pokud jde o inzerovaný přepychový obřad“ a „nákladnou korunu“.

Není nic překvapujícího, že upřímní lidé mají námitky proti ozdobování neživé sochy. Bůh sám smýšlí stejně. Před staletími káral Izraelity za stejné jednání. Jehova řekl prostřednictvím proroka Ezekiela: „Chlubívali se nádherou svých klenotů, z nichž vyráběli své hnusné obrazy a modly.“ (Ezekiel 7:20, Jeruzalémská bible, angl.) Proto se milovníci pravdy moudře drží aktuální biblické rady: „Utíkejte . . . před modlářstvím.“ — 1. Korinťanům 10:14.

Používat metlu

„Šetřte metlu, ale pamatujte, jaké to bude mít následky“ — tak byl nadepsán článek, který vyšel v jihoafrických novinách The Natal Mercury. Bylo v něm vyjádřeno politování nad dnešní tendencí vyhýbat se tělesnému trestání dětí doma i ve škole. Kdo nese odpovědnost za tento změněný postoj k výprasku? Profesor Smythe, pediatr na univerzitě v Natalu, v Jižní Africe, za to viní zcela otevřeně dětské psychology. „Když jdeme ke kořenům nějakého problému, který je spojen s emocemi,“ prohlašuje, „zjišťujeme, že změněný postoj začíná nějakým psychologickým dogmatem. Nejprve se co nejostřeji bojuje proti jakékoli formě tělesného trestu, a pak se projevuje odpor nad nedostatkem disciplíny, který je důsledkem přesvědčení, že je nutné bránit frustraci a zábranám.“

Profesor Smythe se přimlouvá za rovnováhu. „Přílišná tolerance je stejně špatná jako příliš přísné trestání,“ zjišťuje, „ale z toho, že je možné snadněji uplatnit terapii u přísně vychovávaného dítěte než u dítěte vychovávaného nedbale, je patrné, že ve sporném případě je nutné se přiklonit k ukázňování.“ Tento profesor zdůrazňuje, že podnětem k tělesnému trestání by měla být milující péče o přítomné i budoucí blaho dítěte.

Taková rada není nová. Je to jen návrat k neselhávajícímu biblickému vodítku: „Kdo zadržuje svůj prut, nenávidí svého syna, ale kdo ho miluje, ten ho vyhledává s ukázňováním.“ — Přísloví 13:24; viz též Přísloví 23:13, 14.